Varování Rheinmetallu: Vždy dva až tři dodavatelé z různých zemí, jinak riziko
Evropský obranný průmysl dnes stojí na prahu zásadní proměny, v níž o úspěchu rozhoduje schopnost zajistit si stabilní přísun surovin a komponentů. Dodavatelské řetězce, rozprostřené mezi Evropou, Asií a dalšími regiony, určují reálný výkon továren a stávají se zásadním faktorem průmyslového rozvoje. Tato dynamika mění obranné plánování, jež se stále více zabývá odolností a dostupností vstupů.
Podle generálního ředitele Rheinmetallu Armina Pappergera představuje zajištění funkčního dodavatelského řetězce jednu z největších výzev pro obranný průmysl. K jejímu zvládnutí je podle něj nutná detailní analýza dodavatelských řetězců. „Každý týden provádíme analýzu dodavatelských řetězců, a to globálně,“ vysvětlil Papperger během panelové diskuse na dubnovém veletrhu v Hannoveru. Rheinmetall přitom spolupracuje i se spolkovými ministerstvy a je velmi transparentní, pokud jde o stav vlastních zásob. Podle něj existuje jasné řešení: firma potřebuje mít alespoň dvě až tři země, ze kterých může odebírat stejnou komoditu. Tento přístup však zvyšuje náklady, protože vyžaduje více administrativy i logistiky.
Rheinmetall z tohoto důvodu neusiluje o politiku dodavatelského řetězce „bez Číny“. Přesto počítá se scénáři, kdy by například bavlníková vlákna pro výrobu střelného prachu přestala proudit od čínských dodavatelů. V takovém případě bude nutné hledat alternativní zdroje, třeba v Argentině nebo Austrálii. Dalším opatřením k zajištění výroby je navyšování zásob. „Máme na skladě kritické zboží v hodnotě přibližně osmi miliard eur,“ zdůraznil Armin Papperger. Tento krok zatěžuje cash flow, přesto je nezbytný pro zajištění kontinuity výroby. Zásoby velkých koncernů navíc drží nad vodou menší firmy, jež nemají vlastní finanční prostředky k vytváření materiálních rezerv.
Hlavním problémem zůstává financování naskladněného materiálu. V případě Rheinmetallu funguje prostřednictvím zálohových plateb od zákazníků. „Bez záloh by to průmysl nezvládl. Je to nemožné, protože pokud musíte investovat miliardy a držet materiál na skladě, i velké firmy bez záloh od zákazníka zkrachují,“ vysvětlil riziko šéf německé společnosti. V současnosti však podle něj existují synergie mezi průmyslem a vládou. Spolupráce funguje dobře a „politika zálohových plateb ze strany ministerstva je více než férová“.
Tato slova vystihují širší realitu evropského obranného průmyslu po roce 2022. V reakci na ruskou invazi na Ukrajinu a proměnu bezpečnostního prostředí začaly evropské státy navyšovat obranné rozpočty tempem, které nemá od konce studené války obdoby. Německo schválilo zvláštní obranný fond ve výši 500 miliard eur (Sondervermögen), Evropská komise představila iniciativu ReArm Europe s cílem mobilizovat více než 840 miliard eur do roku 2030 a státy NATO směřují k hranici 5 % HDP ročně na obranu do roku 2035 (3,5 % na klasické obranné výdaje, 1,5 % na infrastrukturu s obranou spojenou). Finanční zdroje tedy existují v rozsahu, který ještě před několika lety působil nepředstavitelně.
Přesto se ukazuje, že samotné investice nezajišťují rychlé zvýšení výrobních kapacit. Podívejme se například do Dánska, kde v roce 2023 padlo rozhodnutí obnovit výrobu munice v Ellingu. První várka munice ráže 5,56 mm, 7,62 mm, minometné munice 120 mm a dělostřeleckých granátů 155 mm sjede z výrobní linky až v roce 2027. Zdržení přesahující dva roky vzniklo kombinací regulatorních procesů, výběrových řízení a strukturálních slabin dodavatelského řetězce. Politické rozhodnutí tedy představovalo pouze první krok, zatímco samotná realizace narazila na průmyslovou realitu.
Evropské státy a průmysl proto stále častěji volí strategii vertikální integrace a rozšiřování výrobních kapacit, která má posílit kontrolu nad klíčovými surovinami. Loni v dubnu výše uvedený Rheinmetall, jeden z hlavních dodavatelů munice pro NATO, například převzal celulózku Hagedorn-NC GmbH v německém Osnabrücku. Následně zahájil transformaci její civilní výroby, jež zaměstnávala přibližně 90 pracovníků, na produkci vojenských materiálů. Tento krok cílí na odstranění rizik v dodavatelském řetězci a na snížení závislosti na dodávkách ze zemí mimo Evropskou unii, včetně Číny.
Podobný přístup zvolila česká skupina Colt CZ Group, která letos v lednu dokončila akvizici společnosti Synthesia Nitrocellulose a.s. v Pardubicích, jednoho z předních světových výrobců energetické nitrocelulózy, za přibližně 22 miliard korun. Získáním počátečního 51% podílu prostřednictvím kombinace hotovosti a akcií směřuje Colt CZ Group k vertikální integraci výroby munice středních a velkých ráží.
Základní problém se ovšem odehrává na úrovni surovin. Moderní zbraňové systémy využívají široké spektrum materiálů, jejichž dodávky se koncentrují mimo Evropu. NATO identifikovalo dvanáct surovin nezbytných pro výrobu pokročilých systémů. Patří mezi ně například galium, wolfram, titan nebo vzácné zeminy. V případě některých z nich dosahuje závislost Evropy na dovozu hodnoty blížící se 100 %. Čína kontroluje přibližně 86 % produkce wolframu a více než 90 % zpracování galia. U těžkých vzácných zemin pokrývá prakticky celou evropskou spotřebu.
Tyto materiály tvoří základ moderních technologií. Tanky využívají germanium, tantal nebo neodym v optických a zaměřovacích systémech. Námořní platformy obsahují kobalt, lithium či samarium v pohonných a elektronických systémech. Letoun F-35 využívá kilogramy vzácných zemin v senzorech, radarech a pohonných jednotkách. Řízené střely spoléhají na galium, křemík nebo bor v naváděcích a pohonných systémech. Každý z těchto prvků představuje potenciální bod selhání dodavatelského řetězce. I evropská výroba nitrocelulózy závisí na bavlníkových vláknech, z nichž přibližně 70 % pochází z Číny.
Zkušenosti posledních let ukazují, že geopolitika dokáže dodavatelské řetězce rychle narušit. Pandemie Covidu-19 přerušila logistické toky, konflikty v Rudém moři omezily námořní dopravu a exportní restrikce Číny na galium, germanium nebo grafit zvyšují tlak na evropské výrobce. Rusko zůstává významným dodavatelem titanu pro letecký průmysl, přičemž diskuse o omezení exportu vytváří další nejistotu.
Reakce evropských států i institucí se soustředí na několik směrů. Prvním představuje diverzifikace zdrojů. Evropská unie usiluje o to, aby do roku 2030 nepřesahoval podíl jednoho dodavatele 65 % u žádné strategické suroviny. Druhým krokem se stává budování zásob, což odpovídá přístupu Rheinmetallu se zásobami v hodnotě osmi miliard eur. Třetím pilířem je rozvoj domácí těžby a zpracování, i když tento proces naráží na environmentální regulace a vysoké náklady. Čtvrtým směrem se stává recyklace a technologická substituce, například snaha nahradit bavlníková vlákna dřevní buničinou.
Evropský obranný průmysl nyní vstupuje do fáze, kdy se jeho výkonnost měří méně počtem objednávek a více schopností zajistit materiálový tok od dolu až po finální produkt. Přezbrojení Evropy proto závisí na faktorech, které zůstávají mimo tradiční bezpečnostní debatu. Vztahy s Austrálií, Kazachstánem nebo africkými státy získávají strategický význam srovnatelný s alianční politikou. Výsledek tohoto procesu rozhodne, zda evropské armády získají požadované schopnosti včas a v dostatečném objemu. Dodavatelské řetězce se dnes proměňují v klíčovou infrastrukturu obrany, od níž se odvíjí tempo i rozsah vojenské modernizace.
Zdroj: Hartpunkt, Evropský parlament, SETA, IISS, DIIS
