Čínská cesta ke hvězdám: Peking usiluje o dominanci ve vesmíru jako strategické bezpečnostní doméně
Čína se z rychle rostoucí pozemské mocnosti mění i v hráče první ligy ve vesmíru – a to nejen vědeckého, ale i vojenského. Ambiciózní programy, reorganizace armádních struktur a rozvoj satelitních i protivesmírných schopností zpochybňují dosavadní dominanci USA a otevírají novou kapitolu mocenského soupeření ve vesmíru. V sázce není jen technologická prestiž, ale i bezpečnostní architektura budoucího vesmíru, čímž se v následujícím článku zabývá Mgr. Jan Železný – ředitel Centra asijsko-pacifických studií (CAPS) na CEVRO Univerzitě.
Čínská lidová republika (Čína) zaznamenala v posledních čtyřech dekádách významný ekonomický, technologický a na základě toho i mocenský vzestup. Ten se projevil nejenom expanzí dosud spíše pozemské mocnosti (tellurokracie) do oblasti blízkých a vzdálených moří, v posledních letech však rovněž do sféry vesmíru. Toto projektování moci mimo planetu Zemi se přitom vyznačuje nejenom vědeckým a civilním charakterem, ale i výraznou vojenskou činností. Ukazuje se, že Čína stejně jako řada ostatních pozemských mocností čím dál tím více chápe vesmír jako novou vojenskou doménu, jejíž zajištění je klíčové k zachování národní bezpečnosti a suverenity. Tím však naráží na dosud dominantní postavení Spojených států amerických (USA), což vyvolává značné napětí. Jak tedy probíhá soupeření těchto dvou nejvýznačnějších velmocí v rámci vojenské úrovně vesmíru? Kdo má navrch a jaké implikace čínské aktivity v této oblasti mají pro svět?
Americké obavy o vesmírnou dominanci
„Rozdíl v našich schopnostech se výrazně zmenšil a my musíme změnit způsob, jakým se díváme na vesmír. Jinak se tento rozdíl může obrátit a už nebude v náš prospěch“. Takto komentoval rapidní rozvoj čínských schopností operovat ve vesmíru zástupce náčelníka Vesmírných operací (Vice Chief of Space Operations) generál Michael Guetlein v rámci svého projevu na 16. ročníku McAleese Defense Programs Conference ve virginském Arlingtonu. Narážel tím na fakt, že čínský pokrok v oblasti vesmíru vyžaduje zásadní změnu myšlení jeho země o „království středu“, ale i vesmíru a jeho bezpečnostním rozměru. Jinak USA přijdou o své dominantní postavení.
Guetlein přitom nebyl jediný, téma v amerických vojenských kruzích již rezonuje delší dobu. Tak kupříkladu generál Stephen Whiting, velitel Vesmírného velení Spojených států (United States Space Command) během svého projevu na 39. Vesmírném symposiu (39th Space Symposium) v Colorado Springs v roce 2024 otevřeně varoval, že Čína postupuje ve svém vývoji vesmírných kapacit s „dechberoucí rychlostí“, přičemž „rapidně vyvíjí celou škálu protivesmírných zbraní, aby ohrozili naše vesmírné schopnosti“. Jako příklad jmenoval až trojnásobné navýšení sledovacích a zpravodajských satelitů na orbitě Země v posledních šesti letech. Peking se tak dle něj má soustředit na dlouhodobý cíl zpochybnění dlouhodobé americké nadvlády v oblasti tzv. poslední hranice (final frontier), tedy sféře, jíž Washington dominoval od doby svého vítězství v rámci vesmírných závodů se Sovětským svazem (SSSR). Podobně ostatně hovořila již roku 2022 i tehdejší ředitelka štábu amerických Vesmírných sil (U.S. Space Force) generálka Nina Armagno při své návštěvě Austrálie, která varovala, že rapidní rozvoj čínských vesmírných technologií, především jejich schopnost rychlého škálování, znamená hrozbu pro americkou nadvládu ve vesmírném prostoru. Daná čínská strategie se navíc jeví jako nadmíru úspěšná, když země v posledních letech byla schopna v Tichém oceánu vybudovat „smrtonosnou síť“ (kill web), jež je schopna vyhledat, sledovat a v případě potřeby i zacílit nepřátelské jednotky. Daný termín přitom odkazuje na schopnost integrovat zpravodajské a bojové schopnosti napříč rozličnými doménami, včetně země, moře, vzduchu, vesmíru i kyberprostoru.
Vzrůst čínských ambicí – od šoku v Perském zálivu až po touhou po dominanci
Čínský vojenský vesmírný program není novým fenoménem, naopak se vyznačuje dlouhou historií, sahající až do 60. let 20. století. Nicméně zlomovou událostí, která donutila Peking k provedení nejenom rozsáhlé modernizace svých vesmírných kapacit, ale především jejich rozšíření ve vojenské oblasti, se stala první válka v Perském zálivu z počátku 90. let a tzv. operace Pouštní bouře. Tento okamžik mocenského vrcholu USA tak paradoxně nastartoval všeobecné vyzbrojování Číny, když její vojenští představitelé byli imponováni technologickými schopnostmi amerických sil a následné převaze nad protivníkem, vybaveným sovětskou technikou. Následná rozsáhlá transformace přitom zahrnovala i rozvoj vesmírných sil, jež se vyvíjely v rámci rozličných útvarů.
Zásadní reforma proběhla v roce 2015, kdy došlo v rámci Lidové osvobozenecké armády k vytvoření tzv. Strategických podpůrných sil (Strategic Support Force – SSF), které v sobě mísily jednotky věnující se kybernetickému boji, elektronickému zpravodajství, psychologickým operacím, ale rovněž vesmírné operace, zahrnující starty vesmírných raket, telemetrii, obsluhu satelitů a vesmírných plavidel, management vojenské komunikace a protivesmírné bojové schopnosti. Pod SSF byly následně převedeny i dosud organizačně roztříštěné základny, věnující se vesmírné činnosti. O významu, jaký této doméně Čína přikládala, svědčí i fakt, že počet příslušníků těchto sil byl odhadován na 200–250 tisíc mužů, což představovalo cca 10 % všeho personálu Lidové osvobozenecké armády. Útvar byl tedy početnější než většina armád zemí NATO a blížil se početní síle Japonských sil sebeobrany (Japan Self-Defense Force).
Nicméně z dosud neznámých důvodů proběhla roku 2024 další reforma, v jejímž rámci byl tento velký útvar rozbit do tří menších samostatných jednotek, plně podřízených Ústřední vojenské komisi (Central Military Commission – CMC) – nejvyššímu politicko-vojenskému orgánu v zemi. Nově také vznikly Kybernetické síly, Informační podpůrné síly a především Vzdušné a vesmírné síly (Aerospace Force – ASF). Ty měly převzít zodpovědnost za vesmírný rozměr aktivit Lidové osvobozenecké armády a zajišťovat širokou škálu činností od správy kosmodromů, až po výcvik čínských astronautů (tzv. tchajkonautů). V případě USA se tak jedná o jakýsi ekvivalent Vesmírných sil (Space Force) a NASA (National Aeronautics and Space Administration).
Čína se brání kritice
Tento krok přitom vzbudil obavy ostatních ve vesmíru působících aktérů v čele s USA. Peking však kritiku od počátku odmítal a ve svých oficiálních prohlášeních tvrdil, že sleduje strategii vytyčenou již v rámci Vesmírné smlouvy OSN (UN Outer Space Treaty), kdy hovořil o svém zájmu na pokračování mírového využití vesmíru ve prospěch všeho lidstva. Čínské Ministerstvo národní obrany tak například ústy svého mluvčího Wu Qiana v souvislosti s ohlášenou reorganizací SSF a vytvořením samostatných vojenských ASF hovořilo o tom, že vesmír zůstává „sdíleným majetkem lidstva“, přičemž Čína je připravena spolupracovat se všemi zeměmi, které rovněž cílí na prohloubení spolupráce a chtějí vnést svůj příspěvek k trvalému míru a sdílené bezpečnosti ve vesmíru. Zároveň však dodalo, že vybudování těchto vesmírných kapacit výrazně posiluje čínskou schopnost „bezpečně vstupovat do, vystupovat z a využívat vesmír“.
Čínské ASF tak zřejmě mají sloužit jako nástroj k naplnění ambicí, zmíněných v bílé knize s názvem „Čínský vesmírný program: Perspektiva 2021“. Ta zmiňuje simultánní potřeby výrazného posílení čínské přítomnosti ve vesmíru v duchu jeho mírového využití s nutností zajištění vlastní bezpečnosti a vytvoření podmínek pro naplňování vlastních národních zájmů. Peking tak do určité míry vnímá sám sebe jako budoucího strážce rodícího se vesmírného pořádku, přičemž ASF se mají jako orgán poskytující podporu vojenským i civilním aktivitám proměnit v organizaci dvojího zaměření – tedy těleso, které bude naplňovat cíle odpovídající Vesmírné smlouvě OSN, ale rovněž zajišťovat potřeby čínské národní bezpečnosti.
Zaostřeno na satelity
Zvláště znepokojivou se z pohledu Spojených států jeví sféra satelitů, kde obě země zaznamenaly strmý nárůst aktivit. Dle údajů databáze AEI Space Data Navigator tak Čína na konci roku 2024 disponovala 217 vojenskými satelity, z nichž 68 % provozovala přímo čínská Lidová osvobozenecká armáda. Plných 137 z nich pak bylo rozmístěno na nízké zemské orbitě (low Earth orbit – LEO) a 33 na střední orbitě (medium Earth orbit – MEO), čemuž odpovídalo i jejich známé užití – 58 % sledovací aktivity (surveillance) a 25 % navigace. V porovnání, USA provozovaly 340 vojenských satelitů, v drtivé většině rozmístěných v rámci LEO (290) a vykonávajících sledovací aktivity (57 %), zajišťujících komunikaci (18 %) či navigaci (7,76 %). Americká převaha se tedy v hrubých číslech jeví jako jednoznačná. Obavu Washingtonu však budí širší strategie tzv. vojenské a civilní fúze (military-civil fusion – MCF), která je vykládána jako snaha Číny posílit své postavení ekonomické, technologické a vojenské velmoci mísením vojenských a civilních schopností. V daném kontextu je pak americkými vojenskými špičkami vykládána jako schopnost Číny využít v případě konfliktu i satelity původně označované jako civilní nebo vědecké. Tato schopnost má přitom USA chybět, když je až 94 % amerických satelitů klasifikováno jako čistě komerčních.
Nutno přitom poznamenat, že Čína dle zpráv amerických vojenských složek zaznamenala výrazný pokrok i vývoje rozličných druhů antisatelitních zbraní (antisatellite – ASAT), tedy prostředků, které mají za cíl zničit či alespoň znefunkčnit jiné (nepřátelské) satelity. A to jak kinetickými, tak nekinetickými způsoby. Pozornost tak například v lednu 2022 vzbudil satelit SJ-21 (Shijian-21), který se odchýlil od své tradiční pozice, aby se následně přiblížil k již nefunkčnímu satelitu čínského navigačního systému BeiDou (obdoba americké GPS) a pomocí robotické paže jej vychýlil z jeho běžné geosynchronní orbity. Takovýto manévr by přitom za běžných okolností znamenal poškození „napadeného“ satelitu. Ještě zásadnějším se přitom jevil incident z roku 2007, kdy Čína svou ze Země vypuštěnou ASAT zničila meteorologický satelit Fengyun-1C, čímž vznikl oblak úlomků vesmírného odpadu (space debris), který je považován za nebezpečný pro provoz na zemských orbitách. Země se tak měla připojit k USA a Rusku, které mají podobné systémy rovněž vyvíjet.
Podobných úspěchů měl Peking dosáhnout i v oblasti tzv. hypersonických zbraní pohybujících se na rozhraní toho, co je vnímáno jako sféra letectva a vesmírných sil. V dané oblasti je přitom i americkou stranou (Department of the Air Force’s China Aerospace Studies Institute) přiznáván výrazný náskok čínské technologie a její aplikace v bojových podmínkách. Zatímco USA tyto prostředky testují, Čína již měla vytvořit čtyři bojeschopné brigády vybavené těmito zbraněmi. Jedná se tak o pokračování výrazné modernizace Lidové osvobozenecké armády, jejímž cílem je osvojení si nejmodernějších aspektů vedení boje.
Vesmír jako nová bezpečnostní doména
Příklady expanze vojenské činnosti Číny, ale i dalších pozemských mocností v podobě USA či Ruska nad rámec Karmánovy linie (hranice mezi zemskou atmosférou a vesmírným prostorem – 100 km nad povrchem Země) jasně ukazují, že vesmír se daleko více než společným dědictvím lidstva (jak předpokládá Vesmírná smlouva OSN) stává zrcadlem probíhajícího mocenského soupeření na Zemi. Jak ostatně mnohokrát poznamenal i bývalý šéf NASA, senátor a kosmonaut Bill Nelson, USA a Čína se nachází v nové fázi závodů o vesmír! Takováto situace s sebou nese řadu zásadních bezpečnostních hrozeb, vůči nimž nemůže zůstat slepý žádný aktér mezinárodního systému, včetně České republiky. Na situaci však nelze hledět pouze pesimisticky. Mocenský vzestup Číny v oblasti vesmíru přirozeně budí obavy ostatních aktérů v čele s dosud dominantními USA. Historickou pravdou hodnou cynika však zůstává, že předchozí období závodů ve vesmíru mezi USA a SSSR přineslo ohromný technologický rozvoj, z něhož i civilní společnost těží dodnes. Vesmírný vývoj tehdy dosáhl zenitu a bylo to naopak období kissingerovského détente, jež přineslo stagnaci. Z technologického hlediska nás tedy možná čeká jedno z nejvíce fascinujících období lidstva.
