Znovuvyzbrojení Evropy dle Bruselu: Implementace a perspektivy
Evropa stojí na prahu zásadní obranné proměny. Válka na Ukrajině, nejistota ohledně dlouhodobých amerických závazků a rostoucí tlak na evropskou obrannou soběstačnost přiměly Brusel učinit krok, který by ještě před několika lety působil nepředstavitelně – spustit celoevropské „znovuvyzbrojení“. V březnu 2025 představila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová iniciativu ReArm Europe/Readiness 2030, jejímž cílem je mobilizovat až 800 miliard eur na posílení obranných kapacit členských států. Plán, který kombinuje fiskální flexibilitu, nové i staré finanční nástroje a odstranění některých regulatorních překážek, má Evropě pomoci stát se vojensky silnějším a nezávislejším aktérem, který je schopný efektivně čelit vnějším hrozbám. Od jeho představení uplynulo několik měsíců a implementace pěti klíčových pilířů se již nastartovala.
Prvním z pilířů je uvolnění rozpočtových pravidel Paktu stability a růstu, který členské státy zavazuje k udržování vyrovnaných nebo přebytkových rozpočtů. Aktivací tzv. národní únikové klauzule mohou státy dočasně zvýšit obranné výdaje až o 1,5 % HDP do roku 2028, aniž by porušily fiskální rámec EU. Podle odhadů Evropské komise by tato výjimka mohla teoreticky přinést až 650 miliard eur dodatečných investic. Opatření ale využilo pouze 16 členských států, včetně České republiky, Polska, Německa či pobaltských zemí. Vysoce zadlužené státy, jako Francie, Španělsko či Itálie zůstávají zdrženlivé (ačkoliv poslední jmenovaný stát aktivaci doložky zvažuje) – obávají se negativní reakce trhů i možného zásahu EU po vypršení výjimky. V praxi se tak první pilíř zatím ukazuje spíše jako politický signál jednoty než skutečný finanční stimul. Přesto má zásadní symbolickou váhu: poprvé v historii je obrana oficiálně uznána za strategickou investici, nikoliv rozpočtový problém.
Druhý pilíř tvoří nový finanční nástroj SAFE (Security Action for Europe), který má do evropské obrany přinést až 150 miliard prostřednictvím emisí společných dluhopisů Evropské unie na kapitálových trzích. Evropská komise tak bude vystupovat jako dlužník a získané prostředky poskytne členským státům ve formě dlouhodobých půjček s výhodnými podmínkami určených na společné akvizice klíčových vojenských systémů. Ty zahrnují zejména protivzdušnou a protiraketovou obranu, dělostřelecké systémy, munici, střely, drony a kybernetické kapacity, tedy oblasti, v nichž se nejvíce projevují schopnostní nedostatky Evropy. Nástroj SAFE má pokrýt kritické mezery v obranných kapacitách členských států a současně podpořit hlubší integraci evropského obranného průmyslu. Minimálně 65 % hodnoty pořizovaných systémů musí pocházet z produkce EU, EHP, Ukrajiny nebo asociačních států, čímž se snižuje závislost na dodavatelích mimo Evropu a podporuje integrace evropského obranného průmyslu. Rada EU schválila nástroj v květnu a do října projevilo zájem o čerpání přibližně 20 členských států včetně České republiky. Každý stát musí předložit národní obranný investiční plán, který definuje konkrétní projekty určené k financování z půjček. Evropská komise tyto plány posoudí z hlediska souladu s podmínkami nástroje a následně je předloží Radě ke schválení, čímž se potvrzuje, že rozhodovací pravomoc nad alokací prostředků zůstává v rukou členských států, zatímco Komise plní roli kontrolní a implementační autority.
Třetí prvek bruselského plánu se zaměřuje na větší flexibilitu existujících fondů EU. Toto září byla například schválena nová legislativa, která rozšiřuje investiční priority kohezní politiky právě o zajištění obrany a bezpečnosti. Prostředky z kohezních fondů tak mohou být využity i na obranné projekty. Současně probíhají práce na příštím víceletém finančním rámci EU, přičemž Komise navrhuje vyčlenit až 131 miliard eur na oblast obrany a vesmíru. Posun v prioritách EU směrem k většímu důrazu na obranu je patrný i v kontextu mimo rozpočtových nástrojů, jak je například Nástroj pro oživení a odolnost (Recovery and Resilience Facility). Jeho původní zaměření na ekologickou a digitální transformaci bylo totiž rozšířeno i o možnost financovat obranné a bezpečnostní projekty. Zhruba 335 miliard eur nevyčerpaných prostředků může být nyní použito pro investice do obrany – hrozí však, že vzhledem k termínům čerpání zůstanou tyto prostředky jen částečně využité.
Čtvrtý pilíř představuje zapojení Evropské investiční banky (EIB), jejíž nově definovaný mandát poprvé v historii umožňuje financovat obranné projekty strategického významu. EIB zřídila Evropský obranný investiční rámec (EDIR), který má do roku 2030 uvolnit až 100 miliard eur prostřednictvím půjček, záruk a spolufinancování výzkumných a průmyslových projektů. Tím se EIB stává fakticky obrannou rozvojovou bankou Unie. Problémem však zůstává nerovnoměrná absorpční kapacita: zatímco Francie, Německo nebo Švédsko disponují robustním obranným průmyslem, který může okamžitě čerpat podporu, menší státy včetně České republiky narážejí na nedostatek projektů odpovídajících kritériím EIB. Bez účinného propojení s národními inovačními fondy tak hrozí, že většina finančních prostředků skončí opět u velkých západoevropských výrobců.
Poslední pilíř cílí na mobilizaci soukromého kapitálu. Evropská komise se snaží odstranit bariéry, které brání investicím do obranného průmyslu, a posílit propojení bankovních a kapitálových trhů prostřednictvím tzv. Unie úspor a investic. V praxi však zůstává jednou z nejvýznamnějších překážek evropská taxonomie ESG, kvůli které banky znevýhodňují úvěrování zbrojařských firem. Mnohé banky se tak vyhýbají poskytování úvěrů na vojenské projekty, přestože Komise již v létě 2025 upřesnila, že investice do obrany nejsou z rámce ESG vyloučeny a nevztahuje se na ně sektorové embargo. O skutečné změně financování lze však zatím mluvit jen stěží – regulační nejistota přetrvává a malé i střední podniky zůstávají závislé na veřejných dotacích.
Plán ReArm Europe tak představuje dosud nejambicióznější pokus o koordinované přezbrojení Evropy. Symbolizuje proměnu myšlení, kdy se obrana po desetiletích přesouvá z okraje evropské politiky do jejího jádra. Realita však ukazuje, že ze slibovaných 800 miliard eur se podaří reálně zmobilizovat jen část. Úspěch celé iniciativy bude záviset méně na struktuře fondů a více na politické vůli členských států investovat – a to i za cenu dalšího zadlužení. Klíčovou otázkou zůstává, zda plán povede ke skutečné integraci evropského obranného průmyslu, nebo zůstane pouze finančním rámcem, který posílí už tak dominantní postavení několika velkých producentů. Přesto je jasné, že Evropa vstoupila do nové éry, v níž se obrana stává nejen otázkou bezpečnosti, ale i ekonomické suverenity.
