Před třiceti lety: konec společného státu znamenal počátek budování nových armád

25. 01. 2023

V roce 1993 vznikly Armáda České republiky a Armáda Slovenskej republiky. Málokdo si dnes uvědomí, jak složitý a náročný krok to byl.

Armáda České republiky vznikla zákonem České národní rady č. 15/1992 Sb. Hlavní myšlenkou tohoto zákona bylo převedení dosavadní armádní struktury do struktury nové. Šlo o provizorium, protože se předpokládala brzká reorganizace a redukce počtů lidí i techniky. Od roku 1993 se začala Armáda ČR budovat na základě vojenské doktríny, která se od federální podstatně nezměnila. Ozbrojené síly měly mít nadále přísně obranný charakter. Následovaly další redukce počtu lidí a výzbroje, zavedení třístupňového systému velení a brigádní struktury pozemního vojska.

Dnem 1. ledna 1993 vznikla Armáda Slovenskej republiky.  Stalo se tak na základě zákona Národnej rady Slovenskej republiky č. 3/1993 Z. z. ze dne 16. 12. 1992. Slovensko stálo na rozdíl od České republiky nikoliv před transformací a redukcí federální řídící struktury, ale před vytvářením struktur vlastních. Tak vzniklo nově i Ministerstvo národnej obrany Slovenskej republiky. Velitelství bývalého Východního vojenského okruhu v Trenčíně se reorganizovalo již 1. ledna 1992 ve Vojenské velitelství Východ a 1. ledna 1993 se dále transformovalo ve Veliteľstvo Armády Slovenskej republiky. Do této struktury přešli vojáci a občanští zaměstnanci působící ve vojenských zařízeních na území Slovenské republiky. Prvním velitelem Armády SR se stal generálporučík ing. Július Humaj, dosavadní velitel Vojenského velitelství Východ.  Až v září 1994 byla vybudována nová struktura velení vytvořením generálního štábu Armády SR.

Roku 1994 se Česká republika přihlásila do programu NATO Partnerství pro mír. Vojáci se začali účastnit mezinárodních cvičení a studovat na zahraničních školách. Na madridském summitu  v červenci 1997 byla Česká republika přizvána ke vstupním pohovorům o rozšíření aliance. Do NATO pak byla ČR přijata 12. března 1999 a dnem 1. ledna 2005 se Armáda ČR stala plně profesionální.

Rok 1994 také znamenal zahájení dlouhého transformačního a reformního procesu na Slovensku. Slovensko se připojilo k NATO později, až 29. 3. 2004. Ozbrojené síly SR (od 1. 7. 2002 nový název Armády SR) se staly plně profesionálními od 1. 1. 2006.

Počátky spolupráce

Některá důležitá zařízení byla využívána zpočátku společně. Ve školním roce 1992-1993 tak dojížděli studenti obou států společně do školních zařízení. Týkalo se to tří vysokých a sedmi středních škol, dvou školících a výcvikových středisek. Současně si slovenská strana mapovala své potřeby v oblasti vojenského školství.

Na Slovensku studovalo 5 567 žáků, z toho 3 832 příslušníků Armády SR. Na školách v ČR studovalo tehdy 738 příslušníků Armády SR. Toto společné využívání skončilo s koncem školního roku 30. června 1993. Původně se připravovala společná dohoda o dalším využívání vojenských škol. K udržení společného systému nakonec nedošlo. Ze škol v České republice bylo v roce 1993 na Slovensko převedeno 703 žáků, studentů a posluchačů. Z vojenských škol ve Slovenské republice bylo do České republiky převedeno 2 258 žáků, studentů a posluchačů.

Dalším společným a vzájemně výhodným projektem byla likvidace přebytečné vojenské techniky. Oba státy se musely přizpůsobit počtům stanoveným Smlouvou o omezení konvenční sil v Evropě. Na Slovensku se demontovala bojová vozidla pěchoty obou stran v Trenčíně, dělostřelecké systémy v Moldave nad Bodvou a Lešti. V České republice byly likvidovány v Novém Jičíně tanky a v Šternberku bojová vozidla pěchoty.

Na území bývalé Jugoslávie působil v rámci sil UNPROFOR po 1. lednu 1993 ještě více než tři měsíce dokonce společný česko-slovenský prapor. V dubnu 1993 zde na závěr společného působení došlo k tragické události. Při dělostřelecké přestřelce mezi chorvatskou a srbskou stranou zahynul jeden příslušník Armády SR a jeden příslušník Armády ČR byl zraněn.

Jak se rozdělení projevilo na obranyschopnosti nových států

Česká republika i Slovenská republika se ocitly bez konkrétně mezinárodně-právně zajištěných bezpečnostních záruk. Ani Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě obranné tehdy jistoty poskytnout nemohla.

Hodnocení možností obrany obou států po rozdělení bylo všeobecně spíše pesimistické. Odhad možností obrany Slovenska se dokonce zhoršil. Rozdělením podle principu 2:1 se nezměnil poměr osob a zbraní armád na 100 000 obyvatel. Ovšem například prostý přepočet délky státních hranic v poměru k počtům vojáků a techniky se po rozdělení pro Českou republiku prakticky nezměnil. Pro Slovensko se ale zhoršil asi o 32,3 %. Armáda SR by tedy hájila rozlohu státu s menšími silami, než měla předtím. V případě přepočtu na reálné směry strategicko-operačního významu (tzv. tankové směry) by počet vojáků a techniky Slovenska byl dokonce ve srovnání Česka a Slovenska jen téměř poloviční.

Potíže mělo Slovensko i s nasazením letectva.  Síť letišť v České republice se dlouhá desetiletí předtím budovala v zájmu zaujetí operační sestavy proti Západu.  Na jeden letecký pluk připadala tři až čtyři letiště se zpevněnou vzletovou a přistávací dráhou o délce dva kilometry a delší, včetně civilních letišť (Žatec, Líně, České Budějovice, Bechyně, Čáslav, Pardubice, Hradec Králové, Přerov, Náměšť, Mladá, Hradčany, Mošnov, Prostějov, Kbely). Na všech důležitých vojenských letištích byly vybudovány železobetonové úkryty pro letadla a důležitá letištní zařízení byla tzv. zodolněna. Na Slovensku byl letišť nedostatek, chybělo zodolnění a navíc byla tato letiště nevýhodně umístěna (Trenčín, Piešťany, Sliač a Malacky). Výstavba letišť představuje navíc obrovské investice. Podobný stav byl i v oblasti protivzdušné obrany, kde přes redislokaci techniky byla vzhledem k rozloze území účinnost PVO Slovenska o 20% nižší, než česká.

Čistě mechanickými výpočty základních kritérií se po rozdělení snížila účinnost obrany o 20 % v případě Česka a dokonce o 50 % v případě Slovenska. Rovněž další politická hodnocení vyhlídek na obranu byla v prvním okamžiku spíše negativní.

Dnes vidíme, že k rozdělení federace došlo v politicky velmi příhodné době, kdy neexistovala žádná významná bezpečnostní rizika. Studená válka skončila a zúčastněné strany si jen postupně orientovaly v nové situaci.  Nové státy by však tehdy při obraně těžko obstály samostatně.

Prokop Tomek

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: