Novelizace legislativy vyžaduje systémový přístup

Naše současná branná a krizová legislativa byla formulována v gesci Ministerstva obrany ČR a Ministerstva vnitra ČR ve druhé polovině devadesátých let. Přes řadu novel příslušných zákonů však v nich lze ze současného pohledu nalézt některá diskutabilní ustanovení, terminologické nepřesnosti či jiné problémy.  Ze systémového (komplexního) pohledu na problematiku zajišťování bezpečnosti země se některá ustanovení navíc jeví jako ne zcela vzájemně konzistentní, což může být důsledkem nežádoucího „resortismu“ při jejich tvorbě.

Foto: Naše současná branná a krizová legislativa byla formulována v gesci Ministerstva obrany ČR a Ministerstva vnitra ČR ve druhé polovině devadesátých let. (ilustrační foto) | Shutterstock

Následující text obsahuje některé diskutabilní příklady, které by si zasloužily věcnou i právní diskusi a případnou novelizaci:

Ústavní zákon o bezpečnosti ČR 110/1998 Sb.:

• Pojem „bezpečnost České republiky“ zákon definuje ve čl. 2 pouze nepřímo, základní pojmy uvozující brannou a krizovou legislativu (např. zajišťování obrany, krizové řízení, krizový stav, hospodářská opatření pro krizové stavy, integrovaný záchranný systém) neobsahuje. 
• Ve čl. 2 jsou zavedeny pojmy „nouzový stav, stav ohrožení státu a válečný stav“, chybí však „stav nebezpečí“ (definovaný v §2 krizového zákona č. 240/2000 Sb.) 
• Chybí specifikace podmínek vyhlášení válečného stavu.
• Ve čl. 3, odst.1): „Bezpečnost České republiky zajišťují ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, záchranné sbory a havarijní služby“ chybí  například  zpravodajské služby, (včetně BIS a NÚKIB) a složky integrovaného záchranného systému. Povinnost „podílet se na zajišťování bezpečnosti České republiky“, stanovená státním orgánům atd. v odst.2)  je v těchto příkladech nedostačující, neboť zajišťování bezpečnosti je jejich hlavním posláním. 
• Od roku 1999 je Česká republika členem NATO a dosud se nepodařilo tento zásadní bezpečnostní aspekt reflektovat v příslušné novele, a to ani v rámci navazujících branných zákonů. Obdobně je tomu z hlediska členství v EU. Bylo by proto žádoucí zakotvit zejména aplikaci čl. 5 Washingtonské smlouvy jako zásadní záruku zajištění vnější bezpečnosti České republiky.
• Z obecného pohledu se tento zákon orientuje více na „vnější“ obranu a méně na problematiku „vnitřní“ bezpečnosti, která postupně zejména z důvodu aktuálních „nevojenských“ bezpečnostních hrozeb (hybridní hrozby, pandemie, terorismus, kybernetické hrozby, přírodní a ekologické katastrofy) nabývá na významu. 

Zákon 219/1999Sb. o ozbrojených silách ČR:

• Podle čl. 2 §3 se ozbrojené síly člení na AČR, Vojenskou kancelář PR a Hradní stráž. Vojenské zpravodajství a Vojenská policie však (zřejmě vzhledem k tomu, že byly přesunuty do přímé podřízenosti ministru obrany) za součásti ozbrojených sil ČR nejsou podle tohoto zákona považovány. 
• Podle §5 plní prezident republiky jako vrchní velitel ozbrojených sil pouze „mírové“, a formální povinnosti – jeho role v krizových stavech a při zajišťování obrany státu však není  specifikována.
• §12 vyjadřuje nepřesné chápání „civilní kontroly ozbrojených sil“ – viz formulace: „Činnost ozbrojených sil kontrolují ústavní orgány a orgány, kterým tuto kontrolu svěřuje zvláštní právní předpis“. V anglickém originálu, ze kterého byl tento princip převzat, má primární význam jako „civilní řízení“. 

Zákon 222/1999Sb. o zajišťování obrany ČR:

• Chybějí definice pojmů „zajišťování obrany“, a „obranné plánování“, které není ani jiným zákonem nebo normativním dokumentem definováno. 
• V §5 je vládě uložena povinnost ke schvalování strategické koncepce obrany státu, která jako dokument neexistuje, resp. pod tímto pojmem se zřejmě „skrývá“ více aktuálně zpracovávaných dokumentů – např. Koncepce výstavy AČR, Obranná strategie ČR, Dlouhodobý výhled rozvoje rezortu obrany apod. 

Zákon č.585/2004,o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon):

• Zánik institutu povinného odvodu v „mírové situaci“ neumožňuje potřebný rozsah a včasnost evidence obranyschopné populace (cca 1,5 milionů). Zákon rovněž neposkytuje dostatečnou oporu pro realizaci řady potřeb mobilizační přípravy, včasného mobilizačního rozvinování ozbrojených sil a přípravy vojáků v záloze.

Krizové zákony:

• Základní sdělení, vymezující jejich působnost je obsaženo v §1 zákona 240/2000Sb. – řeší totiž „práva a povinnosti při přípravě na krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany ČR před vnějším napadením a při jejich řešení“. Toto ustanovení je dále doplněno definicí „krizové situace“ jako mimořádné události, při níž je vyhlášen stav nebezpečí, nouzový stav nebo stav ohrožení státu (dále jen „krizové stavy“). To znamená, že ve smyslu tohoto zákona není „válečný stav“ považován za krizovou situaci.
• Není vzájemný soulad mezi krizovými zákony (vzniklými ve stejném roce) v terminologii „krizových stavů“ – např. zákon 239/2000 Sb. o integrovaném záchranném systému mezi krizové stavy zahrnuje i válečný stav (který však přímo souvisí se zajišťováním obrany ČR před vnějším napadením).
• Ze systémového hlediska je problematické ustanovení novely čl. 4 §10 „Úkoly Ministerstva vnitra uvedené v odstavci 1 plní generální ředitelství hasičského záchranného sboru“. Tímto vlastně Ministerstvo vnitra deleguje svoje povinnosti na podřízený úřad.
• Zákon č.241/2000 Sb. o hospodářských opatřeních pro krizové stavy v §3 stanovuje, že „Hospodářská opatření pro krizové stavy jsou přijímána po vyhlášení krizových stavů …“, což omezuje možnost přijímat řadu opatření (například uchování klíčových výrobních schopností obranného průmyslu) již v době míru. Je rovněž namístě poukázat na nesoulad s pojetím aliančního systému Civilního nouzového plánování (Civil Emergency Planning), které představuje jednu z disciplín aliančního obranného plánování.

Z výše uvedeného krátkého výčtu je zřejmé, že by bylo velmi žádoucí provést  komplexní posouzení stávající branné a krizové legislativy a až v návaznosti připravit konzistentní návrhy příslušných novel jednotlivých zákonů. Proces novelizace je však kontinuální, vládní programová prohlášení pro oblast obrany i vnitřní bezpečnosti s novelizací legislativy počítají a řada novel už je na stole. Ze systémového pohledu by však pro veškeré novely branné a krizové legislativy měla být východiskem novelizace Ústavního zákona o bezpečnosti ČR 110/1998 Sb. (Realizace uvedených opatření by  byla mimořádně významnou příležitostí pro nově ustanoveného vládního „bezpečnostního koordinátora“).

Ing. Oldřich Hoďánek

Po absolvování Vojenské akademie v Brně (1972) sloužil jako voják z povolání v řadě funkcí v oblasti technického zabezpečení vojsk až po zástupce velitele tankové divize pro výzbroj. Od roku 1993 pracoval na MO ČR, kde se podílel na rozvoji systému obranného plánování a zpracování rezortních koncepčních, plánovacích a hodnotících dokumentů. Absolvoval postgraduální kurz řízení logistiky na US Army Logistic Management College a mezinárodní kurz managementu obranných zdrojů na US Naval Postgraduate School. Služební kariéru ukončil v roce 2009 jako člen Stálé delegace MO při NATO v Bruselu odchodem do starobního důchodu. Do současné doby aktivně působí v rámci bezpečnostní komunity ČR.

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: