Od Off

Jan Satorie / 1. 6. 1894 – 6. 4. 1895

05. 04. 2025

Zítra to bude 40 let od úmrtí armádního generála Jana Satorie, účastníka bojů 1. i 2. světové války. V první světové válce byl zodpovědný za nábor vojáků do čs. legií v ruských zajateckých táborech, za 2. světové války byl velitelem čs. pěšího pluku ve Francii, poté výcvikového střediska ve Velké Británii. Od ledna 1945 velel 1. čs. samostatné brigádě v SSSR s níž se zúčastnil bojů při osvobozování Slovenska. Jako zástupce velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR přijel v květnu 1945 do osvobozené Prahy. Po válce zastával vysoké funkce v armádě a byl povýšen na armádního generála. Navzdory politickým změnám po roce 1948 si udržel vlivné postavení a byl vyznamenán řadou československých i zahraničních řádů. Zemřel 6. dubna 1985 ve věku 91 let.

Narodil se v rodině drobného rolníka Josefa Satorieho a jeho manželky Anny, rozené Kaňkové. V letech 1909–1913 byl studentem českého státního učitelského ústavu v Praze, kde 15. 7. 1913 maturoval. V září téhož roku nastoupil do zaměstnání jako výpomocný učitel na veřejné chlapecké škole v Praze-Bubenči, kde působil až 26. 10. 1914. Po vypuknutí první světové války byl 2. 10. 1914 odveden a 8. 11. 1914 zařazen jako jednoroční dobrovolník k c. k. zeměbraneckému pluku 12 v Čáslavi. Po vystrojení byl odeslán do školy na důstojníky v záloze v Nových Benátkách a po jejím absolvování se vrátil zpět ke svému pluku, s nímž odešel jako velitel čety v hodnosti kadeta asp. na ruskou frontu. Zde padl 6. 6. 1915 do ruského zajetí. Následně byl držen v zajateckých táborech, nejprve v Tambově a od dubna 1916 v Bobrově ve Voroněžské gubernii. Do čs. legií v Rusku se sice přihlásil již 3. 2. 1916, ale službu u čs. záložního praporu v Kyjevě mohl nastoupit teprve 20. 5. 1916. Vzápětí byl odeslán do důstojnické školy v Borispolu a po jejím ukončení nastoupil službu u 8. čs. střeleckého pluku, kde poté působil až do návratu do vlasti. Zpočátku ještě několik týdnů cestoval jako emisar OČSNR po zajateckých táborech a prováděl nábor do čs. legií, ale poté se vrátil zpět ke svému útvaru, kde převzal funkci mladšího důstojníka 9. roty. Následně prošel funkcemi velitele plukovní úderné roty, velitele půlroty 12. roty a zatímního velitele III. praporu. V mezidobí absolvoval v zimě 1917–1918 granátnický kurs při Francouzské vojenské misi v městečku Jassy v Rumunsku a současně byl postupně povyšován, a to až do hodnosti kpt. ruských legií, které dosáhl v květnu 1919. Zúčastnil bojů s bolševiky, především obsazení Vladivostoku, dobytí Nikolska Ussurijského (zde byl 3. 7. 1918 raněn), srážek na řece Ussuri, krvavých bojů a Nižní Tagil, stanice Laju, Kordon a Molebský závod. Do svobodné vlasti dorazil po dlouhé cestě z Vladivostoku přes Kanadu teprve 4. 8. 1920.

Další Čtení : Josef Stehlík / 26. 3. 1915 - 30. 5. 1991

Po návratu z repatriační dovolené nastoupil 3. 11. 1920 k p. pl. 21 v Čáslavi, kde poté postupně konal službu jako velitel 2. roty, zástupce velitele praporu, zatímní velitel náhradní roty, velitel poddůstojnické školy, I. plukovní pobočník a zatímní velitel III./21. p. prap. až do poloviny září 1931. V mezidobí absolvoval na přelomu let 1921–1922 ekvitační školu pro pěchotu v Praze, v roce 1924 informační kurs pro velitele rot v Milovicích (18. 2.–18. 4. 1924), v době od 21. 6. do 28. 8. 1926 zkušenou u děl. pl. 52 v Josefově, v termínu od 1. 3. do 31. 7. 1927 kurs pro velitele oddílů v Praze a Milovicích a v roce 1931 zkušenou v pěchotní střelecké škole PU v Milovicích. Zároveň byl během tohoto dlouhého období postupně povyšován: 2. 12. 1921 na škpt., 4. 12. 1926 na mjr. a konečně 1. 1. 1931 do hodnosti pplk. Dnem 15. 9. 1931byl přemístěn k p. pl. 32 do Košic, kde poté působil jako velitel I./32. pěšího praporu až do počátku roku 1933. Od 3. 1. 1933 do 30. 9. 1936 byl zařazen u PU v Milovicích jako velitel pěchotní střelecké školy. V mezidobí absolvoval v termínu od 1. 10. do 21. 12. 1935 Kursu pro velitele vojskových těles a oddílů v Praze, u něhož poté nastoupil dnem 1. 10. 1936 službu jako řádný profesor taktiky pěchoty (od 1. 1. 1938 v hodnosti plk.). Dnem 30. 4. 1938 byl dočasně přidělen k velitelství pražského I. sboru. Zde poté působil až do všeobecné mobilizace na podzim 1938, kdy 1. 10. 1938 nastoupil službu u Prezidiálního odboru MNO jako přednosta 3. oddělení (všeobecného). Poté byl přeložen k p. pl. 47 do Mladé Boleslavi, kde zpočátku působil jako zástupce velitele a v době od 8. 4. do 17. 7. 1939 byl velitelem pluku v likvidaci. Dnem 18. 7. 1939 byl převeden v rámci rozpuštění čs. branné moci do služeb Státního úřadu statistického a shodou okolností právě toho dne vyzván kurýrem vyslaným div.gen. Sergejem Ingrem k odchodu za hranice.

V této souvislosti je nutné uvést, že zmíněná spojka udělala chybu a doručila vzkaz k odchodu do Francie nesprávnému člověku. Tím, koho chtěl gen. Ingr v zahraničí mít, byl totiž jeho osobní přítel, bývalý velitel hran. pl. 4 plk.pěch. Jan Satorie (13. 5. 1887–30. 4. 1949). Tento omyl dokonale změnil jmenovci „hraničářského plukovníka“ život. V souladu s obdrženou žádostí k odchodu za hranice překročil 21. 7. 1939 v Dolních Domaslavicích na Těšínsku hranice do Polska, 25. 7. 1939 byl prezentován v Krakově, odkud odjel do Varšavy a 29. 7. 1939 odplul z Gdyně na lodi Chrobry do Francie. Když hlásil na počátku srpna 1939 nástup služby u vojenské kanceláře při čs. vyslanectví v Paříži, gen. Ingr netajil své zklamání, ale nakonec prý prohlásil: „No co mám s vámi dělat. Když už tady jste, tak tady tedy zůstaňte.“ Zpočátku působil v Paříži jako pomocník vojenského atašé plk.gšt. Václava Kaliny a 15. 9. 1939 byl odeslán do čs. vojenského tábora v Agde. Zde byl druhého dne ustanoven velitelem čs. pěšího pluku 2, s nímž se v sestavě čs. divizní pěchoty zúčastnil bojů s Němci. Po porážce Francie byl na lodi Rod el Farag evakuován do Británie, kam připlul 12. 7. 1940. Po reorganizaci 1. čs. divize na 1. čs. smíšenou brigádu byl dnem 14. 8. 1940 ustanoven velitelem pěšího praporu 2. V této funkci pak působil až do 11. 7. 1941, kdy převzal velení pěšího praporu 3. Dnem 1. 10. 1942 se stal vedle dosud zastávané funkce i velitelem výcvikového střediska náhradního tělesa. V mezidobí absolvoval v termínu od 14. 11. do 20. 11. 1943 britský informační tankový kurs v Bowingtonu a od 27. 11. 1943 stáž v britské výcvikové škole. Velitelem výcvikového střediska byl až do 28. 9. 1944, kdy byl odeslán k čs. vojenské jednotce v SSSR. Po příjezdu na východní frontu byl v listopadu 1944 přidělen Velitelství osvobozeného území, ale již 12. 1. 1945 byl ustanoven velitelem 1. čs. samostatné brigády v SSSR, s níž se zúčastnil bojů při osvobozování Slovenska (od 15. 3. 1945 v hodnosti brig.gen.). Na návrh košické vlády byl v dubnu 1945 ustanoven zástupcem velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR, s nímž v květnu 1945 přijel do osvobozené Prahy.

Další Čtení : Dekrety a pamětní odznaky za protikomunistický odboj převzaly dvě desítky lidí

Od 28. 5. 1945 do 14. 3. 1946 byl velitelem IV. sboru v Táboře, kde se již 1. 8. 1945 dočkal povýšení na div. gen. Dnem 15. 3. 1946 byl ustanoven velitelem táborské 2. vojenské oblasti a v této vysoké funkci působil až do konce roku 1948 (od 1. 11. 1947 jako sbor.gen.). V mezidobí absolvoval na přelomu let 1947–1948 Informační kurs pro generály v Praze a v roce 1948 dvoutýdenní kurs ÚV KSČ ve Slapech. Na rozdíl od stovek jeho spolubojovníků z Francie a Británie se jeho kariérní postup únorem 1948 nezastavil. Naopak. Dnem 1. 1. 1949 se stal přednostou VKPR a v těsné blízkosti Klementa Gottwalda působil až do 1. 10. 1952, kdy byl přeložen do výslužby. V mezidobí se dnem 1. 10. 1949 dočkal povýšení do nejvyšší hodnosti armádního generála.

Po odchodu z armády žil zpočátku v rodišti své manželky v Habrech (okr. Havlíčkův Brod), odkud se později přestěhoval do Čáslavi. Zde prožil více než dvě následující desetiletí svého života. Od ledna 1958 mu byl vyplácen osobní důchod, byl pravidelným hostem vojenských přehlídek i státních recepcí, držitelem vysokých řádů komunistického režimu. Zemřel 6. 4. 1985 ve věku nedožitých jedenadevadesáti let.

Další Čtení : Přijďte ve čtvrtek do Armádního muzea na komentované historické filmy z našich sbírek