Strategická autonomie či pragmatismus? Francouzská vize podpory evropského obranného průmyslu versus středoevropská realita
Evropská unie stojí na prahu největšího přelomu v oblasti obrany od konce studené války. Hrozba války s Ruskem přiměla členské státy k razantnímu navýšení výdajů na zbrojení a do popředí vystupuje otázka, kdo z tohoto obrovského toku peněz bude profitovat. Francouzský prezident Emmanuel Macron se snaží prosadit koncepci strategické autonomie, podle níž by obranný průmysl Evropy měl být co nejvíce uzavřený vůči dodavatelům z USA, Velké Británie či Jižní Koreje. „Tento koncept suverenity, který ještě před sedmi lety mohl působit jako ryze francouzský, se postupně stal evropským,“ prohlásil Macron a dodal, že „je naší povinností chránit evropské podniky před vnější konkurencí.“
Právě v tom však naráží na odpor velké části Evropy. Středoevropské země, především Polsko, ale i Česká republika nebo Rumunsko, jsou ochotny nakupovat od každého, kdo je schopen rychle a spolehlivě dodat potřebné zbraně. Nehledí přitom na to, zda jde o výrobce z EU, USA nebo Jižní Koreje. V polském případě je to patrné z akvizic jihokorejských tanků K2 či houfnic K9. Jak trefně poznamenal jeden z bruselských komentátorů, „pro země na východní hranici NATO je spolehlivost dodávky důležitější než francouzské ideologické představy o autarkii“. Paříž však prosazuje, aby z fondů EU nebyly financovány nákupy zbraní mimo Evropu, Varšava či Praha oproti tomu preferují pragmatismus a diverzifikaci.
Hospodářská dimenze tohoto sporu je přitom neméně důležitá. Každé investované euro do armády generuje dle francouzského ministra obrany Sébastiena Lecornu 1,5 eura v národním hospodářství. „Naše úsilí v oblasti obrany směřuje k zajištění svobody a suverenity. Je ale také zásadní pro naši ekonomiku,“ zdůraznil Lecornu. Obranný průmysl ve Francii přímo a nepřímo zaměstnává více než 400 000 lidí a představuje jeden z pilířů francouzského hospodářství. Na první pohled strategická autonomie vypadá jako ekonomický argument, ve skutečnosti za ním nalezneme notnou dávku politiky: vytvořit uzavřený evropský trh, který bude dotovat francouzské podniky a tím i sanovat vysokou státní zadluženost.
Na podobném principu má fungovat tzv. „bomb-for-debt deal“, tedy výměna francouzské jaderné ochrany za německé finanční zdroje. Podle nedávných zpráv se Paříž chystá Berlínu nabídnout rozšíření svého jaderného odstrašení a na oplátku chce získat německý souhlas s masivním společným evropským zadlužením na obranu. Kritici přirovnávají tuto dohodu k obchodování s bezpečností a obávají se dalšího exportu francouzských ekonomických problémů do celé EU.
Historie nabízí zajímavou paralelu. V roce 1990 došlo ke sjednocení Německa, ale jen za cenu vzniku jednotné evropské měny. Jak uvedl časopis Foreign Policy, tuto podmínku Paříže přijal tehdejší spolkový kancléř Helmut Kohl. Bývalý francouzský prezident François Mitterrand věřil, že „bez společné měny budeme podřízeni německé (hospodářské) vůli“. Zrod eura byl tedy výsledkem francouzsko-německého kompromisu: politickou touhu po sjednocení Německa vykoupila ekonomická integrace, jež měla omezit německou hospodářskou dominanci. Dnes prezident Macron a spolkový kancléř Friedrich Merz zvažují obdobný obchod – tentokrát však nejde o měnu, ale o bezpečnostní architekturu. Pokud by se uskutečnil, mohlo by jít o zásadní přelom v evropské integraci, avšak také o zdroj budoucích sporů.
Na rozdíl od roku 1990 je dnes situace složitější. Francie má veřejný dluh na úrovni 114 % HDP (červen 2025) a podle projekcí do konce desetiletí překročí úroveň krizového Řecka. Poslední přebytek státního rozpočtu Paříž vykázala v roce 1974, zatímco daňové zatížení nyní dosahuje nejvyšších hodnot v Evropě. Bývalý francouzský ministr dopravy Clément Beaune vyloučil „další zvýšení daní“, protože jsou již nyní „příliš vysoké“. Proto jedinou cestu pro Macrona představuje evropské společné zadlužení, které rozprostře francouzské finanční problémy na celé společenství.
Střední Evropa však tyto snahy pozoruje s rostoucí nedůvěrou. Bývalý polský prezident Andrzej Duda se proti plánům Paříže otevřeně postavil: „Naše bezpečnost nesmí být rukojmím francouzských dluhů.“ Česká ministryně obrany Jana Černochová zdůraznila potřebu přístupu k nejmodernější technice od spolehlivých partnerů, ať už jde o Spojené státy, Jižní Koreu nebo domácí průmysl. Tyto postoje reflektují historickou zkušenost regionu: v prostředí bezprostřední hrozby ruské agrese upřednostňují rychlost a spolehlivost před ideologickými projekty.
Rozdíly se přitom neomezují jen na otázku dodavatelů. Zatímco Macron vidí evropskou obranu jako cestu k posílení francouzského vlivu, střední Evropa vnímá spíše nezbytnost zachovat silné transatlantické vazby. Generální tajemník NATO Mark Rutte zdůraznil, že „obchodní spory nesmí zasahovat do obranné spolupráce“ a připomněl, že bez USA Evropa není schopna sama zajistit si svou obranu a dostatečnou výrobní kapacitu. Politický analytik Alexandr Burilkov k tomu dodal: „Můžete si vytisknout tolik eur, kolik chcete. Ale nemůžete si vytisknout tanky, letadla a střely.“
Právě tato technická realita podtrhuje slabost francouzské pozice. I když Paříž dokáže vyrábět špičkové stíhačky Rafale nebo ponorky, nedokáže pokrýt poptávku po pozemních systémech a munici. Eurofighter je podle Foreign Policy ze čtvrtiny složen z amerických komponentů a švédský Gripen téměř ze 40 %. V oblasti strategické protivzdušné obrany je jedinou alternativou k americkému systému Patriot francouzský SAMP/T, který ovšem není dostupný v potřebných počtech.
Celá debata o evropské obraně tak odráží staré dilema: zda bude kontinent stavět na pragmatické otevřenosti a diverzifikaci, nebo na představě Paříže o protekcionismu a centralizaci. Francouzský model nabízí krátkodobou podporu domácí ekonomice, ale hrozí zpomalením a zdražením procesu vyzbrojování z důvodu chybějících výrobních kapacit. Model středoevropský přináší rychlejší naplnění reálných potřeb, ale méně posiluje evropskou průmyslovou základnu.
Z českého pohledu bude nutné hledat rovnováhu. Praha má zájem na zachování transatlantických vazeb, na modernizaci armády prostřednictvím akvizic, jako jsou americké letouny F-35, ale zároveň i na rozvoji domácího a evropského průmyslu. Česká republika tak může fungovat jako most mezi oběma póly – mezi francouzskou vizí a středoevropským pragmatismem. Je však třeba připomenout, že každý podobný „velký obchod“ (dříve euro za sjednocení Německa, nyní „bomb-for-debt deal“) má dlouhodobé důsledky. Euro se stalo symbolem neúplné a nestabilní integrace, která přinesla krize a hluboké ekonomické nerovnosti. Evropské obranné architektuře, vzniklé na základě francouzsko-německého kompromisu, hrozí podobná polovičatost a neúčinnost.
Pokud má Evropa skutečně posílit svou bezpečnost, musí se vyvarovat opakování chyb minulosti. V oblasti obrany bude v příštích letech potřeba pragmatické myšlení a realismus, nikoli ideologické projekty. Střední Evropa to chápe velmi dobře: nakupuje tam, kde dostane nejlepší poměr mezi cenou, kvalitou a rychlostí dodání. Francie naopak svou ochranou národního průmyslu riskuje oslabení schopnosti celého kontinentu bránit se. A to je luxus, který si Evropa ve stínu ruské agrese nemůže dovolit.
Zdroj: Zone Militaire, RFI (Radio France Internationale), Foreign Policy
