Jaká technika pro výsadkový pluk – lehké obrněnce nebo lehká útočná vozidla?

Česká armáda již nějaký ten měsíc buduje výsadkový pluk na půdorysu bývalého chrudimského výsadkového praporu. V souvislosti s tím vznikla potřeba pořídit větší množství lehkých útočných vozidel označovaných také zkratkou LÚV. Chrudimský prapor měl ve výzbroji lehká útočná vozidla Land Rover Defender 130 Kajman, která převzal i nový pluk. Kajmany však již dožívají, navíc pluk bude potřebovat lehkých útočných vozidel více, než měl výsadkový prapor. 

Foto: Chrudimský prapor měl ve výzbroji lehká útočná vozidla Land Rover Defender 130 Kajman (na snímku), která převzal i nový pluk. | DP

Pro velení armády se vybavení výsadkového pluku jako třetího manévrového prvku stalo podle všeho prioritou velké důležitosti. A to přesto, že ani zdaleka není dokončeno přezbrojení obrněných mechanizovaných sil – armáda dosud nevybrala nástupce zastaralých BVP-2 a co se týče tanků, bude muset dalších několik let vystačit s repasovanými, horko těžko zprovozněnými T-72M4CZ a ze skladů vytaženými obstarožními T-72M1. Potřeba nových LÚV pro výsadkový prapor je nezpochybnitelná, LR Defender Kajman (a u speciálních jednotek používaný LR Defender Kovboj) jsou staré stroje, které si již své odsloužily. Armáda by se tedy měla poohlédnout po ekvivalentním nástupci, který by byl vhodný pro aeromobilní operace, což je primární určení výsadkových sil, a zároveň by přinesl větší bojovou hodnotu, lepší ochranu osádky i lepší výkony. Při výběru by měly být zohledněny kapacity českého letectva i schopnosti jeho vrtulníkové a letecké techniky, kterou disponuje, protože výsadkový pluk bude spolupracovat především s ním. V potaz by měla být brána i letecká technika spojenců, která je u jednotek armád NATO běžná, nelze spoléhat na speciální stroje, jako například těžké vrtulníky či velká transportní letadla, kterých je v Evropě nedostatek.

Podle informací, které se nedávno objevily v odborných médiích i v zadání marketingového průzkumu Ministerstva obrany, to ale vypadá, že armáda chce pro výsadkový pluk pořídit vozidla, jejichž hmotnost dosahuje hodnoty 9,5 tuny. To je údaj přinejmenším překvapující, protože v této hmotností kategorii se vyskytují především vozidla kategorie LOV (lehké obrněné vozidlo), nikoliv kategorie LÚV (lehké útočné vozidlo). Jen pro ilustraci, Kajman dosahuje hmotnosti kolem 4 tun, tedy váží méně než polovinu ve srovnání s udávanou hodnotou 9,5 tuny. Česká armáda již má ve své výzbroji desítky obrněných vozidel Iveco LMV, které spadají právě do kategorie lehké obrněné vozidlo. Ne nadarmo Iveco LMV nese české vojenské označení LOV 50, přičemž jeho maximální provozní hmotnost se pohybuje mezi 7 a 8 tunami. 

Armáda tak evidentně chce poptávat pro výsadkový pluk a aeromobilní operace vozidla těžší, než je typ LOV 50, který slouží u pozemních mechanizovaných jednotek. Tedy jinak řečeno, AČR již disponuje osvědčeným vozidlem kategorie LOV, ale ve stejné kategorii chce nakupovat další vozidla jiného typu, která mohou být navíc těžší, přestože mají sloužit jako hlavní bojový typ u výsadkářů. Přitom u výsadkových sil je vždy prioritou aeromobilní flexibilita používané techniky. Tento fakt mimochodem hrál významnou roli při zrušení nákupu vozidel Supacat Jackal pro 601. skss před 10 roky. Tehdy Ministerstvo obrany s Alexandrem Vondrou v čele odmítlo nákup 3 kusů tohoto britského typu za 99 milionů korun mimo jiné se zdůvodněním, že nejsou svou koncepcí i hmotností vhodné pro aeromobilní operace. Již tehdy bylo ministerstvu jasné, že speciální a výsadkové jednotky musejí disponovat lehkými útočnými vozidly se silnou výzbrojí, nikoliv lehkými obrněnci.

Faktem je, že například již zmíněný Supacat Jackal, ale i stroje jako Zetor Gerlach 4×4, Oshkosh JLTV a další, které byly prezentovány např. na letošním IDETu jako potenciální nástupci Kajmanů u českých výsadkářů, ve své podstatě nejsou vozidly kategorie LÚV a nebyly takto ani projektovány. Především, když už nic jiného, jsou pro tuto roli v českých ozbrojených silách těžké a rozměrné. České letectvo v současnosti disponuje transportními letouny CASA C-295M/MW, do kterých se lehká obrněná vozidla nevejdou. Větší stroje letectvo nemá a mít nebude, jak se vyjádřil ředitel Odboru rozvoje vzdušných sil Sekce rozvoje sil Ministerstva obrany ČR plukovník Jan Susekár v rozhovoru pro Ročenku Vzdušných sil AČR 2021 vydanou v září. Podle jeho slov v Koncepci výstavby Armády České republiky není zahrnuto pořízení transportních letadel kategorie C-130 či C-390. Armáda bude v dalších letech pouze participovat na mezinárodním programu MMF, v jehož rámci účastníci mohou využívat určitý počet letových hodin společné flotily letounů A330MRTT. To je typ vhodný pro strategickou přepravu a tankování za letu, rozhodně ale není primárně určen pro výsadkové operace. Armáda tyto stroje navíc nebude moci využívat kdykoliv podle vlastní vůle.

Co se týče vrtulníkové techniky, armáda brzy dostane moderní stroje Bell UH-1Y a AH-1Z, které jsou pořizovány především jako vzdušné podpůrné prvky pro výsadkový pluk. Bohužel však ani jeden z nich nemůže sloužit pro přepravu bojových vozidel výsadkového pluku. Bitevní AH-1Z tuto schopnost vůbec nemá, UH-1Y disponuje pro tento účel nedostatečnou nosností v podvěsu, která činí 3 tuny. Není tedy schopen přenášet ani stávající plně vybavené Kajmany. Letectvo disponuje rovněž modernizovanými Mi-171ŠM, se kterými se počítá ještě dalších 15 let. Zhruba polovina strojů je vybavena špičkovou avionikou a elektronikou, druhá půlka má být v následujících letech modernizována na stejný standard. Jde o spolehlivé a výkonné vrtulníky, které budou tvořit hlavní páteř vzdušné přepravy výsadkového pluku. Ovšem jejich nosnost v podvěsu dosahuje hodnoty 4 tun, tedy ani v tomto případě letectvo nemůže posloužit pro přepravu bojových vozidel výsadkového pluku, tedy jeho základního bojového nástroje, pokud armáda pořídí vozidla s deklarovanou hmotností 9,5 tuny. 

Vypadá to tedy, že parametry pro pořízení lehkých útočných vozidel pro výsadkový pluk nejsou příliš dány potřebami výsadkářů a logikou operačního nasazení pluku v souladu s možnostmi českého letectva a dalších složek armády. Nabízí se otázka, zda má armáda jasno v základní otázce, tedy jakým způsobem má být hlavní bojový nástroj výsadkového pluku, tedy lehké útočné vozidlo (LÚV), používáno? Z logiky věci i označení LÚV má jít o lehké vozidlo, ale váha až 9,5 tuny jde přímo proti podstatě techniky používané u výsadkových jednotek. Pokud armáda potřebuje další vozidla vyšší váhové kategorie, proč jednoduše nepořídí další vozidla Iveco LMV/LOV 50, která již používá a má pro ně nastavené servisní i logistické zázemí. Navíc české výzkumné ústavy a podniky dokáží pro tato vozidla vyvinout a vyrobit specifické nástavby, vybavení i výzbroj. Je zcela nelogické a nehospodárné pořizovat nové a odlišné typy vozidel této kategorie.

Výsadkový prapor však potřebuje opravdu lehká vozidla schopná aeromobilního nasazení, která by při tom nebyla závislá na těžké letecké technice. Česká armáda tímto druhem techniky bude sotva kdy disponovat a u spojeneckých armád NATO je to „úzkoprofilové zboží“. Těžké vrtulníky CH-47 nebo CH-53 má jen pár zemí NATO, a ne ve velkých počtech, přičemž je používají pro specifické vlastní potřeby a rozhodně je nebudou vyčleňovat pro činnost výsadkového pluku AČR. To stejné platí o středních a těžkých transportních letadlech. NATO obecně trpí nedostatkem vzdušných přepravních kapacit, česká armáda tak bude muset při nasazení ale i výcviku výsadkového pluku spoléhat v prvé řadě na sebe. LÚV pro výsadkový pluk by tedy mělo představovat konstrukčně jednoduché ale robustní vozidlo se základní hmotností kolem 4 tun s dostatečnou balistickou ochranou osádky, které by bylo možné snadno a rychle v místě nasazení dovybavit potřebnou výzbrojí, vybavením a zásobami pro osádku. Takovéto vozidlo s nízkými pořizovacími a provozními náklady by mělo být postaveno na osvědčené platformě vhodné pro provoz na zpevněných komunikacích i v těžkém terénu, s dostatečně silným s spolehlivým pohonným ústrojím a snadno dostupnými náhradními díly v tuzemsku i při nasazení v zahraničí.

V této kategorii jsou ve světě nejpoužívanější platformy Land Rover Defender, Mercedes třídy G a Toyota Land Cruiser/Hilux. První z nich se již nevyrábí a je nahrazován jinými typy, což se děje a bude dít i v případě AČR. Zde je jistě na místě zmínit, že v polovině tohoto roku česká armáda podepsala smlouvu na pořízení pěti vozidel Enok 4.8 od německé firmy ACS na platformě Mercedes G za 50 milionů korun pro 601. skupinu speciálních sil, u které nahradí vozidla Kovboj postavená právě na platformě LR Defender. Enok 4.8 při plném vybavení dosahuje hmotnosti 4,8 tuny, v pohotovostní hmotnosti je tedy přepravitelný v podvěsu pod Mi-171ŠM. V této kategorii existuje navíc v Česku vyprojektované lehké útočné vozidlo Gepard na podvozku Toyota Land Cruiser, které společnosti Dajbych a TDV na veletrzích IDET a akcích pro veřejnost prezentovaly ve dvou verzích. Obě v pohotovostní hmotnosti jsou rovněž přepravitelná v podvěsu pod Mi-171ŠM. Česko-slovenská firma Zetor Engineering na IDETu 2017 představila a nabízí podobné vozidlo Fox rovněž na podvozku Mercedes G, které je podle prezentovaných parametrů rovněž přepravitelné vrtulníkem Mi-171ŠM.

Výběr typu Enok 4.8 pro 601. skss je naprosto logický, neboť tako speciální jednotka má za úkol mimo jiné i aeromobilní operace a spolupracuje s vrtulníkáři AČR v rámci jednotky SOATU. V tomto kontextu opět nedává logiku, proč by měl výsadkový pluk, jehož primární úlohou jsou aeromobilní operace, dostat do výzbroje těžká a rozměrná vozidla, navíc v situaci, kdy jsou domácí firmy schopné nabídnout odpovídající a mnohem vhodnější techniku, jak vyplývá ze dvou výše uvedených příkladů. Zde také můžeme zmínit, že německá armáda rovněž pořídila vozidla Enok 4.8, a to v desítkách kusů pro své výsadkové jednotky. Bundeswehr plánuje v rámci programu GFF kompletní obměnu kolové techniky, přičemž je rozčleněn do 4 váhových kategorií. Pro výsadkové jednotky je to kategorie GFF 1 do 5,3 tuny, pro pozemní jednotky jsou to pak kategorie GFF 2 do 7,5 tuny, GFF 3 do 12,5 tuny a GFF 4 do 25 tun. Jde o logické rozčlenění, ze kterého by se mohla česká armáda inspirovat. 

Důležitým aspektem při pořizování techniky je i obligátní servisní zabezpečení a dodávky náhradních dílů. A pro armádu je vždy výhodnější, když jí zázemí mohou poskytovat domácí firmy. Z hlediska servisních služeb a dostupnosti náhradních dílů je také důležitá servisní síť. Pokud je rozsáhlá, jako v případě výrobců s celosvětovým dosahem, viz Toyota nebo Mercedes-Benz, armáda si může vybírat nejvýhodnější nabídky na údržbu a opravy na domácím trhu a zároveň při nasazení v zahraničí je zajištěna lokální distribuce náhradních dílu. Například LÚV Gepard z 90 procent využívá standardní komponenty firmy Toyota a veškeré speciální úpravy jsou tímto výrobcem i schválené. To u speciálních vozidel nehrozí. V neposlední řadě jde samozřejmě i o pořizovací náklady. Jak již bylo řečeno, armáda za 5 kusů Enok 4.8 má podle zveřejněné smlouvy z poloviny tohoto roku zaplatit dodavateli 50 milionů korun, tedy 10 milionů za kus. V letech 2009 až 2015 česká armáda pořídila 120 vozidel Iveco LMV/LOV 50 za bezmála 4,3 miliardy korun, tedy zaplatila téměř 36 milionu korun za kus. V roce 2011 armáda plánovala pořízení 3 kusů vozidel Supacat Jackal za 99 milionů korun, tedy 33 milionů za kus. Jak je patrné, lehká obrněná vozidla mohou být až trojnásobně dražší než lehká útočná vozidla, a to srovnáváme ceny v rozmezí cca 10 let.

Zdroj: defenseworld.net, Ministerstvo obrany ČR

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: