Z našich následovníků mám radost, říká plukovník Ján Valo

09. 02. 2022

Plukovník v. v. Ján Valo velel ve válce v Zálivu Československému samostatnému protichemickému praporu, který stál na počátku novodobé demokratické vojenské éry. V osobně laděném rozhovoru vzpomíná nejen na samotný konflikt, ale vyzdvihuje i to, že dnešním vojákům se za jejich práci v zahraničních operacích zaslouženě dostává uznání doma i v cizině. Rozhovor s plukovníkem v. v. Jánem Valo je dalším příspěvkem do naší tematické série týkající se problematiky novodobých českých válečných veteránů.

Jak došlo k tomu, že jste se stal velitelem Československého samostatného protichemického praporu ve válce v Zálivu?

Již od roku 1986 jsem usiloval o to, aby po vzoru rakouské armády byly u nás založeny mírové síly OSN. Dosáhl jsem toho v průběhu roku 1989, kdy také došlo ke schválení tabulkových míst, výzbroje a výstroje. Dostal jsem i potřebné prostory. V roce 1990 tak zahájilo činnost oddělení mírových sil OSN pod mým vedením, které bylo začleněné do Správy zahraničních vztahů v čele s generálem Jiřím Jindrou. Cílem tohoto oddělení bylo vybudovat výcvikové středisko mírových sil OSN a zapojovat naši armádu do operací OSN na obranu demokracie a svobody.

Šlo o nejsilnější oddělení Správy zahraničních vztahů, neboť mělo 36 tabulkových míst, z toho 12 bylo vyčleněno pro pozorovatele, kteří už byli venku. Když 2. srpna započal Irák okupaci Kuvajtu, reagovala Rada bezpečnosti OSN rezolucí 660, ve které invazi odsoudila. V souladu s touto rezolucí se začala formovat protiirácká koalice a Československo se díky iniciativě prezidenta Václava Havla stalo její součástí. Následně bylo rozhodnuto o vyslání protichemické jednotky do Zálivu, úkol připadl Správě zahraničních vztahů, konkrétně jím bylo pověřeno oddělení mírových sil OSN. Logicky jsem tak byl jmenován velitelem této dobrovolné jednotky.

Jak těžké bylo složit jednotku dohromady?

Když moje oddělení obdrželo tento úkol, tak jsem od náčelníka Generálního štábu (generálporučíka Antona Slimáka, pozn. autora) dostal pravomoc jednat s náčelníky příslušných správ. Současně jsem s těmito náčelníky celou věc konzultoval, šlo o náčelníka chemického vojska generála Josefa Černého, pak o Operační správu, týl a další. Na základě toho jsme vypracovali organizační strukturu jednotky, to znamená profese, počty a tabulková místa. Až potom jsme zahájili výběr dobrovolníků, který byl komplikovaný, protože naše armáda s něčím takovým nepočítala, a vznikla celá řada nedorozumění.

Do jednotky se hlásilo velké množství dobrovolníků, dokonce i z civilu, kde to byly hlavně zdravotní sestry. Byly by jistě velkým přínosem, jenomže já jsem měl strašně krátkou dobu na výběr osob nebo techniky a následně bylo nutné dotáhnout sladění jednotky. Tudíž jsem tuto možnost z civilu nemohl využít, museli to být lidé, kteří prošli, pokud to nebyli profesionálové, minimálně základním výcvikem se zbraní. Nemusím vám povídat, že doba dvou měsíců na přípravu byla velmi krátká. Z dnešního pohledu to zní až neskutečně, byla to ale jediná možnost.

Pamatujete si svoje pocity, když jste do Zálivu odlétal?

Když si na to vzpomenu, tak ty moje pocity byly hodně smíšené. Sice se nám podařilo dát dohromady skupinu dobrovolníků, kteří byli odborníci a chtěli plnit úkol, ale já jsem znal pouštní podmínky. Měl jsem za sebou více než 10 let pobytu v těchto podmínkách a věděl jsem třeba, co znamená rozdíl mezi dnem a nocí, který tam činí skoro 50 stupňů. Netušil jsem, jak to budou příslušníci jednotky zvládat. V evropských podmínkách je nebylo možné vycvičit. Navíc jsem také dobře věděl, že při plnění úkolů budou muset zůstat v plné výzbroji, a to mě děsilo.

Upřímně musím říci, že jsme zprvu zažili takové zmatky, když jsme stáli v poušti a někteří se nedopatřením dotkli holýma rukama kliky auta a samozřejmě si ji spálili. Pochopili však, že si příště musejí vzít rukavice. Můj celkový pocit byla taková trochu nejistota. Okamžitě po přistání na letišti Vojenského města krále Chálida v Saúdské Arábii musely ale tyto pocity jít stranou.

Jak jste vnímal spolupráci se západními armádami?

Já jsem věděl, že moji kluci se budu snažit předvést, ale netušil jsem, jak budou reagovat spojenci na spolupráci s vojáky z bývalého komunistického světa. Už v operaci Pouštní štít, která předcházela operaci Pouštní bouře, ale spojenci ocenili vysokou profesionalitu našich chemiků a zdravotníků. Několikrát nás požádali o přímou spolupráci, vzpomínám si třeba, jak Francouzi měli problém s jedním zamořeným kouskem pouště nebo to byla kooperace s Američany. V průběhu operace Pouštní bouře jsme pracovali ve prospěch Království Saúdské Arábie a po skončení operace jsme od spojenců obdrželi řadu ocenění a uznání.

Jak vzpomínáte na počátky operace Pouštní bouře, tedy na letecké údery proti Iráku?

Pamatuji si to velmi dobře. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 678 dala Iráku ultimátum na stažení z Kuvajtu do 15. ledna 1991. S touto rezolucí byl samozřejmě seznámen také prezident Václav Havel, jenž, jak jsem pochopil, situaci pečlivě sledoval. V den vypršení ultimáta nám poslal depeši a my jsme museli zajistit, aby se dostala ke všem částem jednotky. Tato depeše pro nás byla obrovskou morální podporou – cítili jsme, že máme za sebou vrchního velitele a prezidenta. (Prezident mimo jiné vyzdvihoval, že vojáci v Zálivu navazují na legionářské tradice a jsou vyslanci nově budované demokratické společnosti, pozn. autora.)

Irák se nakonec z okupovaných území nestáhl, a tak byla 17. ledna krátce po půlnoci zahájena operace Pouštní bouře. Jak jsem to prožíval? Do pohybu se dalo obrovské množství pozemní techniky, nad hlavami velice nízko létaly letouny a z dálky bylo slyšet výbuchy. Byl to pro jednotku kritický okamžik. Podařilo se ho zvládnout, až bohužel s výjimkou případu četaře Petra Šimonky, který se zastřelil při nešťastné manipulací se zbraní. Atmosféra byla strašná, kdo to nezažil, tak to nemůže vědět. Silně nás to zasáhlo. Musím podtrhnout fakt, že jeho smrt byla hlavním velením vyhodnocena jako válečná oběť a na můj návrh byl in memoriam povýšen do hodnosti podporučíka. I přes tuto smutnou událost jsme ale vše museli zvládnout a potlačit negativní emoce, které se v člověku probouzí.

Jaká byla nejkrizovější situace během války v Zálivu?

Krizových okamžiků bylo strašně moc. Třeba když jsme naměřili chemické otravné látky – i když v nízké koncentraci –, když jsem dostal mapu s prostorem pro pochování případných padlých československých vojáků, neboť irácká armáda byla velice silná a spojenecké velení počítalo se ztrátami. Těžké také bylo zajistit zásobování částí jednotky v poušti vodou, když vzdálenosti byly delší než 100 kilometrů, náročný byl pobyt v prostoru hořících naftových polí, kde se dýchá karcinogen.

Když se ale ptáte na nejkrizovější situaci, tak z pohledu velitele bych řekl, že těžké bylo splnit požadavek spojeneckého operačního velení na rozdělení jednotky na čtyři části. Já jsem neměl i přes nesouhlas z domova na výběr a jednotka se doslova dostala na hranici svých možností. Když jsme zajišťovali ochranu saúdskoarabských brigád, tak přišel požadavek, abychom jim poskytovali ochranu i na území Kuvajtu. Jenže to bylo nad rámec mezivládní dohody a mandátu jednotky, jako velitel jsem se ocitl v kritické situaci, protože operačně jsem byl podřízen spojeneckému operačnímu velení. My jsme je nemohli nechat na holičkách, proto bylo samozřejmostí pokračovat a plnit operační úkoly válčiště.

Mé rozhodnutí nakonec schválil ministr obrany Luboš Dobrovský. Po návratu jsem s ním o tom mluvil a představte si, že to konzultoval s vrchním velitelem prezidentem Havlem. Pro mě to byla veliká úleva. Ještě mě potěšilo, když pan ministr Dobrovský napsal, že oceňuje můj přístup k plnění úkolů.

Jak vzpomínáte na pozemní tažení?

Připomínám, že Pouštní bouře byla největší operací od druhé světové války. Byla to velice rychlá a moderní operace, do pohybu se dalo obrovské množství techniky. Jednotka byla pod mým velením, i když jsme operačně, jak jsem již říkal, byli podřízení operačnímu velitelství, tak jsme museli zajistit spojení mezi jednotlivými částmi jednotky. Vojska se neustále přesouvala, jen po určitou dobu zůstala na místě, pak přišel další přesun. Pro chemické odřady to znamenalo znovu a znovu stanovovat nová místa chemické očisty a seznamovat s tím všechny příslušníky chráněných jednotek, byla to poměrně složitá situace, šlo o polní podmínky.

Jak jste vnímal radost Kuvajťanů z osvobození?

Pracovali jsme ve prospěch saúdskoarabských brigád, které byly prvosledové, takže jsme na území Kuvajtu vstoupili mezi prvními. Vítali nás vstřícně a s obrovskou radostí. Když se dozvěděli, že jsme protichemická jednotka, tak nám hrozně moc děkovali. Kuvajťané moc dobře věděli o chemickém nebezpečí ze strany Iráku a to, že Saddám Husajn použil tyto chemické zbraně proti vlastnímu obyvatelstvu. Znali následky použití těchto chemických zbraní, měli z nich obrovský strach. Tomu odpovídala i jejich reakce. Přátelství a poděkování Kuvajťanů pro nás představovalo jednu z největších odměn.

Jak těžké bylo připravit československé vojáky na návrat domů?

Jednotky z Kuvajtu jsem stahoval postupně, asi dva měsíce jsme museli pobývat v oblasti hořících vrtů. Náčelník štábu jednotky plukovník Vladimír Braun se to snažil prostřídat, aby tam každý prožil několik týdnů. Vzduch to byl nedýchatelný, ale dýchat se musí. Ještě jsme museli zaškolit saúdskoarabské specialisty na námi používanou techniku, což bylo vysoce hodnoceno. Bylo potřeba připravit a předat jim veškerou naši techniku, výzbroj a výstroj. K tomu bych dodal, že za toto vše Království Saúdské Arábie zaplatilo.

Po návratu domů jsme se, jak známo, s nějakou pozitivní reakcí hlavních představitelů armády nesetkali. Pro nás bylo důležité, že nás po návratu společně s ministrem obrany Lubošem Dobrovským přijal prezident Václav Havel. Vysoce ocenil působení jednotky ve válce v Zálivu, což bylo pro nás obrovskou odměnou.

Představovalo pro vás velení československému praporu v Zálivu nejdůležitější část vaší vojenské kariéry?

Já jsem nebyl zrovna klasický bojový velitel. Pracoval jsem v leteckém výzkumu, učil jsem na vysoké škole doma i v zahraničí a nějakou dobu jsem dokonce působil v diplomacii, ale v každém případě musím říci, že jsem byl příslušníkem naší armády a pro vojáka je úspěšná činnost ve válce vedené v souladu s rezolucemi Rady bezpečnosti OSN a v zájmu jeho země vyvrcholením vojenské kariéry. Já jsem vděčný za možnost účastnit se války v Zálivu, současně ale musím podtrhnout, že úspěšná činnost jednotky byla přínosem i pro naši armádu. Snad je na tom trochu pravdy, že naše působení maličko pomohlo vstupu do NATO. Podle amerického vyjádření jsme před zraky světa vrátili československé armádě dobré jméno.

Musím také zmínit obrovský přínos prezidenta Václava Havla. V tomto kontextu bych rád připomněl čtyři základní fakta. Zaprvé. Příslušníky protiirácké koalice jsme se stali na základě iniciativy prezidenta Havla. Zadruhé. Když jsme odjížděli, tak se s námi přišel osobně rozloučit a připomínal, proč tam odjíždíme. Zatřetí musím znovu zmínit prezidentovu depeši, která pro nás při plnění úkolů představovala obrovskou oporu. A začtvrté to bylo i přijetí na Hradě. To jsou čtyři zdokumentované a jasně doložené momenty. Díky tomuto člověku jsme měli možnost plnit úkoly ve válce v Zálivu a já jsem měl možnost jednotce velet, což byl pro mě vrchol kariéry.

Jak často se setkáváte s dalšími veterány ze Zálivu?  

Ze začátku to setkávání bylo velice časté. My jsme po návratu založili Sdružení válečných veteránů, protože v té době nic takového neexistovalo. Věděli jsme, že něco takového funguje v dalších zemích, tak jsme se snažili takové sdružení založit, abychom vytvořili zázemí pro nás, co jsme byli v Zálivu, a předpokládali jsme následně zapojování dalších veteránů, kteří to budou potřebovat. Pro naši činnost jsme potřebovali i zákon, který se nám nakonec podařilo prosadit. Sdružení válečných veteránů jsem předsedal deset let a v té době jsme se i často setkávali a řešili problémy veteránů. Ony nebyly malé. Řada z nich měla problémy s umístěním nebo problémy zdravotní.

Když jsem to předsednictví ukončil, tak byl po mně zvolen Pavel Budinský, který je dnes i předsedou Československé obce legionářské a daří se mu. Náš impulz možná trochu pomohl tím, že jsme začali poukazovat na všechna ta nebezpečí a útrapy. Svou roli sehrál i syndrom války v Zálivu, o kterém se ve světě mluvilo. To vše začalo probouzet představitele armády. Myslím, že to bylo i takové nakopnutí ke změnám, které následovaly.

Jakou pozici ve společnosti veteráni mají?

Původně jsme se od armády ocenění nedočkali, i když s velice pozitivní odezvou jsme se pak setkávali při besedách s občany. Váš dotaz směřuje na současnost a tady musím konstatovat, že dnes se situace kategoricky změnila. Velice si vážím ocenění, které jsem já a kolegové dostali loni v listopadu u příležitosti Dne válečných veteránů od paní Černochové (tehdy starostky Prahy 2, dnes ministryně obrany, pozn. autora). Pochopil jsem z toho, že dnes jsme již jinde. Když jsem s dnešní paní ministryní, i když krátce, mluvil, tak jsem získal dojem, že je v situaci zorientovaná a problematika válečných veteránů pro ni nebude zanedbatelná. Ona této problematice v minulosti věnovala svoji pozornost. V nové paní ministryni vidím obrovskou pozitivní změnu.

Jak vnímáte veterány z dalších novodobých válečných konfliktů, vlastně vaše následovníky? Vy jste stál na začátku klíčové moderní armádní tradice.

Dnes jsem již v důchodu, ale sleduji je velice pečlivě. Vnímám každé působení našich vojáků v zahraničí. Jaký je můj názor? Mám prostě radost. Kluci plní úkoly, nedělají ostudu armádě a jsou oceňování v zahraničí a na rozdíl od nás jsou oceňovaní i doma. Prezident Václav Havel konstatoval, že my jsme pokračovatelé legionářů, a k tomu se hlásíme. Tito novodobí váleční veteráni jsou našimi následovníky. Dnes tak mám radost, že se nám práce povedla a že se daří i našim pokračovatelům.

Petr Janoušek

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: