Evropská obranná politika po roce 2022: Analýza transformačních změn
Ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 spustila největší přestavbu evropské bezpečnostní architektury od konce studené války. Za tři roky konfliktu se kontinentální obranné výdaje vyšplhaly na úroveň přesahující závěr studené války, dosáhly rekordních 693 miliard dolarů v roce 2024 a přepsaly desítky let vojenského oslabování. Zatímco v roce 2021 pouze čtyři členské státy EU plnily dvouprocentní závazek NATO, do roku 2024 tento práh překročilo šestnáct zemí. Německo se transformovalo z mírové mocnosti na stát, který masivně zbrojí, Polsko investuje rekordních 4,5 procenta HDP do obrany a Česká republika poprvé v historii dosáhla aliančních závazků. Evropa tedy nejen výrazně zbrojí, ale dá se říct, že razantně mění své zaryté pozice z posledních dekád.
Abychom pochopili rozsah současné transformace, musíme se vrátit k počátku 90. let, kdy Evropa začala sklízet „mírové dividendy“ po skončení studené války. Obranné výdaje EU dosáhly nejnižšího bodu v roce 2014 – pouhých 1,1 procenta HDP – právě v roce ruské anexe Krymu. Během tří dekád míru se evropské armády proměnily, jak to výstižně formuloval Josep Borrell, v „bonsai armády“.
Čísla dokumentují dramatický úpadek. Ve zprávě Munich Security Conference z června 2023 je dokumentováno, že mezi lety 1992 a 2021 se počet hlavních bojových tanků EU zemí snížil o 80 procent, zatímco počet dělostřeleckých systémů 152mm/155mm poklesl o 64 procent a systémů vícenásobného raketometu o 48 procent. Německá čísla podle studie Bruegel Institute jsou ještě dramatičtější: do roku 2021 Německo mělo kolem 340 tanků, což představuje pouhých 8 procent z více než 4000 západoněmeckých tanků z roku 1992. Počet houfnic poklesl z více než 3000 v roce 1992 na pouhých 120 v roce 2021. Španělsko by podle analýz potřebovalo dodatečných 80 miliard eur na vyrovnání investičního deficitu z uplynulých dekád, Itálie 120 miliard eur a Německo 230 miliard eur.
Krymský zlom 2014 sice obrátil trend klesajících rozpočtů, ale evropská reakce zůstala váhavá. Pouze tři alianční země tehdy splňovaly dvouprocentní cíl. Sedm let postupného růstu obranných výdajů nestačilo kompenzovat desetiletí zanedbávání. Evropské země nadále spoléhaly na americký bezpečnostní deštník, zatímco se USA stále více orientovaly na indo-pacifický region a rivalitu s Čínou.
Realita 24. února 2022 tento iluzorní systém rozbořila během několika hodin. Ruská invaze na Ukrajinu nebyla pouze útokem na suverénní zemi, ale útokem na celou poválečnou architekturu evropské bezpečnosti založenou na předpokladu, že velké mezistátní konflikty jsou minulostí.
Zlomový únorový moment
První týdny války odhalily bolestivou realitu: evropské armády neměly co poslat. Tehdejší německý kancléř Olaf Scholz musel 27. února 2022 veřejně přiznat potřebu zásadní změny. Když Berlín nabídl Kyjevu 5 tisíc přileb, stal se terčem mezinárodního posměchu. Velká Británie, tradičně vojensky orientovaná, dokázala ze svých zásob rychle uvolnit pouze několik tisíc protitankových střel Javelin.
Odpověď přišla náhle, kdy Scholz v historické řeči vyhlásil „Zeitenwende“ – tedy obrat časů. Německo se zavázalo vytvořit mimořádný obranný fond ve výši 100 miliard eur a dosáhnout dvouprocentního cíle NATO. Symbolická hodnota byla ještě důležitější než finanční – největší evropská ekonomika a tradiční zastánce pacifismu otevřeně oznámil konec éry demilitarizace.
Paralelu našly i dlouhodobě neutrální země. Finsko a Švédsko, které si po desetiletí udržovaly vojenskou nezávislost, požádaly o členství v Alianci do tří měsíců od ruské invaze. Švýcarsko poprvé od druhé světové války umožnilo re-export svých zbraní do konfliktní zóny. Dokonce i pacifistické Nizozemsko začalo uvažovat o výrazném navýšení obranného rozpočtu.
První rok války na Ukrajině
Období od února 2022 do začátku roku 2023 charakterizovalo bezprecedentní vyprazdňování evropských vojenských skladů. Analýzy Stockholm International Peace Research Institute ukazují, že více než 90 procent vojenské pomoci Ukrajině v prvních měsících pocházelo z existujících národních arzenálů. Německo poskytlo všechny své samohybné houfnice Panzerhaubitzen 2000, Británie vyčerpala značnou část svých protitankových střel, skandinávské země darovaly většinu svých sovětských dělostřeleckých systémů.
Toto masivní vyzbrojování Ukrajiny odhalilo strukturální problémy evropského obranného průmyslu. Když EU v březnu 2023 slíbila dodat milion kusů 155mm dělostřelecké munice do jednoho roku, ukázalo se, že kontinentální výrobní kapacity jsou drasticky podceněny. „Když jsme slíbili dosáhnout produkční úrovně milionu granátů ročně do jara, nevěděli jsme, jaká je skutečná výrobní kapacita – a nebyla tak velká, jak jsme si mysleli,“ přiznal později Josep Borrell, v té době vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.
Čísla jsou zastrašující: Německo dokázalo vyrobit pouze 40-50 tanků Leopard 2A8 ročně oproti 365 tankům ročně na počátku 90. let. Francouzská produkce samohybných houfnic Caesar činila pouhých šest kusů měsíčně. Evropská muniční produkce dosáhla pouze několika stovek tisíc kusů ročně, zatímco Rusko dokázalo vyprodukovat odhadem dva miliony dělostřeleckých granátů.
Odpovědí byl Act in Support of Ammunition Production (ASAP), první významný evropský program zaměřený na rychlé navýšení výrobních kapacit. EU vyčlenila 2 miliardy eur na podporu muniční výroby s cílem dosáhnout produkce dvou milionů granátů ročně do roku 2025. Současně byl spuštěn Evropský obranný fond (EDF) s rozpočtem přesahujícím 4 miliardy eur pro obranný výzkum a vývoj.
Druhý rok války na Ukrajině
Rok 2023 přinesl zásadní změnu ve skladbě vojenské pomoci Ukrajině. Zatímco v prvních měsících války pocházelo přes 90 procent zbraní ze skladů, do konce roku 2023 již více než 60 procent vojenské pomoci tvořily nové objednávky od zbrojního průmyslu. Evropské země pochopily, že jejich schopnost podporovat Ukrajinu dlouhodobě závisí na obnovení vlastních výrobních kapacit.
Německo vedlo tuto transformaci s 74 procenty vojenské pomoci pocházející z nových průmyslových zakázek. Velká Británie zůstala konzervativnější s pouhými 22 procenty nových objednávek, zatímco USA dosáhly 48 procent. Tato čísla odráží různé filozofie: zatímco Američané a Britové mohli čerpat z větších skladů, Němci museli prakticky celou svou vojenskou pomoc nakupovat znovu.
Obranný průmysl reagoval rychle. Německá zbrojovka Rheinmetall oznámila joint venture s ukrajinským státním koncernem Ukroboronprom na výrobu 155mm munice přímo na Ukrajině. BAE Systems expandoval výrobu bojových vozidel pěchoty. Francouzská státní zbrojovka Nexter zvýšila produkci houfnic Caesar z šesti na dvanáct kusů měsíčně. Navzdory těmto úspěchům zůstávaly evropské kapacity daleko za ruskou výrobou, která dosáhla odhadované produkce 1550 tanků, 5700 obrněných vozidel a 450 dělostřeleckých kusů pouze v roce 2024.
Dramaticky se změnila i technologická dimenze konfliktu. Ukrajina se stala laboratoří pro testování a vývoj moderních zbraňových systémů, zejména dronů. Do konce roku 2024 ukrajinská výroba dosáhla téměř 200 tisíc vojenských dronů měsíčně, což dokumentuje rychlost technologické adaptace v podmínkách skutečného boje.
Třetí rok války na Ukrajině
Rok 2024 se stal rokem skutečné strategické reorientace. Evropské obranné výdaje dosáhly 693 miliard dolarů, což představuje nárůst o 17 procent oproti předchozímu roku a poprvé překročily úroveň konce studené války. Všech 27 členských států EU navýšilo své obranné rozpočty s výjimkou Malty.
Jak už bylo uvedeno, Německo prošlo nejvýraznější proměnou a zařadilo se mezi přední světové státy v oblasti zbrojení. Scholzův speciální fond umožnil nákup stíhaček F-35, modernizaci Eurofighterů a komplexní obnovu Bundeswehru. Paradoxně však fond bude vyčerpán do roku 2027, což staví Německo před dilema dlouhodobé udržitelnosti financování.
Polsko se etablovalo jako nový regionální hegemon s obrannými výdaji dosahujícími až 4,5 procenta HDP. Varšava investuje do 246 bojových vozidel pěchoty CV90, modernizuje tankové síly a buduje nejmoderněji vybavenou armádu ve střední Evropě. Polská transformace je podložena národním konsensem – tři čtvrtiny Poláků podporuje zvýšené obranné výdaje.
Česká cesta představuje třetí model adaptace. Země dosáhla dvouprocentního cíle NATO s obrannými výdaji 177,1 miliardy korun v roce 2024 a legislativně zakotvila minimální úroveň financování. Nákup 24 stíhaček F-35 za 150 miliard korun integruje Českou republiku do nejpokročilejších aliančních systémů na příštích čtyřicet let. Ministryně obrany Jana Černochová navíc prohlásila, že „alianční závazek dvou procent HDP prostě nestačí“ a naznačila potřebu dalšího růstu.
Finanční realita a budoucí výzvy
Současný růst obranných výdajů staví evropské země před zásadní fiskální výzvy. Generální tajemník NATO Mark Rutte navrhuje zvýšení cíle na 5 procent HDP do roku 2035, což by pro 23 členských států EU a NATO představovalo dodatečných 275 miliard eur ročně. Pouze Dánsko, Řecko a Portugalsko by dokázaly dosáhnout této úrovně bez přechodu do primárního deficitu.
Situaci komplikuje ekonomický kontext. Průměrný primární deficit EU činí 1,4 procenta HDP a nárůst obranných výdajů o 1,7 procenta by více než zdvojnásobil rozpočtové deficity. Evropa tak čelí dilema mezi bezpečnostní nutností a fiskální zodpovědností v době spíše pomalého ekonomického růstu.
Odpovědí může být model Security Action for Europe (SAFE), který umožňuje členským státům čerpat úvěry do výše 150 miliard eur na obranné účely mimo rámec běžných rozpočtových pravidel. Německo již připravuje podobný mechanismus pro výjimku obranných výdajů z ústavní „dluhové brzdy“.
Závěr
Tři roky ruské války proti Ukrajině nejen změnily mapu Evropy, ale přepsaly základní předpoklady kontinentální bezpečnosti. Evropa zbrojí tempem a v rozsahu, který by byl ještě počátkem roku 2022 nepředstavitelný. Obranné výdaje dosáhly úrovní převyšujících závěr studené války, průmyslové kapacity se zvyšují, technologické inovace akcelerují.
Přesto zůstávají zásadní otázky nezodpovězené. První je udržitelnost současného tempa růstu obranných výdajů v době ekonomických problémů a určitých fiskálních omezení. Druhá je schopnost evropského průmyslu dosáhnout kvantitativní parity s ruskou válečnou ekonomikou. Třetí je politická vůle udržet vysoké obranné výdaje i po případném ukončení aktivní fáze ukrajinského konfliktu.
Klíčové bude příštích několik let. Evropa musí dokončit obnovu svých obranných kapacit dříve, než Rusko dokončí svou vojenskou transformaci. Časové okno se rychle uzavírá a zdržení nebo váhání by mohlo mít existenciální důsledky pro celou transatlantickou alianci. Minimálně její evropskou větev.
Pro Českou republiku představuje současná situace historickou příležitost. Investice do moderních obranných technologií, legislativní zakotvení dlouhodobého financování a proaktivní přístup k aliančním závazkům posilují strategickou pozici země. V éře, kdy se bezpečnost stává opět primární státní funkcí, mohou být tyto kroky základem nejen obrany, ale i diplomatického vlivu a hospodářské prosperity.
Evropská zbrojní revoluce není pouze reakcí na ruskou agresi. Je to investice do budoucnosti kontinentu, který si uvědomil, že mír není zadarmo a svoboda vyžaduje aktivní obranu. Otázka nezní, zda se Evropa bude bránit, ale zda bude připravena na obranu dostatečně včas.
Zdroj: NATO.int, IFRI Studies, SIPRI, European Commission
