Od Off

Miroslav Vild, 4. 9. 1915 Louny – 1. 4. 1972 Praha

04. 09. 2025

Před sto deseti lety se narodil budoucí letec – palubní radiotelegrafista a radarový operátor, příslušník 311. čs. bombardovací peruti Miroslav Vild. Patřil k nejodvážnějším a nejzasloužilejším československým letcům druhé světové války. Po okupaci odešel do zahraničí a přes Francii a severní Afriku se dostal do Británie, kde vstoupil do RAF. U 311. bombardovací peruti absolvoval 106 bojových letů a nalétal rekordních téměř 1 200 hodin v bojových akcích, zejména při protiponorkových hlídkách nad Atlantikem – přežil havárie i těžké letecké souboje nad Atlantikem. Byl jediným československým palubním radiotelegrafistou vyznamenaným prestižním Záslužným leteckým křížem (DFC). Po válce létal u ČSA, ale v roce 1950 byl z politických důvodů propuštěn a donucen živit se manuálními pracemi. Zemřel v pouhých 56 letech, in memoriam byl povýšen na plukovníka.

Miroslav Vild se narodil v roce 1915 v Lounech Antonínu a Blaženě Vildovým. Po maturitě na státní reálce v Lounech (1933) vystudoval osm semestrů zeměměřičství na ČVUT v Praze. Dne 1. října 1937 nastoupil vojenskou prezenční službu u letectva, během ní byl přijat ke studiu na Škole pro důstojníky letectva v záloze ve VLU v Prostějově. Zdejší výcvik završil 15. května 1938 a získal kvalifikaci leteckého pozorovatele (pozorovatelem letcem jmenován 1. června 1938, polním pozorovatelem letcem 1. března 1939). Od 31. května 1938 až do okupace létal jako četař aspirant na dvoumístných Letovech Š-328 u 2. pozorovací letky leteckého pluku 1 T. G. Masaryka na letištích Praha-Kbely a Tábor a na mobilizačních letištích Zbraslavice, Mladá Boleslav a Dymokury.

Z okupované vlasti odešel mezi prvními 4. května 1939. Patřil tedy k těm, kteří museli prodělat všechny strázně průkopníků. Ilegálně překročil hranici s Polskem v prostoru Moravské Ostravy a po přihlášení se na konzulátu v Krakově odplul parníkem Batory do Francie (26. května 1939), kde podepsal pětiletý závazek do Cizinecké legie (v hodnosti Soldat). Následující přetěžké téměř čtyři měsíce strávil u jejího 1. pluku v severoafrickém Sidi-bel-Abbès. Po vypuknutí války francouzská místa splnila svůj předchozí ústní příslib, že čs. vojáci budou z legie uvolněni. Následně se tedy i on přeškoloval na francouzskou leteckou techniku – nejprve na severoafrických základnách Sidi Ahmed (od 6. září) a Blida (od 21. září), poté v metropolitní Francii, jmenovitě v Tours (od 2. prosince 1939) a v Tarbes (od 14. června 1940). Mezitím byl 1. května 1940 povýšen na podporučíka letectva v záloze. Tak jako většina československých letců však již do bojových akcí na západní frontě zasáhnout nestačil a z poražené Francie se dostal na lodi Arry Scheffer, která vyplula 19. června z Bordeaux.

Do RAF VR (Royal Air Force Volunteer Reserve – Dobrovolnická záloha britského Královského letectva) vstoupil 2. srpna 1940 v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer. Nejprve byl 24. srpna 1940 zařazen k výcviku u 11. OTU na základně Bassingbourne, ale již 6. září 1940 se stal příslušníkem 311. čs. bombardovací peruti. Usiloval o zařazení do pilotního výcviku, ale pro nedostatek jiných leteckých odborností byl zařazen do výcviku na palubního radiotelegrafistu u perutní operačně-výcvikové letky. V závěrečné fázi výcviku, 25. května 1941 se stal účastníkem katastrofy cvičného Wellingtonu, který krátce po startu z letecké střelnice v Langhamu u Cromeru (hrabství Norfolk) v důsledku vysazení obou motorů těžce havaroval, přičemž z osmi mužů na palubě pět zahynulo a zbylí utrpěli vážná zranění.

Další Čtení : VOP CZ bude svařovat pancéřované kabiny IVECO pro německého giganta KNDS

Miroslav Vild se půl roku léčil a zotavoval v nemocnicích v Cromeru a Ely a v rehabilitačním středisku pro důstojníky RAF v Torquay. Mezitím byl povýšen na Flying Officera (2. srpna 1941) a později na Flight Lieutenanta (2. srpna 1942), po československé linii 28. října 1942 na poručíka letectva v záloze a 28. října 1944 na nadporučíka letectva v záloze. Schopným létání byl uznán až 9. prosince 1941 a o týden později opět nastoupil k nově ustavené 1429. COTF. Byl zařazen do osádky Josef Nývlta († 15. září 1942), s nímž tentokrát výcvik zdárně dokončil. 18. dubna 1942 pak byli opět zařazeni k 311. peruti, tentokrát už jako operační osádka. První operační let absolvoval 22. dubna, pak následovaly další, ale záhy se 311. peruť přesunula od Bomber Command k Coastal Command a čekaly ji zejména protiponorkové hlídky nad Atlantikem.

Bojové mise a nalétané hodiny se vršily a Miroslav Vild měl mnohokrát velké štěstí, že je přežil. Kromě již vzpomínané téměř beznadějné havárie např. dokázal s osádkou vyváznout z epického boje s přesilou osmi dálkových stíhacích Junkersů Ju 88C-6, které 22. listopadu 1942 nad Biskajským zálivem přepadly jeho Wellington, pilotovaný mladým F/Sgt Štěpánem Petráškem († 4. prosince 1944). Jindy jen o vlásek unikl smrti, když byl na poslední chvíli přeřazen do osádky Sgt Vladimíra Šponara – jeho původní Nývltova osádka se hned na to, 15. září 1942, nevrátila z Biskaje. Náhoda tomu chtěla, aby zůstal na zemi, když jeho další nová osádka, kterou vedl F/Lt Emil Palichleb, smrtelně havarovala 30. srpna 1943 při startu k cvičnému letu u Beaulieu. Nepřekvapí proto, že jeho memoáry, posmrtně publikované roku 1985, nesou název Osud byl mým přítelem.

Po přezbrojení z Wellingtonů na Liberatory (v rámci toho si doplnil odbornost radarového operátora) toho zdaleka nejvíce nalétal a zažil v osádce s Pilot Officerem Janem Vellou, s nímž jej spojilo pevné přátelské pouto, které přervala až Vellova tragická smrt při letecké katastrofě (10. ledna 1945). Byl v osádkách Wellingtonů, resp. Liberatorů, které ve čtyřech případech útočily na nepřátelskou ponorku, z nichž U–971 byla prokazatelně potopena (24. června 1944 u ostrova Ushant). Ačkoli po odlétání operačního turnusu (800 hodin) měl odejít na odpočinek, vyžádal si zvláštní povolení, aby mohl pokračovat dál. Chtěl to dotáhnout na 1000 hodin, ale nakonec nalétal ještě více, neboť osádce slíbil, že s ní bude létat, dokud ona nedokončí svůj turnus. Svůj jubilejní 100. bojový let (trvající 13.14 h) absolvoval 24. září 1944 při protiponorkové patrole nad Severním mořem, poslední, v pořadí již 106. misi prodělal 1. listopadu 1944. Do té doby strávil při plnění bojových úkolů ve vzduchu bezmála 1 200 operačních hodin (z toho prvních 18.32 h nalétal v průběhu 4 náletů u Bomber Command a rekordních 1 178.32 h v celkem 102 bojových letech v rámci Coastal Command), což byl rekord mezi všemi československými letci. Dalšími v pořadí u Coastal Command byli P/O Ladislav Valníček (932,41 h – 81 akcí), F/Lt Jan R. Irving (917,25 h – 91 akcí), P/O Jan Novosad (851,32 h – 80 akcí), W/O Karel Gedoš (817,19 h – 85 akcí) a F/O Jan Vella, DFC (817,15 h – 71 akcí).

Další Čtení : Přijďte v úterý 11. 3. na přednášku "Umění vysoké a zákopové" z cyklu o 1. světové válce

Všichni zmínění (kromě J. Irvinga) létali s Miroslavem Vildem v jedné osádce. Po více než čtyřech letech služby odešel 27. listopadu 1944 od 311. peruti k vojenské letecké dopravě, která volala po zkušených radiotelegrafistech. Bez potíží absolvoval mimořádně náročné nástavbové školení u 41. BABS Course (27. listopadu–12. prosince 1944) a pak také dopravní operační výcvik u 105. (T)OTU na základně Bramcote (9. ledna–16. dubna 1945). Stejně jako další zde obdržel diplom, jenž jej opravňoval létat na linkách i strojích největší britské letecké společnosti BOAC. S osádkou svého nového kapitána, F/Lt Františka Radiny, rovněž starého veterána 311. peruti, pak 17. dubna 1945 nastoupil službu u britské 246. dopravní peruti, na jejíž transportních Liberatorech létal zejména dlouhé tratě na Střední a Dálný východ ještě několik měsíců po válce. K jeho dosavadní bilanci přibylo ještě 15 transportních letů, klasifikovaných jako operační, v čase 64 operačních hodin. Koncem války se stal jediným československým palubním radiotelegrafistou, který obdržel prestižní a vzácně udělovaný DFC (Distinguished Flying Cross – Záslužný letecký kříž).

Ještě před definitivním návratem do ČSR byl 1. srpna 1945 povýšen na kapitána letectva v záloze. Poté krátce působil jako radionavigátor u Letecké dopravní skupiny na pražské Ruzyni, ale 31. ledna 1946 demobilizoval v hodnosti štábního kapitána letectva v záloze (udělena 1. ledna 1946). Okamžitě nastoupil jako radiotelegrafista k obnoveným ČSA, odkud byl však v prosinci 1950 z politických důvodů propuštěn. S otřesným kádrovým posudkem a s návrhem na přeřazení k PTP poté vystřídal v Praze několik nekvalifikovaných zaměstnání jako např. pomocný dělník v cukrovaru v Modřanech (1950–1952), opravář traktorů na Státním statku v Malešicích (1951), kalkulant v ČKD Stalingrad ve Vysočanech (1952–1954) a asfaltér v n. p. Stavby silnic a železnic (1954–1958), odkud odešel v prosinci 1958 do invalidního důchodu. Poté pracoval jako šatnář, plavčík a příležitostný údržbář v lázních Axa (1964–1965). Mezitím byl částečně rehabilitován a k 1. července 1964 povýšen na majora v záloze. Poté v říjnu 1965 nastoupil jako inspektor leteckých spojů u Správy dopravních letišť v Praze, kde pracoval až do své smrti ve věku pouhých 56 let. Bezmála dvě desetiletí poté, 1. června 1991, byl v rámci procesu rehabilitace vojáků západního odboje, postižených poúnorovým režimem za své občanské a politické postoje, povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam. Oba jeho rodiče byli za okupace internováni ve Svatobořicích.

Další Čtení : Británie a Německo uzavřely historickou obrannou dohodu. Vzájemnou spolupráci už předvedly na Rýnu