Jan Karlík, JUDr. / 14. 1. 1895 – 19. 8. 1944

14. 01. 2025

Narodil se v rodině úředníka a po maturitě narukoval na ruskou frontu. V roce 1918 přeplaval Piavu, přeběhl k Italům a připojil se k čs. jednotkám ve Francii. Bojoval na západní frontě, Těšínsku i Slovensku. Studoval na Vysoké škole válečné v Paříži. Byl důstojníkem MNO, ale kvůli názorovým sporům odešel z armády. Za okupace vedl odbojovou organizaci NOS, která pomáhala parašutistům. Zatčen gestapem, předstíral šílenství, přesto byl v Terezíně 1944 zastřelen.

Narodil se v rodině státního úředníka Jana Karlíka a jeho manželky Emilie, rozené Králové. V letech
1906–1915 studoval na českém vyšším gymnáziu v Hradci Králové. Po maturitě jako jednoroční dobrovolník narukoval a byl odeslán na ruskou frontu. Zde se přihlásil do VA ve Vídni, na níž studoval v letech 1916–1917. Po jejím absolvování odešel na italskou frontu, kde 13. 1. 1918 (!) přeplaval řeku Piavu a přeběhl k Italům. Vzápětí nato byl odeslán do Francie a již 20. 2. 1918 byl prezentován u našich jednotek v Cognacu. Od vzniku 21. čs. střel. pluku konal službu u tohoto útvaru a zúčastnil se s ním bojů jak na záp.
frontě, tak i po návratu do vlasti (tažení proti Polákům na Těšínsku a proti Maďarům na Slovensku). Proslavil se odvahou hraničící až s hazardérstvím. Na podzim 1919 byl vyslán na Vysokou školu válečnou v Paříži, kde studoval od 1. 11. 1919 do 31. 8. 1921. Nepřejímal dogmaticky všechny fr. zkušenosti a svými neortodoxními názory se často dostával do konfliktů s fr. profesory. Na pařížské Válečné škole se sblížil se svým spolužákem gen. Radolou Gajdou. Jejich přátelství trvalo i po návratu do ČSR a výrazným způsobem ovlivnilo další Karlíkovy osudy.
Po návratu do Prahy byl dnem 1. 9. 1921 zařazen jako konceptní důstojník mobilizační skupiny ke 3. odděl. MNO – hl. št. v Praze. Pro svůj odlišný pohled na vojenské otázky, kvůli konfliktům s představiteli Francouzské vojenské mise a výrazně pravicovým politickým názorům byl dnem 19. 1. 1923 ze své funkce na hl. št. odvolán a přemístěn jako vel. roty k horskému praporu 3 v Dolním Kubíně. Na tuto funkční degradaci zareagoval žádostí o odchod do výslužby. 8. 3. 1924 byl uznán služby neschopen a dnem 1. 5. 1925 penzionován. Po propuštění z armády byl krátce zaměstnán jako poradce pro zbrojní otázky u plzeňských Škodových závodů, poté si našel místo v advokacii (nejprve jako advokátní koncipient, od roku 1929 provozoval v Praze vlastní advokátní kancelář). Vedle vojenské kariéry vystudoval právnickou
fakultu UK v Praze, kde byl 30. 6. 1923 promován.
V civilním životě se aktivně zapojil do politiky. Původně byl členem promasarykovské Národní strany práce, za kterou v roce 1925 kandidoval do Poslanecké sněmovny.
Po vypuknutí Gajdovy aféry v roce 1926 se však postupně stal jedním z Gajdových největších stoupenců. V generálově případu se výrazně angažoval zejména v tisku a zdůrazňoval jeho zásluhy v ruských legiích. Svou knihou „Případ generála Gajdy“ se v roce 1926 dostal do tvrdého konfliktu s Hradem. V letech 1926–1932 vydával týdenník „Lech“, jenž si získal značnou popularitu. Byl jedním z nejvýznamnějších představitelů pravicové Nezávislé jednoty čs. legionářů. V roce 1927 byl v obecních volbách zvolen na kandidátce Národního občanského bloku do ústředního zastupitelstva hlavního města Prahy. V letech 1927–1928 patřil k čelným řečníkům Národní obce fašistické (NOF) a přispíval do řady fašistických tiskovin. Se značnou nedůvěrou se však stavěl k některým metodám a cílům, které začaly v NOF i u R.
Gajdy osobně převládat a v roce 1928 se s ním proto na delší dobu rozešel. Ve fašistickém hnutí začal znovu pracovat teprve na jaře 1932 a v létě téhož roku byl Gajdou jmenován šéfem fašistického tisku. Ani toto spojení však nemělo dlouhého trvání.
Zejména u řadového členstva NOF se totiž pro své, často „příliš demokratické“ názory netěšil zvláštní oblibě. V roce 1934 se s vedením NOF opět rozešel, tentokrát již definitivně.
Za okupace vedl i nadále svou advokátní kancelář. Jeho vlastenectví mu nedovolilo smířit se bez odporu se zánikem ČSR. Na podzim 1940 založil vlastní odbojovou organizaci, které dal jméno Národní obranný svaz (NOS). Pro funkci jejího vojenského velitele získal div. gen. Jana Šípka a zemským velitelem NOS ustanovil pplk. let. Jana Koláře. Nejpočetnější skupiny organizace pracovaly v Plzni, Hradci Králové (pplk.let. Jaroslav Neubauer), Mělníku, Kutné Hoře a Čáslavi (mjr. pěch. Miloň Micka). Prostřednictvím Františka Pecháčka a mjr.pěch. Jaroslava Purkyta se napojil i na Obec sokolskou v odboji a na přelomu let 1941–1942 se jak členové jeho organizace, tak i přímo jeho rodina podíleli na pomoci našim parašutistům z Británie.
Kvůli chybám v konspiraci se na stopu NOS dostalo gestapo, které do něj postupně nasadilo pět (!) svých konfidentů v čele s obávaným Jaroslavem Nachtmannem. Karlík sám byl gestapem zatčen 9. 4. 1942. Krátce poté začal předstírat šílenství, aby se tak vyhnul výslechům a oddálil soudní proces zatčených členů své organizace. Přes tuto jeho snahu nakonec stanulo před nacistickými soudy 51 příslušníků NOS, z nichž mnozí svou odbojovou činnost zaplatili životem. Po déle jak rok trvajícím žalářování v Pankrácké věznici byl J. Karlík 19. 5. 1943 převezen na dlouhodobé pozorování do psychiatrické léčebny v Kosmonosích. Zde byl 19. 8. 1944 ráno vyzvednut úředníky pražské úřadovny gestapa, převezen do terezínské Malé pevnosti a tam v 10:35 v rámci tzv. Sonderbehandlung bez soudu zastřelen.
Gestapem byla zatčena i jeho manželka Terezie společně s nejstarším synem a delší dobu vězněna. Uvězněni byli i tři Karlíkovi švagři, z nichž dva přišli rovněž o život (pplk.pěch. Vladimír Kurc byl zavražděn v Osvětimi a Rudolf Marek v Mauthausenu).

Nejstarší Karlíkův syn Jan uprchl na Slovensko a do Prahy se vrátil jako vojín 1. čs. armádního sboru v SSSR, syn Lubor byl za účast v bojích o Prahu v květnu 1945 vyznamenán Čs. medailí za chrabrost před nepřítelem a nejmladší syn Oldřich pomáhal za Pražského povstání při ošetřování a evakuaci raněných.

Vyznamenání:

• Československý válečný kříž 1918;
• Československá revoluční medaile;
• Československá medaile Vítězství;
• L’Ordre National de la Legion d‘Honneur – Chevalier;
• Croix de Guerre avec palme;
• Médaille Commemorative française de la Grande guerre;
• Československý válečný kříž 1939 in memoriam;

Památky:

Pomník padlým a popraveným absolventům VŠV před sídlem Ministerstva obrany ČR v Praze 6

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: