Válka na Ukrajině a zamyšlení nad rolí ruských zpravodajců

Ruská válečná intervence na Ukrajině přinesla celou řadu překvapení a eskalovala vývoj událostí, který ještě před několika měsíci málokdo předpokládal. Navzdory tomu, že Rusko již dlouho před začátkem invaze koncentrovalo na hranicích s Ukrajinou nebývalé množství vojáků, útočné techniky a veškeré válečné logistiky, se především demokratický svět dlouho konejšil nadějí, že se jedná jen o jeden z dalších příkladů ruského zastrašování nebo vydírání, který nakonec ke skutečné invazi nepovede. 24. únor 2022 tyto klamné naděje definitivně zhatil a svět se ocitl ve zcela bezprecedentní bezpečnostní situaci. Definitivně padl mýtus o Evropě, jako bezpečném ostrově blahobytu, kterému se válečné konflikty za poslední dekády víceméně vyhýbaly. Nevratným způsobem se změnila bezpečnostní situace ve světě a lidstvo se znovu přiblížilo ke svému možnému Armagedonu.  

Foto: I prezident Putin se ve svých válečných přípravách a plánech jistě opíral o informace svých zpravodajských agentur (ilustrační foto) | Shutterstock

Přesná předpověď invaze

Šok z reality ruské invaze na Ukrajinu kromě jiného eskaloval i mediálně hojně živenou debatu o roli zpravodajských služeb v otázkách předvídání nebo účinného varování před takto významnými událostmi. Byly zveřejněny informace, že americké a britské zpravodajské služby předpověděly počátek invaze s téměř s neuvěřitelně přesným stanovením data, a že Američané s Brity sdíleli v předstihu tyto obavy se svými euroatlantickými spojenci. Publikované informace však také obsahovaly i údajný předpoklad amerických zpravodajců o rychlém zhroucení ukrajinské obrany, pádu ukrajinského režimu a rychlému ruskému ovládnutí klíčových ukrajinských oblastí. V některých evropských státech za takto chybný odhad ruského válečného běsnění na Ukrajině dokonce padaly i hlavy. 

Ve Francii byl kvůli podcenění situace odvolán šéf vojenských zpravodajců generál Éric Vidaud. Kritika zazněla i směrem k českým zpravodajským službám. Zde je nutné připomenout, že to byly právě české zpravodajské služby v čele s BIS, které dlouhodobě a neúnavně na ruské nebezpečí upozorňovaly a přinášely mnoho s veřejností sdílených důkazů a informací. Nebylo chybou českých zpravodajců, že někteří minulí, ale i někteří současní vysocí političtí představitelé varování českých zpravodajců dehonestovali a tento narativ posunovali do zcela hanebných závěrů a pozic.

I prezident Putin se ve svých válečných přípravách a plánech jistě opíral o informace svých zpravodajských agentur. Zpravodajské informace, analýzy a jejich závěry rámují přípravu každé války a poskytují zásadní podklady pro přijetí jak strategických, tak taktických válečných plánů. Na rozdíl od mnohých světových státníků Putin ze zpravodajského prostředí vyšel, a tak by se dalo předpokládat, že má k těmto strukturám velmi blízko a naopak, že tyto struktury mají velmi blízko k ruskému prezidentovi. Ostatně mnozí jeho nejbližší spolupracovníci se taktéž rekrutovali z bývalých struktur KGB (např. S. Ivanov nebo N. Patrušev atd.). Situace v Rusku i v tomto kontextu je však zřejmě velmi komplikovaná. Celkový vývoj situace na Ukrajině navzdory tomu však dokázal, že se ruský prezident tragicky mýlil, pravděpodobně i za přispění svých zpravodajců, minimálně ve dvou klíčových otázkách:

1. hrubě podcenil skutečnou situaci na Ukrajině ve schopnosti, odhodlanosti a statečnosti ukrajinského národa (namnoze i toho ruskojazyčného) se ruskému útoku bránit a

2. zásadně podcenil reakci demokratického světa v jeho jednoznačných reakcích, vyjádřených nejprve formou sjednocení euroatlantických pozic a následnému přijetí klíčových protiruských opatření (neuzavřené série tvrdých sankcí a dodávek důležité vojenské podpory Ukrajině).  

Jen při letmé analýze této situace lze konstatovat, že v obou případech hrubě selhaly všechny ruské zpravodajské služby. Vladimír Putin zřejmě i na základě jejich informací očekával, že se i v průběhu této válečné avantýry zcela zopakuje nebo proběhne velmi podobný scénář, vyzkoušený již ruskou anexí Krymu na jaře 2014. Putin věřil, že ukrajinské území (minimálně nejprve Donbas) lehce a bez většího odporu obsadí během několika dní, zlikviduje vedení ukrajinského státu a na Ukrajině nastolí proruský režim. Spoléhal se zřejmě na to, že následné reakce svobodného světa sice přinesou nějaké nové sankce a protesty, ale v zásadě více rezonovat nebudou. 

Selhání ruských zpravodajských struktur

Světový tisk již přinesl řadu informací o zásadních rozmíškách mezi ruským prezidentem a jeho zpravodajskými službami. Například informace o zatčení a uvěznění generála FSB Sergeje Besedy za rozkradení prostředků určených k ovlivnění proruského prostředí na Ukrajině v předvečer války.  Bez větších ambicí zmapovat zde všechny mediálně prezentované příklady disharmonie mezi Putinem a ruskými zpravodajci lze konstatovat, že analýza vývoje událostí ruské války na Ukrajině jednoznačně dokazuje, že neselhaly jen jednotlivé elementy ruských zpravodajských aktivit nebo jen někteří jejich představitelé, ale že selhaly kompletně všechny ruské zpravodajské struktury mající ve své působnosti získávání informací (a v ruských podmínkách i realizaci široké škály aktivních opatření) beze zbytku. Ve všech jmenovaných aspektech, ať již je řeč o špatném výkladu skutečné situace na Ukrajině v předvečer války i v následném průběhu válečných operací, ale i schopnosti a ochotě civilizovaného světa těmto ruským agresivním aktivitám účinně čelit, bez rozdílu selhaly tři hlavní ruské špionážní agentury. Federální bezpečnostní službou (jako hlavním pokračovatelem zaniklé KGB) počínaje, přes civilní Službu vnější rozvědky (SVR) až po vojenskou GRU. Lze pochopitelně dlouze diskutovat, zda je to výsledek jejich neprofesionální práce anebo výrazem jejich obav z možných následků, pokud by do Kremlu doručily informace, které by nezapadaly do přání a plánů ruského vůdce. Možná, že se mohlo jednat i o kombinaci obojího. 

Obecně lze ale konstatovat, že všechny zpravodajské služby světa jsou jen odrazem toho, jaký v zemi vládne politický systém a jaký je momentální stav společnosti. Zpravodajské služby, ostatně jako všechny další státní organizace jen víceméně kopírují stav, ve kterém se daná společnost nachází, a který akcentuje všechny společenské trendy. Jinými slovy je namístě otázka, proč by měly být zpravodajské služby lepší nebo horší, než je konkrétní stav dané společnosti? 

V případě Ruska jako příkladu vysoce autoritativního a mimořádně nedemokratického státu jsou tyto trendy ještě více vyostřeny. Pokud je současná ruská společnost založena na nedemokratických a totalitních základech a vládne prostřednictvím strachu, kriminálního pronásledování politických oponentů, ale i korupcí, klientelismem a oligarchií, musí se tyto tendence zákonitě promítnout i do takových elitních bezpečnostních organizací, jakými zpravodajské služby bezesporu jsou. Nastalé události tímto konstatováním tedy boří i další mýty nejen o neporazitelné ruské armádě, ale i o vysoké profesionalitě ostatních ruských bezpečnostních složek, včetně zpravodajských služeb. Totalitní režimy založené na strachu vládnou s nezastupitelnou asistencí  silových složek, které korumpují nejrůznějšími výhodami, ale které jsou však stejně nemocné, jako je režim sám. 

Hrozba teroristických útoků

Výše uvedené závěry rozhodně neznamenají, že by ruské zpravodajské služby nebyly nebezpečné celému civilizovanému světu. Právě naopak. Ruští zpravodajci jako představitelé totalitního režimu často podnikají i aktivity, kterým demokratické zpravodajské služby jen čelí. Řeč je o terorismu, organizovaném zločinu, prováděnému často prostřednictvím úkladných vražd představitelů ruskému režimu nepohodlných lidí. V ČR máme velmi konkrétní zkušenosti z kauzy Vrbětice, ale i z podobných aktivit odhalených v jiných státech světa (např. případy Litviněnko, Skripal atd.). Právě v této tendenci vidím největší výzvy pro české i euroatlantické zpravodajské služby, které čelí všem těmto hrozbám. Je totiž na místě důvodná obava, že vedle klasické špionáže a vedle celého spektra hybridního válčení proti euroatlantickému světu dojde i k eskalaci daleko nebezpečnějších ruských zpravodajsko – teroristických aktivit i mimo území aktuálního válečného konfliktu. 

Foto: Jan Paďourek | J. Paďourek

Jan Paďourek

Bývalý zpravodajský důstojník a bývalý náměstek ředitele pro analytiku a zahraniční styky Úřadu pro zahraniční styky a informace – ÚZSI (tj. české vnější zpravodajské služby). V současné době pracuje jako VŠ pedagog na vysoké škole CEVRO Institut a jako senior fellow jejího Transatlantického centra. Na Policejní akademii v Praze vede úsek mezinárodní spolupráce.

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: