LEZENÍ – Moje historie

Jak začít? Ne, teď nemyslím, jak byste měli začít lézt po skalách, dumám nad tím, jak začít psát tenhle článek. No, nejlepší bude asi začít psát od mého “Velkého třesku” a pak myšlenky nechám jen volně plynout a budu je jen zapisovat … uvidím, co z toho vyleze.

---

JAK JSEM ZAČÍNAL

Mé úplně první začátky byly samozřejmě úplně jinde než na skalách – už jako předškolní caparti jsme lezli po stromech. To si myslím, je ta nejlepší průprava na hodně sportů, třeba včetně gymnastiky, bojových sportů a podobně. Človíček se tady naučí koncentraci, naučí se překonávat strach, naučí se snášet bolest, ale hlavně se naučí koordinovat svoje tělo.

Na skálu jsem si poprvé opravdově sáhl někdy na prvním stupni základní školy. Pamatuju si to dodnes. Byli jsme onehdy na táboře se Sokolem Harta (tenkrát to ale oficiálně byla Tělovýchovná jednota Jiskra Podhůří). Tábor – chatová osada – se současným jménem Lemberk se nachází v Českém ráji u Komárovského rybníka, takže do skal doslova, co by kamenem dohodil. Bylo tam s námi asi šest až osm dospělých, mezi nimi i náš milovaný vedoucí Karel se svou ženou Hankou. No a právě s Karlem a ještě jedním dospělým, myslím, že to byl táta Strejdy (kamarádova přezdívka), jsme se vydali ke skalám. Tam nám ukázali, jak se uváže lano jako prsák (improvizovaný prsní úvazek) a s jištěním o strom na asi pětimetrové skále nám ukázali, jak se leze.

Potom nám prsák uvazovali postupně taky a my se zkoušeli vydrápat nahoru. Pro ty na skále to byl fakt adrenalin a pro ty dole zase legrace. Je to už pomalu čtyřicet let a ještě dnes si dokážu ty pocity vybavit. Dodneška si taky pamatuju větu: “Pokud spadneš, máš čtyři minuty na to, aby ses zase postavil na nohy a uvolnil tak sevření úvazku, jinak se udusíš.” Nevím, jestli je to pravda, ale nikdo z nás radši tenkrát nespadl.

---

JAK JSEM ZAČAL OPRAVDOVĚ LÉZT

K opravdovému lezení jsem se dostal až o hodně let později. Bylo to na vejšce v Suchdole, kde jsme se dali dohromady já a můj spolubydlící (vlastně i spolužák z průmky a později hodně dobrý kamarád) Kubrt s dalším kamarádem Honzou.

Honza už měl v té době za sebou hodně let lezení nejen na skalách, ale i na horách. Jen pár pojmů, co si pamatuju od něj dodnes, tak má za sebou Tatry (zimní výstup na Lomničák cestou Hokejka), Kavkaz (Ušba a Šchelda a Elbrus). Jelikož v té době neměl s kým lézt, zeptal se nás, jestli bychom to taky nechtěli zkusit a jemu tak pomoct. Souhlasili jsme a začali s ním jezdit na lezecké stěny na Ruzyni a na Brumlovku.

Chytlo nás to natolik, že jsme začali lézt i na skalách v okolí Suchdola – nejčastěji jsme navštěvovali Kozí hřbety – skalnatý buližníkový hřeben nedaleko našich vysokoškolských kolejí. Také jsme si párkrát zkusili lámavé skály nad Vltavou na Řeži. Hodně silný zážitek ve mně zanechalo několik návštěv Prokopáku a tamních ploten – plochých nakloněných desek.

No a pak už přišly na řadu i výjezdy do skal nejen u nás, ale i v zahraničí. U nás to bylo především Srbsko a párkrát Adršpach. Ten mě ale moc nenadchl, písek prostě nemusím. No a venku mi učarovala severní Itálie a tamní oblasti Ceredo, Lumignano, Nago, Arco a další skály v okolí jezera Lago di Garda.

---

JAK TO BYLO DÁL A JE AŽ DOSUD

Během studia na vejšce se o lezení začala zajímat i Jíťa, přítelkyně mého kamaráda. Chtěla to zkusit a lezení ji nadchlo. Kluci Kubrt a Honza už na vejšce úspěšně skončili a já měl radost, že můžu s někým opět lézt, protože jsem tam zůstal najednou jako lezec sám. Jíťa se mezitím stala “singl” osobou a díky tomu jsme spolu trávili více času nejen na stěně, ale i jinde. Objevili jsme i další lezecké oblasti u nás jako třeba Žďárské vrchy a tamní Čtyři palice či Drátník, dále Mladkov, Čížkovy kameny a další. Samozřejmě jsme na Itálii nezanevřeli a spolu s kamarády (tedy i s Honzou a Kubrtem) tam párkrát vyrazili.

Nebudu dělat z Jitky záhadnou vílu, která se objevila a zase zmizela. Mým ukončením studia na vejšce naše přátelství neskončilo. Pravdou je, že už dvacet let je Jíťa “moje” víla. Lezení jsme se spolu věnovali sice jen sporadicky, ale zato jsme spolu vytvořili pár, potom pevný manželský svazek, postavili barák, zplodili dvě děti a zasadili nespočet stromů na naší zahradě – v tomto pořadí.

Děti už jsou trochu odrostlejší, takže pravidelně na dovolené v ČR i SR a občas cíleně na výlety s sebou bereme i matroš na lezení – my lezeme a děti to taky trochu zkouší. Poslední rok jsme se přesvědčili, že už děti bez nás den doma samy vydrží a tak bez nich sem tam vyrážíme lézt na skály jen my dva. Snad se to bude brzo ještě zlepšovat a budeme moct bez dětí někde zůstat i přes noc a tak si udělat lezecký víkend jako “zamlada”. No, uvidíme …

---

Tak tohle je o mé lezecké historii a současnosti v podstatě všechno. Je vidět, že lezení vás k sobě připoutá na celý život, i když se mu nevěnujete ani plně ani primárně. Ani velké prodlevy nic neznamenají. Prostě se lezení stane součástí vašeho životního stylu a celkového postoje k životu. Tedy alespoň u mě to tak je. Když jsem jen na výletě a vidím tam někoho lézt, začnou se mi automaticky potit ruce. Je to takový lezecký podmíněný reflex a já mám zase chuť si sáhnout na skálu, jak se říká mezi lezci.

A to už je opravdu všechno. Příště napíšu něco o bezpečnosti či nebezpečnosti lezení – no, to zní trochu nadneseně a odborně, ale však uvidíte sami. Opět to bude pouze můj subjektivní pohled …

---

^{POKUD CHCEŠ ČLÁNEK OBODOVAT či OKOMENTOVAT, BUDU JEN RÁD.}

^{Systém bodování je následující  . . .  článek je perfektní ,  článek je kravina
Formulář na komentáře a na diskusi, nápady  či kritiku je ještě níž pod bodováním.}

^{Jestli tě zajímají články na stejné téma, tak hned pod čarou (za takovou knížkou) je odkaz. Dále se dají vyhledat stejná klíčová slova – za “lístečky”. Ještě se dá přeskakovat na PŘEDCHOZÍ a NÁSLEDUJÍCÍ článek.}

Zdroj článku s odkazem zde | Vybírejte z vybavení třeba: