Očitá svědectví z let 1936‒1937 o zemi, kde „zítra“ znamenalo pro mnohé zmar a smrt

09. 12. 2024

Českoslovenští vlastenci věřili v kritických dnech podzimu roku 1938, že v případě napadení republiky Německem, Maďarskem i Polskem nezůstanou sami. Spoléhali na smluvní spojence, tedy na Francii, země Malé dohody a Sovětský svaz. V jejich přesvědčení se mnohem více projevoval oficiální výklad československé zahraniční politiky a z ní vycházející vládou usměrněná propaganda než racionální úvaha o reálných možnostech aliančních partnerů prospět defenzívě Československa. Představy se v tomto směru značně, až diametrálně rozcházely s objektivní skutečností. Pravý stav věcí znal či spíše tušil málokdo i z těch nejzasvěcenějších. Vedle diplomatů z Ministerstva zahraničních věcí k nim patřili příslušníci československé branné moci, kteří ve spojeneckých zemích studovali na vojenských školách, prošli specializačními kurzy či vykonali delší stáže (dobově zkušené). V souvislosti se Sovětským svazem se dochovalo několik cenných svědectví o tamních poměrech. Sepsali je důstojníci československé branné moci, jež v letech 1936‒1937 absolvovali roční stáže u Rudé armády. Jejich dojmy a poznatky se zásadně lišily od obrazu, jaký vykreslila známá agitační reportáž Julia Fučíka, vydaná v roce 1932 pod názvem O zemi, kde zítra již znamená včera.

Československo dobudovalo v polovině 30. let svoji bezpečnostní architekturu. Po delších politicko-diplomatických přípravách byla 16. května 1935 v Praze podepsána Smlouva o vzájemné pomoci mezi republikou Československou a Svazem sovětských socialistických republik (SSSR). Tato aliance vznikla uvedeným aktem poté, co 2. května téhož roku Francouzi uzavřeli se Sověty shodně koncipovanou Smlouvu o vzájemné pomoci mezi Francií a SSSR. Oba dokumenty spolu souvisely právně a politicky. Československo podřizovalo všechny své zásadní kroky ve vztazích se Sověty Francii. Praha nešla nikdy dále než Paříž. V tom také spočívá vysvětlení, proč československá diplomacie vnesla do podpisového protokolu smlouvy ze 16. května 1935 ustanovení o tom, že závazky vzájemné pomoci budou účinné jen potud, pokud bude oběti útoku poskytnuta pomoc ze strany Francie. Francie a Československo shodně pojímaly alianci se Sověty především jako prostředek politického odstrašení nacistického Německa. Moskvě se spojenectví s Francií a Československem velmi hodilo především z toho důvodu, že jí vydatně napomáhalo zbavovat se dosavadní mezinárodní izolace, což bylo potvrzeno přijetím Sovětského svazu do Společnosti národů (SN) v září 1934. SN této zemi přiznala i stálé místo ve své radě. 

Zmíněné spojenecké smlouvy reprezentovaly v zásadě jediné skutečné výsledky původně mnohem většího projektu takzvaného Východního paktu. Ten měl garantovat státní hranice zemí širší střední Evropy na bázi posílení již existujícího kolektivně-bezpečnostního systému. Participovat na něm měla Francie, Sovětský svaz, Německo, Československo, Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Projekt se neuskutečnil pro odpor Německa a Polska.

Konkrétní opatření ve smyslu vojensko-strategické součinnosti se Sovětským svazem nebyla nikdy sjednána. Edvard Beneš, v době podpisu smlouvy ministr zahraničních věcí, zdůraznil v roce 1935 na interní bázi, že se Československo zatím nebude vůči Moskvě zavazovat k ničemu konkrétnímu. Zároveň ale připouštěl možnost, aby se armády obou zemí navzájem seznamovaly a poznávaly. Tím se otevřel prostor pro výjezdy delegací obou armád a pro určitou spolupráci zejména ve vojensko-technické a zpravodajské oblasti.

Předstírání, zamlčování a klam 

Odborná literatura či práce memoárového charakteru obvykle připomínají reciproční a relativně časté návštěvy početných delegací obou armád z let 1935‒1938. Z československé strany byly zpravidla zastoupeny nejvyššími představiteli armádního velení. Ti si ze Sovětského svazu přiváželi hluboké dojmy, které v nich zanechaly výkony Rudé armády, předvedené v rámci rozsáhlých výročních cvičení s nasazením nejmodernější bojové techniky a s aplikací nejnovějších metod boje. Tyto návštěvy navazovaly na známý pobyt Edvarda Beneše v Sovětském svazu z roku 1935. Československý ministr zahraničních věcí jej navštívil nedlouho po podpisu spojenecké smlouvy. Beneš byl nesmírně zkušeným politikem s vytříbenou schopností kriticky rozlišovat subjektivní dojmy od faktů. Zdá se však, že ani on se do nemalé míry neubránil umné manipulaci sovětských komunistů. Ti mu promyšleně prezentovali domněle moderní tvář své země, která byla pouhou fasádou, za níž se kryl totalitní režim a soustavně trýzněná společnost. Za vše je zde možné zmínit alespoň návštěvu progresivního, modelového kolchozu na Ukrajině. Sovětští komunisté touto součástí programu Benešovy návštěvy zcela cynicky přešli skutečnost, že v letech 1932‒1934 v dané části Stalinova impéria záměrně způsobili hladomor s těžko představitelnými pěti milióny mrtvých.

K metodám sovětských komunistů manipulovat se zahraničními návštěvami ve svůj prospěch se výstižně vyjádřil mjr.gšt. Josef Hanuš, jeden z československých vojenských stážistů v Rudé armádě. Po návratu ze Sovětského svazu napsal toto: „Při krátkodobém pobytu v SSSR a zejména při oficielním, málokomu se podaří vniknouti do těchto velmi pečlivě skrývaných nedostatků sovětského režimu. Zpravidla mu bývá program předem stanoven a cizinec je zaneprázdněn tak, že nemá volného času ani možnosti prohloubiti se do skutečného života. Sovětští představitelé se snaží býti velmi pozornými hostiteli, jimž není žádná oběť dosti veliká, záleží-li jim na získání hosta a na skrytí svých nedostatků. Cizinci bývají oslněni předvedením a návštěvou připravených vzorných podniků a zařízení, což je snadno svádí k nesprávným závěrům a posudkům.“

(Ne)vítaní hosté z Československa

Českoslovenští vojenští stážisté tvořili z hlediska mezinárodního srovnání nebývalou výjimku. V Sovětském svazu strávili poměrně dlouhou dobu, a tak mohli dohlédnout dále a hlouběji než účastníci jiných krátkodobých, velmi oficiálně pojatých zahraničních návštěv, o nichž se hovoří v předcházející citaci. Složky československého Ministerstva národní obrany se zajímaly o progresivní trendy vojenství. Předpokládaly, že Rudá armáda může být zdrojem řady inspirativních zkušeností v tomto směru. Z toho důvodu vyslaly do Sovětského svazu mjr. (od 1. ledna 1937 pplk.) gšt. Františka Papouška z Vysoké školy válečné (VŠV) v Praze, plk.pěch. Josefa Fuska, příslušníka pluku útočné vozby 1 a instruktora Učiliště útočné vozby z Milovic, a mjr.gšt. Josefa Hanuše z VŠV. Papoušek s Fuskem směřovali na zkušenou k tankovým jednotkám Rudé armády. V Sovětském svazu pobývali od 1. června 1936 do 4. června 1937. Zkušenou zahájili u 2. tankového pluku ve Strelně, ležící asi 20 km jihozápadně Leningradu (dnes Petrohrad) na pobřeží Finského zálivu. Zmíněný útvar byl v době jejich stáže reorganizován na 2. tankovou brigádu. Zkušenou zakončili u 9. mechanizované brigády v Luze (140 km jižně tehdejšího Leningradu). Hanuš sbíral zkušenosti u letectva od 26. května 1936 do 29. dubna 1937. Zblízka poznal postupně 15. těžkou bombardovací brigádu v Kirově (950 km severovýchodně Moskvy), 43. smíšenou brigádu v Charkově (410 km východně Kyjeva), 92. stíhací brigádu Ljubercy (20 km jihovýchodně Moskvy) a také Ústřední Aeroklub v Tušinu (městská čtvrť v severozápadní části Moskvy).

Českoslovenští stážisté byli tradičně zvyklí na srdečné přijetí a přátelské prostředí, v němž absolvovali své zkušené ve Francii, Rumunsku, Jugoslávii, do první poloviny 30. let i v Polsku a případně i v dalších spřátelených zemích. Pozitivní vzpomínky na tyto pobyty přetrvávaly v myslích účastníků po všechna následující léta. Z cestovních zpráv výše jmenovaných důstojníků ovšem vyplývá, že jejich pobyt v Sovětském svazu nebyl nijak idylický, a že šlo spíše o trpkou zkušenost. Týkalo se to především pplk.gšt. Papouška a plk.pěch. Fuska. Projevila se zde mimo jiné značná diference mezi sovětským pozemním vojskem a letectvem, u něhož museli být zařazeni z podstaty věci a vzhledem k nárokům služby inteligentní lidé s jistým stupněm společenské úrovně, jakkoli vše bylo neodmyslitelně prostoupeno projevy tvrdě totalitního režimu.

Trpké zkušenosti se sovětskou realitou

Z celé řady poznatků o Sovětském svazu a Rudé armádě vynikají nad jiné zejména prožitky pplk.gšt. Papouška a plk.pěch. Fuska ze zkušené u 2. tankového pluku, resp. 2. tankové brigády. O korektním a vstřícném poměru sovětských orgánů bylo možné v jejich případě hovořit pouze do odeznění atmosféry prvního přijetí v Moskvě. Již tam jim byl přidělen příslušník Rudé armády, který chováním a vzhledem připomínal spíše drsného vězeňského dozorce než korektního, ochotného a vstřícného průvodce z řad spojenecké armády. S československou dvojící doputoval do cílové posádky ve Strelně.

Důstojníci z Prahy se v dané posádce necítili vůbec dobře. Již od počátku jako by kolem nich vyrostla téměř neprostupná hradba podezírání a nedůvěry. Důstojnický sbor útvaru je až do konce pokládal za cizorodé, nepřátelské těleso, za podezřelé buržoazní důstojníky. Byl vydán zákaz styku s nimi mimo službu. Přestože měli sbírat odborné zkušenosti, velitel pozdější brigády se jim vyhýbal, jak mohl. Stážisty provázela neupřímnost. Členové důstojnického sboru se pokoušeli o projevy přátelství, ale v nitru československé důstojníky nenáviděli a přezírali. To vše se neprojevovalo pouze v běžných mezilidských a služebních kontaktech, ale také v materiálním smyslu.

Velitelství útvaru přidělilo československým stážistům naprosto nevyhovující ubytování. Prostředí, v němž trávili mimoslužební čas, tvořila rozbitá, nikým neopravená okna, koupelna v téměř havarijním stavu, a místnosti dvoupokojového bytu, které s československými stážisty sdílely myši, krysy a švábi. Sovětské velení důstojníkům z Prahy naschvál poskytovalo špatnou stravu, i když velitelský sbor pluku měl k dispozici mnohem lepší nabídku. Tato „pozornost“ vůči zástupcům spojenecké země způsobila plk.pěch. Fuskovi střevní katar. Oběma stážistům nezbylo, než v září 1936 referovat o neudržitelnosti poměrů pplk.gšt. Františku Dastichovi, vojenskému atašé republiky Československé v Moskvě, při jeho služební cestě do Leningradu. Sovětská místa dlouho neprojevovala zájem o danou věc. Nápravu se podařilo sjednat až v březnu 1937, tedy po třičtvrtě roku trvajícím martyriu.

Alespoň zpočátku se projevovala snaha sovětského velení vytvářet přes všechny uvedené okolnosti korektní atmosféru. Pro československé důstojníky byly připraveny návštěvy rozličných pamětihodností v oblasti Leningradu. Jak se však ukázalo, byla to snaha značně křečovitá, která trvala pouze asi první dva měsíce. Následně zakusili praktiky, které jim byly zcela cizí. Šikanózní jednání vůči nim získávalo podobu špiclování a donášení. Oba důstojníci si dávali pozor zejména na pokojskou, která se měla „starat“ o jejich byt. Špehovala a donášela veliteli pluku. Fusek s Papouškem odhalili rovněž pokus sovětských orgánů o nasazení prostitutky na ně. Jak jim bylo důvěrně sděleno, šlo o nebezpečnou agentku NKVD. Tuto skutečnost jim potvrdil řidič velitele pluku s tím, že šlo údajně o sestru manželky velitele útvaru. Je nasnadě, že tato indiskrece mohla stát uvedeného člověka život. Velitel pluku byl z různých zdrojů informován o každém kroku československé dvojice ve službě i ve volném čase. Nakonec ale oběma stážistům v soukromém rozhovoru sám prozradil, že je bývalý carský důstojník, a že mu mohou věřit. Na to ovšem nedbali, neboť již dobře věděli své. Na konci zkušené u 2. tankové brigády ve Strelně se s československými hosty nepřišel nikdo ani rozloučit. Následná část stáže u 9. mechanizované brigády v Luze probíhala v odlišné, korektní atmosféře a za lepších ubytovacích, stravovacích a obecně materiálních podmínek, přestože i tam oba důstojníky provázel určitý chlad a odtažitost jejich sovětských kolegů.

Ideová výchova k třídní nenávisti

Charakterizované postoje sovětských důstojníků k československým stážistům byly projevem cíleného „vymývání mozků“, kterému komunisté podrobovali sovětskou společnost, a které na desetiletí poznamenalo i postsovětskou éru. Výstižně se k tomu vyjádřil mjr.gšt. J. Hanuš, který ve své zprávě vyjádřil následující podstatné poznatky o sovětském vojenském letectvu. Řada jím zmíněných aspektů ovšem přesahovala intence této zbraně a týkala se Rudé armády jako celku. „Letectvo jako součást Rudé armády je výkonným prostředkem komunistické strany a ježto se tato ztotožňuje se státem, tedy i orgánem státním. Proto jest politická výchova v marxo-leninské víře u letectva prvořadým úkolem, po jehož splnění teprve přichází v úvahu ostatní výcvik. Z toho důvodu jsou v letectvu političtí činovníci na všech stupních. Tito řídí stranickou výchovu a propagandu pro komunistickou stranu, pečují o osvětu.“ Na jiném místě k tomu již i v obecnějším smyslu dodává: „Účelem jest ukázati pokroky komunistické strany, propagovati její oprávněnost, přesvědčovati bezpartijní příslušníky letectva o správnosti zásad této strany, vnutiti všem nenávist proti kapitalistickému systému, vznítiti v nich náladu k bezohlednému boji proti tomuto a nabádati je k osvobozovacímu boji proti utlačovatelům proletariátu v jiných státech. Každý příslušník letectva musí dospěti k přesvědčení jako každý občan SSSR, že jedinou správnou formou státní správy je diktatura komunismu, která jediná zajišťuje mír a ráj na zemi.“

Pod dojmem popsané ideové výbavy Rudé armády lze zcela oprávněně pochybovat o upřímnosti sovětských záměrů v souvislosti se spojenectvím s Československem. Skutečná podoba zmíněného „ráje“ se měla projevit již krátce poté, co se uvedení českoslovenští důstojníci vrátili do vlasti. Právě v té době začínaly masivní a krvavé Stalinovy paranoidní čistky v řadách důstojnického sboru Rudé armády.

Karel Straka

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: