Nejbezpečnější a nejlevnější je dobrá politika
Může nastat trvalý mír v oblasti, kde se nacházejí obrovské zásoby ropy a plynu a kde se kříží mocenské zájmy? Není překvapivé, že hodnoty „demokratických“ států přestávají fungovat tam, kde jde o velké peníze, nezbytné energetické či jiné zdroje, a tedy o strategické zájmy. Porušování mezinárodního práva a upřednostňování agresivity před diplomacií se však nemusí vyplatit.
Rizika silových řešení
Netečnost, tolerování či dokonce schvalování útoků na jiné suverénní státy nás posouvají do velmi nebezpečné situace, v níž již nemusí být daleko k rozpoutání globálního konfliktu. Vzhledem k ochotě dosud nejsilnějšího státu, Spojených států amerických, prosazovat svou politiku silou sotva stačíme vnímat skutečné důvody jednotlivých intervencí. Také autorům těchto rozhodnutí mnohdy unikají důsledky jejich počínání.
Největším rizikem je bezpochyby rozpoutání globálního konfliktu, během něhož by bylo pouze otázkou času, kdy by byly nasazeny také jaderné zbraně. Lhostejnost těch, kteří sledují pouze své vlastní zájmy, kontrastuje se smrtí a utrpením lidí postižených válečnými konflikty.
Noam Chomsky ve své knize „Hegemonie, nebo přežití“ (Hegemony or Survival) uvádí tři podmínky, které musejí být splněny, aby USA napadly jinou zemi. Musí to stát za to, musí se podařit mediálně vykreslit hlavu té země jako vtěleného ďábla, jako druhého Hitlera, a země musí být prakticky bezbranná. Ani v této souvislosti se nelze divit tomu, že pod vlivem současných i nedávných konfliktů může růst zájem jednotlivých států o získání jaderných zbraní.
Konfrontační politika
Podle právničky Kláry Samkové se svět řídí pokrytectvím a dvojím metrem, které se promítají od mezinárodní politiky až do mezilidských vztahů. Kritizuje zásahy Západu v cizích zemích a upozorňuje, že jejich důsledky často přinášejí větší zlo, než jaké měly původně odstranit. Poukazuje rovněž na to, že zájem o jednotlivé konflikty je nerovnoměrný a často účelový. Klade si otázku: „Proč se zajímáme o Írán, proč se nezajímáme o Džibuti, o Jižní Súdán, proč se nezajímáme o dlouhotrvající válku na hranicích Etiopie, proč se nezajímáme o hnutí Boko Haram?“
Je snad hlavním důvodem pro tyto konflikty výskyt nerostného bohatství, například ropy, či také příklon k Rusku nebo Číně? Také poslední konflikt na Blízkém východě, tj. útok na Írán, by mohl této úvaze odpovídat. Deklarovanými důvody vojenských útoků Spojených států a Izraele proti Íránu jsou snaha zničit jeho raketové a vojenské kapacity, zabránit mu v získání jaderných zbraní a omezit jeho vliv v regionu.
Podle arabisty Petra Pelikána však může Írán sestrojit jadernou zbraň spíše nyní, protože nejvyšší představitel státu Alí Chameneí je mrtev. Ten vydal edikt o nepřípustnosti používání a výroby zbraní hromadného ničení, včetně jaderných zbraní. Ve fatvě své rozhodnutí zdůvodnil tím, že je takové jednání z hlediska islámu hříšné. Vzhledem k jeho postavení nejvyššího duchovního i státního představitele bylo toto náboženské dobrozdání závazným rozhodnutím. Alí Chameneí byl zabit během únorového izraelsko-amerického útoku, kterému předcházela diplomatická jednání mezi Íránem a USA.
Zajímavá je také Pelikánova poznámka, že v šíitském islámu a v Íránu existuje silný pojem spravedlnosti. Nejde podle něj o to, jestli je to demokracie, ale mělo by to být spravedlivé. A je jedno, jestli spravedlnost zajistí panovník, diktátor, nebo volení zástupci lidu.
V rámci tlaku na Írán byla kromě skutečných útoků vyslovena také řada výhrůžek. Objevilo se například tvrzení, že USA zničí Íránu jeho elektrárny včetně té jaderné. Americký prezident Donald Trump v minulosti rovněž vyhrožoval, že USA budou bombardovat „kulturní místa
v Íránu“.
Nyní má Írán svého mučedníka a mnohem radikálnější vedení, které je silně motivováno pomstít smrt svých vrcholných představitelů. Jestliže se dříve část obyvatelstva odvažovala proti režimu protestovat, po útocích, při nichž zemřelo nejen značné množství představitelů státu, ale také mnoho nevinných civilistů, je dnes obyvatelstvo zřejmě natolik semknuté, že žádný převrat po určitou dobu hrozit nebude. Kromě nových mučedníků se bude dlouho vzpomínat také na smrt přibližně 175 žákyň a členů školního personálu.
Je proto namístě ptát se, co všechno bylo před „spuštěním“ intervencí učiněno, aby se předešlo jejich katastrofálním důsledkům. Jako příklad lze uvést tažení proti Iráku, které bylo zahájeno na základě nepravdivého obvinění z držení zbraní hromadného ničení.
Pokud by existovala skutečná politická vůle, odpovědní politici a profesionální diplomacie, mohly by se rozdílné pohledy, obavy a nedorozumění řešit politickou cestou. Bylo by tak možné zachovat mír a rozvíjet vzájemné vztahy k oboustranné spokojenosti.
Důsledky konfliktů
K nejvážnějším důsledkům konfliktů patří masová migrace, šíření terorismu a organizovaného zločinu. Na rozdíl od původních představ dochází k radikalizaci migrantů z postižených oblastí, jako jsou Afghánistán, Irák, Libye či Sýrie. Radikalizovat se mohou také další generace potomků migrantů, kteří často žijí na okraji společnosti. Nelze přehlížet ani rozsáhlé zabíjení civilního obyvatelstva, k němuž došlo například v Gaze. Každé podobné zabíjení vytváří nové „mstitele–teroristy“ nebo rozšiřuje jejich počet. Tito lidé následně čekají na svou příležitost.
Lze očekávat, že u takto zradikalizovaných osob bude dlouhodobě přetrvávat snaha o vyřizování účtů, třeba „jen“ prostřednictvím sabotáží a poškozování ekonomik. Pokud se však nebudou řešit příčiny, budeme čelit stále závažnějším důsledkům. Opatření proti nim nás nakonec budou stát mnohem více, než kdybychom předcházeli situacím, které nás následně ohrožují.
Negativní výhled
Bylo by rovněž namístě uvědomit si další závažné důsledky, které v souvislosti s vývojem světové bezpečnostní situace zůstávají poněkud v pozadí. Patří mezi ně například dopady klimatických změn. Podle Evropské agentury pro životní prostředí se mohou přímé škody způsobené změnou klimatu do konce století zvýšit až šestinásobně oproti současnosti, pokud státy Evropské unie výrazně neposílí opatření proti změně klimatu a nepřizpůsobí se jejím dopadům. Jedním z posledních varování jsou nejničivější požáry posledních let ve Španělsku a Francii. Rostoucí dopady klimatických změn neohrožují pouze ekonomickou prosperitu, ale představují již také výraznou bezpečnostní hrozbu.
Česká republika se sice geograficky nachází mimo hlavní krizové oblasti, případně pouze v jejich blízkosti, důsledky různých krizí však pociťujeme již nyní. Jde například o rostoucí ceny energií v souvislosti s blokováním Hormuzského průlivu či konfliktem na Ukrajině, ale také o stále delší období vysokých teplot a sucha.
Přestože se v České republice „zatím“ neválčí, tři pětiny mladých lidí se nejvíce obávají toho, do jakého světa by přivedli své děti. Mají strach z válek, nepříznivého ekologického vývoje a dalších hrozeb. Navyšování obranných rozpočtů navíc povede k tomu, že se bude muset „šetřit“ v jiných oblastech.
Se stále větší pravděpodobností se blíží doba, kdy již nebude možné zhoubný vývoj zastavit a bude pouze otázkou, která z hrozeb bude rychlejší a fatálnější. Jednou z pravděpodobných variant naší budoucnosti může být kombinace několika hrozeb či jejich vzájemné synergie, na něž již lidstvo nebude schopno účinně reagovat.
Na přijímání účinných opatření může být příliš pozdě a obviňování těch, kteří za vzniklou situaci mohou, již nebude mít vzhledem k nevratnosti některých procesů smysl. Pokud například dojde k jaderné válce, budou jejími důsledky postiženi všichni bez ohledu na to, zda k tomuto výsledku přispěli, stavěli se proti němu, nebo se o dané problémy vůbec nezajímali. Vývoj může dospět do situace, se kterou si již nebudeme schopni poradit. Stačí souběh několika krizí a na řešení jejich vzájemně se zesilujících účinků již nemusíme stačit.
Závěr
Jak dosud nejvyspělejší státy naložily se svým bohatstvím a vlivem? Papež Lev XIV. nedávno kritizoval světové vůdce, kteří utrácejí miliardy za války. Prohlásil, že svět je pustošen hrstkou tyranů a že světoví lídři dávají miliardy na války namísto toho, aby pomáhali nemocným. Po Venezuele a útoku na Írán pokračuje také „zájem“ USA o Kubu. Názorně to dokládají slova Donalda Trumpa: „Ať už ji osvobodím, nebo ji jen tak zaberu, myslím, že si s ní můžu dělat, co chci.“
