Poučení z války v Gaze očima Daniela Bymana
Zbraně na obou stranách konfliktu po dvou letech války v Gaze pomalu utichají. Trumpem vyjednané křehké příměří, které vstoupilo v platnost v polovině října, zatím drží (stav k 26. říjnu), i když se objevují náznaky, že bojovníci Hamásu – odpovědní za brutální teroristický útok na Izrael ze 7. října 2023 – příměří místy porušují. Finální mírové ujednání je stále v nedohlednu, přesto už nyní lze bilancovat. Dvouletá intenzivní guerillová válka v jednom z nejhustěji osídlených území světa přinesla řadu zkušeností a otázek – nejen pro Izrael, ale i pro světové armády, politické elity a bezpečnostní experty.
Den před výročím útoku na Izrael zveřejnil prestižní americký magazín Foreign Policy článek uznávaného odborníka Daniela Bymana z Georgetownské univerzity. Byman, který zároveň vede program zaměřený na válčení, neregulérní hrozby a terorismus v Centru pro strategická a mezinárodní studia (CSIS), ve svém textu nazvaném The 6 Lessons Israel Overlearned After Oct. 7 („Šest lekcí, které si Izrael po 7. říjnu až příliš osvojil“) nabízí střízlivou reflexi izraelské vojenské a politické strategie v Gaze.
Bymanův text zapadá do širší série analýz, které se snaží převést zkušenosti z poválečných protiteroristických a protipovstaleckých operací do současnosti a využít je pro potřeby izraelské armády. Jen zlomek z těchto studií však odpovídá specifickým podmínkám Gazy – oblasti s extrémní hustotou zalidnění, rozsáhlým systémem tunelů a relativně homogenním obyvatelstvem, které v nemalé míře Hamás toleruje, či dokonce podporuje. Hledat adekvátní paralely s jinými konflikty – ať už v Alžírsku, Indočíně, Malajsii, Keni, Rodesii, Vietnamu, Iráku či Afghánistánu – je proto obtížné. Do jisté míry lze najít podobnosti s konfliktem v Severním Irsku během období Troubles, kdy britské ozbrojené síly čelily Irské republikánské armádě (IRA). Intenzita bojů v Gaze však tuto zkušenost dalece překonala. Z těchto důvodů je třeba na izraelské působení v Gaze nahlížet prizmatem jedinečné izraelské zkušenosti, nikoli optikou jiných vojenských operací.
Bymanova analýza, která české veřejnosti dosud unikala, si zaslouží bližší rozbor. Podívejme se tedy na šest lekcí, které z izraelského působení v Gaze vyvozuje.
Lekce první: S teroristy se nedá „vyjít“ – ale ani je nelze chápat černobíle
Na první pohled to zní samozřejmě – s teroristy se nevyjednává. Jenže Blízký východ je region, kde extremistické skupiny, jako Hamás či Hizballáh, často de facto spravují území a působí jako vládci. Izrael se před 7. říjnem 2023 snažil Hamás kontrolovat – kombinací tlaku a ekonomických ústupků udržovat jistý status quo. Útok Hamásu však tuto iluzi definitivně zničil.
Izrael poté přijal tvrdou linii: s Hamásem se nejedná, protivníka je třeba zničit. Byman ale upozorňuje, že i „špatní hráči“ mají své zájmy, logiku a vnitřní rozpory. Vnímat je jako jednotný blok zla znamená přehlížet možné trhliny, které by bylo možné využít k oslabení jejich vlivu.
Nakonec i „železná lady“ Margaret Thatcherová, která dlouho odmítala jakékoli rozhovory s teroristy z IRA, musela připustit, že příměří z 90. let bylo jedinou cestou k ukončení násilí.
Lekce druhá: Odstrašení neznamená jen zničení
Po 7. říjnu se izraelská vláda zaměřila na úplné „zničení vojenských a vládních struktur Hamásu“. Logika byla zřejmá – pokud dokáže nepřítel udeřit i s omezenými prostředky, je nutné ho zcela odzbrojit.
Byman však upozorňuje na past absolutního myšlení. Totální eliminace protivníka, který má ideologické zázemí a sociální podporu, je prakticky nemožná. Takový postup vede k okupaci, vyčerpání a vzniku mocenského vakua – které obvykle zaplní ještě radikálnější síly. Skutečné odstrašení funguje jen tehdy, když má protivník co ztratit.
Izrael navíc bude muset počítat s tím, že dvouleté vojenské působení v Gaze výrazně zradikalizovalo místní obyvatelstvo. Nelze vyloučit budoucí teroristické útoky, zvlášť když v rámci příměří bylo propuštěno zhruba 2 000 palestinských vězňů, z nichž stovky byly odsouzeny za terorismus.
Lekce třetí: Arabské státy nejsou jen kulisa
Před válkou Izrael spolupracoval s Katarem a Egyptem – první poskytoval Gaze finanční pomoc, druhý kontroloval hranice a zprostředkovával příměří. Po 7. říjnu se však tyto státy staly terčem izraelské kritiky: Katar byl obviněn z financování Hamásu, Egypt z přílišné tolerance jeho aktivit.
Izrael tím své arabské partnery odsunul na okraj, čímž si zúžil manévrovací prostor. Byman připomíná, že i když mají arabské režimy jen omezený vliv na Hamás, jsou klíčem ke stabilizaci Gazy a regionální rovnováze. Odsunutí jejich diplomacie pouze posiluje izolaci Izraele a komplikuje jeho postavení vůči Íránu a Libanonu.
Je rovněž zřejmé, že pro arabské státy je situace v Gaze značně problematická – brání plnému rozvoji ekonomických vazeb s Izraelem, které byly v rámci Abrahámovských dohod před 7. říjnem 2023 doslova na spadnutí. Současně odmítají přijímat palestinské uprchlíky, protože se obávají infiltrace radikálů. Přesto zůstávají pro Izrael nepostradatelnými a pragmatickými partnery, s nimiž se vyplatí spolupracovat. Pohled na opětovné působení Jareda Kushnera – architekta Abrahámovských dohod – v posledních týdnech naznačuje, že je pravděpodobně jen otázkou času, kdy budou obnoveny diskuse o užší ekonomické spolupráci mezi Izraelem a jeho regionálními sousedy.
Lekce čtvrtá: Když se všichni Palestinci stanou viníky
Obrazy Palestinců oslavujících říjnový útok a brutalita Hamásu zanechaly v Izraeli hluboké trauma. Výsledkem je rozšířený postoj, že „v Gaze nejsou žádní nevinní“. Politika kolektivního trestu si však vyžádala více než 66 tisíc palestinských životů – převážně civilistů – a vedla k masovým přesunům obyvatelstva.
Byman varuje, že stírání rozdílu mezi Hamásem a civilisty může mít strategicky zničující důsledky. Ztráta morální legitimity, mezinárodní odsouzení a slábnoucí podpora USA, zejména mezi mladšími Američany, ohrožují izraelskou bezpečnost i mezinárodní postavení.
Na druhé straně lze pochopit, proč je v izraelské společnosti obtížné udržet toto rozlišení – zejména po sledování záznamů masových oslav útoků Hamásu na „arabské ulici“.
Lekce pátá: Když se každý protivník stane Hamásem
Po 7. říjnu Izrael rozšířil boj proti Hamásu i na Palestinskou samosprávu (PA), která přitom dlouhodobě spolupracovala na potlačování terorismu na Západním břehu. Netanyahuovo odmítání palestinského státu a delegitimizace PA však zničily jediného realistického partnera pro stabilizaci Gazy.
Tím paradoxně posiluje právě Hamás – nepřítele, proti němuž válčí. Bez politické alternativy totiž vzniká mocenské vakuum, které znovu zaplní radikálové. Vítězství nad terorem se tak může změnit v jeho návrat v jiné podobě.
Lekce šestá: Odolnost Izraele má své meze
Po říjnových útocích se Izrael semkl – rezervisté se hromadně hlásili do služby, společnost překonala politické spory a projevil se obdivuhodný duch soudržnosti. Premiér Netanyahu tento étos proměnil v ideál „super-Sparty“ – země, která obstojí i v úplné izolaci.
Byman však upozorňuje, že i nejodolnější národ má své limity. Dlouhodobé mobilizace vyčerpávají ekonomiku, rodiny i morálku. Nerovnost v povinnostech – například dlouhodobé výjimky pro ultraortodoxní – vyvolává napětí. Historie Spojených států po 11. září ukazuje, že jednota zrozená z traumatu se časem rozpadá – a s ní i ochota vést nekonečnou válku.
Závěr
Izrael nečekají jednoduché časy. Společnost si prošla obrovským traumatem – tisíce vojáků se z Gazy vrátí s psychickými následky, mezinárodní postavení země je oslabeno a domácí politická scéna zůstává rozpolcená.
Současně bude mimořádně zajímavé sledovat poválečný vývoj uvnitř Gazy. Už nyní se objevují náznaky napětí mezi palestinskými klany a Hamásem, které mohou přerůst v mocenské střety o budoucí vedení území. Výsledek politiky Hamásu je totiž tragický – zničená Gaza a desítky tisíc mrtvých. I palestinská společnost tak bude muset provést vlastní sebereflexi a rozhodnout, jaké vedení chce v budoucnu následovat.
Mgr. Zdeněk Rod, Ph.D.
Od roku 2025 působí jako odborný asistent na Katedře bezpečnostních studií CEVRO Univerzity. Zároveň vyučuje na Fakultě mezinárodních vztahů Vysoké školy ekonomické v Praze. Je rovněž Visiting Fellow na John Lukacs Institute for Strategy and Politics při University of Public Service v Budapešti a spoluředitelem bezpečnostní konzultační společnosti Center for Security Consulting. Dále je spoluautorem bezpečnostního podcastu Security Briefing Podcast. Specializuje se na bezpečnostní a zahraničně-politické otázky. Je autorem celé řady odborných a policy publikací a pravidelně vystupuje v médiích.
