Alois Šedivý / 25. 5. 1915 – 16. 9. 1990

27. 05. 2025

Před sto deseti lety se narodil budoucí Squadron Leader, kapitán letectva v záloze (plukovník in memoriam), letec – bombardovací pilot, příslušník a velitel letky u 311. peruti Alois Šedivý. Nejprve se vyučil zámečníkem, poté ale nastoupil do Školy pro odborný dorost letectva v Prostějově a to definovalo jeho další kariéru. V roce 1939 ilegálně opustil okupovanou vlast a přes Polsko a Francii se nakonec dostal do Velké Británie, kde byl přijat do RAF. V přetěžkém létě 1940 se stal jedním ze zakládajících příslušníků 311. čs. bombardovací peruti. Po britské linii byl tehdy pouhým četařem (Sergeant). O pět roků později měl již hodnost majora (Squadron Leader) a u „Třistajedenáctky“ byl mezi veliteli osádek skoro unikátem – mimo jiné a především tím, že byl stále ještě naživu. Z armády ale po válce odešel a přešel do civilního letectví. Brzy emigroval se svojí rodinou nejprve do Velké Británie, kde opět oblékl uniformu RAF, a později do Austrálie, kde ve svých 75 letech podlehl Alzheimerově chorobě.

Jediný syn četnického strážmistra Aloise Šedivého (1877–1917?) a Marie, rozené Lukešové (1891–1918). Po brzké smrti rodičů se jej ujali a vychovávali prarodiče Josef a Marie Lukešovi ve Zlešicích u Volyně. Po absolvování měšťanské školy se v ČKD v Praze-Libni vyučil strojním zámečníkem, a poté na Státní průmyslové škole v Českých Budějovicích také automechanikem. Byl přijat do dvouleté Školy pro odborný dorost letectva v Prostějově (od 1. října 1934 do 31. července 1936), která prováděla předvojenský výcvik budoucích poddůstojníků čs. letectva. Ukončil ji s výtečným hodnocením a s kvalifikací pilota dvoumístných letounů. Poté 1. října 1936 nastoupil vojenskou prezenční službu v Praze-Kbelích u leteckého pluku 1 T. G. Masaryka. Po „přijímači“ u 4. letky a jmenování pilotem – letcem (9. září 1936) pak od 15. září 1936 konal službu pilota dvoumístných pozorovacích Letovů Š-328 u 6. pozorovací letky na letišti Milovice – Boží Dar. Brzy následovalo povýšení (na svobodníka 1. února 1937, na desátníka 15. srpna 1937 a na četaře 16. března 1938) a jmenování polním pilotem – letcem (1. ledna 1938). Po dalším zvýšení kvalifikace a po absolvování kurzu nočního létání se stal pilotem dvoumotorových těžkých bombardovacích Blochů MB-200 u 81. bombardovací letky leteckého pluku 5 v Brně. V dobách mnichovské krize tedy patřil k plně kvalifikovaným nočním bombardovacím pilotům vícemotorových strojů. 

Ještě 1. března 1939 mu byl změněn branný poměr (byl přeložen do skupiny délesloužících poddůstojníků) a v rámci sociálního zabezpečení gážistů 30. června 1939 byl přidělen k 2. rotě 3. praporu vládního vojska formujícího se v Písku. Službu však nenastoupil a 14. července 1939 ilegálně překročil hranice se sousedním Polskem. Po přihlášení se na konzulátu v Krakově odplul do Francie, kam dorazil 1. srpna 1939. Po vypuknutí války a po vyvázání z poměru vůči Cizinecké legii (kam byl 23. srpna 1939 přijat v nejnižší hodnosti Soldat) byl 1. prosince 1939 povýšen do francouzské hodnosti Caporal-Chef. Přeškolení na francouzskou techniku prodělával nejprve od 12. září 1939 na letecké základně Avord, pak od 11. prosince 1939 v Istres a od 1. dubna 1940 v Châteauroux. Podobně jako naprostá většina ostatních československých bombardovacích letců se však na frontu již nedostal a 19. června 1940 odplul z přístavu Bordeaux do Británie; v jihoanglickém Falmouthu loď zakotvila o čtyři dny později.

Do svazku RAF VR (Royal Air Force Volunteer Reserve ) byl přijat 24. července 1940, nejprve v nejnižší hodnosti AC2 a o pět dní později byl povýšen do hodnosti Sergeant. 29. července 1940 se na letecké základně v Honingtonu stal jedním ze zakládajících příslušníků 311. čs. bombardovací peruti, která se urychleně připravovala k prvním úderům na území obsazeném nepřítelem. Na dvoumotorových Wellingtonech absolvoval celkem 40 nočních bombardovacích náletů na Německo a jím okupovaná území. Proslul v nich jak chladnou rozvahou, tak i snahou za každou cenu dosáhnout určeného cíle, a to i navzdory panujícímu nepříznivému počasí a obraně protivníka. V krátkém čase byl vyznamenán Československou medailí Za chrabrost a třikrát Československým válečným křížem a byl několikrát povýšen – 1. března 1941 na rotného letectva v záloze, 21. července 1941 na rotmistra letectva v záloze a 11. prosince 1941 na podporučíka letectva v záloze, v britské linii pak 6. března 1941 na Flight Sergeanta a 16. prosince 1941 do nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer (zhruba odpovídající čs. hodnosti poručíka). 

Operační turnus, čítající předepsaných 200 hodin, se mu podařilo dokončit jako jednomu z prvních příslušníků 311. peruti, dne 16. července 1941. Se svými druhy tak mohl oslavit své osobní vítězství nad statistickými čísly, hovořícími o tom, že pravděpodobnost přežití dvousethodinového turnusu u tehdejšího Bomber Command činila pouhých 12 %. 

V rámci předepsaného odpočinku získával instruktorskou kvalifikaci od 13. září do 17. října 1941 v kurzu u CFS v Upavonu, odkud přešel k perutní operačně-výcvikové letce (od 16. prosince 1941 nesoucí název 1429. COTF) do East Wrethamu, kde pak mladé letce naučil mnoho z toho, co se sám musel tvrdě učit až nad Německem. Instruktorskou činnost u 1429. COTF a jejích organizačních nástupců (naposledy jako Czech Flight při 6. (C) OTU) konal půldruhého roku, přičemž od 1. června 1942 až do 30. května 1943 zastával funkci velitele sekce pokračovacího výcviku (Advanced Training Section). V rámci toho mu byla přiznána britská hodnost Acting Flight Lieutenant (5. září 1942). Poté se opět přihlásil k operační činnosti. 

Jelikož 311. peruť byla mezitím přemístěna k Velitelství pobřežního letectva (Coastal Command) a měla dostat výkonné čtyřmotorové Liberatory, absolvoval nejprve 2. července 1943 kurz u GRS. Pak jej čekala cesta za moře, neboť po zrušení Czech Flightu při 6. (C) OTU operační výcvik záložních osádek pro 311. peruť probíhal u 111. OTU na Bahamských ostrovech. Zdejší výcvik absolvoval jako jeden z prvních, po jeho úspěšném dokončení byl 28. října 1943 povýšen na poručíka letectva v záloze (15. ledna 1944 pak do britské hodnosti Flight Lieutenant) a vrátil se do Británie, kde 10. prosince 1943 znovu nastoupil službu u 311. peruti, nově operující s Liberatory ze základny Beaulieu (hrabství Hampshire) v podřízenosti 19. skupiny Coastal Command.

Následovala další dlouhé série vojenských operací, které měly tentokrát převážně charakter protiponorkových hlídek, zpočátku nad Biskajským zálivem a poté i nad Lamanšským průlivem, Severním mořem, Norským mořem a nakonec i nad Baltickým mořem. V rámci Coastal Command vykonal dalších celkem 39 bojových operací a provedl celkem čtyři útoky na nepřátelské ponorky, z toho jednu japonskou (I-29, plující do francouzského Lorientu, k útoku došlo 10. března 1944) a tři německé (16. června a 29. října 1944 a 24. března 1945). Jako jednomu z hrstky kapitánů 311. peruti mu bylo oficiálně přiznáno potopení ponorky (U-1060 u ostrova Fleina 29. října 1944), což byla zasloužená odměna za stovky hodin strávených nad nekonečným mořem.

Jelikož patřil k vůbec nejzkušenějším kapitánům letounů a respektovaným důstojníkům, byl 7. září 1944 jmenován velitelem A-letky 311. peruti a v souvislosti s tím byl povýšen do britské hodnosti Squadron Leader. Ještě před návratem do vlasti byl dnem 22. května 1945 povýšen nejprve na nadporučíka letectva v záloze a již 1. června 1945 na kapitána letectva v záloze. Kromě dalších vyznamenání obdržel vysoce ceněné DFM a DFC (Distinguished Flying Medal a Distinguished Flying Cross) a stal se tak jedním z pouhých tří československých letců, kteří obdrželi obě vyznamenání.

Po skončení války a dokončení posledního úkolu 311. peruti – převozu repatriantů a materiálu z Británie do ČSR – byl 1. února 1946 jmenován velitelem 1. letky právě vzniklého leteckého pluku 25 v Havlíčkově Brodě. Ještě před dokončením jeho přezbrojení na sovětské Petljakovy Pe-2 a před vyřízením žádosti o aktivaci však náhle k 7. srpna 1946 demobilizoval, patrně pro nepříznivé platové podmínky u tehdejší československé armády. Usiloval o uplatnění v lépe ohodnoceném civilním letectví a navíc již neměl zodpovědnost jen sám za sebe. Chystal se totiž oženit s Idou Soniou Volodia de Ville, rozenou Ellisovou (* 1919), dosud ještě formálně vdanou matkou čtyř dětí. První tři (syn Raymond–André, * 1941, a dcery Mourita–Sonia, * 1942 a Marie–Antoinetta, * 1944) měla se svým prvním manželem, otcem čtvrtého a nejmladšího, syna Aloise (* 1945), byl již Alois Šedivý. Jeho narození uspíšilo rozvod (manželství bylo rozloučeno 1. března 1946 v Bristolu) a přestěhování za Aloisem do Havlíčkova Brodu, kde 9. listopadu 1946 uzavřeli sňatek. K dosavadním čtyřem dětem brzy přibyla ještě dcery Jarmila (* 1947) a Yasmin–Yvonne, narozená již v Británii (* 1954). Po odchodu do zálohy jako mimořádně zkušený, zodpovědný a vysoce kvalifikovaný pilot nastoupil k Ministerstvu dopravy jako vládní pilot. Krátce po změně politických poměrů dlouho neváhal a již 22. dubna 1948 se nevrátil ze služebního letu do Ženevy, který podnikl na stroji C-47 Skytrain (Dakota).

Zatímco ve vlasti byl 11. ledna 1950 degradován na vojína, rodinu se mu podařilo za nemalých potíží shromáždit v Británii, kde 21. února 1949 opět nastoupil službu v RAF, a to v hodnosti Flying Officer. První tři roky cvičil kadety RAF u různých škol základního vojenského výcviku (1. SoRT v Henlow, 6. SoRT v Herefordu, OATS v Bircham Newtonu aj.). 

Návrat k létání se mu podařil 19. března 1952, kdy nastoupil do obnovovacího výcviku u 201. AFU ve Swinderby. Poté 6. června 1952 nastoupil do tříměsíčního kapitánského kurzu u přeškolovací jednotky pro dálkové lety 242. OCU/LR v Dishfortu, 28. 9. 1952 pak nastoupil řadovou službu u známé 511. dopravní peruti, která měla základnu na letišti Lyneham, ale létala prakticky po celém světě. K 18. květnu 1955 byl povýšen do stálé hodnosti Flight Lieutenant a pravděpodobně nejvytíženější byl v průběhu Suezské krize v roce 1956, kdy byla jednotka vytížena jednak dopravou vojenského materiálu tam, jednak evakuací raněných parašutistů z „horké oblasti“. Poté přešel 23. ledna 1957 k 24. dopravní peruti do Colerne, kde létal opět dlouhé tratě, většinou s VIP klientelou, tj. s britskými ministry, politiky a vládními úředníky. Po dosažení mezní věkové hranice pro výkon aktivní letecké služby (45 roků) se rozhodl setrvat v RAF v oblasti zásobování a stravování (Cattering Branch) a v letech 1959–1965 vystřídal řadu posádek RAF na Britských ostrovech i v zámoří, kam ho následovala i jeho početná rodina (Lybie a Kypr). Do penze odešel 25. května 1965 právě v den dosažení věku 50 roků a v hodnosti Flight Lieutenant. S rodinou pak emigroval do Austrálie, usadil se v Adelaide na jihu země. Již v roce 1983 mu lékaři diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, které podlehl ve věku 75 let.

Vyznamenání:

• 4 × Československý válečný kříž (25. 4. 1941, 21. 6. 1941, 25. 7. 1941, 22. 5. 1944)
• 2 × Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem (6. 3. 1941 a 21. 2. 1945)
• Československá medaile Za zásluhy I. st. (8. 1. 1946)
• Československá vojenská pamětní medaile se štítky F a VB (7. 3. 1944)
• Distinguished Flying Medal (24. 9. 1942)
• Distinguished Flying Cross (13. 4. 1945)
• The 1939–1945 Star (16. 1. 1945)
• Air Crew Europe Star, Atlantic Star a Defence Medal, Queen´s Commendation for Valuable Service in the Air (1. 1. 1957)

Památky:

• Pamětní deska v Malenicích, kde strávil část dětství (odhalena 21. 5. 2005)

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů (Vojenský historický ústav Praha, 2005).

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: