Gen. Karel Řehka: Obrana není jen úkol armády, ale celé společnosti

Náčelník Generálního štábu Armády České republiky, armádní generál Karel Řehka, v obsáhlém rozhovoru mluví o bezpečnostních hrozbách, odolnosti společnosti, budoucnosti české armády i potřebě reálně se bavit o nových formách vojenské služby. Otevřeně popisuje problémy s akvizičním systémem, zdlouhavou byrokracií i nedostatkem personálu. „Nežijeme v izolaci a Rusko se připravuje na válku s námi. My musíme dělat všechno pro to, aby k ní nedošlo,“ říká generál.

Video: Rozhovor s náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky arm. gen. Karlem Řehkou / CZ DEFENCE 

Pane generále, v čem dnes vidíte největší bezpečnostní hrozbu pro Českou republiku?

Největší hrozbu dnes jednoznačně vidím v Rusku a v možnosti, že v budoucnu udělá špatnou kalkulaci a rozhoří se nějaký konflikt mezi Severoatlantickou aliancí a Ruskem. Rusko je nepředvídatelné, vůči nám agresivní, označuje nás za nepřítele a dělá řadu kroků, jimiž nám jednoznačně dává najevo, že se chystá na válku s námi. My musíme dělat všechno pro to, aby k tomu nedošlo.

Hodně se mluví o odolnosti české společnosti, o mentální připravenosti. Co to vlastně znamená pro běžného občana České republiky?

Existují různé studie a měří se různá kritéria odolnosti. Já si ale myslím, že důležité je, aby v případě vážné krize, včetně případné válečné, která by se s největší pravděpodobností odehrávala primárně mimo naše území, ale měla by bezprostřední dopady, fungoval celý stát. Musí dál fungovat ústavní instituce, ekonomika i všechno ostatní. Není to jenom o armádě. Obrana je věc celé společnosti a lidé musí být dostatečně odolní, aby mohli dál fungovat. Za nejdůležitější v té, řekněme, připravenosti považuji první krok: aby si lidé vůbec připouštěli, že se krizové situace mohou stát, aby o nich věděli a byli na ně alespoň trochu připraveni. Největší stres a chaos pak totiž vzniká z nečekaného překvapení.

Teď se začalo cvičit i se státní správou. Proběhla cvičení Hradba a Odolné Česko. Jak moc důležité je propojení civilního a armádního sektoru?

Přes všechny nedostatky a frustrace z toho, jak byla armáda dlouhodobě podfinancovaná a kolik máme mezer, které dnes doháníme, si troufám říct, že armáda je stále nejlépe připravenou institucí na krize v tomto státě, minimálně na krizi vojenského typu. Sama ale nestačí; na krizi se musí nachystat všichni. Stejně jako my, vojáci, máme revidované obranné plány tak, aby zapadaly do aliančních plánů, snažíme se je i reálně procvičovat. Například v rámci cvičení Odolné Česko. Nad našimi plány však existuje Ústřední plán obrany státu a další dokumenty. V obraně má roli každý resort, státní správa, samosprávy i některé neziskové organizace. Je potřeba, aby se to procvičovalo. Proto, byť to není primární role armády, se v rámci našich cvičení snažíme realisticky vtahovat i ostatní. Na Odolném Česku jsme měli zástupce některých ministerstev – vnitra, dopravy, zdravotnictví i neziskové organizace, včetně Českého červeného kříže. Nejde jen o cvičení; děláme i různé semináře.

Probíhá vyhodnocení obou cvičení. Už máte nějaké výstupy?

Určitě máme řadu výstupů. Nedávno jsem měl briefing k předběžnému hodnocení. V souladu s alianční metodikou „lessons learned“ standardně každé cvičení vyhodnocujeme a hodnocení stále běží. Potvrdili jsme si například některé mezery v legislativě, která nám v určitých fázích neumožňuje dělat to, co potřebujeme. Například špatně nastavené takzvané krizové stavy. Máme i vnitřní poznatky k našim interním věcem. Cvičení Odolné Česko bylo zaměřené na úroveň strategickou a operační. Velitelství pro operace testovalo novou strukturu a připravenost na multidoménové operace. Zároveň máme poznatky směrem ven, třeba právě zmíněné legislativní mezery. S tím budeme dál pracovat a navrhovat, co je potřeba změnit.

Povinná vojenská služba je téma, které nyní rezonuje hned v několika státech, jako je Německo, Chorvatsko či Turecko. Není čas začít se o tom bavit nahlas i u nás v České republice?

Myslím, že ten čas tu je už dávno. Nemyslím nutně povinnou vojenskou službu, ale je čas bavit se o různých formách vojenské služby, které nemusí být povinné. Jeden z problémů, na který dlouhodobě upozorňuji, je, že máme zadání chystat se na velkou krizi, konflikt velkého rozsahu a vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem, který může mít jaderné zbraně, tedy de facto s Ruskem. Na to potřebujete mimo jiné funkční systém záloh. Dnešní model ozbrojených sil byl ale tvořen pro jiné bezpečnostní prostředí: pro „out of area“, expediční operace a operace krizového řízení. Pro velkou kolektivní obranu potřebujete i dostatečně velké rezervy a zálohy. Potřebujete legislativu a pravidla, abychom je dokázali rychle využít a mít možnost spousty přípravných kroků dělat už v míru. V tom máme řadu mezer. Největší problém v personální oblasti dnes vidím, kromě naplněnosti, v tom, že nemáme systém, který by dostatečně generoval zálohy. Máme dobrovolné vojenské cvičení, aktivní zálohu a bývalé vojáky z povolání. Jinak nikdo další neprochází vojenským výcvikem ani odvodním řízením, o lidech není pořádný přehled, nejsou cvičeni ani identifikováni a často si ani neuvědomují, že mají brannou povinnost. Snažíme se o tom mluvit a povědomí o této věci se možná zlepšuje.

O to právě jde, kdo tuto diskusi vlastně „spustí“?

Je potřeba o tom mluvit na politické úrovni. Za obranu země je zodpovědná vláda, ne armáda. Společnost si má říct, jakou chce mít armádu, a děje se to skrze volené představitele. Abychom nastavili systém a bavili se třeba o nějaké formě povinnosti ve vojenské službě, je potřeba politická i společenská shoda, a k té vede delší diskuse. To se nestane ze dne na den. Tím, že se o tom na politické úrovni nemluví, jen ztrácíme čas. Pravidelně vládě předkládáme takzvanou koncepci mobilizace. Nový návrh už také máme, půjde do nové vlády a projde meziresortním řízením. Navrhujeme v ní systém, který je primárně založený na dobrovolnosti, ale dává státu účinný mechanismus, aby při nedostatečné dobrovolnosti mohl výběrově ukládat povinnost. Nebavíme se o návratu plošné vojny na mnoho měsíců. Je však potřeba říct, že i kdybychom to chtěli, a říkám jasně, že nechceme, tak vojnu nejde obnovit ze dne na den. Chybí síly, prostředky, infrastruktura, zásoby. To vše se bude muset postupně dobudovat. Bude to proces na roky.

Máme za sebou již druhý ročník dobrovolného vojenského cvičení pro středoškoláky. Je to jedna z cest?

Samo o sobě to nestačí, počet zhruba 800 středoškoláků rozhodně není dost. Nicméně je to užitečné. Pomáhá to nejen budovat zálohy, ale i odolnost společnosti a přibližuje to armádu lidem, zejména mladším generacím. Může to pomoci i v rekrutaci. Jak do armády, tak do aktivních záloh.

Zeptám se na KVAČR. Daří se jít podle plánu? Nechystáte změny? Hodně se mluví o protivzdušné obraně.

Změny chystáme. Koncepce výstavby armády se musí zrevidovat. Nejde o obrat o 180 stupňů. Koncepce vznikala už v novém bezpečnostním prostředí. Naše obrana je primárně založena na kolektivní obraně v NATO a klíčové je, abychom byli schopni působit v rámci kolektivní obrany. Pro rozvoj schopností jsou zásadní Capability Targets, které dostáváme v rámci aliančního obranného plánování. Proběhl nový cyklus, na přelomu května a června byly schváleny nové cíle a je tam řada změn. To se musí odrazit v koncepci výstavby. Nejde jen o přihazování schopností, ale i o efektivitu struktury armády. Díváme se na makrostrukturu, budoucí změny, dislokaci, vznik nových útvarů a posádek. Dáváme dohromady tým, přípravné práce běží a naplno se rozjedou na přelomu roku tak, aby v průběhu příštího roku mohla být vládě předložena nová koncepce.

Když jsme spolu mluvili dříve, říkal jste, že účast v NATO nebude jen otázkou jedné těžké brigády či úkolového uskupení, ale celé AČR. Už ta doba přišla?

Ta doba je tady už dávno, bez ohledu na cíle výstavby schopností. Aliance zareagovala konceptem odstrašení a obrany, rozpracovaným do série plánů až po regionální, kam spadáme i my. Naše obranné plány jsou plně synchronizované s aliančními. Plány se naplňují modelem sil a naše armáda v něm figuruje téměř celá. V případě krize budou mít roli v aliančních plánech v zásadě všechny bojové jednotky a většina armády. To, co je nezbytné pro podporu hostitelské země a zabezpečení teritoria u nás, se zčásti opírá o aktivní zálohy.

Vrátím se k protivzdušné obraně. Jak jsme dnes chráněni? A kde musíme jako armáda nebo stát nejvíce zabrat, abychom dohnali ztrátu?

Nežijeme v izolaci, jsme obklopeni spojenci a naše protivzdušná obrana je plně integrována do alianční protivzdušné obrany. PVO nejsou jen pozemní prostředky. Patří sem i naše gripeny. Je úsměvné, když někdo zpochybňuje F-35 a tvrdí, že bychom se měli zaměřit na PVO. Ony jsou její součástí. Letoun páté generace F-35 posílí naši PVO nejen jako efektor, ale i ve schopnosti detekce. V minulosti tady existovala kategorie, kdy zde byla pozemní protivzdušná obrana určená pro ochranu nasazených vojsk, a pak tady byla takzvaná PVOS, neboli protivzdušná obrana státu. Tu jsme si v podstatě zrušili. V České republice to byly ty různé prstence kolem populačních center, podle důležitosti, kolem důležitých objektů. A tahle kategorie vlastně úplně vymizela. To tady nemáme. A my je budeme muset znovu budovat. Kromě zavádění letounů páté generace posilujeme radiotechnické vojsko a schopnost detekce. Zavedli jsme nové radiolokátory, doplňujeme je pasivními systémy. Systémy RBS velmi krátkého dosahu pro ochranu vojsk se snažíme zefektivnit, zmobilizovat a přizpůsobit poznatkům z bojiště. Pořizujeme protiletadlové systémy Spyder, které podle použité munice pokrývají vzdušný prostor od středních vzdáleností do desítek kilometrů. Spyder je koncipován tak, že pokryje více cílových směrů i teritoria. Už samotné pořízení těchto baterií násobně navyšuje naši schopnost. Je to ale stále málo. Budeme budovat dál, včetně ochrany proti balistickým střelám.

A dronům…

I dronům. To také není oblast, kde bychom nic nedělali.

Jak budete řešit zavádění právě těchto prostředků do armády?

Máme už prapor zaměřený na bezpilotní systémy. Začínáme pořizovat řekněme více vrstev a kategorií od těch sofistikovanějších, které jsou zároveň propojené do systému velení a řízení a kde to vyžaduje specializovaný útvar a specialisty, kteří to obsluhují. Tak se následně dostáváme až na kategorie, které už budou přiděleny normálně v bojových jednotkách, třeba například i těch, které budou propojeny do systémů velení, řízení i těch, které jsou jako „stand-alone“ samostatně. Podobné to bude u protidronové ochrany: nelze mít na všechno specialisty, určitá míra ochrany musí být i u vojsk. Reagujeme i procesně: díváme se na nastavení velení a řízení, schvalování, delegaci pravomocí dolů. Zároveň nasazujeme, testujeme a experimentujeme s některými technickými řešeními proti výskytu komerčních dronů na našem území v okolí důležitých objektů obrany státu či letišť. Na to, co vidíme v západní Evropě, se připravujeme.

Jde to urychlit? Kvůli ohrožení drony se v současnosti zavírají letiště v Evropě.

Teoreticky jde urychlit všechno, ale v našem systému to jde velmi kostrbatě. A to je problém. Chybí pocit urgence. Jiné státy na západ, sever a severovýchod od nás berou zpravodajská hodnocení vážně, mění postupy a pravidla hry. My žijeme v hlubokém „procesním míru“. Systém akvizic se nepohnul, možnost pořizovat, testovat a experimentovat i s necertifikovanými prostředky se nezjednodušila. Jsme zahlceni byrokracií a cokoli změnit je vysilující běh na dlouhou trať.

Dá se říct, že jediné, co by to zlomilo, je reálný konflikt?

Podle mě to jde zlomit i bez něj. Je to o vůli a prioritách.

Drony a protidronová obrana jsou dnes nejdynamičtěji vyvíjejícími se prvky moderního bojiště. Jak je to u nás s vývojem a použitím UAV?

Od velké ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 jsme zpracovali záměr použití bezpilotních systémů v AČR a už jsme ho jednou revidovali. Běží konkrétní aktivity. Nejde jen o nákupy různých kategorií dronů, ale i o experimentaci, zavádění do výcviku a organizaci kurzů. Jsme v úzkém kontaktu s ukrajinskými instruktory a ozbrojenými silami a čerpáme jejich poznatky.

Zkušenosti z Ukrajiny přivádějí některé lidi k závěru, že kvůli dronům jsou manévrový boj, dělostřelectvo a tanky přežitek. Je to tak?

Není. Kdyby byl, nebyla by tak důležitá naše muniční iniciativa. Dělostřelectvo rozhodně nezmizelo, drony jsou reakcí na situaci a velký fenomén, se kterým je třeba počítat a začlenit ho do taktiky a doktrín. To však neznamená konec dělostřelectva či tanků. Navíc každý konflikt vypadá jinak. Jiná by byla situace, kdyby některá strana získala vzdušnou převahu. Musíme být opatrní s „revolučními“ myšlenkami o rušení celých druhů sil. Některé státy tankové vojsko téměř zrušily a nyní se k němu rychle vracejí.

Vývoj dronů je téměř exponenciální, existují stále nové a nové systémy, dron nese další drony…

Ano, používají se rušení, drony na optickém vlákně, útočné i zpravodajské bezpilotní prostředky, ale i pozemní systémy. Nejen k útokům či zpravodajství, ale i k zásobování, logistice, evakuaci raněných, distribuci léčiv. Je to důležitý fenomén, otevře technologické možnosti a ovlivní taktiku i doktríny. Ale neznamená to konec ostatních druhů vojsk.

Kdybyste měl určit jednu oblast, kam okamžitě investovat?

Jednu říct nejde, ale hlavně lidé jsou klíč. Pokud jde o schopnosti a cíle, pak je to do značné míry pozemní PVO. Ale to bez logistické podpory nepůjde. Takže ona to opravdu není jedna oblast. Nelze se zaměřit na jednu věc a ostatní nechat být.

Infrastruktura je také důležitá. Jak doháníme dluh po dřívějším zbavování se objektů?

Špatně. Jsme v „procesním míru“ a vše souvisí se vším: délka stavebního řízení, veřejné zakázky, územní plánování. Když zpravodajská hodnocení říkají, že do tří až pěti let musíme posílit obranu, ale postavit budovu trvá šest let, je to problém. Týká se to i vyvlastňování či toho, že jednotlivec nebo obec může blokovat provoz letecké základny. Tyhle věci je potřeba dotáhnout. Armáda potřebuje vytvořit podmínky.

Co je pro AČR nejpodstatnější zkušeností z Ukrajiny?

Je jich hodně. Z hlediska armády, opotřebovací válka není sprosté slovo. Technologiemi nelze vyřešit vše. Opotřebení je významný faktor, i proto se říká, že bitvy vyhrávají armády a války ekonomiky. A i na té Ukrajině, přes tu všechnu technologii, přes tu brutálně rychlou inovaci, kde od identifikování potřeb na bojišti dochází ke změnám a implementaci v řádu týdnů. Třeba i přes tohle všechno, přes drony, přes využívání komerčních vesmírných technologií, přes všechny tyhle věci pořád prostě je to opotřebení. Tam je velký a důležitý faktor. Potřebujete zálohy a průmysl schopný mobilizace. Samozřejmě, důležité jsou i autonomní systémy a technologie.

Pojďme k tématu aktivních záloh. V jakém jsou stavu a jak jsou důležité?

Aktivní záloha je jediná záloha, kterou jsme schopni rychle využít, což je obrovský benefit. Podle mě jsou slušně vycvičené, samozřejmě se to liší podle doby služby. Podmínky dnes nejsou špatné, legislativně je umíme nasazovat a nasazujeme je do misí, předsunuté přítomnosti v Litvě, Lotyšsku, na Slovensku. Měli jsme záložníky i v Afghánistánu a Africe, někteří reálně bojovali. Aktivní záloha se stává stále integrálnější součástí armády a tomu odpovídá i přezbrojování a materiální zabezpečení. Objednáváme výstroj a balistickou ochranu na počty vojáků z povolání plus aktivní zálohy. Zlepšuje se i jejich příprava, odborné a kariérové kurzy. Záleží i na typu jednotky (teritoriální síly versus bojové útvary), ale obecně je aktivní záloha pro nás klíčová.

Personál je klíčový. Letos rekrutačně dopadne armáda dobře, ale je reálné dosáhnout cílového stavu 37,5 tisíce vojáků?

Stav 37 až 40 tisíc vojáků je odhad, protože kromě aliančních cílů řešíme i restrukturalizaci armády. Dnes máme v armádě necelých 25 tisíc (v mé podřízenosti cca 24,8 tisíce) a navyšování jde pomalu. Zda je to během dekády dosažitelné a udržitelné záleží na pravidlech, možnosti rekrutovat cizince, vývoji trhu práce a demografii. Můj odhad je, že bez změny podmínek to není dost rychle dosažitelné ani udržitelné. I proto je potřeba seriózně mluvit o dalších formách vojenské služby. A i kdybychom cílových počtů dosáhli, neřeší to problém záloh. Ten také musíme řešit.

Je zvyšování mezd vojákům způsob, jak situaci ohledně personální otázky vyřešit, nebo se jedná pouze o jeden kamínek celkové mozaiky změn?

Došlo k navýšení tarifních platů vojáků, zatím polovičnímu, další má být na přelomu roku. O tohle jsme dlouho žádali. Nebylo to kvůli budoucím optimálním stavům, ale aby se nám nerozpadlo to, co máme teď. Sociologické výzkumy ukázaly kritickou situaci u nejnižších hodností. Dojíždění, dvě domácnosti, ubytovny. Lidé odcházeli, i když nechtěli. Armáda přestala být konkurenceschopná. Ekonomické benefity jsou důležité pro zlepšení, ale mají limity. Benefity také nemůžete zvedat donekonečna, protože pak začnete narušovat trh práce, začnete bořit ostatní složky bezpečnosti, které také čerpají z toho stejného poolu. Ale bez výraznějšího navýšení benefitů to rozhodně nepůjde. To bude prostě nutné udělat.

Nové trendy válčení. Jak se promítají do výcviku a vzdělávání?

Vzděláváme se v rámci velitelských příprav, pozorně sledujeme dění na Ukrajině. Některé specialisty posíláme školit k ukrajinským kolegům, pořádáme výcviky s instruktory z Ukrajiny, od pokročilé pilotáže UAV po pozemní operace a zákopový boj. Promítá se to do kariérních kurzů, chystáme kurzy pro operátory bezpilotních prostředků. Jednotky si na posádkových cvičištích budují makety úseků fronty podle poznatků a snímků z bojiště a trénují postupy, včetně boje v zákopech.

Co je podle vás největší problém v akvizičních procesech? Je to legislativa, proces výběru technologií nebo něco jiného?

Nejsem gestor akvizic a nechci jít do detailů, ale je jasné, že se to musí změnit. Je to zoufale pomalé. Vidím absenci řízení životního cyklu, což vede k nevýhodám a nízké provozuschopnosti techniky. Problémem je i chování části obranného průmyslu, kdy si firmy v konkurenčním boji berou armádu jako rukojmí a shazují si navzájem zakázky. Závidím kolegům ze západních zemí, kde vojáci mohou jednoduše říct „tohle chceme“, koupit to a testovat. Interně je proces nepružný, s mnoha alibistickými mezikroky; často ti, kdo nesou odpovědnost, nemají pravomoci, a naopak. A je málo transparentní a digitalizovaný.

Je komunikace armády se společností nastavená správně? Kde je hranice mezi tím, co říkat, a co ne?

Armáda má v mnoha věcech malou autonomii, a to je problém. Vše se brzdí a do rozhodování se dostávají vlivy, které tam nemají být. Armáda musí komunikovat: je placena z veřejných peněz, občané mají právo vědět, do čeho se investuje, a bez veřejné podpory fungovat nemůžeme. Je pravda, že se u nás zvyklo komunikovat téměř vše. Zákon 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím chápu jako zásadní dokument pro transparentnost, ale v naší oblasti nás někdy „zabíjí“. Pokud informace není utajovaná či pod zvláštním režimem, často ji musíme vydat, i když jde o citlivé detaily. Chybí širší výjimka typu kybernetické bezpečnosti, kde můžete informaci nezveřejnit, pokud by to odhalilo slabiny. Někdy je to i naše chyba. Na sociálních sítích se toho zveřejňuje příliš. V minulosti jsme nastavili kulturu „totální otevřenosti“, kterou je ve veřejném zájmu obrany někdy třeba omezit.

Má armáda StratCom?

Má strategickou komunikaci a ta není jen „povídání o strategii“ ani pouhá práce s médii a sociálními sítěmi. Je to komplexní disciplína a součást strategie: Nejen to, co říkáte, ale i jak se chováte, jaká přijímáte opatření, jaké vydáváte doktríny. Týká se to i státu. Třeba vydání nové obranné strategie, která pojmenovává hrozby a kroky. Myslím, že armáda má dost lidí, kteří rozumějí, co strategická komunikace je; vydáváme k ní nařízení a každoročně děláme komunikační frameworky. Neříkám, že jsme vždy šampioni, ale zlepšujeme se.

Armáda je apolitická, komunikace s politiky je však důležitá, například v rámci upozorňování na některé hrozby. Jsou politici ochotni vás poslouchat a je vzájemná komunikace otevřená, nebo spíše názor armády nechtějí slyšet?

Víte, takhle se to úplně říct nedá. Mnoho politiků to velmi zajímá, jsou zodpovědní a chtějí znát problémy, včetně utajených informací, chtějí se angažovat a pomoci. Takže se určitě nedá říct plošně, že by to politiky nezajímalo, to by bylo nefér. Ale ne vždy je to priorita a ne vždy jsou lídři ochotni říkat nepopulární věci. K apolitičnosti: jsme tu pro všechny občany a za každého z nich jsme připraveni nasadit život. Musíme být apolitičtí a máme to i ze zákona. To, že upozorňuji na rizika není „motání se do politiky“. Stejně jako hasič upozorňuje na sucho a riziko požárů. Je potřeba věci pojmenovávat, aby lidé znali realitu. Pokud politická reprezentace rozhodne o 1 % HDP na obranu, musíme to respektovat. Co se ale nesmí stát: říkat „budujeme vícevrstvou PVO“ a zároveň nedat víc než 2 % HDP na obranu. To buď nevíte, co říkáte, nebo lžete. Stejně tak nelze slibovat podporu domácího obranného průmyslu či plnění spojeneckých závazků bez adekvátního rozpočtu. Léta jsme si něco předstírali a armáda skončila v troskách. To už nesmíme opakovat.

Co by si měli občané ČR uvědomit, když vnímají současnou bezpečnostní situaci?

Z hlediska obrany: uvědomovat si, že to, co máme, není samozřejmost. Vědět, co na této zemi máme rádi a jaké hodnoty jsme ochotni bránit. Zda je pro nás svoboda a možnost rozhodovat o své budoucnosti tak drahá. A uvědomovat si, že odpovědnost máme každý. Za budoucnost naší země a našich dětí. A projevuje se to v každodenních rozhodnutích.

ZDROJ ZDE