Česko v digitálních zákopech: když místo tanků útočí trollové

Digitální svět se stal novým bojištěm a kyberprostor frontovou linií. Česká republika v posledních letech zásadně proměnila své bezpečnostní dokumenty od klasických představ o obraně až po systematické čelení kybernetickým a hybridním hrozbám. Jak se proměnila česká strategie a jak odolní jsme vůči válce, která se nevede zbraněmi, ale informacemi?

Ještě před pár lety by se pod pojmem „obrana státu“ většině lidí vybavilo pouze cosi s tanky, vojáky a maskáči. Dnes se do frontové linie dostal zcela nový druh bojiště, neviditelný, bez kouře a střelby, zato plný dat a kódů. Místo generálů máme analytiky z Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost, místo granátů statusy na Facebooku. Vítejte v éře, kdy trollové útočí rychleji než rakety, a kdy se obrana státu odehrává spíš v prohlížeči než v zákopech.

Ale jak se s touto proměnou bezpečnostního prostředí vypořádává český stát? A jak, pokud vůbec, reflektují dnešní strategické dokumenty kybernetické a hybridní hrozby, které s oblibou využívají nepřátelé demokracie?

Pohled na bezpečnostní strategie České republiky v posledních dvaceti letech připomíná generační vývoj od staré školy po digitální generaci. Zatímco Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2003 řešila hlavně mezinárodní terorismus a šíření zbraní hromadného ničení, v roce 2015 se objevuje nový slovník: „kybernetické hrozby“, „energetická závislost“ či „nestátní aktéři“. V roce 2023 se pak jazyk strategie zcela proměnil, mluví se o hybridním působení, dezinformacích, ekonomickém nátlaku a kyberútocích jako o systematickém ohrožení státu. Jinými slovy, Česká republika už chápe, že v informační době se neútočí jen na území, ale i na mysl.

Nejde přitom jen o módu nebo rétorické cvičení. Zatímco dřív jsme kybernetickou bezpečnost vnímali jako „IT problém“, dnes se stala politickou otázkou. Ochrana dat, infrastruktury, ale i „informační hygieny“ společnosti patří k životním zájmům státu. Pokud se kdysi říkalo, že informace jsou moc, pak dnes platí, že dezinformace jsou zbraň hromadného ničení důvěry.

Česko není v bezpečí

Nejnovější Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2023 mluví jasně: „Česko není v bezpečí.“ Dokument nebývale otevřeně popisuje, že hlavními hrozbami jsou Ruská federace, Čína a šířící se hybridní působení. Na rozdíl od předešlých strategií už nejde jen o seznam geopolitických rizik, ale o systémový přístup: propojuje obranu, diplomacii, ekonomiku, školství i společenskou odolnost.

Kybernetická bezpečnost a informační prostředí tu stojí na stejné úrovni důležitosti jako ozbrojené síly. To je zásadní posun, bezpečnost se z horizontu ministerstva obrany rozšířila do prostoru, kde má roli i učitel, novinář nebo student, tedy, teoreticky, i čtenář tohoto článku.

Na ni navazuje i Obranná strategie České republiky 2023, která mluví o systematickém nepřátelském hybridním působení zahrnujícím kyberútoky, dezinformační kampaně, sabotážní a zpravodajské aktivity. Dokument působí překvapivě soudržně, už to není „obrana ministerstva“, ale „obrana státu a společnosti“. Zdůrazňuje, že obrana není jen úkolem armády, ale celé veřejné správy a občanů. V jistém smyslu jde o návrat k ideji brannosti, jen místo výzbroje máme klávesnici a antivir.

Zatímco bezpečnostní a obranné strategie dávají rámec, konkrétní kroky určuje Národní strategie pro čelení hybridnímu působení (2021) a její Akční plány (2022 a 2025). Tyto dokumenty jsou z akademického pohledu fascinující: mají vlastní jazyk, který spojuje politologii, bezpečnostní studia i mediální gramotnost.

Hlavní pilíře jsou tři: systémový a celostní přístup, odolná společnost a schopnost adekvátní reakce. Když to lehce přeložím: stát má konečně mluvit se svými experty, společnost má přestat sdílet řetězové e-maily a úřady mají reagovat rychleji než trollí farma.

Kdo by čekal suchou tabulkovou byrokracii, možná bude mile překvapen: Akční plán 2025 například zavádí pravidelná školení pro úředníky o dezinformacích, podporu mediálního vzdělávání na školách a rozvoj tzv. národní sítě expertů pro hybridní působení. Zní to dobře. Jenže ironie je v tom, že dezinformátorům stačí jeden virální post, zatímco stát musí projít třemi výbory, dvěma schůzkami a jedním usnesením vlády. Rychlost v informačním prostoru není naše silná stránka, ale alespoň už to víme a píšeme o tom strategii.

Obrana jako celospolečenská záležitost

Současné strategie přinášejí klíčový koncept: odolnost. Už nejde jen o to, ubránit se útoku, ale být připraven vydržet tlak, ať už informační, ekonomický či technologický. K tomu směřuje i Koncepce přípravy občanů k obraně státu 2025–2030, která otevřeně říká, že bez angažovaných občanů obranu nelze zajistit. Jinými slovy – obrana státu se vrací do školních lavic.

Zní to téměř jako moderní verze branné výchovy, jen místo pláštěnky a plynové masky se učíme rozpoznat deepfake. Tento důraz na celospolečenskou obranu odpovídá i trendům v NATO a EU: strategické dokumenty Aliance z posledních let zdůrazňují resilienci, kyberobranu a boj s dezinformacemi jako základní pilíře kolektivní bezpečnosti. Česko se tak po letech stává překvapivě „v trendu“ ne technologicky, ale strategicky.

Zhodnoceno s odstupem, dnešní české bezpečnostní dokumenty konečně dýchají realitou 21. století. Kybernetické útoky a hybridní hrozby už nejsou jen poznámka pod čarou, ale jeden z hlavních scénářů obrany státu. Zatímco dříve se v dokumentech mluvilo o „míru a stabilitě v euroatlantickém prostoru“, dnes se otevřeně říká, že „Česko není v bezpečí“. To je sice děsivé, ale přinejmenším upřímné.

Otázkou tedy zůstává, jak se tato strategie promítne do praxe. Naše státní aparáty umí napsat krásné koncepce, jen je občas zahlédne málokdo mimo bezpečnostní komunitu. A tak nám nezbývá než doufat, že tyto dokumenty nebudou jen složkou ve vládním archivu, ale skutečným návodem, jak přežít v době, kdy se války vedou sdílením obsahu. Protože když dnes někdo řekne, že „v Česku probíhá hybridní válka“, možná přehání, ale když se podíváte do komentářů pod libovolnou politickou diskusí, máte pocit, že frontová linie už dávno vede naším newsfeedem. Česko konečně pochopilo, že tanky nejsou všechno.

Obrana státu dnes znamená i schopnost rozpoznat manipulaci, zabezpečit sítě a udržet zdravý rozum v informační bouři. A pokud budeme i nadále schopni ironicky a s nadsázkou psát o bezpečnostních strategiích a hrozbách, možná jsme na tom s odolností pořád ještě dobře.

Zdroj: CEVRO ARENA

ZDROJ ZDE