Od Off

Bitva na Kolubaře před 110 lety – v listopadu 1914 – změnila poměr sil na frontě

23. 11. 2024

Od září 1914 byla druhá rakousko-uherská ofenziva do Srbska v plném proudu. Zprvu se zdálo, že tentokrát bude slavit úspěch. Rakousko-uherské armády pronikly do nitra země a vše nasvědčovalo tomu, že srbské království konečně srazí na kolena a vyřadí jej z války. Vše se ale změnilo ve druhé polovině listopadu, kdy došlo k bitvě na Kolubaře – střetu, který opět změnil poměr sil na frontě a zapříčinil další ponižující ústup rakousko-uherských jednotek zpět na hranice. Letos si připomínáme 110 let od této bitvy.

Jednotky srbské armády pronásledují rakousko-uherské síly ustupující směrem k Lazarevacu.

Srbské zálohy provádějící obchvat rakousko-uherských jednotek.

Boje na jihovýchodní frontě proti Srbsku zuřily již od srpna 1914, kdy armády podunajské monarchie pod vedením polního zbrojmistra Oskara Potiorka zaútočily z Bosny a Hercegoviny a poprvé překročily řeku Drinu v oblasti nejzápadnějšího kraje Srbska Mačvy. Přestože se v očích rakousko-uherských generálů i veřejnosti mělo jednat o pouhou „trestnou výpravu“, která měla malé Srbsko rychle vyřadit z války, samotný průběh ofenzivy je brzy vyvedl z omylu.

Nečekané potíže

Rakousko-uherské jednotky byly rychle poraženy v bitvě na Ceru a po pouhých čtrnácti dnech vrženy zpět k ústupu za hranice. To však neodradilo Potiorka po doplnění a přeskupení svých vojsk naplánovat další úder, jenž měl přijít v září 1914. Byl zahájen krátce poté, co do útoku nečekaně vstoupili i Srbové, když jejich jednotky 6. záři překročily hranice Bosny a Hercegoviny. I oni však byli odraženi a nuceni stáhnout se zpět za Drinu.

Následoval již útok rakousko-uherské armády o síle okolo 450 000 mužů, jenž byl veden opět z Bosny a Hercegoviny přes Drinu. Zpočátku slavil úspěchy, když se rakousko-uherským vojskům podařilo mezi Zvornikem a Višegradem překročit řeku a po čtrnáctidenním boji zatlačit srbské jednotky hlouběji od hranic. Další postup však byl až do října zastaven, neboť muselo dojít k přeskupení sil. Zároveň se rakousko-uherské velení muselo vypořádat s černohorským protiútokem do Bosny a Hercegoviny.

Další Čtení : Důležitost krizových plánů – jak jeden připravený člověk zachránil 11. září tisíce lidí

Po doplnění střeliva a proviantu se ofenziva znovu rozeběhla a rakousko-uherské jednotky opět přešly do útoku. Přestože Srbové zkrátili frontu a posílili své řady o další armádu, rakousko-uherský tlak vedený po celé délce fronty mezi řekami Sávou a Drinou nakonec nevydrželi a byli donuceni vyklidit Mačvu. V polovině listopadu se pokusili zachytit v nových pozicích za řekou Kolubarou ve středním Srbsku. Brzy však byli donuceni ustoupit dál a rakousko-uherské jednotky 15. listopadu obsadily Valjevo. Srbská armáda se stáhla do pozic severně a západně od něj.

Nejprve výhra, pak porážka

Boje o Drinu rakousko-uherská armáda vyhrála a její velitel Potiorek již plánoval další postup do nitra srbského království. Proto svým jednotkám nedopřál ani na řece Kolubaře odpočinku a hnal je dále do nitra země. Nedbal však na to, že jeho sbory už byly krajně vyčerpané těžkými boji i dlouhým pochodem a trpěly nedostatkem zásob a střeliva. Také počasí nevěstilo pro další pokračování ofenzivy nic dobrého – denní teploty poklesly a listopadové deště brzy vystřídal sníh.

Srbskou armádu považoval za již prakticky poraženou a pokusil se se svými oslabenými sbory obchvátit obě protivníkova křídla, čímž ovšem oslabil střed své armády, aniž by vzal v potaz možný protiútok nepřítele. Boj o Kolubaru se rozhořel 15. listopadu. Neprobíhal však podle Potiorkových očekávání. Útok stále více vázl kvůli nedostatku komunikací, nepříznivému počasí i odhodlanému protivníkovi. Jeho jednotky sice nadále zatlačovaly nepřítele, postup vyčerpaných jednotek však začal svou neorganizovaností připomínat spíše ústup poraženého vojska.

Další Čtení : Východokarpatská operace 8. září 1944 – 28. října 1944

Ofenziva dosáhla vrcholu 2. prosince 1914, kdy bylo obsazeno srbské hlavní město Bělehrad. Stalo se tak v den výročí nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn. Potiorek poté vydal rozkaz k obchvácení obou křídel srbské armády a očekával, že jí uštědří rozhodující úder.

To se ale nestalo. Ofenziva již dávno vyčerpala svůj potenciál a srbské síly, doplněné o zálohy i válečný materiál zaslaný Dohodovými mocnostmi, podnikly protiútok směrem na Valjevo k Užici. Boj zůstal nerozhodný až do 7. prosince, kdy byla rakousko-uherská vojska donucena ustoupit zpět za řeku Kolubaru. U Valjeva se ústup následně proměnil v bezhlavý útěk, jenž skončil až jejich ústupem za řeku Drinu a Sávu, přičemž srbským jednotkám padlo do rukou i rakousko-uherské dělostřelectvo a vozatajstvo.

Znovu v Bělehradě

Srbové se následně obrátili proti rakousko-uherským silám, které proti nim postupovaly směrem ze severu a postupně je zatlačili až zpět k Bělehradu. Když polní zbrojmistr Potiorek seznal, že bitva je prohraná, dal 14. prosince svým zbylým jednotkám rozkaz ke stažení za řeku Sávu. Srbové tak 15. prosince bez boje obsadili Bělehrad a od 20. prosince se na jejich území již nenacházela žádná rakousko-uherská jednotka.

Druhá rakousko-uherská ofenziva proti Srbsku skončila ještě neslavněji než ta první a z Potiorkovy armády se na hranice vrátily jen její žalostné zbytky. Nezdařený útok měl důsledky i pro samotného Potiorka, neboť byl poté zbaven velení a penzionován.

I Srbové však již byli naprosto vyčerpáni a spokojili se s opětovným obsazením svých hranic. Na balkánské frontě pak panoval relativní klid až do dalšího útoku Ústředních mocností na podzim 1915.