Praha jako historická křižovatka vojenské diplomacie

17. 03. 2026

Hlavní město Praha se vyznačuje mnoha atributy rozličného charakteru. Naše metropole se stala po vzniku Československa mimo jiné též významnou křižovatkou vojenské diplomacie. V meziválečném období v ní pobývali mnozí vojenští atašé a působily zde dlouhodobé i krátkodobé mise. Několik podstatných pohledů do této zajímavé problematiky otevírá tato stať.

Praha se stala významnou křižovatkou vojenské diplomacie po vzniku samostatného československého státu. Zástupci cizích armád působili do té doby ve Vídni, kde se nacházely centrální úřady rakousko-uherské branné moci. Nejvyšší vojenskou institucí, která sídlila v Praze v době existence Rakouska-Uherska bylo od roku 1883 jedno ze šestnácti sborových velitelství. Konkrétně šlo o Velitelství VIII. armádního sboru, které se v době války změnilo na jedno ze zápolních vojenských velitelství. Jeho sídlo se nacházelo v Lichtenštejnském paláci na Malé straně. Do obvodu zmíněného sboru, respektive Vojenského velitelství náležela oblast západních, středních a jižních Čech.

Změna, která měla význam revolučního předělu mezi dvěma historickými epochami, nastala s rozpadem Rakouska-Uherska a prohlášením samostatného československého státu 28. října 1918. Praha, dřívější hlavní město Českého království, se stalo hlavním městem samostatného Československa. Nový stát, který se konstituoval jako parlamentní republika, si musel vybudovat celý systém státního aparátu od samých základů. Toto konstatování se v plném rozsahu týká též budování branné soustavy a armády vůbec. Z dřívější rakousko-uherské vojenské správy Československo převzalo část organizačních struktur, což bylo nezbytné pro náročný přechod z válečných do mírových poměrů.

V sídle již zmíněného Vojenského velitelství bývalé rakousko-uherské branné moci začalo působit již v prvních dnech po vzniku Československa takzvané Vrchní velitelství, které se stalo prvním armádním velitelským a správním orgánem vznikající československé armády na území vlastního státu. Pro kontext je třeba uvést, že v té době existovala již téměř stotisícová československá autonomní armáda v zahraničí. Ta zatím ale neměla možnost zasáhnout do poměrů ve vlasti. Její nejpočetnější část se nacházela na Sibiři, kde bojovala proti ruským bolševikům. Další československé jednotky se účastnily závěrečných bojů války s vojsky ústředních mocností na italské a západní frontě. První zahraniční vojska se dostala do vlasti až koncem roku 1918. Do té doby budovali novou armádu výhradně jen někdejší příslušníci rakousko-uherské branné moci, kteří se po vzniku samostatného státu přihlásili do jeho služeb.

V prosinci 1918 se zmíněné Vrchní velitelství změnilo na Zemské vojenské velitelství v Čechách. Funkci ústředního orgánu vojenské správy převzalo tehdy nově vzniklé Ministerstvo národní obrany. Tento úřad zprvu postrádal jedno sídlo, a tak jeho jednotlivé složky byly rozptýleny na několika místech Prahy. Teprve později se podařilo ministerstvo centralizovat do jednoho sídla. Pro časné poválečné období byl příznačný silný pacifismus a nedostatek politického respektu k potřebám vznikající armády. Tato atmosféra navodila mimo jiné situaci, v níž nebyl politický zájem na tom, aby centrální vojenské úřady sídlily v centru hlavního města. Z toho důvodu pro ně bylo vyhrazeno sídlo v tehdy okrajové pražské čtvrti Dejvice, kde sídlí orgány vojenské správy dodnes.

Francouzská vojenská přítomnost v Praze

O tom, že se Praha stane významnou křižovatkou vojenské diplomacie, se ale rozhodlo během prvních týdnů a měsíců po vzniku republiky daleko od ní. Došlo k tomu v Paříži, kde zájmy nové země usilovně prosazoval Edvard Beneš, ministr zahraničních věcí a hlavní architekt československé zahraničněpolitické bezpečnostní soustavy. S pověřením od vlády připravoval účast Československa na pařížské mírové konferenci. Hlavní cíl zde spočíval v mezinárodněprávním uznání budoucích státních hranic Československé republiky. Beneš si uvědomoval, že v zájmu prosazení tohoto cíle potřebuje podporu Francie, tehdy vítězné a vojensky nejsilnější mocnosti spojenecké koalice Dohody. Zcela správně si uvědomoval, že tato země bude mít prakticky rozhodující slovo ohledně podoby poválečného uspořádání v Evropě. Obratně využil skutečnosti, že na podzim 1918 došlo ke splynutí francouzských a československých strategických zájmů. Francie totiž projevila zájem o území Československa jako o strategicky výhodně situovaný nástupový prostor pro napadení Německa od východu, pokud by tato země porušila příměří a později versailleskou mírovou smlouvu a znovu by napadla Francii. Československo potřebovalo vzor pro budování své nové armády a za takový jeho vláda pokládala Francii a její armádu na základě Benešova doporučení.

Francie se stala hlavním spojencem Československa. Československo se začlenilo do široké protiněmecké koalice pod vedením Francie. Tato koalice si kladla za cíl zachovat neměnnost versailleského systému v Evropě. Prvním zásadním výrazem tohoto pouta se stala Francouzská vojenská mise, která byla vyslána do Československa z rozhodnutí francouzské vlády. Mise přijela do Prahy 13. února 1919. Velel jí div.gen. Maurice Pellé, mimořádně zkušený vojenský diplomat a stratég. Před 1. světovou válkou působil mimo jiné tři roky jako francouzský vojenský atašé v Berlíně.

Mise dostala podle příslušných mezivládních dohod tři oficiální úkoly. Zaprvé, zorganizovat generální štáb, který československá armáda doposud postrádala. Zadruhé zdokonalit systém vojenské správy a zatřetí vybudovat systém vojenského školství. Pouze ústní znění měl ale nejvýznamnější úkol mise, který spočíval ve vybudování co možná největšího počtu bojeschopných divizí v co možná nejkratší době. Je nutné si uvědomit, že Francouzská vojenská mise přijela do Prahy v době, kdy trvalo pouze příměří s Německem, které se mohlo kdykoli změnit opět ve válku. Versailleská mírová smlouva byla podepsána až počátkem července 1919.

Francouzská vojenská mise se zasloužila o to, že v samém středu Evropy vzniklo významné středisko vojenské strategie. Jedním z nejdůležitějších výsledků jeho činnosti byly nástupové plány a operační studie, podle nichž se československá armáda připravovala na eventuální válečný konflikt. Výsledky práce zmíněného strategického střediska byly propojeny s ústředím v Paříži, kde působilo vrchní spojenecké velení, v jehož čele stál maršál Ferdinand Foch.

Francouzská vojenská mise působila od února 1919 do ledna 1939 trvale v Praze. Na jaře 1919 se stala zakládajícím subjektem Generálního štábu československé armády, s nímž organizačně splynula. Specifika poválečného období způsobila, že předmětná mise fungovala v letech 1919–1926 jako velitelský orgán. Československo bylo jednou ze dvou výjimek mezi státy Evropy, do nichž Francie vyslala v období mezi dvěma světovými válkami zvláštní vojenské mise. Bylo jich sedm. Francouzské vojenské mise působily v Československu, Polsku, Litvě, Lotyšsku, Estonsku, Finsku a Řecku. Jen v Československu a Řecku působil náčelník francouzské vojenské mise současně také jako náčelník generálního štábu. V roce 1926 došlo ke změně statusu Francouzské vojenské mise v Československé republice. Z velitelského orgánu se stal poradní orgán ministra národní obrany. Mise byla od té doby integrována do struktury Ministerstva národní obrany.

Pražské spojnice k balkánským spojencům

Praha je velmi významně propojena též s dějinami druhého nejvýznamnějšího pilíře bezpečnostního zajištění meziválečného Československa, kterým byla takzvaná Malá dohoda. V tomto případě šlo o smluvní spojenecký svazek Československa, Jugoslávie a Rumunska. Tyto tři země vytvořily v letech 1920–1921 těsně semknutou obrannou alianci, jejíž cíl a smysl spočíval v obraně proti trvalé snaze Maďarska zvrátit agresivním revizionismem uspořádání ve střední a jihovýchodní Evropě, které bylo stanoveno Trianonskou mírovou smlouvou z června 1920. Každá ze tří zemí Malé dohody získala po 1. světové válce rozsáhlá území bývalých Uher, což byl zdroj trvalého napětí mezi nimi a Maďarskem. Malá dohoda tvořila úctyhodný mocensko-politický blok, jenž měl v souhrnu 45 milionů obyvatel. K vojenským akcím proti Maďarsku mohl reálně vyčlenit asi 2 800 000 mužů.

Události v Praze byly pro Malou dohodu významné vždy. Zvlášť důležitý moment ovšem nastal tehdy, když byla v Praze 14. září 1923 podepsána první trojstranná vojenská konvence Malé dohody. V souvislosti s tím lze vyjádřit malé přirovnání. Malá dohoda se vznikem této konvence stala jakýmsi předchůdcem nynější Severoatlantické aliance, a to nikoliv rozsahem a silou, ale ve smyslu základních principů a pravidel společné obrany. Napadení jednoho členského státu Malé dohody Maďarskem znamenalo, že ostatní alianční partneři zahájí do čtyřiceti osmi hodin mobilizaci a co nejdříve napadnou Maďarsko silami, které proti němu vyčleňovaly podle dalších příslušných ujednání generálních štábů.

Byla to opět Praha, v níž bylo 14. prosince 1931 podepsáno inovované znění již zmíněné trojstranné vojenské konvence. Odlišnost od předcházejícího dokumentu spočívala v tom, že se rušila zmíněná dvoudenní lhůta pro vyhlášení mobilizace, a že se odvetný útok proti Maďarsku zaváděl jako automatické a okamžité obranné opatření celé aliance.  

Malá dohoda konala po vojenské linii v letech 1929–1937 pravidelné konference generální štábu. Jejich hlavní náplň spočívala v průběžné aktualizaci a koordinaci společných operačních plánů a ve výměně zpravodajských informací o Maďarsku. Spojitost Prahy s Malou dohodou se projevila i v tomto směru markantně a významně. V Praze se uskutečnilo sedm, tedy nejvíce konferencí generálních štábů armád Malé dohody. Šest se jich uskutečnilo v Bukurešti a pět v Bělehradě.

V souvislosti s Malou dohodou je třeba zdůraznit, že šlo o pozoruhodný a ucelený integrační projekt, který měl dimenzi politickou, hospodářskou a vojenskou. Z celé řady podstatných důvodů se jeho poslání nenaplnilo. Tato skutečnost ale nic nemění na tom, že z globálního hlediska šlo o výjimečný integrační projekt.

Pohled z Prahy na východ

Třetí pilíř československé bezpečnostní architektury tvořilo spojenectví se Sovětským svazem. Praha se i v tomto případě ocitla v centru dění. Právě zde byla 16. května 1935 podepsána Smlouva o vzájemné pomoci mezi republikou Československou a Svazem Sovětských socialistických republik. Z hlediska spojitostí vojenské diplomacie s Hlavním městem Prahou je vhodné zmínit, že tato metropole náležela k prvním působištím sovětských vojenských atašé poté, co Československo uznalo v roce 1934 Sovětský svaz de iure. Zvláštní charakter a určení mělo společné československo-sovětské zpravodajské pracoviště, které mělo své sídlo od května 1936 právě v Praze. Odtud vybudovalo a řídilo poměrně rozsáhlou agenturní síť, která do roku 1938 pracovala proti nacistickému Německu.

Pro československo-sovětské spojenectví z let 1935–1938 bylo nicméně příznačné, že šlo pouze o politickou alianci bez žádoucích vojenských dohod či konvencí. Její pravý účel vyjádřil přísně důvěrně Edvard Beneš koncem roku 1936. Hlavní smysl daného spojenectví spočíval podle něho v tom, aby nedošlo k obnově úzkých vztahů mezi Sovětským svazem a Německem, které existovaly v letech 1922–1933, tedy v období mezi podpisem takzvané Rapallské smlouvy a převzetím moci nacisty v Německu. Jinými slovy, Sovětský svaz měl být udržen na straně Francie, Československa a dalších demokratických států, jelikož nové sblížení Berlína a Moskvy by perspektivně znamenalo doslova existenční ohrožení malých a středně velkých států v oblasti širší střední Evropy.

Hosté z neutrálních zemí

Z hlediska spojitostí Hlavního města Prahy s moderní historií vojenské diplomacie byly doposud zmíněny smluvní spojenecké svazky. Podstatné místo ovšem zaujímaly též kontakty na vysoké úrovni se zástupci armád spřátelených zemí, s nimiž Československo nemělo spojenecké smlouvy. Konkrétně šlo o návštěvu Prahy, kterou v roce 1937 vykonal plk. Jacob Labhart, náčelník Generálního štábu švýcarské armády. V roce 1938 v Praze pobýval též genmjr. Wilhelm Archibald Douglas, který byl zvláštním oficiálním zástupcem švédské armády. Pro oba tyto případy bylo příznačné, že nešlo pouze o oficiální zdvořilostní návštěvy. Oba zmínění činitelé přijeli do Československa jako zástupci států a armád, které měly eminentní zájem o poměrně rozsáhlé akvizice produktů proslulého československého zbrojního průmyslu. Švýcarsko i Švédsko hodlalo zakoupit zejména moderní československé lehké tanky z produkce firmy Českomoravská Kolben-Daněk. Švédsko mělo vedle toho zájem též o akvizice dělostřeleckých zbraní z produkce Škody Plzeň. Z hlediska zmíněných zájmů šlo o obapolně cenné a přínosné kontakty.

Na závěr lze mimo jiné konstatovat, že činitelé vojenské diplomacie po sobě zanechali významnou stopu v podobě mnohdy cenných a obsažných zpráv o dění v Československu. Dnes je nacházíme v řadě zahraničních archivů. Profesní zásady ukládaly vojenským diplomatům, aby svá ústředí informovali nestranně a objektivně. Subjektivní vklad do výsledků jejich práce byl ale nejednou nesporný. A právě v tom jsou takto vzniklé prameny cenné. Poskytují totiž odlišné pohledy od vlastní, české perspektivy, a tím jsou jedinečné a cenné. Rozhojňují úhly nazírání na celé historické etapy i konkrétní události.

Karel Straka

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: