Od Off

Arnošt Valenta / 25. 10. 1912 – 31. 3. 1944

Arnošt Valenta / 25. 10. 1912 – 31. 3. 1944

03. 04. 2024

Flight Lieutenant, nadporučík letectva (plukovník in memoriam), zpravodajský důstojník, letec – palubní radiotelegrafista, příslušník 311. peruti, válečný zajatec. Původně vystudoval na gymnáziu a vojenské akademii, ale jeho touha po vědění a službě byla neukojitelná. Za druhé světové války se stal součástí československých letců v exilu, kteří bojovali za osvobození své vlasti. Přestože se mu nikdy nepodařilo dostat se do boje na frontě, svou roli sehrál ve zpravodajské službě a organizování útěků z německého zajetí. Věřil ve svobodu a spravedlnost a bojoval za ni až do konce. Jeho odvaha a oddanost v boji proti nacismu nezůstaly neodměněny. Za své činy byl oceněn mnoha vojenskými vyznamenáními, včetně Československého válečného kříže a Medaile Za chrabrost před nepřítelem. Dokázal získat cenné informace pro spojenecké síly a snažil se organizovat útěky spolu s dalšími zajatými letci. Jeho život byl přerušen tragicky, když byl zavražděn gestapem v roce 1944, ale jeho dědictví žije dál. Byl povýšen in memoriam na plukovníka a je považován za jednoho z hrdinů československého odboje.

Syn rolník Adolfa Valenty, jenž brzy po synově narození narukoval do rakousko-uherské armády a padl hned po začátku 1. světové války. Matka se s třemi dětmi těžce protloukala a nakonec se znovu provdala za domkáře Františka Večeře. Inteligentní a vnímavý Arnošt vychodil obecnou školu v rodném Svébohově a v letech 1925–1933 studoval na zábřežském reálném gymnáziu, kde 23. 6. 1933 úspěšně maturoval. Jelikož však na jeho další studia rodině nezbývaly prostředky, nastoupil

31. 7. 1933 voj. prezenční k 81. bombardovací letce let. pl. 5 v Praze-Kbelích. Zde absolvoval měsíční přijímač, ale ze zdravotních důvodů bylo jeho zařazení k letectvu zrušeno. Namísto toho nastoupil 9. 9. 1933 do Školy pro důstojníky pěšího vojska v záloze u 8. divize v Opavě a praxi pak prodělával u 1. roty p. pl. 34 Střelce Jana Čapka. Mezitím byl povýšen na svobodníka a 28. 2. 1934 přemístěn k technické rotě. Poté absolvoval v Turnově u Vojenského telegrafního učiliště kurs pro spojovací důstojníky pěchoty a jezdectva v záloze (1. 3.–30. 4. 1934), poté se vrátil ke svému pluku, kde až do konce voj. prez. služby sloužil jako zástupce velitele spojovací čety. Do zálohy byl přeložen 14. 8. 1934 jako čet.asp. Nakonec se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání. Dne 15. 8. 1934 tedy nastoupil do VA v Hranicích, odkud byl po dvouletém studiu 1. 8. 1936 slavnostně vyřazen jako poručík pěchoty. Ihned poté nastoupil řadovou službu na Slovensku. Byl přidělen v Bratislavě k p. pl. 39 Výzvědnému Generála Grazianiho. Zde nejprve zastával funkci velitele čety u 2. roty (od 1. 8. 1936), poté byl ustanoven zatímním velitelem 3. roty (15. 9. 1937) a nakonec řádným velitelem 4. roty (31. 12. 1938). Svými nadřízenými byl por.pěch. Arnošt Valenta velmi dobře hodnocen, a to přesto či snad právě proto, že byl intelektuálem v uniformě. Jeho všeobecný rozhled a všestranné zájmy očividně převyšovaly obzory průměrných absolventů hranické Akademie. Sebevzdělávat se nepřestal ani po jejím absolvování, neboť vojenská služ- ba samotná neuspokojovala jeho hloubavého ducha. Již na gymnáziu si oblíbil filo- zofii, historii a z jazyků francouzštinu. Ihned po skončení Vojenské akademie se tedy nechal zapsat k řádnému studiu na bratislavské Universitě Komenského. Absolvoval šest semestrů historie, francouzského jazyka a literatury – nejprve v Bratislavě, pak i v Praze. Ač vojákem z povolání, soukromě studoval také filosofii, a to až do roku 1939. Události mu však nedovolily studium dokončit. V době sílící evropské krize roku 1938 byl jako dobrý znalec němčiny určen velitelem asistenční čety v prostoru okresu Žlutice v severních Čechách. Dne 24. 9. byl přidělen 3. odd. štábu skupiny Bratislava, kde působil do 15. 12. 1938. V obou funkcích se velmi dobře osvědčil jako velmi výkonný, vytrvalý, cílevědomý důstojník s širokým vojenským i všeobecným rozhledem. Za svou činnost za mobilizace dokonce obdržel dvě pochvalná uznání od náčelníka štábu skupiny Bratislava (2. 11. 1938) a od velitele Hraniční oblasti 39, div. gen. Miloše Žáka (14. 12. 1938).

Mnichovské rozhodnutí těžce zasáhlo nejen celé Československo, ale i Valentu samotného, neboť rodný Svébohov patřil k území odstoupeném Německu, a to i přesto, že tam nežil ani jediný Němec. Rozpad společného státu v březnu 1939 jej zastihl opět ve funkci velitele roty v Bratislavě. Do sousedního Polska uprchl jako jeden z prvních, jestli vůbec ne první. Důvod byl nasnadě: patřil k těm, kteří se 10. 3. 1939 podíleli na vojenském zajištění stanného práva na Slovensku a na pacifikaci tamních ľuďáckých radikálů (tzv. Homolův puč). Třebaže on sám i ostatní vojáci jen plnili rozkazy, tamní atmosféra po vyhlášení samostatného Slovenského štátu byla natolik vyhrocená, že se s několika kolegy raději rozhodl k neprodlenému odchodu do zahraničí. Již 19. 3. 1939 byl v Polsku, kam však přišel příliš brzy. Tehdy zde totiž ještě neexistovala žádná čs. voj. organizace (Československá vojenská skupina zahraniční vznikla v Krakově až 30. 4. 1939). Jelikož však proti okupantům něco podnikat chtěl, tak se tedy (souhlasem čs. vojenského atašé ve Varšavě) dne 23. 3. 1939 zavázal ke spolupráci s polskou zpravodajskou službu, přičemž úkoly měl plnit na území své vlasti. Po složení přísahy a po čtrnáctidenním zpravodajském kurzu v Polském Těšíně se v první polovině dubna tajně vrátil do protektorátu – společně s několika dalšími čs. důstojníky, kteří se zavázali k témuž. Za pomoci polských železničářů překročili hranici u Českého Těšína a pak se podle polských instrukcí rozjeli do různých koutů své okupované vlasti. Pro polský generální štáb v nich shromažďovali informace o dislokaci a organizaci německých jednotek i o dalších úmyslech okupantů. Podruhé Valenta překročil polské hranice – podle předem stanovené dohody – až večer 27. 8. 1939 v okolí Moravské Ostravy. Po sdělení informací polským úřadům se 29. 8. v Bronowicích u Krakova připojil k čs. vojenské skupině pplk. pěch. Ludvíka Svobody. Její hlavní část – a s ní i on – se následujícího dne odebrala přes Tarnów a Lvov do tábora Leśna u Baranowicz, kde ji po příjezdu, 1. 9. 1939, zastihla zpráva o vypuknutí války. S jen chabě vyzbrojenou a vystrojenou polovojenskou skupinou ustupoval na jihovýchod, směrem k rumunské hranici, ale 17. 9. 1939, po faktické porážce polské armády, se v okolí obce Podhajce skupina dostala do zajetí sovětskými vojsky, která vpadla Polákům do zad.

Další Čtení :  Zkraťte si cestu do Armádního muzea Žižkov od bývalé vlakové trati, dnes cyklostezky

V sovětské internaci pobyl půl roku, v jehož průběhu musel trpělivě snášet všechny útrapy a příkoří dlouhého putování sovětskými internačními tábory – nejprve v kasárnách v Kamenci Podolském, pak v Olchovcích a nakonec v polorozbořeném klášteře v Jarmolincích. Všude šokující ubytovací a hygienické podmínky, nepravidelná a nekvalitní strava, nedostatek vody, ale hlavně absence věrohodných zpráv, nejistota, pasivita, nečinnost a z toho vyplývající úpadek morálky části příslušníků jednotky. Prostě tzv. blahovolná internace, jak tuto periodu později nazve komunistická propaganda. Postupně vystřízlivěla i řada těch, kteří si kdysi o Sovětském svazu dělali nějaké iluze, Valentu nevyjímaje: „Rusko. Zblízka je poznávám, to v tom všedním životě,“ zklamaně reflektoval sovětskou realitu ve svém deníku. „Pozorujeme to všichni, nejen já, a poznáváme, jakou dobrou cestou jsme šli my doma.“ Ve fyzické a psychické kondici se udržoval jak pravidelným sportováním, tak i studiem angličtiny a přednáškami z české historie, jimiž zpestřoval pobyt svým kamarádům. Po příchodu do Jarmolinců se pro čs. běžence konečně našla i práce – za deset rublů denně bourali blízký kostel. Arnošt Valenta – věřící člověk – byl zdrcen, když viděl v kostelních zdech díry po střelách a kosti popa i kosti dětí, snad jeho dětí, které vyhrabávali z hlíny. „Ničit, ničit,“ poznamenává si do deníku, „revoluce tu šla a bořila. Svou strašnou silou zasáhla každou chaloupku, každý dům a každého člověka, celou přírodu.“ Jarmolince byly naštěstí jeho posledním zastávkou na sovětském území.

Na základě důvěrné dohody mezi československými a sovětskými orgány začali být totiž internovaní čs. vojáci odesílání na Západ. Dne 17. 3. 1940 byl právě v Jarmolincích zařazen do první, sedmnáctičlenné skupiny, určené k odjezdu. „Rusko zůstalo za námi,“ oddechne si ve svém deníku. „Máme šest měsíců zkušeností z pobytu v komunistickém státě a odcházíme odtud s trapnými pocity, snad všichni, bez rozdílu — zklamáni. Je jen několik těch jednotlivců posedlých idejemi, jejichž splnění není vidět ani zde.“ Z přístavu Oděsa vypluli večer 19. 3. 1940 na lodi Svanetia a přes Varnu, Cařihrad, Tripolis, Bejrút a Alexandrii dorazili 14. 4. 1940 do fr. přístavu Marseille. Ještě téhož dne byl Arnošt Valenta prezentován u čs. vojenské skupiny v jihofrancouzském Agde. Do bojů na frontě přímo nezasáhl. Pro své nevšední organizační schopnosti a všestranný rozhled byl totiž zařazen u Československé vojenské správy v Paříži. Odtud, uprostřed všeobecného válečného chaosu, byl odeslán opět na jih do Agde, kde byl 15. 6. 1940 určen velitelem štábní a strážní roty náhradního tělesa a téhož dne se mu současně splnil i dávný sen – na základě své žádosti byl přemís- těn ke zdejší letecké skupině. O tom, že by snad mohl zasednout do kabiny letounu, však nemohla být žádná řeč. Francie se záhy zhroutila a letecké skupině se v přístavu Port Vendres podařilo dostat na britskou loď Apapa. S celkem 235 čs. letci na palubě opustila francouzské břehy 24. 6. Jako vedoucí loď třináctičlenného konvoje po dvou týdnech, 7. 7. 1940, dorazila k anglickým břehům.

Další Čtení :  JAN KUBIŠ / 24. června 1913 – 18. června 1942

V Británii byl npor. Arnošt Valenta 29. 7. 1940 přijat do řad RAF VR v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer a 2. 8. 1940 se stal jedním z prvních příslušníků 311. čs. bombardovací peruti, formující se na základně Honington. Protože jednotka trpěla nedostatkem specialistů, byl určen k výcviku na palubního radiotelegrafistu, tedy v oboru, v němž určité zkušenosti nasbíral kdysi ve spojovacím kurzu u VTU v Tur- nově. V rámci anglického kurzu byl na určitý čas, s přestávkami, od 27. 8. do 28. 11. 1940, dočasně odvelen k 44. MU na základně Edzell. Svůj první operační let – noční nálet na přístav Boulogne – podnikl v noci z 8. na 9. 12. 1940, ale ze svého šestého, v noci z 6. na 7. 2. 1941, kdy opět směřoval na Boulogne, se nevrátil. Osádka v čele s P/O Františkem Cigošem tehdy po splnění úkolu osádka ztratila orientaci a po vyčerpání paliva nouzově přistála na prvním letišti, které pod sebou identifikovala. Bylo to tragické přistání – letiště patřilo Němcům, nacházelo se u města Flers jižně od Caen v Normandii. Jen lehce poškozený Wellington padl nepříteli do rukou a všech šest čs. letců skončilo v německém zajetí. Valenta ještě na poslední chvíli stačil zničit IFF, přístroj na identifikaci vlastního letounu a nacpal si do úst kódovací tabulky, vytištěné na rýžovém papíře. Pak ani jemu nezbylo nic jiného nežli společně s ostatními zvednout ruce před namířenými zbraněmi německého letištního personálu.

Druhého dne osádku přes Paříž eskortovali do průchozího zajateckého tábora Dulag Luft v Oberurselu u Frankfurtu nad Mohanem, kde ji podrobili výslechu, při němž se všichni snažili předstírat jinou národnost. Marně, neboť podle matričních čísel byli identifikováni jako Češi. Ačkoli německé orgány s nimi mínily zacházet jako s protektorátními příslušníky, a tudíž jako s velezrádci, energický zákrok služebně nejstaršího britského důstojníka v táboře, W/Cdr Harryho M. A. „Wings“ Daye, dosáhl toho, že nebyli odvlečeni na gestapo, jak nacisté původně plánovali, nýbrž do řádného zajateckého tábora. A tak 15. 2. 1941 ji dopravili do zajateckého tábora Stalag Luft I v Barthu na severoněmeckém pobřeží. Posléze letci putovali do tábora Stalag Luft III v Saganu (dnes Źiagań, Polsko).

Npor. Valenta se jako mnozí další se s osudem válečného zajatce nikdy nesmířil. Velmi rychle a velice aktivně se proto zapojil do práce saganského „útěkového výboru“ (Escaping Committee). Jelikož uměl dobře anglicky i německy, měl určité zkušenosti ze zpravodajské služby, byl inteligentní a organizačně schopný, stal se exponentem pro styk s Němci, od nichž získával důležité zprávy např. o komunikacích v okolí tábora, o příjezdech a odjezdech vlaků, o cenách jízdného apod. Opatřoval podklady k pořizování map a padělání dokumentů, obstarával jen zdánlivě drobné maličkosti, jako byly třeba části vhodného civilního oblečení nebo vojenských uniforem, německé peníze apod. K nejčastějším a nejosvědčenějším způsobům patřilo korumpování německých strážných – zejména nedostatkovými cigaretami, kávou apod. Jakmile strážný přijal úplatek, byl v pasti, poněvadž se bál prozrazení, neboť obchod se zajatci se trestal zpravidla odesláním na východní frontu. Takoví němečtí strážní byli pak víceméně nuceni přinášet věci, které pro zajatce mohly znamenat svobodu.

Valenta tak dokázal pro útěkový výbor opatřit i něco tak nepředstavitelného jako dobrý fotoaparát, fotografické papíry, vývojku nebo ustalovač. Jako člověk nezvyklý duševně zahálet, nezapomínal ani na sebevzdělávání. V Saganu fungovala improvizovaná válečná škola (Staff College). Nejprve byl jejím posluchačem, ale do roka zde velice dobrou angličtinou sám přednášel evropskou historickou, zeměpisnou, hospodářskou a vojenskou problematiku; díky svým vojenským znalostem se ve „škole“ stal učitelem taktiky. Ale jen s činností zpravodajce a lektora se Valenta nespokojoval. Připojil se k partě razičů, tajně hloubících více než stometrový podzemní tunel Harry, jehož budování trvalo osm měsíců. Jako nejvhodnější doba pro útěk byla určena noc z 24. na 25. 3. 1944. Ze 76 uprchlíků se však do Británie nakonec dostali jen tři. Ve velkorazii bylo zbylých 73 dopadeno a 50 z nich na přímý Hitlerův rozkaz zastřeleno – pro odstrašení ostatních, ale se zdůvodněním, že „byli zastřeleni při pokusu o útěk nebo proto, že kladli odpor při zatýkání“.

Další Čtení :  JIŘÍ JAROŠ / 16. 1. 1896 – 6. 4. 1943

Jako jeden z nejzasloužilejších členů útěkového výboru prchal F/Lt Arnošt Valenta, přestrojený za „stavitele Müllera“, mezi úplně prvními; partnerem mu byl F/Lt Henry C. „Johnny“ Marshall, s nímž měl namířeno do Švédska. Zprvu směřovali k saganskému nádraží, ale než se zorientovali, jejich vlak jim ujel. V úvahu připadal již jen jediný vlak, ale to znamenalo riskantní přesedání. Situaci navíc komplikoval vyhlášený letecký poplach, takže bylo zřejmé, že vlak se stejně nevydá na cestu dříve, nežli poplach skončí. Rozhodli se tedy neriskovat a šli raději pěšky do protektorátu. V noci 26. 3. 1944 však byli dopadeni poblíž Kohlfurtu (dnes Wegliniec, Polsko). Všestranně disponovaný Valenta se snažil Němce oklamat. Marshall znal německy velmi špatně, Vvydával se proto za francouzského dělníka. Naneštěstí však jeden z Němců mluvil francouzsky lépe než Marshall. Policejním automobilem je nejprve převezli do místní věznice, kde do večera počet dopadených saganských uprchlíků stoupl na 19 mužů. Následujícího dne je všechny převezli do policejní věznice ve Zhořelci, asi 60 km jižně od Saganu, kde se nakonec soustředilo 36 zatčených letců. Většinu z nich (22) odtud ve třech skupinkách gestapáci nahnali do nákladních aut a odváželi směrem k Saganu. Od té doby je už nikdo z kamarádů neviděl živé. Společně s 9 dalšími dopadenými důstojníky byl 31. 3. ze zhořelecké věznice odvezen gestapem směrem k Saganu, kam však nedorazili. Jak vyšlo poválečným vyšetřováním najevo, byli zavražděni na místě, kde se silnice ze Saganu do Zhořelce křižuje s dálnicí z Berlína do Vratislavi. Zločin spáchalo šestičlenné komando vratislavského gestapa v čele s vrchním kriminálním tajemníkem (Kriminalobersekretär) E. Luxem.

Urna s popelem npor. Valenty je uložena na spojeneckém hřbitově v Poznani. In memoriam byl povýšen – nejprve na škpt.let. (1. 7. 1947) a pak na plukovníka (1. 6. 1991). V roce 2011 mu bylo uděleno vyznamenání Kříž obrany státu ministra obrany ČR in memoriam.

Vyznamenání:

  • Československý válečný kříž 1939; Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem (6.
  • 3. 1940);
  • Československá medailí Za zásluhy I. st.;
  • Československá vojenská pamětní medaile se štítky F a VB;
  • zlatá hvězda Československého řádu Za svobodu (11. 11. 1949);

Památky:

Valentova ulice na sídlišti Praha-Černý Most II (od 19. 3. 1991), pamětní deska na kulturním domě ve Svébohově (odhalena 22. 7. 1973) a v hale gymnázia v Zábřehu, kde studoval.

Převzato z publikace Vojenské osobnosti československého odboje; sestavil kolektiv autorů

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: