Drony mění taktiku, nikoli strategii: Pilotované letouny zůstávají jádrem letectva

Současná diskuse o budoucnosti vzdušného boje se v posledních letech zaměřuje na rychlý nástup bezpilotních prostředků. Válka na Ukrajině tento trend výrazně zviditelnila a vedla k přesvědčení, že autonomní systémy mohou v budoucnu postupně nahradit pilotované bojové letouny. Přestože drony skutečně proměnily charakter některých taktických operací, širší realita ukazuje odlišný vývoj.

Nejvyspělejší armády světa pokračují v rozsáhlých investicích do pilotovaných stíhacích a víceúčelových letounů. Drony se stávají spíše doplňkem, nikoli náhradou. Tradiční letouny tak zůstávají centrálním prvkem vzdušné síly, což potvrzují i nejnovější události z branže. Saúdská Arábie pokročila v jednání o pořízení amerických F-35, Ukrajina se připravuje převzetí francouzských Rafale a Rusové v Dubaji oznámili převzetí první dvojice strojů Su-57 zahraničním zákazníkem (téměř jistě Alžírskem). Tyto kroky ukazují, že státy považují pilotované letouny za klíčový prvek obrany i pro následující dekády.

Globální poptávka po nejmodernějších stíhacích letounech je výmluvná. Kdyby svět skutečně směřoval k nahrazení pilotovaných platforem drony, nebyly by vyspělé země ochotny investovat desítky miliard eur či dolarů do systémů s životním cyklem přesahujícím polovinu století. Rozhodnutí Saúdské Arábie (znovu) vstoupit do jednání o F-35 představuje snahu předehnat regionální rivaly a současně udržet politické vazby na Spojené státy. Ukrajinský výběr Rafale není jen otázkou výkonu. Jde o symbolické přihlášení se k evropské letecké architektuře, která bude formovat budoucnost kontinentu. Ruské snahy nabídnout Su-57 navzdory technologickým problémům ukazují paradox. Země, která sama masivně využívá drony na frontě, usiluje o export pilotovaného stealth letounu. I to potvrzuje, že světové armády nepředpokládají nahrazení pilotovaných strojů, ale jejich propojení s novými technologiemi.

Zásadním důvodem, proč drony nemohou pilotované platformy nahradit, jsou technologická omezení. Nejzávažnější z nich se týká elektromagnetického spektra. Rušení, přetížení datových kanálů, interference či kybernetické útoky drony ochromí během okamžiku. Ukrajinská válka tento problém potvrdila v praxi. Drony se staly běžným nástrojem boje, ale jakmile jedna strana nasadí efektivní rušení, jejich účinnost klesne na minimum. Pilotované letouny dokážou takové riziko díky lidské osádce minimalizovat. „Kdo ztratí převahu v elektromagnetickém spektru, ztratí i kontrolu nad vzduchem,“ vystihl výzvy bezpilotních systémů vysloužilý generál amerického letectva Mark Kelly. Drony tak prozatím nesvedou převzít vůdčí roli v komplexních leteckých operacích, protože jsou jednoduše příliš závislé na přenosu dat.

Důležitý faktor na bojišti proto představuje autonomie. Americké experimenty DARPA ACE a lety X-62A VISTA prokázaly dramatický potenciál umělé inteligence (AI – artificial intelligence) v oblasti manévrového boje. AI pilotovala agresivně, precizně a bez stresu. Avšak když se algoritmy ocitly mimo předem očekávané prostředí, jejich chování přestalo být spolehlivé. V prostředí, kde chyba znamená ztrátu životů nebo eskalaci konfliktu, je podobná nejistota nepřípustná. Proto americké letectvo trvá na doktríně, v níž autonomní drony vždy vede pilotovaný letoun. Tento model respektuje limity současné technologie a zdůrazňuje, že člověk zůstává nejen rozhodovacím prvkem, nýbrž i zárukou předvídatelného chování celého systému.

Rovněž fyzika omezuje schopnosti bezpilotních systémů. Drony nesou méně výzbroje, mají nižší výkon, kratší dolet a omezenou schopnost přežít v prostředí s moderní protivzdušnou obranou. Naproti tomu stíhací letouny páté generace kombinují stealth, vysoký výkon, pokročilé senzory, fúzi dat a schopnost operovat v síťově propojeném prostředí. Letouny F-35 sbírají informace z celého bojiště, sdílejí je v reálném čase a vytvářejí taktický obraz bojiště, který nemá v historii letectví obdobu. Drony tuto roli ještě plnit nedokážou. Jejich senzory mají menší výkon a možnost jejich zapojení do komplexní takticko-operační architektury zůstává omezená. V operacích typu potlačení PVO nebo strategického úderu se drony nemohou srovnávat s pilotovanými letouny.

Ukrajinská válka ukázala masové nasazení levných dronů, jež výrazným způsobem mění charakter boje. Zároveň však potvrdila všechna uvedená úskalí. Jakmile protivník zesílil rušení nebo změnil konfiguraci elektronických opatření, efektivita dronů prudce klesla. Naopak rozhodující momenty konfliktu, jako ničení logistických center, velitelských stanovišť či zásah strategických cílů, pokaždé vyžadovaly schopnosti, které poskytují pouze pilotované letouny (výdrž, rychlost, nosnost a pokročilé senzory). Piloti navíc dokázali autonomně vyhodnocovat nepředvídatelné situace a adekvátně reagovat. Tento faktor nelze podceňovat, protože východoukrajinské bojiště se vyznačuje nepřehledností a rychlými změnami.

Budoucnost letectva proto bude spojovat pilotované a autonomní prostředky. Pilotované letouny budou řídit skupiny dronů, které budou plnit dílčí úkoly, například průzkum, elektronický boj nebo první vlnu úderů. Pilot však zůstane velitelem systému. Tento koncept sdílejí západní státy v čele se Spojenými státy a Francií. Evropské projekty FCAS (francouzsko-německo-španělský) a Tempest (britsko-italsko-japonský) staví pilotovaný letoun do centra celého bojového ekosystému. Drony budou působit jako jeho prodloužené senzory a nosiče zbraní. Jde o logický vývoj, protože kombinace lidského úsudku a strojové výpočetní síly přináší nejvyšší operační hodnotu.

Evropské státy prim pilotovaných letounů reflektují i ve svých modernizačních plánech. Francie investuje do navýšení výroby Rafale, Německo přechází k F-35 a integruje je do koncepce sdíleného jaderného odstrašení, Itálie modernizuje své Eurofightery a doplňuje je o F-35. Dánsko, Nizozemsko a Norsko (a další státy) rovněž staví své letectvo na americké platformě. Tyto kroky potvrzují, že pilotované letouny budou definovat podobu evropského letectva i v polovině století.

České rozhodnutí pořídit F-35 přirozeně zapadá do těchto trendů. Praha investuje do letounů, které budou tvořit základ letecké síly ještě dlouho po roce 2050. F-35 poskytuje schopnost zpracovávat ohromné množství dat, rozsáhlé situační povědomí, propojení s aliančními systémy a kompatibilitu s budoucími autonomními prostředky. Pro menší stát hraje důležitou roli též vysoká operační hodnota každého jednotlivého stroje. V kontextu střední Evropy poskytuje F-35 výrazný nárůst odstrašení a možnost adekvátně reagovat na současné i budoucí hrozby. Česká republika tím posiluje své postavení v rámci NATO a zajišťuje si schopnosti, které budou relevantní i v budoucích konfliktech.

Pilotované stíhací a víceúčelové letouny zůstávají základním stavebním kamenem moderních ozbrojených sil. Drony jejich roli velmi pravděpodobně pouze rozšíří, nikoli nahradí. Přetrvávající poptávka po F-35, Rafale, Eurofighterech a nezápadních strojích (např. ruských Su-35 a čínských JF-17) potvrzuje, že svět si plně uvědomuje nezbytnost pilotovaného letectva. Vývoj autonomních systémů přinese revoluci ve způsobu vedení boje, ale nikoli v podobě eliminace pilotů. Spíše povede k posílení jejich významu. Česká republika se rozhodnutím pořídit F-35 připravila na budoucnost odpovědným a realistickým způsobem. Pilotovaný letoun bude centrální součástí letectva ještě dlouhá desetiletí a česká strategie s touto realitou správně počítá.

Zdroj: The War Zone, Foreign Policy, BMPD, Flug Revue, Flug Revue2, Flug Revue3, Belfer Center, Simple Flying

ZDROJ ZDE