Jaroslav Čihák (krycí jméno ZNAMENÁČEK) / 24. 7. 1891 – 30. 4. 1944

07. 05. 2024

Brigádní generál (divizní generál in memoriam), příslušník Ústředního vedení Obrany národa. Velitel čs. divizní pěchoty ve Francii v červnu 1940, člen Státní rady v Londýně, předseda Československého červeného kříže ve Velké Británii. Počátkem své kariéry se zapojil do vojenských služeb jako jednoroční dobrovolník, přičemž prokázal svou oddanost a schopnosti. Jeho vojenské zásluhy začaly již na ruské frontě v první světové válce, kde byl raněn, ale přesto se vrátil do boje. Postupně se vypracoval na velitele různých jednotek a projevil se jako vynikající taktik. Po zajetí se přihlásil do československých legií a prokázal svou oddanost v boji za svobodu v rámci bojů na různých frontách. Po okupaci se spolupodílel se na vzniku ON a stal se jejím zástupcem v odbojové organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Rozsáhlému zatýkání prvního vedení organizace na přelomu let 1939–1940 unikl pouze zázrakem. Poté se skrýval se u rodiny Fousových v Modřanech, odkud se mu podařilo počátkem roku 1940 odejít do Francie (v zahraničí začal používat krycí jméno Znamenáček). Po úspěšném vyvedení svých jednotek z obklíčení ve Francii a odjezdu do Velké Británie působil jako náčelník štábu MNO v Londýně (23. 7. 1940 – 13. 1. 1941)., později byl působil v řadě dalších funkcí. Jeho činnost v čs. exilových vojenských a politických orgánech byla s přibývající dobou stále víc a víc ovlivňována těžkou nemocí, které nakonec 30. 4. 1944 podlehl. brigádní generál (divizní generál in memoriam), příslušník Ústředního vedení Obrany národa. Velitel čs. divizní pěchoty ve Francii v červnu 1940, člen Státní rady v Londýně, předseda Československého červeného kříže ve Velké Británii.

V letech 1903–1911 studoval na českém vyšším reálném gymnáziu v Novém Bydžově, kde 14. 7. 1911 maturoval. Poté se zapsal jako posluchač na Vysokou báňskou akademii v Příbrami, ale studia zanechal již po absolvování dvou semestrů. Dne 7. 9. 1912 byl odveden a 1. 10. 1912 nastoupil jako jednoroční dobrovolník vojenskou prezenční službu u c. k. pěšího pluku č. 88 v Praze. Po prodělání základního výcviku se stal frekventantem školy na důstojníky pěchoty v záloze v Českých Budějovicích, kterou úspěšně ukončil počátkem roku 1913. Poté působil jako velitel čety u svého kmenového pluku, a to až do 1. 10. 1913, kdy byl v hodnosti kadeta aspiranta přeložen do zálohy. Po návratu do civilního života absolvoval roční abiturientský kurs při obchodní akademii v Chrudimi a stal se bankovním úředníkem. Když vypukla první světová válka nastoupil 26. 7. 1914 v rámci mobilizace opět k c. k. pěšímu pluku č. 88 v Praze, s nímž odjel v hodnosti ppor. na ruskou frontu. Zde byl již 23. 9. 1914 u Jaroslavi raněn a následujícího čtvrt roku strávil v nemocničním ošetřování. Po vyléčení absolvoval v Praze zákopnický kurs a 16.2.1915 se opět vrátil na bojiště. Zde působil jako velitel čety v hodnosti por., a to až do svého druhého zranění 6. 4. 1915 v údolí Laborcza. Po vyléčení byl 2. 6. 1915 ustanoven velitelem čety a později zákopnické roty u náhradního praporu v Szolnoku, kde působil až do 15. 6. 1916. V mezidobí absolvoval v termínu od 15. 7. do 15. 8. 1915 zákopnický kurs v Budapešti a z důvodu vážného plicního onemocnění byl od 21. 9. 1915 do 28. 2. 1916 hospitalizován v Hradci Králové. Dne 16. 6. 1916 odešel již potřetí jako velitel pochodové roty na ruskou frontu, kde byl 5.9.1916 u Hnilcze zajat. Byl internován v zajateckém táboře v Čeljabinsku, kde se již 1. 11. 1916 přihlásil do čs. legií v Rusku. Nástup u našich jednotek v Borispolu však vzhledem k panující situaci hlásil teprve 12. 8. 1917 (až do té doby byl držen v zajateckém táboře v Samaře, kam byl z Čeljabinska odeslán 15. 2. 1917). Byl zařazen k 6. čs. střeleckému pluku a ihned vyslán do důstojnické školy v Borispolu. Po jejím absolvování se stal frekventantem údernického kursu organizovaného tamtéž a již 30. 9. 1917 byl ustanoven velitelem 2. úderné roty 1. čs. úderného praporu, u kterého poté konal službu až do jeho návratu do vlasti. Postupně prošel funkcemi velitele roty, velitele kombinovaného praporu a pomocníka velitele

1. čs. úderného praporu. Se svojí jednotkou se zúčastnil ústupových bojů na Ukrajině, krvavých srážek s bolševiky na bajkalské, kungurské a samarské frontě a poté i na sibiřské magistrále. V červnu 1920 se vrátil v hodnosti kpt. ruských legií do vlasti a po repatriační dovolené se spolupodílel na unifikaci 1. čs. úderného praporu, dislokovaného tehdy v Turnově, s plzeňským praporem myslivců č. 6 v hraničářský prapor 6, jehož posádkou se na podzim 1920 staly Domažlice.

Zde se také 18. 9. 1920 dočkal povýšení do hodnosti mjr. V závěru roku byl dnem 10. 12. 1920 ustanoven velitelem horského pěšího praporu 9 v Spišské Belé (velitelství praporu se 21. 12. 1920 přestěhovalo do Staré Lubovně a odtud 7. 2. 1921 do Podolínce). V této funkci působil až do 4. 7. 1923, přičemž mezitím byl 30. 12. 1922 povýšen na pplk. Ani po 5. 7. 1923 však službu u horských jednotek neopustil. Ve slovenských horách totiž působil i nadále, a to až do 30. 10. 1926. Nejprve jako velitel horského praporu 6 v Ružomberku, a od 10. 10. 1925 ve stejné funkci u horského praporu 5 dislokovaného tamtéž. V mezidobí byl v roce 1924 vyslán do horského kurzu v Grenoble ve Francii. Dnem 14. 10. 1926 byl trvale přidělen k Válečné škole v Praze, a to jako pomocný učitel (později výpomocný profesor) taktiky pěchoty. Zde působil až do konce září 1928, kdy byl povolán jako frekventant do kursu pro velitele vojskových těles. Po jeho skončení se již na Válečnou školu nevrátil. Namísto toho byl 28. 2. 1929 ustanoven zástupcem velitele p. pl. 28 v Praze. Během tohoto svého služebního zařazení ho dnem 30. 12. 1929 povýšili na plk. a ve školním roce 1929/30 a 1930/31 byl ustanoven řádným učitelem taktiky pěšího vojska na velitelské škole v Praze. Hlavní město republiky opustil až 30. 9. 1931, kdy převzal funkci velitele p. pl. 45 v Chustu na Podkarpatské Rusi. V čele tohoto útvaru pak stál až do 28. 10. 1935. V mezidobí byl v termínu od 1. 2. do 10. 7. 1934 odvelen do Prahy, kde se jako člen komise MNO podílel na vypracování služebního předpisu pro pěchotu P-I-1. Své pedagogické schopnosti a velké teoretické i praktické zkušenosti bezezbytku využil v PU v Milovicích, kde nastoupil službu 15. 10. 1935. Nejdříve zde působil jako zástupce velitele učiliště a dnem 31. 12. 1936 se stal jeho velitelem. V této zodpovědné funkci poté setrval až do okupace (od 1. 1. 1938 jako brig.gen.). Výjimku představovalo jen nedlouhé období na podzim 1938, kdy za branné pohotovosti státu převzal funkci velitele 21. divize ve Veselí nad Moravou.

Po okupaci a následném rozpuštění čs. branné moci byl sice dnem 10. 8. 1939 převeden k Nejvyššímu úřadu cenovému, ale tou dobou již dal zajištěnou existencí úředníka jednoznačně přednost práci v odboji. Spolupodílel se na vzniku ON a stal se jejím zástupcem v odbojové organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), kde spolu s doc. Josefem Fischerem, prof. Vojtěchem Čížkem a Ing. Jaroslavem Fukátkem, zastával funkci člena politické komise, jež zabezpečovala řízení celé organizace. Zároveň pracoval i v organizační komisi PVVZ, kde byli tehdy vojáci kromě něj zastoupeni i mjr.gšt. Jaroslavem Hájíčkem a škpt.děl. Václavem Velínským. První vedení PVVZ bylo gestapem rozbito rozsáhlým zatýkáním na přelomu let 1939–1940 a sám gen. Čihák unikl pouze zázrakem. Přešel do ilegality a skrýval se u rodiny Fousových v Modřanech, odkud se mu podařilo počátkem roku 1940 odejít do Francie (v zahraničí začal používat krycí jméno Znamenáček). Zde byl na počátku června 1940 ustanoven velitelem tzv. divizní pěchoty tvořené čs. pěšími pluky 1 a 2, s nimiž se zúčastnil bojů na západní frontě. V nesmírně složité situaci, kdy řada francouzských útvarů na obranu své vlasti rezignovala, řídil úspěšné bojové vystoupení čs. pozemních jednotek a po kapitulaci Francie i jejich organizovaný ústup na jih. Vyvedl oba pluky z nebezpečí obklíčení a udělal vše nezbytné pro jejich evakuaci do Británie. Po příjezdu na britské ostrovy a následné reorganizaci 1. čs. divize, zastával od 23. 7. 1940 až do 13. 1. 1941 funkci náčelníka štábu MNO v Londýně, později byl předsedou Kárného výboru MNO. dr. Edvardem Benešem byl jmenován i členem Státní rady, která plnila roli poradního orgánu prezidenta republiky. Kromě toho se stal po obnovení Československého červeného kříže v Británii jeho prvním úřadujícím předsedou a tuto funkci vykonával až do 24. 2. 1943. Osobně se významně zasadil o zřízení Fondu československých obětí gestapa. Jeho činnost v čs. exilových vojenských a politických orgánech byla s přibývající dobou stále víc a víc ovlivňována těžkou nemocí, které nakonec 30. 4. 1944 podlehl.

Vyznamenání:

• Československý válečný kříž 1918;
• Československý řád Sokol s meči;
• Československá revoluční medaile;
• Československá medaile Vítězství;
• 2 × Československý válečný kříž 1939;
• Československá vojenská pamětní medaile se štítkem F–VB;
• Orděn svjatoj Anny IV. stěpeni;
• Ordinul Steaua Romăniei eu spade in gradul Comandor cu paglica de Virtute Militara;
• La Croce al Merito di Guerra;

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; VHÚ 2005; sestavil kolektiv autorů;

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: