Voda jako strategická zbraň: Nové konflikty v éře klimatické změny
Kontrola nad vodními zdroji se stává novou formou geopolitické moci. Od čínských přehrad na Mekongu přes izraelsko-palestinský spor o řeku Jordán až po vysychající evropské řeky – nedostatek vody přepisuje pravidla mezinárodní bezpečnosti. Pro Českou republiku, která leží na evropském rozvodí bez významných přítoků, představuje tato transformace možnou existenciální výzvu.
Současné vodní konflikty představují fundamentální změnu v povaze mezinárodní bezpečnosti. Podle zprávy UNESCO s názvem „UN World Water Development Report“ z března 2024 má pouze 32 ze 153 zemí sdílejících přeshraniční vody alespoň 90 procent rozlohy svých přeshraničních povodí pokryto funkčním uspořádáním pro vodní spolupráci. Mezitím bezpečnostní incidenty související s vodou dramaticky vzrostly – americká společnost Seerist zaznamenala do 20. května 2024 celkem 412 incidentů souvisejících s vodou ve srovnání s 273 za celý rok 2019.
Další americká instituce Pacific Institute, která vede nejkomplexnější databázi vodních konfliktů, dokumentuje znepokojivý trend. Období 2012–2021 zaznamenalo přibližně čtyřikrát více konfliktů o vodní zdroje než roky 2000–2011. V roce 2023 vzrostly násilné incidenty o 50 procent oproti roku 2022, zatímco rok 2022 zaznamenal téměř dvojnásobek konfliktních případů než rok předchozí.
Tři faktory pohánějí tuto krizi. První je technologická nerovnost – některé státy kontrolují vodní toky masivními přehradami, zatímco jiné jsou odkázané na jejich milost. Druhý je transformace vody z veřejného dobra na strategickou komoditu. Třetí, nejkritičtější, je klimatická změna, která mění tisíciletí staré vzorce srážek a říčních toků.
Česká republika vstupuje do této éry ze zranitelné pozice. Leží na hlavním evropském rozvodí tří moří a je téměř výhradně závislá na srážkách. Podle dat Českého meteorologického ústavu má země průměr okolo 700 milimetrů srážek ročně. Klimatická data ukazují, že průměrné roční srážky v České republice v roce 2018 činily pouze 522 mm, což představovalo pouhých 76 procent průměru let 1981 až 2010.
Mekong: Čína drží kohoutky
Čínská strategie na řece Mekong ukazuje, jak se voda stává nástrojem geopolitické dominance. Jedenáct čínských obřích přehrad na horním toku řeky dává Pekingu kontrolu nad vodou pro 60 milionů lidí v Thajsku, Laosu, Kambodži a Vietnamu.
Satelitní data Eyes on Earth odhalují znepokojivý vzorec. Během závažného sucha v dolním povodí Mekongu v roce 2019 čínské přehrady omezily téměř veškerý tok z horního Mekongu během období dešťů. Tajfuny a srážky byly normální až vysoké ve většině čínské části povodí po celý rok 2019.
Od dubna do září 2019 čínská část horního Mekongu obdržela neobvykle vysoké množství srážek, přesto její přehrady zablokovaly nebo omezily více vody než kdy dříve – zatímco země po proudu trpěly bezprecedentním suchem.
Zatímco ČLR plnila své rezervoáry, země níže po toku řeky čelily nejhorší vodní krizi ve své historii. V jednom okamžiku byla řeka přibližně 5 metrů níže, než by měla být v přirozených podmínkách. Rybáři na Tonle Sap, největším jezeře jihovýchodní Asie, přišli o úlovky. Vietnamská delta Mekongu, která živí miliony lidí rýží, čelila invazi slané vody z moře.
Jordán: Voda jako nástroj okupace
Konflikt o řeku Jordán ukazuje, jak kontrola nad vodou udržuje nerovnost a diskriminaci. Izrael kontroluje horní toky Jordánu a většinu podzemních zdrojů. Palestinci nemohou bez izraelského povolení vrtat studny – povolení, která téměř nikdy nedostanou.
Čísla však mluví jasně: průměrný Izraelec spotřebuje 300 litrů vody denně, Palestinec pouze 73 litrů – hluboko pod minimem 100 litrů doporučeným Světovou zdravotnickou organizací. V Gaze je situace katastrofální – 97 procent vody nesplňuje zdravotní standardy kvůli nadměrnému čerpání a kontaminaci.
Mírová smlouva mezi Izraelem a Jordánskem z roku 1994 sice alokovala Jordánsku vodu z Galilejského jezera, ale zcela ignorovala palestinská práva. Válka v Gaze paralyzovala slibný projekt výměny odsolené vody za solární energii, který mohl být modelem regionální spolupráce.
Evropské řeky: Konec jistoty
Krize evropských řek varuje, že ani vyspělé ekonomiky nejsou imunní vůči vodnímu stresu. Rýn, po kterém se ročně přepraví 200 milionů tun nákladu, čelí bezprecedentním výzvám. Když v roce 2018 klesla hladina řeky, německá průmyslová výroba poklesla o 1,5 procenta a HDP o 0,4 procenta.
Dunaj zaznamenal v roce 2024 historicky nejnižší stav. V srbském Novém Sadu lidé přecházeli řeku pěšky – něco, co nepamatují ani nejstarší obyvatelé. Ze dna se vynořily vraky německých válečných lodí z druhé světové války, některé stále s municí.
Německý průmysl, historicky lokalizovaný podél řek kvůli levné dopravě, čelí existenciální hrozbě. Chemičky, ocelárny a cementárny nemohou efektivně fungovat bez spolehlivé říční dopravy. Paradoxně, zatímco léta přinášejí sucho paralyzující dopravu, zimy přinášejí extrémní srážky a ničivé povodně.
Prognóza: Problémy na obzoru
Klimatologické modely kreslí znepokojivý obraz budoucnosti. Do roku 2040 téměř 1 ze 4 dětí na světě by mohla žít v oblastech s velmi omezenou vodou, což zvyšuje riziko nemocí, vodní chudoby a konfliktů.
V některých regionech se očekává 6 % pokles HDP do roku 2050 kvůli snížené dostupnosti nebo kvalitě sladké vody, což může přispět k výraznému nárůstu přeshraniční migrace. Světová banka varuje před dramatickými ekonomickými dopady.
Pro Českou republiku to znamená dvojí hrozbu. Přímou je vlastní vodní deficit – energetická výroba bude také ovlivněna, protože horká nebo znečištěná voda nemůže být použita k výrobě elektřiny. Nepřímou, možná značně ohrožující, a to jsou migrační vlny z regionů postižených vodní krizí.
České dilema
Česká republika čelí specifickým výzvám. Kvůli změnám klimatu a distribuci srážek, stejně jako vodohospodářských praktik, se zvýší odtok vody z krajiny. Voda nebude téci do toků v době, kdy neprší, a hladiny vody se sníží.
Palivo se spaluje v reaktorech, ohřívá se voda a pára otáčí turbínami, které vyrábějí elektřinu. To platí zejména pro uhelné, plynové, biomasové a jaderné elektrárny; v podstatě veškerá výroba elektřiny v České republice je ohrožena bez dostatečného množství vody.
Energetický sektor, páteř české ekonomiky, je extrémně zranitelný. Při poklesu průtoků by mohla vypadnout značná část výrobní kapacity, což by mělo dramatické ekonomické a sociální důsledky.
Závěr
Vodní konflikty představují předěl, kde se rozhoduje o budoucí architektuře světové moci. Kontrola vody se stává stejně důležitou jako kdysi kontrola území nebo ropy. Česká republika musí jednat ve třech směrech. První je technologická revoluce – investice do zadržování vody v krajině, inteligentního zavlažování a recyklace průmyslové vody. Druhý je energetická transformace – přechod na solární a větrnou energii není environmentální luxus, ale bezpečnostní nutnost. Třetí je regionální spolupráce – koordinovaná reakce na krizi s partnerskými zeměmi.
NATO a EU musí vyvinout doktrínu vodní bezpečnosti. Útoky na vodní infrastrukturu by měly být považovány za útok vyžadující koordinovanou odpověď. Historie ukazuje, že civilizace, které nedokázaly adaptovat svůj vztah k vodě, zanikly. Současná globalizovaná civilizace si nemůže dovolit lokální kolaps – pád jednoho regionu stáhne ostatní. Pro Českou republiku není otázkou, zda se zapojí. Otázkou je, zda bude stát u zrodu nové éry vodní bezpečnosti jako architekt, nebo jako oběť.
Zdroj: UNESCO, Control Risks, STIMSON, European Commission, Český hydrometeorologický ústav
