Od rozpočtů ke schopnostem: Aliance stupňuje požadavky na své spojence

Debata o české obraně se ještě donedávna točila především kolem jediného čísla – 2 % HDP na obranu. Dnes je však situace zásadně odlišná. NATO po summitu v Haagu vstoupilo do nové fáze kolektivní obrany, ve které už nerozhoduje pouze výše obranných výdajů, ale především schopnost členských států vybudovat konkrétní vojenské kapacity. Česká republika přitom letos pravděpodobně nesplní ani dosavadní dvouprocentní závazek podle alianční metodiky. Ještě důležitější otázkou ale je, zda dokáže držet krok s tempem, kterým se mění samotná Aliance.

Válka na Ukrajině definitivně ukončila období, kdy byla evropská bezpečnost založena především na odstrašení a omezených expedičních operacích. NATO se po více než třiceti letech vrací k plánování kolektivní obrany proti technologicky vyspělému protivníkovi a připravuje se na možnost dlouhodobého konfliktu vysoké intenzity.

Tato změna se naplno promítla do aliančního summitu v Haagu. Spojenci se zde shodli nejen na postupném navýšení investic do obrany na 3,5 % HDP a dalších 1,5 % HDP do oblastí souvisejících s bezpečností, jako jsou obranná infrastruktura, logistika, odolnost společnosti či obranný průmysl. Ještě důležitější však bylo schválení nových aliančních cílů, tzv. Capability Targets – konkrétních požadavků na schopnosti jednotlivých států. Jinými slovy, NATO již nehodnotí pouze to, kolik členské země utratí. Hodnotí především, co jsou za tyto prostředky skutečně schopny vybudovat.

Letošní jednání spojenců v Ankaře tento směr dále potvrdilo. Diskuse se již nesoustředila na samotná procenta HDP, ale na rychlost implementace nových obranných plánů, posilování evropského obranného průmyslu, vojenské mobility, protivzdušné obrany, zásob munice a schopnosti členských států plnit nové alianční cíle. Právě zde začíná být situace České republiky složitější, než by se mohlo zdát při pohledu na samotný obranný rozpočet.

Premiér Andrej Babiš letos připustil, že Česká republika pravděpodobně nesplní ani dosavadní dvouprocentní závazek podle metodiky Aliance. Výdaje by se měly pohybovat přibližně mezi 1,7 a 1,8 % HDP, přičemž návrat nad hranici dvou procent vláda předpokládá až od roku 2027. Z pohledu NATO však samotné procento přestává být tím nejdůležitějším ukazatelem.

Nové Capability Targets totiž představují mnohem komplexnější hodnocení připravenosti jednotlivých států. Zahrnují schopnost vytvořit a udržet bojové jednotky, zajistit protivzdušnou obranu, logistické zabezpečení, dostatečné zásoby munice, ženijní podporu, zdravotnické kapacity, kybernetickou obranu, vojenskou mobilitu i odolnost kritické infrastruktury. Stejný důraz je nově kladen také na schopnost obranného průmyslu dlouhodobě podporovat ozbrojené síly během případného konfliktu. Česká republika přitom rozhodně nezačíná od nuly.

Probíhá největší modernizace Armády České republiky od jejího vzniku. Armáda pořizuje letouny F-35, pásová bojová vozidla CV90, tanky Leopard 2A8, samohybné houfnice Caesar i nové systémy protivzdušné obrany. Český obranný průmysl zároveň díky podpoře Ukrajiny i rostoucí evropské poptávce výrazně posílil svou mezinárodní pozici. Současně však přetrvávají problémy, které nelze vyřešit pouhým navýšením rozpočtu.

Armáda dlouhodobě čelí personálnímu podstavu, potřebuje rozšířit infrastrukturu, modernizovat kasárna, vybudovat nové logistické kapacity a zajistit dostatek odborného personálu pro obsluhu stále sofistikovanější techniky. Modernizace proto není pouze otázkou nákupu zbraňových systémů, ale také schopnosti vytvořit podmínky pro jejich dlouhodobý provoz. Při pohledu na evropské spojence je navíc patrné, že tempo změn se výrazně zrychluje.

Polsko dnes investuje přes čtyři procenta HDP do obrany a systematicky buduje jednu z nejsilnějších armád v Evropě. Vedle nákupu tanků K2, houfnic K9, systémů HIMARS, Patriot, letounů F-35 nebo vrtulníků Apache současně rozšiřuje počet profesionálních vojáků, aktivních záloh i dobrovolného vojenského výcviku. Cílem je armáda čítající přibližně 300 000 příslušníků.

Německo, které bylo ještě před několika lety kritizováno za podfinancovanou armádu, výrazně navyšuje obranné výdaje, buduje stálou brigádu v Litvě a připravuje další rozšiřování Bundeswehru podle nových aliančních plánů.

Pobaltské státy investují do protivzdušné obrany, budování opevnění na východním křídle NATO, vojenské mobility i celospolečenské odolnosti. Jejich přístup vychází z předpokladu, že obrana státu není pouze úkolem armády, ale celé společnosti. V tomto srovnání Česká republika rozhodně nezaostává technologicky. Tempo výstavby některých schopností je však pomalejší než u států, které vnímají bezpečnostní situaci jako bezprostřední hrozbu.

Největší změna, kterou přinesly summity v Haagu a Ankaře, nespočívá v nových procentech obranných výdajů. Spočívá ve změně filozofie. Po desetiletí bylo možné úspěch členských států hodnotit relativně jednoduše – podle velikosti obranného rozpočtu. Dnes už to nestačí.

Aliance stále více posuzuje, zda jsou jednotlivé armády skutečně připravené vést konflikt vysoké intenzity. Zda mají dostatek vojáků, munice, logistiky, průmyslového zázemí, schopnost rychle doplňovat ztráty a dlouhodobě podporovat bojové operace.

Právě válka na Ukrajině ukázala, že moderní konflikt není soutěží jednotlivých zbraňových systémů, ale schopností celého státu dlouhodobě generovat vojenskou sílu. To představuje pro Českou republiku možná větší výzvu než samotné navyšování obranného rozpočtu. Ještě před několika lety bylo splnění dvouprocentního závazku považováno za hlavní symbol důvěryhodnosti členských států NATO. Dnes už představuje pouze vstupní podmínku.

Skutečným měřítkem alianční důvěryhodnosti se stává schopnost převést finanční prostředky do reálných vojenských schopností. Do připravených brigád, funkční protivzdušné obrany, odolné infrastruktury, dostatečných zásob, silného obranného průmyslu a kvalitně vycvičeného personálu.

Česká republika má v řadě oblastí dobře našlápnuto. Modernizuje armádu, disponuje konkurenceschopným obranným průmyslem a patří mezi významné podporovatele Ukrajiny. Současně však vstupuje do období, kdy se tempo změn v Alianci výrazně zrychluje.

Otázkou proto již není, zda budeme schopni splnit jedno konkrétní procento HDP. Mnohem důležitější bude, zda dokážeme včas vybudovat schopnosti, které od nás budou spojenci v příštím desetiletí očekávat. Právě na této schopnosti bude stát nejen důvěryhodnost České republiky uvnitř Aliance, ale především její bezpečnost.

Zdroj: NATO Defence Planning Process, Defence investment and NATO’s 5% commitment, The Ankara Summit Declaration, NATO official texts and resources

ZDROJ ZDE