Jsou spolu v životě i ve službě: Manželé Hájkovi z 43. výsadkového pluku

Kapitán Jiří Hájek a nadporučice Marcela Hájková slouží u 43. výsadkového pluku, kde se poznali i vzali. Spojuje je služba u elitní jednotky, nasazení v zahraničních misích i rodičovství dvou malých dětí. V rozhovoru pro CZ DEFENCE otevřeně mluví o tom, jaké je žít i sloužit bok po boku, jak zvládají odloučení a co by poradili těm, kdo chtějí obléknout výsadkářský baret.

Jak jste se dostali k armádě a co vás přivedlo právě k výsadkářům?

kpt. Hájek: Budu upřímný – na začátku jsem o armádě, natož o výsadkářích, neměl ani tušení. Nikdy jsem si nehrál na vojáky a podobně. Zlom přišel, když jsem po roce na ekonomickém oddělení vazební věznice Praha-Pankrác seděl ve své kanceláři, rozhlédl se po oddělení a položil si otázku, jestli toto chci opravdu dělat celý život. A odpověď byla ne. Nedokázal jsem si to představit, a tak jsem se přihlásil na KVV Liberec a udělal první krok ke změně svého života. Po standardním kolečku, až na samotném konci v ÚVN Praha, po absolvování fyzických testů, se mě personalista zeptal, jakou pozici bych chtěl. Nevěděl jsem, co si vybrat. Jediné, o čem jsem si zjistil informaci, bylo, že musím žádat pozici průzkumníka, potápěče nebo výsadkáře, aniž bych do hloubky věděl, co dané pozice obnášejí. Když personalista viděl, že jsem pořád nerozhodný, zeptal se mě, jaký je můj sen, a já odpověděl, že chci být astronaut. A na to mi řekl: „Skvělé, tak to mám pro vás místo u 43. výsadkového mechanizovaného praporu v Chrudimi. To jsou výsadkáři a ti mají k nebesům nejblíže.“ Tak jsem to podepsal a začal cestu k „Chrudimákům“ jako řidič minometného družstva roty zbraní.

npor. Hájková: Já jsem jako malá mluvila o tom, že budu právnička, potom jsem chtěla být novinářka a nakonec jsem chtěla být válečnou reportérkou. Nikdy mě nenapadlo, že v armádě se dá pracovat, znala jsem to jen jako základní vojenskou službu z vyprávění mého táty. Ale že se dá studovat vysoká vojenská škola pro mě bylo překvapením, o kterém jsem se dozvěděla na střední škole, když si tuto cestu zvolil člověk z mého blízkého okolí. A v tu chvíli se mi to zdálo skvělé – studium vysoké školy, společně s „akčními“ prvky, sportem, nemusela jsem řešit další brigády a profesní uplatnění po škole – stoprocentní.

Poznali jste se už v uniformě, nebo až později? Jaký byl váš první dojem jeden z druhého?

kpt. Hájek: Poznali jsme se na útvaru v Chrudimi. Poprvé jsem ji zahlédl z okna, když šla přes „buzerák“, a říkal jsem si: „Jé, další slečna u paras.“ Tehdy jich bylo na útvaru do deseti. Až pak jsem zjistil, že je to nová kolegyně mé tehdejší přítelkyně. V té době jsem se, teď již manželce, hlásil, když jsem si šel promluvit s tehdejší přítelkyní do jejich společné kanceláře.

npor. Hájková: Poznali jsme se v uniformě, u nás na útvaru. A první dojem? Říkala jsem si, že moje kolegyně má sympatického přítele.

Jaká je vaše odbornost u 43. výsadkového pluku?

kpt. Hájek: Momentálně jsem na pozici velitele Střediska zbraní.

npor. Hájková: Vrátila jsem se nedávno po pěti letech doma s dětmi a v současné době působím na pracovišti pro bezpečnost informací (OBI). Ale většinu svého působení u výsadkového (dříve ještě) praporu jsem strávila na skupině logistiky štábu, jako náčelnice pracoviště logistického zabezpečení personálu a nemovité infrastruktury, konkrétně jsem řešila proviantní zabezpečení. A díky logistickému zaměření jsem také dostala možnost vyjet na misi do Mali.

Jaké jsou podle vás největší výzvy každodenní služby u 43. výsadkového pluku?

kpt. Hájek: Zajímavá otázka. Na tohle použiji frázi: „Kdo nesloužil v Chrudimi, nic nezažil.“ Je pravdivá každým písmenem. Každá funkce a hodnost má své výzvy, které musí řešit a splnit s nejlepším svědomím. Například pro mě je to momentálně každodenní skloubení a plnění mnoha úkolů, a to s omezeným počtem vojáků vhodných pro splnění daného úkolu. Tuto otázku hodnotím z pozice člověka, který si prošel všemi funkcemi. Dovolím si říct, že je potřeba být všestranný, pružný a přizpůsobivý danému úkolu – což je jeden z atributů kvalitního výsadkáře. Úkoly se plní ve vysokém tempu a pro většinu lidí z venku je to mnohdy až nepochopitelné. Takže největší výzvou je se přizpůsobit a splnit úkol služby, a zároveň to skloubit s rodinným životem.

npor. Hájková: Tak tady se to bude určitě lišit dle služebního zařazení a samotné povahy služební činnosti. Pro mě je to nyní učení se nových odborných dovedností, splnění toho, to si služba v armádě žádá – všechny vstupní procedury a přezkoušení. Pro mě je to pak také organizace času a priorit, abych skloubila jak moji odbornou práci, tak fyzickou přípravu, která je pro službu i moje psychické zdraví nutností.

Co vám nejvíc pomáhá držet si motivaci i v náročných obdobích?

kpt. Hájek: Rozdělím to na dvě roviny. V té první je pro mě v náročných obdobích motivací má rodina, její bezpečí, klid a spokojenost. V druhé rovině je to hrdost na to být výsadkář. A jakkoli může být období náročné, výsadkář se nikdy nevzdává a svojí práci vždy odvede a splní úkol. S tím jde ruku v ruce i kolektiv stejně smýšlejících lidí, které máte kolem sebe. Protože jen pevně semknutý kolektiv dokáže projít dobou temna a vyjít z toho silnější a připravený na další, náročnější výzvy.

npor. Hájková: Pro mě je to zrovna ta možnost jít si v práci zasportovat nebo se dále vzdělávat (máme možnost chodit na angličtinu) a z práce přijít domů tak nějak saturovaná, že jsem si zasportovala, že jsem se v něčem dál posunula, že jsem odvedla práci, která byla třeba. A v tu chvíli mám doma čistou hlavu a svůj volný čas mohu trávit se svojí rodinou. Také jistota, že mi přijde výplata a že si za ni mohu dovolit, co potřebuji, i to co chci. No a v dnešní době se samozřejmě celkově ukazuje důležitost armády a člověk je rád, že může přispět svým dílem k tomu, aby to celé fungovalo, jak má.

Jak se prolíná vojenský život s vaším soukromím?

kpt. Hájek: Každopádně prolíná. Ať benefity, které vám výcvik nebo případné nasazení do soukromí přináší. Mám na mysli zvládání krizových situací, poskytování první pomoci a mnoho dalšího. Zároveň vám může zasahovat do civilního života, například co se týče trávení volného času. Někdy se sejdou úkoly, které musíte splnit, zrovna když jste chtěl jít na koncert nebo jste měli naplánovanou dovolenou. A namísto toho v ten moment sedíte ve služebním autě a můžete si jen představovat, v lepším případě, jak si rodina užívá váš lístek na koncert.

npor. Hájková: No, naprosto. A zároveň si nemyslím, že bychom byli nějaká šíleně „zelená rodina“. Oba víme, o čem mluvíme, o čem to je. Tím, že jsme i u stejného útvaru, známe oba jeho zvyklosti, zvláštnosti, známe lidi. Máme kamarády, s kterými se vídáme i mimo pracovní život. Nebudu tvrdit, že se doma nikdy o práci nebavíme, někdy to prostě vypluje. Vlastně si to ani neumím představit jinak, protože míra pochopení toho, co se tam děje, je veliká. Ale není to v rámci našeho života téma číslo jedna – společně jsme si dodělávali vysokou školu, stavěli dům, máme dvě děti, nakonec jsme se i vzali (hezky postupně) – to vše v průběhu pěti let. Jsme spolu rádi prostě my dva – a to je hlavní téma.

Co je podle vás na službě manželů u stejného útvaru nejtěžší a v čem naopak vidíte benefit?

kpt. Hájek: Nejtěžší věci nás, jako manžele s dvěma malými dětmi (4 a 2 roky) u stejného útvaru, teprve čekají. A to hlavně v časech plukovních cvičení, různých kurzů a dalších povinností. Bude výzva skloubit profesní život s tím rodinným. Jako benefit vnímám určitě to, že hned víme, co koho čeká po pracovní stránce. A stěžejní záležitosti můžeme rozplánovat hned na začátku a najít správnou cestu ke splnění každého svého úkolu.

npor. Hájková: Navážu na to, co je nejlehčí – prostě oba víme, co se děje, co se plní, jak to chodí. Pro oba je to naše práce a nemusíme si dlouze vysvětlovat, že „ano, na to cvičení jet prostě musím“ a tak dále. A nejtěžší je skloubit péči o děti, když oba musíme někde být zároveň, ať je to například cvičení celého pluku nebo se prostě sejdou služební cesty a povinnosti ve stejnou dobu. Za tu krátkou dobu jsme to zatím neřešili, ale víme, že tyhle výzvy přijdou. Ovšem dá se to, i v rámci každodenní služby se dá udělat úprava pracovní doby. A teď, když jsou děti opravdu malé, je i vstřícnost od velení. Pokud to nejde jinak, máme rodinu, která nám vždy pomůže.

Dokážete od sebe navzájem přijmout kritiku, když jde o vojenské dovednosti nebo výkon?

kpt. Hájek: Myslím, že ano. Určitě mi manželka přinesla vhled do některých logistických byrokratických (pro mě) nesmyslů, které ze své pozice velitele střediska vidím přímočaře a jednoduše ke splnění.

npor. Hájková: Já bych si vojenské dovednosti svého muže netroufla vůbec soudit, protože v jeho odbornosti jsem naprostý laik. Ale i tak si v rámci profesního života máme co předat. Myslím si, že svému muži ukazuji, že není třeba věci vždy řešit impulsivně, radikálně, že v jeho pozici je třeba zapojit trochu té „diplomacie“, jak tomu s oblibou říkáme. A on mi dává sebedůvěru nebo zpětnou vazbu v situacích, kdy si nejsem jistá svým rozhodnutím nebo vyhodnocením situace.

Je nějaký moment ze cvičení nebo mise, který se vám oběma nesmazatelně vryl do paměti?

kpt. Hájek: Takových momentů, z třech nasazení v Afghánistánu a jednoho nasazení v Mali, je rozhodně spousta. Určitě bych vzpomenul první zkušenost z mého prvního nasazení. Jako mladý desátník jsem druhý den v Afghánistánu na základně zažil poplach, kdy na ni letěly rakety. Byl to moment, na který se můžete připravovat, ale dokud to nezažijete, tak nevíte, jak se zachováte. Pamatuji si to, jako by to bylo včera, když mi ve vteřině hlavou proběhla myšlenka: „Tak, a je to tady. To zvládnu.“ Díky výcviku jsem dělal přesně to, co bylo třeba. Během druhého a třetího Afghánistánu jsem se dostal do mnoha nastřelení naší patroly, ze kterých jsme se zvládli vyvázat bez zranění a ztrát.

Zmíním jednu zkušenost, kdy moje vozidlo najelo na IED (improvizované výbušné zařízení), kde jsme celá posádka měli veliké štěstí, že nálož vybuchla pod zadní nápravou našeho vozidla MRAP, které to ustálo. Přirovnal bych to k tomu, jako když nakopnete míč – asi tak se zachovalo vozidlo, které váží 22 tun. Někdo mě nakopl a měl jsem plné ruce práce, abych vozidlo udržel na vozovce. A od té doby celá posádka tento den slavíme jako den, kdy jsme se podruhé narodili a posíláme si přání k tomuto dni celých 11 let.

npor. Hájková: Těch momentů je určitě spousta, ať už z mise, kde jsme byli společně, a rozhodně i z těch, kde byl manžel sám. Některé momenty si chceme nechat pro sebe, některé není vhodné publikovat. Ale jeden takový společný je, když nastala vyhrocenější situace na základně, všichni byli na svém místě, věděli, co mají dělat. Já jsem se jako jediná žena našeho uskupení cítila v bezpečí. Mým úkolem jako logistky bylo nemotat se do jejich úkolu. Nicméně i tak jsem chtěla být užitečná a mého nynějšího manžela, tehdy kolegy / kamaráda, jsem se zeptala, jestli mohu s něčím pomoct. A on mi řekl: „Udělej mi šťávu.“ Tak jsem ji udělala a prý to velice pomohlo v řešení situace.

Zažili jste situaci, kdy vám partnerská důvěra pomohla i v ryze vojenském kontextu?

kpt. Hájek: Myslím, že jsme se do takové situace nedostali. Každopádně důvěra je základní kámen jak dobře fungujícího vztahu, tak dobře fungující jednotky. Bez důvěry jeden v druhého jste ztraceni a slabší.

npor. Hájková: V takové situaci jsme zatím nebyli, protože po tom, co začal náš partnerský vztah, jsme se do takového kontextu nedostali (začal covid a do roka jsem byla doma s dětmi). Nicméně si troufám tvrdit, že to, že se známe z vojenského prostředí, ze situací, kde se jako „civil“ neocitnete, nám obecně pomáhá v naší partnerské důvěře a v tom, že víme, kdo je po našem boku.

Co byste si přáli, aby veřejnost více chápala o životě vojáků?

kpt. Hájek: Aby si veřejnost uvědomila, že vojáci nejsou žoldáci. Jsme represivní složkou vlády, kterou si občané sami zvolili, a my plníme úkoly té vlády, která je aktuálně v ČR u moci. Nehledě na to, že spousta občanů ani nechápe plnění mezinárodních závazků. Jedna z věcí, kterou jsem musel také mnohokrát vysvětlovat, byla, když mi někdo tvrdil, jak si jako vojáci nakupujeme předraženou techniku a vybavení. Někdo si prostě přečetl poutavý titulek v mediích, aniž by znal veškeré souvislosti daného projektu. Což je velký problém. Média často zveřejní jen částku, ale už nenapíšou, co ta částka vše obsahuje a další souvislosti. A veřejnost si tvoří názor jen na základě titulku, což na nás vojáky hází špatné světlo. Má odpověď je: „Já si rozhodně nic nekupuji.“

npor. Hájková: Nesetkala jsem se s nějakým velkým nepochopením ze strany lidí v civilu. Možná snad jen uvést na pravou míru to, že nejsme žoldáci, kteří chtějí válku, právě naopak. Zdá se mi, že v některých sociálních skupinách panuje tohle přesvědčení. Pak mě taky rozesmává, když řeknete, že jste voják, že automaticky umíte zabít chlapa holýma rukama. Jakoby základy máme samozřejmě všichni, ale míra výcviku se liší. Takže snad, aby si lidé uvědomili, že armáda – vojáci, to jsou lidé, kteří se rozhodli bránit svoji vlast, každý podle svých schopností a dovedností, které mají různou povahu, spadají pod různé odbornosti, a dohromady to dává to nejdůležitější, co můžeme mít – bezpečnost pro naši zemi.

Kdybyste měli vyzdvihnout jednu vlastnost toho druhého, která vám nejvíc pomáhá v armádním i osobním životě, jaká by to byla?

kpt. Hájek: Určitě bych vyzdvihl její empatičnost a schopnost diplomacie. Manželka se mi snaží vštípit především větší míru diplomacie, protože ne vždy je dobré nadřízeným v armádě odpovídat tak, jak mi pusa narostla. Což je pro mě dost obtížné, jelikož jsem hodně přímočarý v řešení problémů a úkolů.

npor. Hájková: Za mě to je určitě to, že mi dává pocit bezpečí. Ať to bylo v misi nebo teď na té naší společné a nejdůležitější. Je to takový pevný bod, o kterém vím, že se o něj mohu opřít. Je to člověk, který přebírá za svoje činy svoji zodpovědnost, což je důležité jak v jeho práci, tak i v partnerství.

Máte společný rituál nebo tradici, která vás drží pohromadě i v době odloučení?

kpt. Hájek: Společný rituál nemáme. Tím, že jsme oba vojáci, tak to asi vnímáme jinak než veřejnost. Plnění úkolů, ať v rámci cvičení, zahraničních nasazení nebo jiných povinností, oba bereme jako součást naší služby. Ačkoli ne vždy je to jednoduché právě pro skloubení s rodinným životem. Pokud ale máte fungující vztah po všech stránkách, dá se překonat i delší odloučení, třeba při zahraničním nasazení.

npor. Hájková: Řekla bych, že nějaký rituál nebo tradice nemohou překonat odloučení, pokud vztah nemá pevné základy. Takže je to prostě budování vztahu v každodennosti, neupadnout do rutiny, komunikovat, když to jde (protože s dětmi to nejde vždy), hledat si čas pro nás dva. A ten společný čas naplňovat co nejkvalitněji po všech partnerských stránkách.

Jak si představujete svou společnou cestu v armádě za pět až deset let?

kpt. Hájek: Ideální by pro nás bylo se časem třeba dostat společně na zahraniční pracoviště. Samozřejmě už víme, jak to v armádě chodí – přijde čas povyšování a plnění úkolu na jiném pracovišti, ať už v Praze nebo Olomouci. Jestli to potká dříve mě, nebo mou ženu, se uvidí. A až to nastane, postavíme se k tomu tak, aby to bylo co nejlepší pro naši rodinu, a zároveň jsme splnili karierní výzvy na nových pracovištích.

npor. Hájková: Jelikož se oba pohybujeme ve zlatém sboru a známe nějaké zvyklosti, kdy se musíte podívat i mimo svůj útvar, kdy se musíte kariérně posouvat, je možné (a to se týká hlavně manžela), že se naše cesty služebně rozdělí. Já nás hlavně vidím za pět až deset let na společné cestě životem, a to, kam nás zavedou služební povinnosti, se uvidí. Na všechno se dá najít řešení.

Kdyby jednou vaše děti nebo blízcí chtěli nastoupit k výsadkářům, co byste jim poradili?

kpt. Hájek: Každopádně bych jim doporučil se fyzicky připravit. Limity výběrového řízení jsou veřejně dostupné. A řekl bych jim, ať se nebojí a zkusí to. V éteru koluje hodně báchorek o výsadkářích. Jako velitel mám možnost vidět na mladé generaci vojáků, že často staví své vlastní bubliny domněnek na základě nepotvrzených informací a povídaček. Mladí lidé pak často nové výzvy ani nezkusí, protože je samozřejmě pro ně jednodušší nedostávat se do diskomfortu. Další věc je, že se často při náznaku bolesti, únavy nebo jiného nepohodlí rychle vzdávají. Bohužel, tento přístup z nich dělá, z mého pohledu, slabé jedince. Protože jen tehdy, když si sáhnete na dno, nevzdáte se, zvednete se na nohy a jdete dál, vás někam posune a připraví na horší časy. Takže závěrem: zvedněte hlavu, hrdě se postavte svému strachu a překonejte ho, protože nikdo jiný to za vás neudělá. „Pot šetří krev!“

npor. Hájková: Ať to prostě zkusí. A nemyslím to tak, ať to zkusí, a když jim budou chybět kamarádi nebo přijde první nepohodlí, ať se na to za týden vykašlou. Myslím to tak, že když vás něco někam táhne, nemá smysl vymýšlet důvody, proč to nejde, zaleknout se a raději to ani nezkoušet. Ale naopak najít způsoby, jak toho docílit, věnovat tomu svoje úsilí, něco dotáhnout do konce. Samozřejmě to vyžaduje nějakou fyzičku, psychickou odolnost. Ale když to dokážete, služba u výsadkářů vám může ukázat, že zvládnete i to, o čem jste si nemysleli, že je možné. A to vás samozřejmě posune i ve vašem osobním životě.

ZDROJ ZDE