Jak efektivně budovat či rozvíjet vojenské schopnosti

Čínské přísloví říká: „Když hledáme cestu, něco tomu předchází a něco následuje“. Ve vojenské oblasti to znamená, že musíme vzít v úvahu svoji minulost a úsilí, na něž chtě nechtě navazujeme, a s ohledem na novou realitu a potřeby plánujeme kroky k získání požadovaných schopností. Efektivní budování a rozvoj vojenských schopností by měly být adekvátní reakcí na současné či potenciální budoucí hrozby a současně by měly být v souladu s ekonomickými možnostmi státu a omezenými kapacitami lidských zdrojů.

Jak budovat vojenské schopnosti?

Obecně takové, aby ozbrojené síly byly schopné čelit útoku na ČR či alianční spojence. S ohledem na situaci ve světě, zejména ve východoevropském prostoru, definujeme své požadavky na budoucí možné nasazení, tj. operace, jež bychom vedli v součinnosti s ostatními členskými státy NATO, a v této souvislosti na schopnosti ozbrojených sil.

Jednotlivé složky ozbrojených sil musí být účelově „poskládány“ tak, aby se navzájem podporovaly a vytvářely optimální efektivní celek, který reaguje na poslední vývoj, tj. zkušenosti z válečných konfliktů či rozvoj technologií a zbraňových systémů. Nemělo by se stát, že bude pořizován vojenský materiál a nebude v plné míře zabezpečovat schopnost v požadovaném rozsahu. Příkladně v rámci pořizování nových tanků by měla být souběžně pořízena celá řada souvisejících akvizic v oblasti logistiky (zabezpečení podvalníků pro přepravu tanků…), munice, odminovacích zařízení či vybudování příslušné nemovité infrastruktury.

Jak se uvádí v obranné strategii: „V důsledku rostoucí agresivity Ruska je hlavní úlohou české obranné politiky všestranná příprava na dlouhotrvající obrannou válku vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem vybaveným jadernými zbraněmi. Prvním prioritním úkolem je proto budovat dobře vyzbrojené, vybavené, vycvičené a v boji udržitelné ozbrojené síly nasaditelné do operací kolektivní obrany. Tím druhým je všestranná operační příprava území ČR, zabezpečení přijetí, přesunů a podpory velkého množství spojeneckých sil.“

Pořizování vojenského materiálu

Jedním z významných předpokladů pro dosahování požadovaných schopností je pořizování vojenského materiálu (zbraně, střelivo a další materiál, který je speciálně určen, zkonstruován nebo přizpůsoben pro vojenské účely). To vyžaduje i stále vyšší finanční náklady. Cena za budování schopností ozbrojených sil je o to vyšší, čím více podléhá proces pořizování vojenského materiálu politickým zájmům nebo je ovlivňován dodavateli vojenského materiálu. Pro dosažení maximální efektivity rozvoje schopností ozbrojených sil je proto důležité plánování ve všech souvislostech a pokud možno soutěžit nejvhodnější nabídky, což by mělo přispět k optimálnímu výběru tak, aby výsledek akvizičního procesu splňoval principy účelnosti, hospodárnosti a efektivnosti, které jsou označovány zkratkou 3E (Effectiveness, Economy, Efficiency). Přes všechny snahy se ukazuje, že vliv zbrojního průmyslu je natolik silný, že se přes různé deklarované cíle a priority nedaří dosahovat požadované interoperability a už vůbec ne stavu, kdy budeme vybaveni stejnou technikou ve většině stěžejních oblastí. Přitom by tato unifikace vedla nejen k vyřešení interoperability včetně snížení zátěže na logistické zabezpečení, ale také ke značné úspoře finančních nákladů pro pořizování vojenského materiálu. Situaci „komplikují“ i požadavky jednotlivých států na soběstačnost výroby či bezpečnost dodávek. Často je tak národní zájem v rozporu s unifikací vojenského materiálu. Vzhledem k současné konstelaci v rámci NATO, EU a bezpečnostní situaci je však potřeba s ohledem na národní zájmy posilovat spolupráci s domácím průmyslem, jenž musí být součástí obranných schopností státu. Důležitá je rovněž spolupráce se zahraničním průmyslem, kterou bychom však měli realizovat na bázi vzájemné výhodnosti a s důrazem na získávání know-how.

Cena za efektivní obranu

Nejlevnější cestou byla vždy dobrá politika, opírající se o vzájemný respekt a porozumění včetně dodržování dohod a mezinárodního práva. To však neznamená, že bychom neměli mít dobře připravené ozbrojené síly včetně jejich moderního vybavení. Je to zajisté důležitý argument pro odstrašení potenciálního nepřítele. Je mnohem zodpovědnější mít připravené ozbrojené síly, než mluvit o odstrašování a přitom k tomu nemít věrohodné prostředky a odhodlání. Vyvíjíme dostatečné úsilí, abychom vytvářeli podmínky pro mírovou a bezpečnou budoucnost? Proč se dlouhodobě nedaří, aby byly jednoznačně nadřazeny bezpečnostní zájmy členských států NATO a EU nad profitem výrobců vojenského materiálu? Přestože jsou do struktur NATO a EU vysíláni zástupci členských států v hojném počtu, tak zejména v případě akvizičních procesů panuje nedostatek kvalifikovaného personálu, což často vede k neprofesionálnímu výkonu, který má nepříznivý dopad na dosahování požadovaných schopností, ale také na hospodaření s obranným rozpočtem. Další otázkou je, zda jsme schopni odpovídajícím způsobem reagovat na zkušenosti z posledních konfliktů a jak se nám daří aplikovat nové technologie (AI, komunikační technologie, senzory, biotechnologie, 3D tisk apod.) a zavádět moderní techniku (drony, autonomní systémy, robotické prostředky atd.) do ozbrojených sil. Důležité je však nejen reagovat na poslední vývoj, ale přistupovat k rozvoji vlastních nových schopností proaktivně.

Možná cesta

Jedním z předpokladů pro dosažení deklarovaných cílů v oblasti interoperability, zavádění standardů a zvyšování efektivity pořizování vojenského materiálu je centralizace obranného průmyslu, tedy spojení výrobních kapacit včetně technologické vyspělosti a zavedení systému za účelem efektivní produkce. K tomu by však muselo existovat větší odhodlání se dohodnout se zástupci zbrojního průmyslu na společných zájmech včetně nutných kompromisů. Našly by se však i nástroje pro motivaci výrobců vojenského materiálu. Mohla by to být např. garance dlouhodobého pravidelného odběru produkce, což by zefektivnilo a stabilizovalo výrobní proces. Naopak mezi překážky pro vzájemnou spolupráci na straně průmyslu, ale také některých států, je neochota sdílet výsledky vývoje spojené se snahou o zajištění výhody či náskoku v oblasti technologií a jejich využití.

Dalším předpokladem je dostatek kvalifikovaných a motivovaných lidí, kteří jsou zapojeni do akvizičních procesů. Ti by měli zajistit, abychom realizovali akviziční proces v duchu proklamovaných principů 3E. Přitom již existují nástroje i kvalifikované týmy, které jsou schopny zvolit v souladu se zadávacími podmínkami efektivní řešení. Zatím se však zpravidla jedná jen o určitou skupinu států, které spojuje společný zájem. Jednou z organizací je NATO Support and Procurement Agency (NSPO) se sídlem v lucemburském Capellenu. Jedná se o speciální agenturu NATO poskytující svým zákazníkům podporu při pořizování vojenského materiálu a služeb. Dále zajišťuje podporu integrovaných mnohonárodních schopností včetně kompletního řízení životního cyklu a poskytování operační a logistické podpory. Další, tentokrát evropskou agenturou je Evropská obranná agentura EDA (European Defence Agency). Jedná se o mezivládní agenturu Evropské rady se sídlem v Bruselu. Tvoří ji 26 členských států, tedy všechny státy EU s výjimkou Dánska. Hlavním posláním EDA je rozvoj evropských vojenských schopností prostřednictvím kooperativních programů členských států sdružených v EDA. Třetím příkladem je evropská zbrojní agentura OCCAR (Organisation Conjointe de Coopération en matière d’Armement / Organisation for Joint Armament Cooperation), která je mezinárodní organizací, jež se zaměřuje na řízení složitých, kooperativních programů pořizování vojenského materiálu včetně řízení jeho životního cyklu. OCCAR se může zapojit do práce EDA během tzv. přípravné fáze vyzbrojovacích programů. Příprava programu v EDA zahrnuje harmonizaci uživatelských požadavků a realizaci všech nezbytných kroků. 

Je to samozřejmě také o penězích

S modernizací a pořizováním stále složitějších zbraňových systémů, munice a dalšího vojenského materiálu stoupají výrazně finanční náklady. Kdyby bylo na obranu dlouhodobě vynakládáno tolik finančních prostředků, kolik jsme se zavázali poskytovat při vstupu do NATO, a pokud by do akvizičních procesů nevstupovali lobbisté a někteří politici, nemuseli bychom pravděpodobně nyní řešit skutečnost, že nám schází klíčové vybavení pro celou řadu vojenských schopností. Existují také další příčiny „drahých“ nákupů. Je to i skutečnost, že si uživatel v rámci AČR nadefinuje u pořizovaného vojenského materiálu řadu doplňujících požadavků nad rámec nabídky. Dalším důsledkem může být narušení kompatibility včetně logistického zabezpečení (náhradní díly, opravy apod.). Neměli bychom se více zamýšlet a hodnotit přidanou hodnotu takto pořizovaného vojenského materiálu potažmo takto získaných schopností? Státy s centralizovanou produkcí dosahují ve srovnání s jinými státy „jinou“ efektivitu při pořizování vojenského materiálu a schopností, a proto je v této souvislosti do značné míry zavádějící porovnávat skutečný stav jejich ozbrojených sil s deklarovaným obranným rozpočtem.

ZDROJ ZDE