Balkán znovu povolává: návrat povinné vojenské služby v Chorvatsku a Srbsku

V říjnu loňského roku schválil chorvatský parlament změny zákonů o obraně a službě v ozbrojených silách, jimiž se znovu zavádí povinná vojenská služba. Ta byla pozastavena v roce 2008. Její nová podoba se však od té tehdejší značně liší. Zatímco na začátku století se služba týkala prakticky všech čerstvě plnoletých mužů a trvala půl roku, dnes jsou branci povoláváni selektivně a pouze na dva měsíce základního výcviku.

Chorvatský model selektivní služby

Zavedení tohoto modelu bylo poměrně snadné. Chorvatsko nikdy nepřestalo s pasivní evidencí občanů pro případnou potřebu obrany vlasti, a armáda proto disponuje dostatečnými informacemi o potenciálních brancích. Selektivní povinná vojenská služba má podporu více než 70 % obyvatel a díky velmi krátké délce byla bez výraznějšího odporu přijata i mladou populací. To minimalizovalo politické spory a udrželo debatu v technické rovině, především v otázce, zda tak krátká délka služby poskytne brancům dostatečný výcvik pro rychlé nasazení v případě konfliktu.

Od 1. ledna bylo povoláno již 1200 branců, přičemž do konce roku armáda počítá s výcvikem čtyř tisíc mladých mužů (případně žen na dobrovolné bázi). Odvedencům je vyplácen finanční příspěvek přibližně 1 100 eur; u těch, kteří si ze svědomitých nebo náboženských důvodů zvolí civilní alternativu služby, je odměna nižší a doba trvání delší. Po skončení výcviku se účastník stává součástí pasivní zálohy; v případě zájmu může přejít do aktivní zálohy.

Chorvatsko uvádí pro zavedení povinné vojenské služby obdobné důvody jako jiné členské státy NATO. Dlouholetý premiér Andrej Plenković a ministr obrany Ivan Anušić zdůrazňovali změnu bezpečnostního prostředí v Evropě v souvislosti s válkou na Ukrajině a zároveň nedostatečné personální kapacity profesionální armády. Konkrétnější obrysy podoby služby se začaly rýsovat ve druhé polovině roku 2023.

Srbská debata: tvrdší rétorika, pomalejší realizace

Přibližně rok před začátkem debaty o povinné vojenské službě v Chorvatsku se podobné plány začaly objevovat v sousedním Srbsku. Odůvodnění rovněž odkazovalo na válku na Ukrajině a celkovou změnu evropského bezpečnostního prostředí, na rozdíl od Chorvatska se však více zaměřovalo také na situaci na Balkáně. Především pak v Kosovu, které srbští představitelé dlouhodobě prezentují jako možný zdroj bezpečnostního ohrožení spojený s nutností chránit srbskou menšinu. V Srbsku, které není členem Severoatlantické aliance, je rovněž silně akcentována potřeba zajistit vlastní bezpečnost bez pomoci zvenčí.

Kroky Chorvatska nevyvolaly žádnou oficiální reakci ze strany Srbska, odezvu však našly v srbských médiích, kde se objevily názory, že Chorvatsko zahajuje závody ve zbrojení. Poukazovalo se na nerovnováhu sil, kdy se západní soused může opřít o alianční spojence a čerpat z jejich technologií a know-how, zatímco Srbsko stojí proti případným nepřátelům osamoceně. Pro prezidenta Alexandra Vučiće a vládnoucí Srbskou pokrokovou stranu představovaly chorvatské plány vítaný zdroj legitimizace vlastních úvah o zavedení povinné vojenské služby.

Ačkoli srbští představitelé o povinné vojenské službě hovoří déle než chorvatští a jejich rétorika je ostřejší, realizace vázne. Legislativa zatím není připravena a předpokládaný začátek byl odložen na konec tohoto roku, případně na první polovinu roku následujícího. Služba by měla trvat dva a půl měsíce a stejně jako v Chorvatsku poskytnout brancům základní vojenský výcvik, který z nich učiní využitelné rezervy. Na rozdíl od chorvatského modelu se však počítá s plošnými odvody, které se dotknou většiny populačního ročníku. Srbská populace tyto plány přijímá obdobně jako ta chorvatská, se znovuzavedením souhlasí přes 75 % občanů, zatímco mezi mladými lidmi je podpora přibližně poloviční.

Vrací se válečný Balkán 90. let?

Obnovování povinné vojenské služby v zemích západního Balkánu může u vnějšího pozorovatele vyvolávat obavy z militarizace tohoto regionu, který se v minulosti opakovaně ukázal jako konfliktní. V současnosti se ale nezdá, že by byly k těmto obavám důvody. Od 90. let se však výrazně změnila demografie: populace je v průměru starší a potýká se s masivní migrací zejména mladých lidí, takže případná militantnost má spíše podobu nostalgie a je méně dynamická. Mladá generace má navíc ke svým balkánským sousedům lepší vztah než generace starší, která pamatuje rozpad Jugoslávie.

Rétorika vládních představitelů zůstává věcná až technická, nacionální mobilizace hraje pouze malou roli. V regionu jsou navíc mnohem výrazněji přítomny mezinárodní organizace – Chorvatsko je členem EU i NATO, jeho zapojení do ozbrojeného konfliktu by tak bylo na mezinárodní úrovni obtížně průchodné. Povinná vojenská služba je tak nejspíš skutečně míněna tak, jak je prezentována – jako defenzivní reakce na zhoršené evropské bezpečnostní prostředí a potřeba omladit nedostatečné a stárnoucí zálohy.

Zdroj: El Pais, Republic of Croatia – Ministry of Defence, Deutsche Welle, Reuters, Human Security Centre, Bulgarian News Agency, NIN, Serbian Monitor, Center for Research and Policy Making

ZDROJ ZDE