Vznik Kanceláře československých legií

25. 11. 2024

V pondělí 25. listopadu jsme si mohli připomenout vznik kanceláře československých legií – orgánu ministerstva obrany, který byl během období první republiky provázán se životy všech legionářů a jejich rodin.

První myšlenky na zřízení úřadu, pečujícího o legionáře-invalidy a pozůstalé, se objevily již před koncem první světové války. Stalo se tak při jednáních Odbočky Československé národní rady v Římě na podzim 1918 a záměrem bylo usnadnit legionářům integraci do poměrů formujícího se československého státu. Tento úřad pak vznikl pod názvem Evidenční kancelář čs. legií.

Kancelář začala úřadovat 25. listopadu 1918. Plnila zpočátku také úlohy informačního charakteru, neboť povědomí o legiích bylo v novém státě malé a nebyl znám ani počet a rozsah zahraničního vojska. Nový úřad měl proto v prvé řadě vytvořit seznamy legionářů. Dalším úkolem bylo pomáhat příchozím legionářům při návratu do vlasti a přechodu do domácích poměrů, ujímat se sociální péče o invalidy a pozůstalé po padlých, vést fondy založené k jejich podpoře a sbírat informace ke knižnímu zpracování historie legií.

Překotný vývoj prvních let existence

Kancelář čs. legií byla zprvu zřízena jako VI. oddělení prezidia Ministerstva národní obrany (MNO) a sídlila ve 2. poschodí Josefských kasáren v Praze 2. Brzy však byla přestěhována do areálu Pražského hradu, kde úřadovala jako 37. oddělení MNO. V květnu 1919 přesídlila i s redakcí časopisu Československý legionář do budovy Uměleckoprůmyslové školy na Praze 1.

V tomto období několikanásobně stoupl význam kanceláře, neboť byly parlamentem přijaty dva klíčové zákony upravující sociální a ekonomické poměry legionářů a jejich rodin v republice, přičemž na tvorbě těchto zákonů se odborníci kanceláře také přímo podíleli. Jednalo se o zákon č. 282/19 „o úlevách při přijímání legionářů do státních úřadů“, přijatý 23. května 1919, a zejména o zákon č. 462/19 „o propůjčování míst legionářům“ z 24. července 1919.

První zákon legionářům za určitých podmínek usnadňoval získání státního úřadu, pokud se v žádosti nemohli prokázat formální kvalifikací, ale jinak kritéria splňovali. Druhý zákon byl pro legionáře významnější. Stanovil, že doba strávená v legiích bude započítávána do státní služby a výslužby trojnásobně. Dále určil úřední místa, ve kterých bylo 50 % vyhrazeno výhradně pro legionáře (např. místa sluhů a dozorců u státních úřadů a trestnic), a místa, u nichž měl legionářský uchazeč přednost před ostatními, prokáže-li dostatečnou kvalifikaci (jednalo se např. o úřednická manipulační a kancelářská místa u úřadů, soudů a jiných institucí, či o místa v bezpečnostních složkách a u finanční stráže). Zároveň bylo v zákoně pevně vymezeno, kdo má nárok na status legionáře. Význam kanceláře pak vzrostl zejména proto, že od této chvíle šlo o jedinou instituci oprávněnou k vydávání potvrzení o tom, kdo je legionářem dle zákona.

Kanceláři tak v průběhu roku 1919 rapidně vzrostla agenda a bylo potřeba najít nové vhodné prostory. Od počátku roku 1920 proto sídlila ve dvouposchoďovém křídle zeměbraneckých kasáren na Pohořelci a měla více než 200 zaměstnanců.

Tím však změny v organizaci neskončily. Již 13. října 1920 byla kancelář přičleněna k nově vzniklému Likvidačnímu úřadu zahraničních vojsk při MNO a přesunuta do prostoru Štefánikových kasáren na Smíchově, kde zastávala funkci IV. a V. oddělení Likvidačního úřadu. Ke konci roku 1922 Likvidační úřad již splnil svůj účel a po jeho uzavření nastoupila na jeho místo obnovená Kancelář čs. legií, nyní podřízená již jako samostatný odbor přímo ministru národní obrany, nejprve na dobu přechodnou, poté, od roku 1927, jako odbor stálý. Kancelář si tak po prvním období překotných změn zhruba od poloviny dvacátých let 20. století získala svou stabilní podobu a svůj specifický styl práce. Zároveň byla přestěhována do nově postavené budovy MNO v Praze-Bubenči. Zde sídlila až do svého zániku v létě 1939.

Činnost Kanceláře čs. legií

Kancelář během první republiky vykonávala poměrně širokou škálu činností různého zaměření. Obstarávala např. záležitosti vojenského a služebního rázu pro legionáře-aktivní vojáky, v rámci svého právního oddělení se podílela na tvorbě zákonů a výnosů, které se týkaly legionářského hnutí (spolupracovala však i na tvorbě branných zákonů), a sídlila zde i komise pro udělování statusu legionáře.

Velmi důležitou součástí kanceláře se stal Evidenční úřad při Kanceláři čs. legií, jenž vznikl spojením evidenčních kanceláří italského, francouzského a později i ruského vojska a byl pověřen vedením seznamu všech legionářů. Protože na jeho práci byly závislé i další útvary, měly být údaje o legionářích vnášených do seznamu co nejpřesnější. Navíc byl seznam aktualizován a např. vojenská zdravotnická zařízení měla za povinnost podávat podrobná hlášení o hospitalizaci legionářů, nebo o jejich úmrtí.

V rámci své další agendy kancelář dohlížela na provádění výše zmíněných legionářských zákonů. O to se staral především tzv. Umísťovací referát, jenž měl za úkol zprostředkovat zaměstnání pro navrátivší se demobilizované legionáře. Již během roku 1919 byly založeny expozitury na jednotlivých ministerstvech. V nich měli zástupci referátu především hájit legionářské zájmy v rámci jim svěřeného ministerstva, dbát nad zákonným obsazováním míst a v případě potřeby intervenovat u všech úřadů spadajících do kompetence příslušného ministerstva.

Zároveň byly zakládány expozitury referátu i v ostatních významných městech Československa. Do konce roku 1919 fungovaly expozitury referátu kromě Prahy také v Bratislavě, Brně a Užhorodě, později také v Olomouci, Plzni a v Liberci. Celkem bylo za rok 1919 z 8 366 žádostí o místo umístěno 6 834 legionářů. Jak si však uvědomovali sami členové referátu, situace se v dalších letech mohla stát problematickou, neboť uprázdněných míst ve státní správě i jinde následkem krize ubývalo a do ČSR ještě naopak nedorazili příslušníci největší legionářské armády – čs. armádního sboru na Rusi. Hrozilo tedy, že vznikne velká masa nezaměstnaných legionářů, což se zanedlouho potvrdilo. V pozdějších letech – od roku 1925 se však situace uklidnila. Za 8 let intenzivní činnosti se dle statistiky z roku 1927 podařilo kanceláři umístit ve státní správě 20 000 legionářů a v soukromém sektoru 5 258. Legionáři vykazovali nízkou míru nezaměstnanosti také během velké hospodářské krize ve třicátých letech. Kancelář dále pomáhala legionářům a pozůstalým při osamostatňování se v oblasti soukromých živností. Získávala pro ně živnostenská oprávnění, koncese, trafiky a tabákové sklady. Důležitou činností referátu bylo také vyjednávání o úvěru pro legionáře-živnostníky, jejichž živnost byla následkem války poškozena. Zprostředkovávala také pomoc legionářům-zemědělcům, kteří by projevili zájem o účast na pozemkové reformě. Zároveň ve spolupráci se Státním pozemkovým fondem podporovala legionářské zemědělské kolonie.

Další část úřadu se zabývala sociální péčí pro legionáře. Měla za úkol např. pečovat o legionáře invalidy. Zprvu agenda náležela do kompetence Ministerstva sociální péče a otázkou péče o invalidy se sama kancelář začala zabývat až od července 1919, kdy bylo povoleno zřízení invalidního referátu. Ten se kromě vyplácení podpory a příspěvků na dodatečné léčení se snažil o aktivní návrat invalidů do společnosti. Zprostředkovával proto živnostenské úvěry, projednával s příslušnými úřady propůjčování oprávnění na vedení tabákových skladů, trafik, i kinematografických koncesí. Ve snaze o co největší soběstačnost invalidů zároveň zprostředkovával různé rekvalifikační kurzy, které by odpovídaly jejich nynějšímu postižení. Kurzy byly pořádány v Praze i v dalších městech republiky. Byly konány v rámci různých vzdělávacích institucí, od praktických škol až po univerzity a gymnázia, a zahrnovaly širokou škálu povolání a profesí.

V návaznosti na to byly během roku 1919 zřízeny také sociální ústavy pro invalidy, které měla kancelář pod přímou správou. Prvním se stala Obchodní škola pro legionáře-invalidy ve Studénce ve Slezsku. Vznikla 1. července 1919 bezplatným zapůjčením zámku angl. hraběte Blüchera na dobu pěti let. V zámku byl zřízen internát pro legionáře-invalidy a jednoroční obchodní škola, jíž Ministerstvo školství propůjčilo právo vydávat vysvědčení a uznalo ji ústavem způsobilým k dosažení náležitých vědomostí v oblasti obchodních živností. Dalším ústavem zřízeným již v roce 1919 se stala Útulna čs. legionářů-invalidů na zámku Leontýna u Křivoklátu. Účelem útulny bylo postarat se o invalidy-legionáře bez domova a příbuzných, dokud si neopatří vhodné zaměstnání, nebo jim je nenajde kancelář sama. K zamezení nečinnosti chovanců byla při útulně zřízena také dílna na umělecké dřevěné předměty, v níž byli všichni chovanci zaměstnáni. Při útulně bylo zřízeno menší hospodářství, jež se podílelo na jejím provozu a krylo část jejích výdajů. Oba tyto ústavy byly v roce 1922 zrušeny a nahrazeny moderně zařízeným Domovem čs. legionářů-invalidů na Jenerálce.

Dále kancelář finančně podporovala pozůstalé po padlých legionářích. V její kompetenci bylo starat se o umístění legionářských sirotků a polosirotků i starost o jejich materiální zabezpečení (poskytovala např. zdarma ošacení a obuv). Vyplácela také pozůstalým a sirotkům podporu z fondu čs. legionářů.

Kromě výše zmíněných referátů byla nedílnou součástí kanceláře také redakce časopisu Československý legionář, jenž poprvé vyšel 19. ledna 1919. Kancelář jej využívala zejména jako svůj informační a propagační orgán. Důvod zřízení časopisu byl prostý: Kancelář měla tak rozsáhlou agendu, že potřebovala svůj tiskový orgán, skrze nějž by mohla lépe informovat legionáře i veřejnost o své činnosti. Služeb časopisu využíval zejména umísťovací referát, jenž na jeho stránkách zveřejňoval seznamy uprázdněných míst jednotlivých expozitur a podával důležité pokyny a rady uchazečům o místa. Měl tak velmi usnadněnou pozici, neboť si nemusel dopisovat s každým uchazečem zvlášť a již tak byrokraticky náročný proces se tím neprodlužoval.

Petr Matějček

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: