Poučení z arménské protivzdušné obrany pro Českou republiku

Akvizice izraelských protiletadlových systémů SPYDER, uzavřená v r. 2021, rozproudila po léta stagnující debatu o české pozemní protivzdušné obraně. Současná válka na Ukrajině, která se bezprostředně týká i České republiky včetně její protivzdušné obrany (PVO), tuto debatu jen umocnila. Objevuje se tak široké spektrum různých názorů, např. že jsou systémy SPYDER zbytečně výkonné (a příliš drahé), že by česká protivzdušná obrana měla být omezená a ušetřené prostředky by měly být investovány do jiných oblastí apod. Tyto názory zpochybňující nákup izraelského systému SPYDER či zpochybňující význam PVO jako takové jsou v naprosté většině ničím nepodložené, a tudíž bezvýznamné. Objevují se však i opačné názory, že je naše protivzdušná obrana příliš slabá a měla by tak být výrazně posílena. Tyto názory často pocházejí od bývalých příslušníků ČSLA (ať již vojáků z povolání či vojáků základní služby), kteří si pamatují tehdejší PVO bývalého komunistického Československa. Ta byla totiž skutečně velmi početná a čítala tisíce protiletadlových systémů různých výkonů, sloužících ať už pro protivzdušnou obranu vojsk, či PVO státu. Tyto názory však často vycházející spíše z určité nostalgie než z nějaké věcné analýzy. Ona totiž ani mohutná protivzdušná obrana není vždy zárukou skutečně efektivního zajištění bezpečnosti státu. Důkazem takovéhoto tvrzení může být např. přistání Mathiase Rusta se sportovním letadlem Cessna 172 na Rudém Náměstí v květnu 1987, kdy skutečnost, že Sověti mladíka nesestřelili, tehdy všechny překvapila nebo tehdejší Irák za Saddáma Husajna, který také disponoval mimořádně hustou protivzdušnou obranou (která se navíc opírala o téměř stejné typy jako PVO někdejšího Československa). Nejnovějším příkladem pak může být Arménie a její zkušenost z konfliktu o Náhorní Karabach v roce 2020. Právě úloha PVO v tomto konfliktu stojí za bližší analýzu.

Foto: Protiletadlový raketový komplet SPYDER | Ministerstvo obrany ČR

Konflikt o Náhorní Karabach

Konflikt mezi Arménií a Ázerbajdžánem o území Náhorního Karabachu byl již opakovaně popsán, a to z mnoha úhlů pohledu. Můžeme tedy alespoň připomenout, že tento konflikt byl výsledkem dlouhodobého procesu, který má kořeny již v osmdesátých letech, kdy jak Arménie, tak i Ázerbajdžán byly součástí Sovětského svazu. Už tehdy začal v této oblasti hrát čím dál silnější roli nacionalismus, což se týkalo právě oblasti Náhorního Karabachu. Ten byl sice formálně součástí Ázerbajdžánu, byl však obýván převážně Armény, kteří byli se svým postavením pouhé národnostní menšiny nespokojeni, a proto toužili po připojení k sousední Arménii, nebo alespoň usilovali o odtržení od Ázerbajdžánu. Něco takového však Ázerbajdžán nechtěl připustit. Situaci vyostřil i rozpad Sovětského svazu, po kterém se obě zmíněné země staly samostatnými státy. Spor mezi oběma státy o Náhorní Karabach přerostl v krátkou ale intenzivní válku v roce 1992, ve které překvapivě dokázala Arménie zvítězit, kdy ovládla území Náhorního Karabachu (a to včetně regionů původně osídlených azerským obyvatelstvem), a navíc ho propojila se svým územím Lačinským průsmykem.

S tímto stavem se ovšem Ázerbajdžán nikdy nesmířil. Obyvatelstvo Ázerbajdžánu volalo po odvetě, po znovupřipojení ztracených území, a proto mezi oběma státy i nadále trvalo silné napětí, kdy se obě strany začaly intenzivně připravovat na budoucí válku. Ázerbajdžán i Arménie postupně navyšovaly početní stavy svých armád a výrazně zbrojily, v čemž ovšem chudá Arménie za ropou oplývajícím Ázerbajdžánem zaostávala. Na druhou stranu se Arménie mohla spolehnout na výhodné dodávky zbraní z Ruska včetně pomoci s výcvikem.

Po relativně dlouhou dobu pak byla situace stabilní, kdy na hranicích mezi oběma státy sice prakticky každý rok docházelo k šarvátkám, které však nikdy nepřerostly v otevřený konflikt. Válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem tak vypukla až v roce 2020. Oba státy tak měly téměř třicet let na to, aby se připravily na novou válku. Ani jeden stát nebyl na daný konflikt skutečně plně připraven, přesto se Ázerbajdžánu i Arménii podařilo vybudovat mohutné ozbrojené síly, včetně protivzdušné obrany. 

Arménská protivzdušná obrana 

Právě mohutná pozemní PVO byla pro arménskou armádu příznačná, a vedení Arménie na ni hodně sázelo, a to více než na vojenské letectvo. Vojenské letectvo Arménie tak po dlouhá léta bylo slabé, kdy disponovalo pouze jednou letkou bitevních letounů Su-25 (jako určitou zajímavost můžeme zmínit, že většina z nich byla získána ze Slovenska). Arménie si pak až těsně před konfliktem pořídila ruské víceúčelové bojové letouny Su-30.

Jak již bylo zmíněno, PVO státu (PVOS) i vojsková PVO byla velmi silná a Arménie do ní investovala nemalé prostředky. Nejvýkonnějšími protiletadlovými systémy arménské PVO byly známé ruské systémy S-300P (připomeňme, že tyto komplety svého času sloužily i v ČSLA, pro kterou tehdy představovaly nejvýkonnější protiletadlový systém). Jde především o verzi S-300 PS, která má dálkový dosah až 150 km. Podle veřejně dostupných informací měla Arménie disponovat dvěma divizemi těchto systémů, resp. 4 bateriemi. Vedle nich měla Arménie ve službě i starší systémy S-300 PT, které mají dosah až 75 km – k dispozici měly být 3 divize, resp. 6 baterií. Protiletadlové systémy S-300 P sloužily k ochraně hlavního města Jerevanu; je však zřejmé, že svými výkony úkol ochrany pouze hlavního města převyšovaly.

Foto: Protiletadlový raketový systém (země-vzduch) dlouhého dosahu S-300 PT | Ministerstvo obrany Arménie

Druhým nejvýkonnějším systémem arménské pozemní PVO byl systém Buk M1-2, který v roce 2015 doplnila modernější verze Buk-M2 o dosahu až 42 km. K dispozici měly být celkem 3 divize obou verzí, tedy 9 baterií. Akvizice poměrně drahých systémů Buk-M2 nám může být důkazem toho, jak velký důraz tehdy Arménie kladla na budování PVO. Připomeňme však, že tyto systémy Arménie získala od Ruska za výhodných finančních podmínek.

Dalším moderním protiletadlovým systémem arménské PVO byl systém TOR-M2KM, který má sice dálkový dosah jen 16 km, zato se svými charakteristikami dobře hodí pro boj proti dronům. Arménie však před válkou disponovala pouze jednou baterií se čtyřmi odpalovacími zařízeními.

Ostatní systémy arménské PVO byly již starší, převážně zděděné z dob Sovětského svazu. Nejpočetnějším typem arménské PVO byl známý systém S-125 M1 Něva o dosahu 25 km. K dispozici bylo podle dostupných údajů 7 divizí, kdy každá čítala 2 baterie. Podle některých údajů Arménie disponovala i zdokonalenou verzí S-125 Pečora-2M. Lze uvést, že 1 divize o dvou bateriích byla umístěna přímo v Náhorním Karabachu, a někdy je zmiňována i coby výzbroj tamní armády. V Náhorním Karabachu byla dislokována i divize (3 baterie) systému 2K11 Krug M1. Systém Krug představuje již starší, zato technicky zajímavý typ, který nabízí dálkový dosah až 50 km. Výše uvedený systém na území Náhorního Karabachu doplňoval také typ 2K12 Kub M, dobře známý i z AČR, který má dosah až 24 km.

Foto: Protiletadlový systém 2K12M KUB M ve službách AČR | Ministerstvo obrany ČR

Ve výzbroji arménské armády byl dokonce i starý systém S-75 Volchov (dosah až 45 km), který by měl tvořit výzbroj nejméně jednoho pluku. V arménské armádě byl dále rozšířený také známý protiletadlový raketový komplet OSA-AKM (dosah 10 km), kterých sloužilo nejméně 32 ks. Tento systém sloužil primárně pro ochranu jednotlivých útvarů pozemního vojska. Pro ochranu pozemních vojsk sloužily i systémy S-10M Strela (dosah 5 km). Podle dostupných údajů mělo v arménské armádě sloužit nejméně 16 ks těchto systémů (lze se setkat s různými údaji). Nemalou hodnotu pro ochranu pozemních vojsk měly i početné přenosné protiletadlové raketové komplety velmi krátkého dosahu (Man-portable air-defense system, MANPADS), tvořené typy Strela-2, Igla a Verba. Pro doplnění můžeme ještě uvést protiletadlové kanóny, zejména samohybné ZSU-23-4 (20 ks), či typy Zu-23 a S-60 ráže 57 mm. Přestože mohou být tyto protiletadlové kanóny považovány za zastaralé, faktem je, že právě ony v konfliktu o Náhorní Karabach zaznamenaly nejvíce úspěchů.

Foto: Nemalou hodnotu pro ochranu pozemních vojsk měly i početné přenosné protiletadlové raketové komplety velmi krátkého dosahu (Man-portable air-defense system, MANPADS), tvořené typy Strela-2, Igla a Verba. | Ministerstvo obrany Arménie

Pokud se tedy podíváme výše uvedený souhrn, zjistíme, že protivzdušná obrana Arménie disponovala širokým spektrem protiletadlových systémů o různých výkonech, a to od systémů krátkého dosahu ( S-10M), přes systémy středního dosahu (Buk, Kub, Něva) až po systémy dalekého dosahu (S-300 P). Důležitý je i fakt, že Arménie disponovala stovkami těchto protiletadlových systémů, včetně velké zásoby raket. Dané počty vyniknou ještě více, uvědomíme-li si, že Arménie je stát velice malý – její rozloha činí pouze 29 800 km2, k čemuž je ovšem nutno připočíst i území samotného Náhorního Karabachu, které však měří pouze 4400 km2. I tak jde o území ani ne poloviční ve srovnání s ČR. Vezmeme-li tak v potaz ono obrovské množství protiletadlových systémů, vychází nám, že Arménie disponovala jednou z nejhustších pozemních PVO na světě. Předčil ji pouze poněkud atypický Izrael (opět malé území, avšak s mimořádně hustou a výkonnou PVO, budovanou ovšem i díky výrazné pomoci z USA), obdobně atypický, bohatý Katar a Severní Korea.

V potaz je nutno vzít také dobrou úroveň obsluhy arménských protiletadlových systémů. Chudá Arménie právě kvůli nedostatku financí vsadila spíše na kvalitní výcvik (netýká se to jen PVO, ale i dalších druhů vojsk), realizovaný za výrazné pomoci Ruska. Za ona desetiletí příprav na konflikt se tak Arménii podařilo dosáhnout velmi dobré úrovně výcviku – právě ta byla při různých tehdejších cvičeních v Rusku vysoce hodnocena. Rozhodně se tak nejednalo o situaci jako např. v případě některých arabských států, které si zakoupily velké množství výkonných protiletadlových systémů, avšak již zanedbaly výcvik a obsluhy PVO pak neuměly dané systémy používat. V tomto problém arménské PVO nebyl, neúspěch je třeba hledat jinde.

Aniž bych zde podrobně analyzovat každý dílčí neúspěch arménské PVO, obecně lze na základě dostupných informací konstatovat, že ázerbajdžánská armáda při své snaze eliminovat arménskou protivzdušnou obranu postupovala velice promyšleně. Je zřejmé, že již dávno před samotným konfliktem ázerbajdžánská armáda musela realizovat rozsáhlý průzkum, případně potřebné informace zjišťovat špionáží. Při eliminaci arménské PVO se ázerbajdžánská armáda spolehla především na bezpilotní prostředky – drony, vyčkávací munici. Určitě stojí za povšimnutí, jakým způsobem byly tyto prostředky použity, kdy byl v rámci jednotlivých operacích kladem zřejmý důraz především na promyšlenost a důvtip, více než na pouhé mechanické použití síly (Nabízí i otázka, zda za plánováním některých operací nestáli izraelští specialisté vzhledem k tomu, že to byl právě Izrael, který Ázerbajdžánu dodal většinu jeho bezpilotních prostředků.).

Ázerbajdžán tedy dokázal eliminovat i tak výkonné systémy, jako jsou systémy S-300P, kdy část těchto systémů byla zničena známými bezpilotními letouny Bayraktar TB2. Systémy Bayraktar TB2 či další  drony však fungovaly spíše jako průzkumné, kdy jejich primárním úkolem bylo zjistit postavení arménské PVO, a patrně ji i vyprovokovat k nějaké akci. Samotné údery pak byly prováděny především tzv. vyčkávací municí, které má Ázerbajdžán celé široké spektrum – především izraelský systém Harop, který byl k tomuto úkolu opakovaně použit. Stejně tak však Ázerbajdžán proti arménským systémům S-300 P minimálně v několika případech použil také balistické rakety a zřejmě i velkorážní salvové raketomety. Ázerbajdžán tak nešel cestou využívání pouze dronů, ale cestou kombinovaných, a zjevně i dobře naplánovaných úderů.

Obecně lze konstatovat, že právě neúspěch systémů S-300 P byl zřejmě největším překvapením tohoto konfliktu, a to i přesto, že Arménie disponovala jen staršími verzemi těchto systémů. Je tak otázkou, zda se tento neúspěch promítne i do prodeje těchto systémů, jejichž modernizované verze Rusko neustále nabízí. Neúspěch těchto systémů však nebyl dán jen vlastnostmi, resp. schopnostmi těchto systémů, ale spíše způsobem jejich nasazení. Arménie se na systémy S-300 P zjevně spoléhala a sázela na fakt, že tyto systémy jsou schopny svým dálkovým dosahem obsáhnout prakticky celé území Arménie. Avšak tyto výkonné systémy bylo potřeba dobře chránit, a to právě před systémy, jako jsou drony atd. Arménie pro tyto účely však použila především lehké protiletadlové kanony Zu-23 (navíc v malém množství), což se ukázalo jako nedostatečné. Ukazuje se tak, že ochrana výkonných protiletadlových systémů musí být vrstvená, a musí obsahovat hned několik různých obranných systémů.

Obdobně špatně si vedly i další systémy arménské PVO, a to i přesto, že jejich obsluhy měly dobrou úroveň. Patrně žádného sestřelu nedosáhly známé systémy S-125 Něva (Arménie jich měla velké množství), u kterých je přitom často zmiňováno, že dokázaly svého času sestřelit i americký letoun F-117. Stejně tak zklamal při obraně vojsk i systém OSA-AKM, u kterého se sázelo na to, že tento systém je schopen autonomního vyhledávání cílů. Systém OSA-AKM tak zaznamenal minimální úspěchy a zároveň zřejmě největší ztráty.

Celkově lze konstatovat, že arménská protivzdušná obrana nedokázala protivníkovi způsobit významnější ztráty, a naopak sama ztratila celou řadu svých systémů. Jak již bylo zmíněno, důvodem neúspěchu nebyla obsluha, stejně jako schopnostmi jednotlivých systémů, ale spíše se jednalo o jejich nevhodné použití, což ve výsledku způsobilo, že nefungoval celý systém PVO jako takový.

Konflikt o Náhorní Karabach tak ukázal na zajímavý paradox, kdy hustá protivzdušná obrana nejenže není garantem bezpečnosti státu, ale že pro ni dokonce může být za určitých okolností i přítěží. Arménská protivzdušná obrana byla až příliš těžkopádná, nebyla dostatečně pružná a nedokázala patřičně reagovat nejen na jednotlivé údery, ale i na válku jako takovou. Příliš velký počet a velká hustota protiletadlových systémů i jejich vysoká typová různorodost tak může být ve výsledku spíše na obtíž.

Pokud posuzujeme PVO daného státu, nikoliv jen pouhé vlastnosti a schopnosti jednotlivých protiletadlových systémů, pak je třeba si uvědomit jedno. Každý jednotlivý protiletadlový systém představuje mimořádně složitý, komplexní systém. Nejde jen o samotné rakety, nejde pouze o samotná odpalovací zařízení. Jde především o systémy navádění – radiolokátory, systémy řízení palby – i o technické zázemí, které často čítá i desítky různých prvků. Systémy PVO navíc vyžadují i početnou kvalifikovanou lidskou obsluhu. Každý systém je organizačně velmi složitý a vyžaduje dobré velení, špičkový management.

Proto je každý protiletadlový systém velmi nákladný (v případě výkonných protiletadlových systémů pak jde o částky až astronomické). Velkou roli navíc hrají i provozní náklady, proto i pouhé udržování zděděného systému, který daný stát získal zdánlivě zdarma (což je právě případ Arménie, která mnohé své protivzdušné systémy zdědila po Sovětském svazu), stojí obrovské peníze. Pokud se pak jedná o celé široké spektrum různých systémů, z nichž každý má zcela jiné technické zázemí, vyžaduje jinou dopravní techniku atd., pak mohou ony náklady dosahovat až neúměrné výše a pro chudší stát, jako je právě Arménie, to pak může mít ve výsledku fatální důsledky. Arménie si udržovala systémy pozemní PVO, které jsou nejen staré, ale i koncepčně zastaralé, a tedy i nevhodné pro moderní boj. Typickým příkladem je zmíněný systém 2K11 Krug, který byl ve své době (zkonstruován v šedesátých letech minulého století) velice zdařilý, avšak pro moderní protivzdušný boj je tento systém již nevhodný. A netýká se to jen boje proti bezpilotním prostředkům, ale i boje proti moderním letounům, jejichž výkony, ale i taktika a způsob nasazení jsou dnes zcela odlišné než u letounů šedesátých let. U takového systému je tak nepravděpodobné, že by vůbec dosáhl nějakého sestřelu. Nabízí se pak otázka proč vůbec udržovat ve výzbroji systém, který je de facto k ničemu? Jen proto, aby stát měl naoko alespoň nějakou protivzdušnou obranu? To se netýká jen systému 2K11 Krug, ale i dalších, především systému S-75 Volchov, který je dnes také proti moderním vzdušným cílům již nedostatečný. I pouhé udržování takovýchto systémů ve výzbroji přitom stojí obrovské prostředky a personál, které pak zákonitě chybí jinde.

Poučení pro Českou republiku

Válka v Arménii tak ukázala na chybnost konceptu, který je příznačný i pro další postsovětské státy (a nejen pro ně), kdy si tyto udržují početnou, zdánlivě silnou PVO, která se však opírá o zastaralé a typově nevhodné systémy – v duchu hesla lepší něco nežli nic, resp. lepší zastaralá PVO než žádná PVO. Přitom na první pohled méně početná, avšak kvalitní PVO složená z moderních, byť zdánlivě méně výkonných typů, může ve výsledku „zatopit“ i mnohem silnějšímu protivníkovi. Nutno však dodat, že konflikt mezi Arménií a Ázerbajdžánem včetně použitých systémů PVO byl dost odlišný např. od konfliktu, který právě probíhá na Ukrajině nebo který by probíhal u nás. Náhorní Karabach tvoří hornatá oblast, která pravděpodobně ovlivňovala činnost radarů. V našem prostředí by měly radary pravděpodobně větší a lepší dosah. Samozřejmě záleží na typu radaru jako takovém, včetně frekvencí na kterých pracuje, kdy se vlnové délky různě šíří v závislosti na specifických geografických podmínkách bojiště. Oproti východu mají západní státy výhodu v tom, že přecházejí na tzv. AESA (Active Electronically Scanned Array) radar (který využívá např. i protiletadlový systém SPYDER), Princip tohoto radaru je v rozestavení mnoha antén v přesných rozestupech posunutých o část fáze vlnění a ovládaných počítačově tak, že paprsky o konstantní frekvenci jsou v dopředném směru navzájem fázově posunuté. Elektromagnetické vlnění (záření) se samozřejmě šíří kulovitě, ale navzájem fázově posunuté kužely vedle sebe vytvářejí v dopředném směru něco jako rovné aktivně udržované pole rovinného vlnění. Toto pole je odolné proti rušení, protože potenciální rušič nedokáže přesně odhadnout frekvenci a fázi složeného signálu a vysílat k letadlu signál s opačnou fází. Ze stejného důvodu je obtížně detekovatelné nepřátelskými RWR (Radar warning receiver) a ze stejného důvodu je takřka nemožné přesně lokalizovat jeho zdrojové místo. K posílení tohoto efektu všechny antény naráz ještě náhodně mění frekvence a na dané frekvenci vyšlou pouze krátký puls, takže pro nepřítele je obtížné zjistit, zda nejde o přirozený všudypřítomný elektromagnetický šum. Každý z tisíce prvků operuje nezávisle, takže disfunkce jednoho neznamená žádnou ztrátu a touto hustotou skenovaného pole je navýšena zobrazovací spolehlivost. Na tento typ radaru nemá dosud Rusko pravděpodobně adekvátní odpověď.

Protivzdušná obrana by měla být úměrná danému státu. Musí mu být „ušita na míru“, musí být přiměřená jeho možnostem, a to jak ekonomickým, tak i personálním. Současná pozemní PVO České republiky je početně nedostatečná, což se částečně změní po zavedení výkonného systému SPYDER do výzbroje AČR (armáda celkem obdrží čtyři baterie SPYDER). V rámci současné a budoucí české pozemní PVO lze vysoce hodnotit právě přítomnost izraelských protiletadlových raketových systémů SPYDER a systémů RBS-70  resp. RBS-70NG – dvou moderních, univerzálních systémů, které se navíc svými charakteristikami dobře doplňují (u RBS-70 resp. RBS-70NG by pak stálo za úvahu tyto umístit na nějakou mobilní platformu, např. kolovou 8×8).

Foto: Přenosný protiletadlový raketový komplet RBS-70NG | Jan Juřica / CZ Defence

Je otázkou, zda by nestálo za úvahu počty výše uvedených systémů (hlavně systému SPYDER) ještě navýšit. Orientace na tyto dva systémy je určitě lepší, než budování zdánlivě mohutné, avšak těžkopádné protivzdušné obrany. K zajištění vojskové PVO může jako nouzové či dočasné řešení sloužit také např. 30mm kanón kolového vozidla Pandur, avšak je otázkou, zdali je toto vozidlo možné zahrnout (a on-line zapojit) do systémů radarových sítí.

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: