Dvě oslavy pětistého výročí upálení mistra Jana Husa 6. července 1915

05. 07. 2022

Na 6. července připadá výročí upálení mistra Jana Husa. Tento den je od roku 2000 také českým státním svátkem. V letošním roce zároveň uplyne 107 let od chvíle, kdy byl 6. července 1915 na pražském Staroměstském náměstí odhalen Husův pomník. Slavnostním odhalením měly vyvrcholit velkolepé oslavy 500 let od jeho mučednické smrti doprovázené mohutnou celonárodní manifestací za účasti mnoha zahraničních hostů.

Necelý rok předtím však vypukla první světová válka a celá akce musela mít podstatně skromnější ráz. Kulaté jubileum však bylo připomínáno také v zahraničí, kde Tomáš Garrigue Masaryk ve švýcarské Ženevě při oslavách poprvé veřejně vystoupil proti Rakousku-Uhersku. Přestože spolu obě oslavy jubilea nesouvisely, představují zajímavý vhled do doby, na kterou shodou okolností připadly.

Myšlenka na vybudování

Původní myšlenka na zbudování pomníku mistra Jana Husa vznikla již v roce 1889, krátce po roztržce na českém zemském sněmu. Při ní konzervativně ladění poslanci za Staročeskou stranu a představitelé české zemské šlechty odmítli zařadit Jana Husa mezi 72 tabulek se jmény významných představitelů českého národa, jež měly být umístěny na zdech v té době ještě rozestavěné budovy Národního muzea.

To vyvolalo prudkou kritiku, kterou notně rozdmýchávali Národní listy a především Mladočeská strana, ze strany velké části české společnosti a začaly se ozývat hlasy o potřebě zbudování důstojného pomníku v Praze. Poté, co pražská radnice ovládaná staročechy tento krok odmítla, vznikl „Spolek pro zbudování pomníku Mistra Jana Husa“, jenž si kladl za cíl tuto stavbu prosadit. Jeho předsedou se stal populární mecenáš a pražský radní Vojtěch Náprstek, členy např. T. G. Masaryk, spisovatelé Josef Václav Sládek a Svatopluk Čech, novinář Josef Anýž, architekti Quido Bělský a Jan Zeyer nebo poslanci Václav Březovský, Emanuel Engel a další (v průběhu let se složení měnilo).

Spolek však stál před více než 25 lety tvrdé práce. Během ní musel překonávat jak mnohá úskalí a překážky ze strany politických a ideových odpůrců rekrutujících se většinou ze strany katolíků, konzervativně založených Staročechů a šlechty, tak i problémy praktického rázu, jako např. kde bude budoucí pomník stát a jak bude vypadat. V úvahu nejprve přicházelo místo na Malém náměstí, pro nějž byl již v roce 1891 vybrán sochařský model Vilíma Amorta. Z toho však kvůli plánované dopravní regulaci sešlo a v úvahu začala připadat místa na Václavském náměstí, Betlémském náměstí (za které se přimlouval i T. G. Masaryk), nebo na Staroměstském náměstí.

Odhalení pomníku

Nakonec bylo po dlouhých debatách a politických bojích na Českém zemském sněmu i pražské radnici vybráno místo na Staroměstském náměstí, jež bylo prosazeno i přes tuhý odpor katolických kruhů a Klubu za starou Prahu, neboť měl pomník stát v blízkosti Mariánského sloupu. Poté byla vypsána sochařská soutěž,  ve které byla jako nejlepší návrh vyhodnocena práce sochaře Ladislava Šalouna.

Dne 4. července 1903 se uskutečnilo slavnostní pokládání základního kamene, jehož se účastnily desetitisíce lidí. Vybrání vítězného návrhu ani položení základního kamene ale ještě neznamenalo, že se na pomníku začne neprodleně pracovat. Ladislav Šaloun vytvořil několik upravených verzí svého díla, která byla posuzována poradní uměleckou komisí Spolku. Muselo být také přesně určeno, kde přesně bude pomník na Staroměstském náměstí stát a návrh musel schválit též pražský magistrát. Finální verze díla tam byla vybrána až v roce 1907, zahájení stavby povolil magistrát v roce 1911. Dne 15. července 1913 byl osazen první kámen, 6. července 1914 se začalo s osazováním kovových součástí pomníku. Dne 15. června 1915 byl pomník dokončen.

Zdálo se, že nic nestojí v cestě slavnostnímu odhalení. Na zasedání Spolku v březnu 1914 již bylo rozhodnuto o podobě akce. Mělo jít o skutečně velkolepou slavnost. Oslav se měl formou manifestace účastnit celý český národ, do Prahy se měly sjet desetitisíce, možná dokonce sto tisíc lidí a odhalení by proběhlo za účasti početných hostů z ciziny. Postava Jana Husa se tak měla stát integrující pro celý český národ.

Za necelých pět měsíců však vypukla první světová válka, která všechny velkolepé plány dokonale zhatila. Veřejné odhalení bylo zakázáno, zbyla pouze polosoukromá oslava Spolku za zavřenými dveřmi zasedací síně pražské Staroměstské radnice. V ní se 6. července 1915 sešlo 361 členů Spolku a několik desítek představitelů měst, okresů sokolských jednot a jednotlivých spolků. Ti si vyslechli projevy slavnostních řečníků o významu Jana Husa, byli seznámeni s činností Spolku za 25 let jeho existence a vyslechli jednatelskou zprávu, podle níž celkové výdaje na něj činily 531 460 korun 27 haléřů. Skromná oslava vyvrcholila usnesením, že veřejné oslavy se odkládají na příhodnější dobu.

Ta však už nikdy nenastala a pomník na Staroměstském náměstí jako místo velkých národních oslav a událostí byl a stále zůstává, např. oproti příhodnějšímu Václavskému náměstí nebo prostoru na Letné, upozaděno.

Husova oslava v Ženevě

Ve stejný den, kdy Spolek zasedal na Staroměstské radnici, probíhaly oslavy pětistého výročí Husovy smrti i v neutrálním Švýcarsku, kde se po vypuknutí první světové války sešla část české politické emigrace. Ta si kladla za cíl přesvědčit Dohodové mocnosti, aby souhlasily s rozbitím Rakouska-Uherska a vytvořením samostatného československého státu. Právě zde od ledna 1915 pobýval v exilu T. G. Masaryk, jenž se v té době snažil získat prostředky na zahájení politické akce a upoutat pozornost dohodových státníků i krajanských kolonií v zahraničí. Rozhodl se proto využít jubilejní oslavy ke svým prvním veřejným vystoupením proti Habsburské monarchii.

První vystoupení se událo již v předvečer výročí v Curychu, kde promlouval k českým kolonistům i shromážděným Němcům v českém dělnickém spolku Svatopluk Čech v Curychu. Druhé vystoupení se odehrálo 6. července 1915 na Husově oslavě, kterou pořádala českoslovanská beseda Slovan v Sále reformace v Ženevě. Zde před 1200 posluchači napřed promluvil pařížský profesor a podporovatel českého odboje Ernest Denis o Janu Husovi. Později připojil Masaryk francouzsky k jeho historickému výkladu politické hodnocení, v němž vyložil, že česká myšlenka reformace a rakouská myšlenka protireformace spolu nemůžou koexistovat.

„Každý Čech, znalý svého národa, musí se rozhodnouti pro reformaci nebo protireformaci, pro ideu českou nebo pro ideu Rakouska, orgánu protireformace a evropské reakce. Hus, Žižka, Chelčický, Komenský jsou naším živoucím programem. […] Naše reformace vedla k politické revoluci. Každé důsledné a čestné mravní úsilí vede logicky k reformě a dále k politické a sociální revoluci. Českou reformací celý národ po prvé postavil a pokusil se rozřešiti otázku autority v moderním smyslu, také dnes jde o tutéž otázku; otázka ta nestrpí odkladu a je třeba za každou cenu ji rozřešiti. […] Naše reformace dává toto pravidlo: Odsuzujeme násilí, nechceme a nebudeme ho používati. Avšak proti násilí budeme se hájiti třeba železem.“

Přestože sám Masaryk nepovažoval svůj projev za politické zahájení čs. odboje, jeho současníky byl považován za soukromé vyhlášení války Rakousku-Uhersku a již 4. srpna byl na Masaryka vydán vrchním velením armády zatykač. Zároveň projev splnil svůj účel, neboť upoutal pozornost tisku i krajanských organizací (o průběhu slavnosti napsal např. Ernest Denis v La Nation Tchèque).

Petr Matějček

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: