Nová bezpečnostní architektura Evropy: Česko může místo u jednacího stolu získat díky vojenské logistice

Na nedávno skončeném Varšavském bezpečnostním fóru rezonoval zcela jasný vzkaz: evropská bezpečnostní architektura prochází hlubokou proměnou a éra, kdy členství v NATO znamenalo pro všechny automatickou jistotu bezpečí, se postupně chýlí ke konci. Eurokomisař Andrius Kubilius a americký velvyslanec při NATO Matthew Whitaker zde otevřeně mluvili o přechodu k novému modelu takzvaného NATO 3.0. Spojené státy totiž opouštějí systém, kdy se u jednacího stolu měřilo všem stejným metrem bez ohledu na jejich reálný přínos. Namísto toho nastupuje transakční pragmatismus. Vliv má nově ten, kdo k evropské obraně skutečně a hmatatelně přispívá.

Co tato strategická doktrína znamená v praxi? Evropa musí plně převzít odpovědnost za svou konvenční obranu, zatímco Spojené státy si na kontinentu ponechají víceméně jen roli jaderného štítu a své hlavní strategické síly přesunou do Indo-Pacifiku.

Problémem však je, že zdlouhavá jednání všech dvaatřiceti členských států v Bruselu transformaci brzdí. Spojené státy si proto začínají v Evropě pečlivě vybírat partnery a budují nástroj, jak NATO 3.0 uvést do praxe. Namísto širokého konsenzu vytváří americký náměstek ministra obrany Elbridge Colby neformální koalici ochotných a schopných států známou jako Bergen Group. K jednacímu stolu dostalo pozvánku pouze šest zemí: Norsko, Švédsko, Finsko, Německo, Nizozemsko a Polsko. Právě v tomto exkluzivním kruhu se totiž řeší takzvané „klastry schopností“, tedy přesné rozdělení toho, který stát převezme jakou vojenskou a finanční roli ve chvíli, kdy Spojené státy začnou své síly z kontinentu stahovat.

Tento výběr účastníků vzbuzuje v aliančních kruzích nemalou pozornost. Nejde totiž jen o prosté plnění finančních kritérií, u stolu chybí jak tradiční mocnosti s velkými armádami, jako Velká Británie a Francie, tak i pobaltské státy, které přitom na obranu vynakládají v přepočtu na obyvatele nejvíce v Evropě. Spojené státy zkrátka dávají přednost užším, přímočařejším partnerstvím s vybranými zeměmi: v čele s Polskem s jeho bezprecedentními 4,7 % HDP a severskými státy s moderními armádami. Mluvčí českého ministerstva obrany oficiálně potvrdila, že Česko pozvánku nedostalo. Pro Prahu jde o jasný signál, že pouhé formální členství už k otevření dveří k těmto klíčovým debatám nestačí. O to těžší pozici teď bude mít ministr obrany Jaromír Zůna při své cestě do USA a jednání přímo s architektem tohoto selektivního přístupu, Elbridgem Colbym.

Velmi inspirativní je pak přítomnost Nizozemska, které u tohoto exkluzivního stolu nesedí proto, že by mělo obrovskou armádu, ale protože představuje ideální kombinaci zodpovědného spojence a klíčové logistické brány. Tamní hlubokomořské přístavy jako Rotterdam jsou naprosto nezbytné pro vykládku těžké americké techniky a propojená infrastruktura zaručuje její rychlý přesun na východ. USA tím jasně ukazují, že si necení jen vojáků v první linii, ale i bezchybného zázemí. To je obzvlášť důležité v kontextu toho, že Pentagon už v květnu nařídil stažení zhruba 5 000 amerických vojáků a strategického praporu dálkového dělostřelectva z Německa. Evropě tak Američané vyslali jasný vzkaz: o raketovou podporu a přesuny techniky se teď musíte postarat sami.

Pro Českou republiku představuje tento posun v americkém přístupu k evropské obraně vážné varování. Zatímco v domácí politické debatě se politici často zaštiťují formálním splněním aliančního závazku, tedy uzákoněním výdajů ve výši 2 % HDP (ačkoli reálné výdaje letos dosahují zhruba 1,8 %), pro Washington je to dnes jen nedostačující minimum. Velvyslanec Whitaker ve Varšavě nešetřil kritikou přímo na adresu českých výdajů a potvrdil, že českým lídrům předal v nedávné době velmi ostrý vzkaz. USA tak utvrzují pohled na Česko jako na černého pasažéra, který se na bezpečnostní architektuře Evropy pouze veze. 

Nová laťka, o které se uvažuje pro udržení funkčního modelu NATO 3.0, totiž vyžaduje masivní investice nejen do zbraní, ale také do širší infrastruktury, na kterou momentálně evropským státům schází stovky miliard eur. Znamená to, že se Česko musí přes noc stát vojenskou velmocí s obrovskou armádou, aby si nás Američané znovu všimli? Nikoliv. Klíčem k posílení strategické role Česka nemusí být pouze rozsáhlé investice do výzbroje, ale především efektivní využití jeho geografické polohy.

Nejsme frontovou linií; ta se nachází na východním křídle. S tím, jak se těžiště evropské obrany přesouvá ze západu směrem k Polsku a Pobaltí, stává se naší největší devízou logistický a tranzitní potenciál. Na tento fakt ostatně dlouhodobě upozorňoval i bývalý náčelník generálního štábu Karel Řehka, který opakovaně varoval, že role Česka bude v případě jakékoliv krize primárně tranzitní a naše zázemí na to musí být stoprocentně připraveno.

Česko by zkrátka mělo fungovat jako kapacitní a rychlý tranzitní uzel. Pokud nedokážeme zajistit klíčovou infrastrukturu, mezi kterou patří mosty, které unesou moderní těžkou techniku, prostupné dálnice a spolehlivé železniční koridory, budeme pro spojenecké přesuny jen překážkou. Cílené investice do takzvané vojenské mobility z nás naopak mohou udělat strategicky nepostradatelného partnera.

Česká republika tak stojí před strategickou volbou. Spoléhání na to, že pouhé členství v Alianci je dostatečnou a nezpochybnitelnou zárukou bezpečnosti, s sebou nese riziko, že se o našem regionu bude dál rozhodovat za zavřenými dveřmi bez naší účasti. Mnohem pragmatičtější by bylo přijmout tuto novou geopolitickou realitu a inspirovat se nizozemským přístupem. Pokud dotáhneme své finanční závazky a nabídneme spojencům klíčové logistické zázemí, můžeme se stát partnerem, bez kterého se východní křídlo Evropy jednoduše neubrání.

Zdroj: Politico, Euronews, Euperspectives, Washington Examiner

ZDROJ ZDE