Od Off

LEZENÍ je úžasný sport

Když se s někým bavím o lezení nebo, když sleduju nějaký lezecký film, začnou se mi potit ruce. Takovouhle fyzickou reakci nemám u žádného jiného sportu. A rozhodně nejsem výjimka. Je to podmíněný reflex, který se dá srovnat snad jen s erekcí při pomyšlení na sex. Pobavil jsem vás? Myslím, že se teď pousmál asi každý. Ale je to tak, ono to má totiž víc podobností. Při lezení byste neměli myslet na nic jiného než na lezení a u sexu je to podobně, jinak váš prožitek není dokonalý. A o to přeci jde, ne?

Z mého osobního pohledu a přístupu je tenhle sport spíš životním stylem než sportem a podle toho taky k němu přistupuju. Nebažím po výkonech, i když je příjemné cítit, že se člověk zlepšuje. Nastává pocit uspokojení a radosti. Ale s lepší výkonností má lezec i možnost lézt víc cest. Nejenom co do počtu cest za sebou, ale těch lehkých cest totiž v lezeckých oblastech moc není. V podstatě i tady platí Gaussova křivka, jako skoro všude. To znamená, že je málo lehkých cest, nejvíc středních a opět málo těch těžkých. Nejvíce cest je spíše lehce nad středem obtížnosti. Co to ta obtížnost je? V současné době se podle mě nejvíce používá Francouzská a UIAA stupnice k určování obtížnosti cesty. Nejnižší číslo je pevně dané, ale ta nejvyšší se neustále posouvají, protože jsou lepší a lepší lezci. O stupnicích ale psát nebudu, o tom se klidně můžete dočíst třeba TADY, pokud budete mít zájem.

*Tady jsem našel na serveru 8a.nu celosvětové rozdělení cest podle francouzské obtížnosti*

Jen na vysvětlenou: UIAA je česky Mezinárodní horolezecká federace (UIAA je z francouzského Union Internationale des Associations d’Alpinisme, anglicky International Climbing and Mountaineering Federation). Je to mezinárodní organizace sdružující horolezecké svazy jednotlivých zemí.

JAK JSEM NA TOM JÁ?

Co se týká stupně obtížnosti, kde jsem se pohyboval v době svého lezení jako hlavního sportu, tak tam jsem byl naštěstí blízko středu, takže jsem měl vždy opravdu na výběr velké množství cest. Lezl jsem běžně Francouzské šestky. Teď jsem spíš na spodní hranici šestek a v pětkách. Ale asi bych se do toho zase rychle dostal, kdybych opět lezl pravidelně. Nicméně to zatím nemám v plánu a budu lézt jen občas a i z jiných důvodů než je lezení samotné. A o tom by měl být vlastně tenhle článek. Proč na skály lezu a proč lezu hrozně rád?

POBYT V PŘÍRODĚ

Tohle je pro mě v současnosti asi nejdůležitější aspekt lezení na skalách. Navíc se v drtivé většině leze za hezkého a teplého počasí. Takže užívání si přírody v tomto čase je prostě dokonalé. Sáhnout si na vyhřátou skálu od sluníčka je pro mě něco jako si ohřívat ruce večer u ohýnku. Prostě slastný pocit. Skála taky voní. Voní každá jinak. Jiná vůně je pískovcová, jiná je vůně žuly či vápence.

Další Čtení : Novinky na webu

Hodně skal je vyšších než okolní stromy, takže se vám nahoře otevřou krásné výhledy po okolí. Lezec je potom odměněn nejen pocitem uspokojení, že cestu zdolal, ale právě i tím výhledem do dálky.

Při lezení po členitějších skalách míjíte spoustu kapes a štěrbin, kde se uchytila půda a na ní semínka, která tvoří krásné minizahrádky s mechem, trávou a kapradinami. Míjet taková místa pohladí duši.

Hodně často se na skalách vyhřívá hmyz i jiní živočichové. Nesčetněkrát jsem během lezení míjel motýly či ještěrky, no občas i mouchy, které tak nezaujmou, ale jsou tam. Sem tam si na blízkou větev sedne ptáček a zazpívá.

Při pobytu pod skalou jste dost často přímo v lese, kde je prostě parádně v jakémkoliv ohledu. Pokud jde o vícedenní akci, tak se často v lese i spí a takový spánek mám ze všech nejradši.

*Výlet za lezením na Slnečné skaly* u Porúbky

FYZICKÁ AKTIVITA

Další věcí, která mě na lezení baví, je to, že mám večer po akci příjemně zmožené celé tělo. Všechny svaly a šlachy jsou protažené a mám pocit jako bych byl kočkou, ale přiměřeně zvalchovanou. Tělo se mi zdá pružnější než obvykle a mám chuť lézt dál a dál, ale síla už není. Jen zůstává ten příjemný pocit z dobře odvedené “práce”.

Jak jsem psal v některém předchozím článku, při lezení se výborně zlepšuje koordinace celého těla a cit pro rovnováhu. Hodně často musím přemýšlet, jak tělo natočit, z jaké strany těžké místo překonat, jak lézt tak, abych co nejméně zatěžoval ruce a naopak veškerou námahu přesouval na nohy. Neustále se snažím chyty prstama držet jemněji a s menší silou tak, abych se sice ještě udržel, ale abych se unavil co nejpozději. Protože díky silnému stisku se předloktí a prsty unaví nejdříve a pak vám takzvaně natečou bandasky – předloktí ztvrdne a prsty už nic neudrží. Když se mi daří a cesta je příjemná, mám pocit, jako bych nahoru tančil a ne lezl. Nesnažím se natahovat ruce příliš daleko, dělám krátké kroky na špičkách bot, kroutím se a natáčím, jsem jako baletka.

Kdysi jsem pronesl větu: “Výhoda lezení je ta, že se u toho člověk nezadýchá.” Pak jsem vlezl do těžší cesty, naštěstí ji vylezl celkem rychle a bez zaváhání, ale vrátil jsem se se supěním jako lokomotiva. Při lezení se roztahují a čistí plíce a také posiluje srdce. Je to aerobní sport, občas mám na skále pocit, jako bych běžel maraton, jindy sprint.

*Tady to je v pohodě, ale úplně vpravo už to bude trošku do kopce, to zkusím příště*

POBYT S PŘÁTELI

Vždycky jsem byl na skalách jen s lidmi, které mám rád. Osobně jsem nepoznal lezce, který by byl v té chvíli během lezení naštvaný nebo smutný. Genius loci skal prostě člověku nedovolí nic jiného, než se cítit dobře.

Další Čtení : Aleš Cápal: Letošní cvičení AMPLE STRIKE se vydařilo a lépe než jsem očekával

Nejen přímo v době lezení, když čekám, až na mě přijde řada, nebo, když jistím jiného lezce, mám spoustu času si hezky popovídat s dalšími lidmi ve svém blízkém okolí. Občas si pokecám i s tím, koho jistím nebo on jistí mě. Nastává to v okamžiku, kdy lezoucí nalezne odpočinkové místo. Občas si i radíme, kam dát ruku nebo nohu, když ten nahoře neví jak dál nebo ze svého místa nevidí vhodný stup či chyt.

Když se zrovna neleze a dělá se třeba pauza na jídlo nebo, když se při vícedenním pobytu na skalách ráno a večer dělají společné snídaně a večeře, uléhá se ke spánku, popíjí se, je krásná veselá přátelská atmosféra protkaná právě prožitými strastmi a radostmi z lezení. S některými lidmi se nevidím celý rok a pod skalou, jako bychom se viděli včera. Máme si stále co říct, jsme na jedné vlně.

V současnosti lezu nejčastěji se svou ženou Jitkou (jak jsem minule také psal). Lano, které nás spojuje na skále, je i symbolikou do našeho všedního života. Při lezení si musíme stoprocentně důvěřovat. Pokud jistíte, musíte věnovat maximální pozornost tomu druhému, co leze. Nemůžete lézt s někým, s kým jste rozhádaní. Jste tým, který nemůže být v tu chvíli jen dvojkou sólistů. To radši na skály vůbec nejezdit. Ale týmová práce a důvěra se naopak promítá i do jiných životních situací. Prostě se i v běžném životě snažíme s ženou být na “jednom laně”.

*Jíťa študuje cestu* *a já lovím matroš*

CESTOVÁNÍ

Jelikož nemám skály hned u domu, jsem nucen k nim cestovat. Také chci poznávat různé lezecké oblasti a ne jen jednu. Takže mi cestování vůbec nevadí, naopak. Rád poznávám nová místa, nové kraje i země. I cesta samotná je zážitek, který mi vždy udělá radost. Ne vždy sice dojedeme, kam jsme chtěli, ale i bloudění je zábava, když jste v autě s lidmi, o kterých jsem psal výše. Vždy jsme ale dojeli šťastně do cíle a o to víc si užívali naše malé vítězství.

Dvakrát jsem jel do Itálie za lezením stopem s kamarádem Honzou (o kterém jsem už psal minule). Stopování je dost specifický druh cestování, kdy nikdy nevíte, koho potkáte. kdo vám zastaví. Hodně často se jde dost kilometrů pěšky, třeba když vás někdo vyhodí na okraji velkého města a vy potřebujete na druhý. Pamatuju si, že jsme šli přes celou třistatisícovou Veronu a to v noci. Na druhou stranu nás překvapilo, že jsme na druhém okraji někdy po půlnoci narazili na člověka, který nás odvezl do třicet kilometrů vzdálené vesničky Ceredo, kde jsme chtěli lézt. O stopování a zážitcích během něho by se dala napsat spousta historek a příběhů.

ADRENALIN

No a lezení by nebylo nazýváno adrenalinovým sportem, kdyby se během něho v těle neprodukoval adrenalin, že? To je také jeden z prožitků, které mám rád. Přirozenou lidskou vlastností je strach z výšek a pádu. I já mívám občas strach, že spadnu a natluču si či se odřu. Je to hlavně v těžkých místech, kdy jsem (z mého momentálního pohledu) vysoko nad jištěním. Ruce se začnou víc potit, zrychlí se dech, nohy vám telegrafují (to znamená, že se při stání na špičkách nekontrolovaně míhá pata nahoru a dolů, jako prsty telegrafisty na páčce telegrafu). A v tu chvíli se samozřejmě vyplavuje adrenalin. Ale po vydýchání se a překonání tohoto místa a zajištění se, či dosažení dobrého chytu, se najednou dostaví slastná úleva a to je ta nejlepší odměna, která mě naplňuje.

Další Čtení : Armáda chce vojákům zvýšit náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě

*Téda, to sis vymyslela hódně dlouhej krok*

Myslím si, že už jsem o lezení napsal dostatečně a odkryl vám tak svou lezeckou duši. Původně jsem chtěl napsat jen jeden článek a nakonec jsou z něj překvapivě čtyři. Chtěl jsem se s vámi podělit o několik základních informací kolem lezení, o mém osobním pohledu na něj, o mých prožitcích a zážitcích, o tom, že lezení není jen pro někoho.

Jako o každé činnosti, by se i o lezení daly napsat celé knihy, však jich také byla spousta napsána. Jsou v nich úžasné příběhy, spousta rad a poučení. Přečtěte si je, nebo jen ten můj krátký vhled a běžte si sáhnout na skálu, přičichnout si k ní, … běžte lézt.

^{POKUD CHCEŠ ČLÁNEK OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.}

^{Systém bodování je následující . . .}^{článek je perfektní , článek je kravina}^{Formulář na komentáře a na diskusi, nápady či kritiku je ještě níž pod bodováním.}

^{Jestli tě zajímají články na stejné téma, tak hned pod čarou (za takovou knížkou) je odkaz. Dále se dají vyhledat stejná klíčová slova – za “lístečky”. Ještě se dá přeskakovat na PŘEDCHOZÍ a NÁSLEDUJÍCÍ článek.}

Přidej své body

Zdroj článku s odkazem zde | Vybírejte z vybavení třeba: