Proč budoucí války nevyhrají největší armády, ale nejadaptabilnější organizace

Když v roce 2015 publikoval generál Stanley McChrystal knihu Team of Teams: New Rules of Engagement for a Complex World, mnozí ji vnímali především jako manažerský bestseller. Dnes, po čtyřech letech války na Ukrajině, po nástupu umělé inteligence do vojenského rozhodování, po explozi bezpilotních systémů a po návratu velmocenské rivality, působí McChrystalova práce spíše jako předčasně formulovaná diagnóza budoucnosti.

Ve skutečnosti totiž nikdy nešlo pouze o boj proti Al-Káidě v Iráku. Šlo o mnohem hlubší otázku: jak mají fungovat armády, státy a alianční struktury ve světě, který je natolik propojený, rychlý a nepředvídatelný, že tradiční modely velení přestávají stačit.

Právě proto se koncept Team of Teams stává relevantním nejen pro speciální síly, ale také pro NATO, Evropskou unii, český krizový systém a především pro připravovanou Koncepci výstavby Armády České republiky 2040. Otázka totiž nezní, kolik tanků, letadel nebo dronů bude mít armáda v roce 2040. Otázka zní, zda bude schopna reagovat rychleji než protivník. A právě v tom spočívá skutečný význam McChrystalovy revoluce.

Konec průmyslové logiky války

Po většinu 20. století byly vojenské organizace budovány podle logiky průmyslové éry. Hierarchie, standardizace, kontrola, centralizace a plánování představovaly základ vojenské efektivity. Tento model odpovídal době, kdy hlavními faktory úspěchu byly počet vojáků, množství techniky a schopnost logisticky zvládnout rozsáhlé operace. Takové prostředí bylo komplikované. Nikoli však komplexní.

Rozdíl mezi oběma pojmy je zásadní:

• Komplikovaný systém lze rozložit na části, analyzovat a řídit. Příkladem je stavba jaderné ponorky nebo plánování rozsáhlé logistické operace.
• Komplexní systém se chová jinak. Jeho jednotlivé části se vzájemně ovlivňují způsobem, který nelze předem přesně předvídat. Chování celku vzniká z interakcí aktérů, nikoli z centrálního plánu.

Právě takové prostředí dnes charakterizuje většinu bezpečnostních hrozeb, jako jsou hybridní operace, kybernetické útoky, informační válka, operace v šedé zóně, autonomní systémy či rojová taktika dronů. Všechny tyto fenomény mají společnou vlastnost: mění se rychleji, než dokáže reagovat tradiční hierarchie. McChrystal pochopil tento problém dříve než většina ostatních.

Jak Al-Káida porážela nejsilnější armádu světa

Po invazi do Iráku disponovaly Spojené státy bezprecedentní vojenskou převahou. Měly nejlepší technologie, zpravodajské kapacity i speciální síly. Přesto se ukázalo, že síť Al-Káidy v Iráku dokáže přežívat a adaptovat se. Ne proto, že by byla silnější. Ale protože byla rychlejší.

Zatímco americké jednotky postupovaly prostřednictvím víceúrovňového schvalovacího procesu, teroristické buňky reagovaly v řádu hodin. Zatímco informace putovaly americkou hierarchií nahoru a dolů, protivník si je předával okamžitě. Zatímco americká organizace byla optimalizována pro kontrolu, Al-Káida byla optimalizována pro adaptaci. McChrystal dospěl k nepříjemnému závěru: Problém nebyl v protivníkovi. Problém byl v organizaci samotné.

Sdílené vědomí: skutečná podstata informační dominance

V západních armádách se dlouho hovořilo o informační dominanci. McChrystal však přišel s radikálnější myšlenkou. Nestačí informace vlastnit. Je nutné je sdílet. V JSOC proto vznikl systém každodenních operačních a zpravodajských porad propojujících tisíce lidí napříč jednotkami, agenturami a velitelskými strukturami. Nešlo o předávání rozkazů. Šlo o vytváření společného mentálního obrazu bojiště. McChrystal tento stav označil jako shared consciousness. Právě zde lze nalézt jeden z nejzásadnějších odkazů pro současné NATO.

Aliance dnes disponuje více informacemi než kdykoli v historii prostřednictvím satelitů, SIGINT, cyber intelligence, open-source intelligence či umělé inteligence. Otázkou již není získání informací. Otázkou je jejich sdílení mezi aktéry, kteří mají odlišné národní zájmy, rozdílné klasifikační režimy a různé politické priority. Budoucí vítězství NATO nebude záviset pouze na počtu senzorů. Bude záviset na schopnosti propojit je do jednoho společného obrazu.

Válka na Ukrajině jako triumf adaptace

Válka na Ukrajině představuje největší laboratorní experiment moderního válčení od roku 1945. A současně potvrzuje řadu McChrystalových závěrů. Ukrajinské síly opakovaně prokázaly schopnost spojit decentralizované rozhodování s rozsáhlým sdílením informací. Velitel čety vybavený dronem dnes často disponuje větším situačním přehledem, než jaký měl před dvaceti lety brigádní velitel.

Digitální bojiště vytváří podmínky pro nebývalou decentralizaci. Současně však vyžaduje bezprecedentní úroveň propojení. Ukrajina ukázala, že moderní armáda již není pouze organizací. Je ekosystémem.

Vedle ozbrojených sil se na vedení války podílejí civilní technologické firmy, dobrovolnické organizace, univerzity, komerční satelitní operátoři i soukromí výrobci dronů. Ve skutečnosti jde o praktickou realizaci Team of Teams v národním měřítku.

NATO 2030: Aliance jako síť sítí

Při pohledu na současnou transformaci NATO lze pozorovat překvapivou shodu s McChrystalovými principy. Aliance se stále více zaměřuje na:

• Multi-Domain Operations,
• Federated Mission Networking,
• společné operační obrazy,
• digitální interoperabilitu,
• propojené zpravodajské systémy,
• distribuované velení.

Všechny tyto koncepty sledují stejný cíl. Vytvořit organizaci schopnou jednat jako celek bez nutnosti centralizovat každé rozhodnutí. Právě zde však naráží NATO na svůj největší problém. Technologie lze koupit. Důvěru nikoli. McChrystalova zkušenost ukazuje, že sdílené vědomí není technologický problém. Je to problém kulturní. A právě kultura představuje nejsložitější oblast alianční transformace.

KVAČR 2040: Skutečný test české adaptability

Připravovaná KVAČR 2040 bude pravděpodobně nejdůležitějším obranným dokumentem České republiky od vstupu do NATO. Veřejné debaty se dosud soustředí především na platformy F-35, tanky Leopard, protivzdušnou obranu, drony a munici. To vše je důležité. Možná však ne rozhodující. McChrystalova perspektiva nabízí jinou otázku: Dokáže Armáda České republiky fungovat jako síť adaptabilních týmů, nebo zůstane soustavou relativně izolovaných organizačních celků?

Technika sama o sobě nevytváří bojovou sílu. Bojovou sílu vytváří způsob, jakým jsou informace, lidé a rozhodovací procesy propojeny. Právě proto budou mít pro KVAČR 2040 stejný význam systémy C4ISR jako samotné zbraňové platformy.

Generálská rada: česká verze Team of Teams?

Zvláštní pozornost si zaslouží debata o roli Generálské rady. Pokud má představovat skutečnou platformu pro sdílení operačního porozumění napříč armádou, může sehrát významnou roli při budování institucionální adaptability. Pokud však zůstane pouze poradním orgánem bez skutečného vlivu na rozhodovací procesy, bude představovat další vrstvu byrokracie. Právě zde je McChrystalovo varování mimořádně aktuální. Sdílené vědomí bez delegované exekutivy nevede k adaptabilitě. Vede pouze k informovanější centralizaci.

Drony, umělá inteligence a budoucnost velení

Největší výzva však teprve přichází. Rozvoj umělé inteligence a autonomních systémů zásadně mění samotnou podstatu vojenského rozhodování. V prostředí, kde senzory generují miliony datových bodů za minutu, přestává být možné spoléhat na tradiční lidskou hierarchii. Budoucí armády budou muset fungovat jako distribuované sítě lidí a algoritmů. Právě zde získává Team of Teams nový význam. Nejde již pouze o propojení týmů. Jde o propojení lidí, strojů, senzorů a autonomních systémů do jednoho adaptivního celku. Otázka budoucnosti proto nezní, zda budou armády síťové. Otázka zní, které armády dokážou síťovost proměnit ve skutečnou bojovou výhodu.

Závěr: Adaptabilita jako nová měna vojenské síly

Dvacáté století bylo érou průmyslové síly. Velké armády porážely malé. Více tanků poráželo méně tanků. Větší ekonomika porážela menší ekonomiku. Jednadvacáté století přináší jinou logiku. Technologická převaha zůstává důležitá. Počty stále hrají roli. Rozhodujícím faktorem se však stále více stává schopnost organizace učit se a přizpůsobovat rychleji než protivník. Stanley McChrystal tento trend rozpoznal během bojů proti Al-Káidě. Ukrajina jej dnes potvrzuje na evropském bojišti. NATO se mu snaží přizpůsobit.

Armáda České republiky tak bude muset v rámci KVAČR 2040 rozhodnout, zda jej přijme za svůj. Protože budoucí války pravděpodobně nevyhrají armády, které budou největší. Vyhrají je organizace, které budou schopny nejrychleji sdílet informace, přijímat rozhodnutí a adaptovat se na změnu.

ZDROJ ZDE