Japonské vyzbrojování a proměna bezpečnostní rovnováhy ve východní Asii

Japonsko prochází nejzásadnější proměnou své bezpečnostní politiky od konce druhé světové války. Stát dlouhodobě spojovaný s pacifismem a striktně defenzivním pojetím ozbrojených sil dnes systematicky posiluje vojenské kapacity a reaguje na zhoršující se bezpečnostní prostředí ve východní Asii. Klíčovým impulzem je rostoucí napětí ve vztazích s Čínou, které se promítá do námořních incidentů, strategických dokumentů i alianční politiky. Tento vývoj má význam nejen regionální, ale i globální, a dotýká se rovněž evropské bezpečnosti.

Poválečný bezpečnostní model Japonska byl založen na ústavním omezení použití síly, silné vazbě na Spojené státy a předpokladu relativně stabilního regionálního prostředí. Tento rámec začal postupně ztrácet platnost s vzestupem Číny jako vojenské a námořní mocnosti a s její stále viditelnější přítomností v okolních mořích. Zejména oblast Východočínského moře a sporné ostrovy Senkaku se staly prostorem trvalého napětí, kde se incidenty postupně proměňují v nový normál interakce mezi státními silami.

Právě tato dlouhodobá eroze stability, nikoli jeden dramatický zlomový moment, vedla Tokio k přehodnocení dosavadních bezpečnostních předpokladů. Japonské politické vedení dospělo k závěru, že bezpečnostní architektura založená výhradně na defenzivním pojetí obrany a alianční ochraně již neposkytuje dostatečnou míru jistoty. Zásadní zlom proto představovalo přijetí nové Národní bezpečnostní strategie v roce 2022, která otevřeně konstatuje, že bezpečnostní prostředí kolem Japonska je nejvážnější za několik desetiletí. Dokument neznamená formální opuštění pacifismu, ale posun v jeho praktickém výkladu směrem k aktivnějšímu pojetí obrany.

Japonské vyzbrojování nelze redukovat na samotný růst obranného rozpočtu, ačkoli právě tento ukazatel přitahuje největší pozornost. Podstatnější je změna struktury investic a jejich strategického účelu. Japonsko se zaměřuje především na rozvoj schopností dlouhého dosahu, protivzdušné a protilodní obrany a na systémy, které mají zvýšit věrohodnost odstrašení. Cílem těchto kroků není projekce síly ani regionální dominance, ale snížení motivace potenciálního protivníka systematicky testovat hranice japonské obrany.

Současně se proměňuje alianční role Japonska. Vztah se Spojenými státy zůstává základním pilířem národní bezpečnosti, Tokio však stále zřetelněji usiluje o větší strategickou odpovědnost a hlubší zapojení do širších bezpečnostních struktur. Prohlubování spolupráce s dalšími partnery, včetně evropských zemí a NATO, odráží širší trend, v němž se bezpečnostní hrozby přestávají řídit geografickými hranicemi a získávají globální charakter. Japonsko se v tomto kontextu profiluje nikoli jako pasivní příjemce ochrany, ale jako aktivní a předvídatelný bezpečnostní aktér.

Z čínské perspektivy jsou však tyto kroky interpretovány odlišně. Peking je rámuje jako odklon od poválečné zdrženlivosti a jako důkaz, že Japonsko opouští dosavadní bezpečnostní konsensus. Tyto interpretace mají silný domácí politický rozměr a současně slouží k legitimizaci další čínské vojenské modernizace. Výsledkem je bezpečnostní dilema, v němž opatření jedné strany, považovaná za obranná, posilují vnímání hrozeb druhé strany a přispívají k postupné militarizaci vztahů.

Do této proměny se výrazně promítá i technologická dimenze. Japonsko si uvědomuje, že moderní odstrašení není založeno pouze na počtech platforem, ale na schopnosti propojit průzkum, velení a řízení, kybernetickou ochranu a kosmické kapacity do jednoho funkčního celku. Investice do satelitních systémů, kybernetické obrany a ochrany kritické infrastruktury proto doplňují tradiční vojenské programy. Tím se japonský přístup přibližuje trendům, které dnes sledujeme i v Evropě, kde se bezpečnost stále více chápe jako komplexní systém propojující vojenskou, technologickou a průmyslovou rovinu.

Riziko eskalace mezi Japonskem a Čínou nespočívá primárně v úmyslu vést otevřený konflikt, ale v kombinaci strukturálních faktorů. Patří mezi ně vysoká frekvence incidentů v relativně omezeném prostoru, politický tlak na „pevný postoj“ na obou stranách a zkracující se reakční doba v krizových situacích. V takovém prostředí může i relativně omezený incident získat nepřiměřený politický význam a vést k řetězci kroků, které již nebude možné snadno zastavit.

Zároveň však platí, že absence věrohodného odstrašení by mohla vést k ještě větší destabilizaci. Japonské posilování obrany lze proto chápat jako pokus o stabilizaci rovnováhy prostřednictvím zvýšení nákladů případné agrese. Tento přístup však klade vysoké nároky na krizové řízení, politickou zdrženlivost a schopnost udržovat komunikační kanály otevřené i v období zvýšeného napětí.

Pro Evropu a Českou republiku je japonská zkušenost cenná zejména jako varování před spoléháním na dlouhodobé jistoty. Ukazuje, jak rychle se může bezpečnostní prostředí změnit a jak důležitá je schopnost adaptace v rámci alianční spolupráce. Japonsko dnes reaguje na signály ze Spojených států, které stále otevřeněji očekávají od spojenců vyšší míru odpovědnosti za vlastní obranu. Tento přístup představuje důležitý precedens i pro evropské státy.

Japonské vyzbrojování není návratem k militarismu, ale adaptací na svět, v němž se bezpečnostní soutěž stává strukturální realitou mezinárodního systému. Tokio se snaží skloubit historickou zdrženlivost s nutností odstrašení a současně minimalizovat riziko eskalace v regionu, kde se hranice mezi mírem a konfliktem postupně stírají. Úspěch této strategie nebude záviset pouze na objemu investic, ale především na schopnosti udržet rovnováhu mezi silou, diplomacií a odpovědným krizovým řízením.

Pro českého čtenáře je tento vývoj připomínkou, že bezpečnost v 21. století nelze vnímat izolovaně. Napětí v indo-pacifickém prostoru ovlivňuje globální stabilitu, alianční priority Spojených států i evropskou bezpečnostní architekturu. Japonsko dnes ukazuje, jak náročné je reagovat na tuto realitu bez ztráty strategické stability – a jak důležité je připravovat se na svět, v němž se bezpečnostní výzvy budou stále častěji prolínat napříč kontinenty.

Zdroj: Japan Times, The Diplomat, ČT24, BBC, cas.go.jp, mod.go.jp, IISS

ZDROJ ZDE