Národní přísaha 1918, významný milník na cestě k samostatnému Československu

11. 04. 2022

Dne 13. dubna 1918 byla Smetanova síň pražského Obecního domu zaplněna do posledního místa. Sešli se zde představitelé českého politického, společenského i kulturního života, aby přísahou vyjádřili společný postup a odhodlání vytrvat ve svých požadavcích na budoucí samostatný stát. Tzv. národní přísaha nejenže de facto sjednotila většinu českých vedoucích kruhů pod prapory odboje, ale spustila též řadu manifestací z jara 1918, jimiž dávala česká společnost najevo své vzrůstající sebevědomí a odhodlání prosadit nezávislost.

Pro domácí českou politiku byl na počátku války charakteristický spíše defenzivní charakter, daný již tím, že od počátku války nebyl svoláván rakouský parlament – Říšská rada a domácí politici tak ztratili hlavní platformu pro svou činnost. Po zatčení vrcholných představitelů, Karla Kramáře s Aloisem Rašínem na jaře 1915, se v ní začali více prosazovat stoupenci tzv. aktivismu, kteří doufali, že se dohodou s vládou podaří zamezit protičeským perzekucím a vyjednat národu po válce v rámci monarchie snesitelné podmínky. Zároveň probíhaly první snahy sjednotit roztříštěné strany české politické scény a docílit co nejjednotnějšího hlasu při vyjednávání.

Tyto snahy během listopadu 1916 vyvrcholily vznikem Českého svazu, který sdružoval většinu českých poslanců Říšské rady a Národního výboru, jenž mu byl formálně nadřazen a osoboval si právo rozhodovat v otázkách všenárodního charakteru. Symbolem této aktivistické politiky bylo loajální prohlášení vedoucích Českého svazu z 31. ledna 1917, jímž se distancovali od zveřejnění válečných cílů dohodových mocností, mezi nimiž bylo i osvobození Čechoslováků z cizí nadvlády. Vedle toho začala v českém zázemí, již notně vyčerpaném vleklým konfliktem, stoupat nespokojenost s dosavadní politikou – a po zveřejnění prohlášení se tato politika naprosto zdiskreditovala a vyčerpala. Zároveň však došlo k postupnému oživení veřejného života, když se nový císař Karel I. i kvůli tajným jednáním o mír rozhodl znovu svolat Říšskou radu.

Manifest spisovatelů

Nespokojenost s dosavadní politikou Českého svazu a obavy z jeho dalšího působení na Říšské radě vyústily v sepsání tzv. Manifestu českých spisovatelů, v němž z podnětu člena Maffie Přemysla Šámala čeští spisovatelé apelovali na poslance, aby hájili zájmy svého národa. Manifest do jeho zveřejnění podepsalo na 222 spisovatelů a vyvolal značný ohlas. Brzy na něj začaly navazovat dodatečné manifesty dalších profesí, v širší české společnosti dokázal získat většinovou podporu a dostal tak české poslance pod tlak veřejnosti.

Po něm pozice aktivismu postupně slábly: již při znovuotevření Říšské rady přednesl za Český svaz jeho předseda František Staněk tzv. Státoprávní prohlášení, v němž česká politická scéna vyjadřovala nespokojenost s dosavadním uspořádáním říše a požadovala její přetvoření ve spolkový stát jednotlivých národů. Současně ale také vyslovil požadavek na připojení Slovenska k Českým zemím, který byl z hlediska dualismu naprosto neproveditelný, neboť porušoval územní integritu Uherska, již se Karel I. jako uherský král zavázal bránit.

Čeští poslanci – ač se proti existenci monarchie zatím nahlas nevyslovili – se tímto krokem fakticky dostali mimo rámec říše, a pomalu se začali vydávat na cestu resistence. Později během roku 1917 proběhly uvnitř většiny českých politických stran čistky ve vedení, které odstavily dosavadní aktivistické politiky a do čela přivedly nové, zastávající nesmiřitelnější a stále radikálnější názory.

Epilogem za rokem 1917 byl generální sjezd českých poslanců na Říšské radě a následná Tříkrálová deklarace, která reagovala na mírová jednání Ústředních mocností se sovětským Ruskem v Brestu Litevském. Při ní se čeští poslanci rozhodli využít ruského požadavku práva na sebeurčení národů a požadovali přímé zastoupení na mírovém kongresu, kde by sami hájili svá práva. Prakticky se tímto požadavkem rozešli s monarchií, neboť ta by jako suverénní stát již nemohla existovat.

Toho si byly vědomy i rakousko-uherské úřady, které zpočátku deklaraci označily za nástroj nepřátelské agitace a její obsah zakázaly zveřejnit. Učinily tak později až na nátlak českých poslanců na Říšské radě. Ačkoliv se čeští politici stále ještě otevřeně nepřihlásili k požadavkům na zřízení samostatného státu, bylo jasné, že se cesty monarchie a české společnosti rozcházejí a politická situace v zemi zůstává napjatá.

Schůze v Obecním domě

K dalšímu vyostření došlo ve chvíli, kdy ministr zahraničí hrabě Czernin ve svém projevu 2. dubna 1918 nevybíravě napadl chování českých politiků. „Bídný, ubohý Masaryk není jediný svého druhu, jsou takoví Masarykové také v mezích hranic mocnářství.“ Pro monarchii měl projev krajně nešťastný dopad, neboť v něm hrabě Czernin také obvinil Francii, že záměrně protahuje válku jen proto, aby získala Alsasko-Lotrinsko a odstartoval tak tzv. Sixtovu aféru, při níž vyšla najevo tajná jednání císaře Karla I. s dohodovými mocnostmi o separátní mír. Na konci celé aféry pak bylo faktické podřízení Rakouska-Uherska Německu a postupná rezignace dohodových států na zachování monarchie v létě a na podzim 1918.

Czerninův prudký a pro diplomata těžko pochopitelný útok však našel náležitou odpověď i od českých politických kruhů, které se rozhodly svolat manifestační setkání všech národních institucí, korporací a vrstev. Na ní chtěli rázným způsobem odmítnout protičeské výroky ministra zahraničí. Schůze měla vyvrcholit přísahou všech zúčastněných, že národ ve své snaze o samostatnost vytrvá až do konce. Uskutečnila se již v sobotu 13. dubna ve Smetanově síni pražského Obecního domu. Dostavili se na ni čeští poslanci, představitelé samosprávy, vědy a hospodářství, spisovatelé a umělci i zástupci Sokola a dělnických tělocvičných jednot. K manifestaci byla přizvána také delegace jihoslovanských poslanců Říšské rady.

Jednání bylo symbolicky zahájeno chorálem „Ktož jsú boží bojovníci“, který za doprovodu varhan zpíval sbor Národního divadla. Po úvodním projevu Františka Staňka již následovala tzv. národní přísaha, jejíž text před shromážděním přednesl v té době velmi populární spisovatel Alois Jirásek. Její text nemohl nechat nikoho na pochybách, o co bude česká politická scéna v nadcházejícím období usilovat:

„Národu československému! Nesmírná válka celého světa dostupuje svého vrcholu. V bolu a hrůzách stojí nepřehledné zástupy mužů a žen československých. V potocích tryskala a tryská na bojištích krev československá. Nespočítané hroby mrtvých jsou památníky ztrát národa československého. Bědy bez mezí a konců kosí životy lidu a úzkostné zraky matek hledí v zoufalství na usýchající generace mládeže československé. Všechny bezměrné tyto oběti byly na nás uvaleny válkou, které jsme nechtěli a za kterou nejsme odpovědni. Nepodlomen, utrpením zocelen věřil a věří národ náš, že z bouří světové války vykvete na konec také jemu nový lepší život a že touhy jeho všelidské posvěceny budou mírem všeobecným, jenž lidstvo na věky ochrání od opakování katastrofy dnešní. Nechtěli jsme a nechceme, nežli žiti životem svobodným a samostatným, spravovat osudy své pod vlastní svrchovaností a budovati nepoutáni a volni bytí svoje, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po všem kulturním světě. […] Shromáždili jsme se zde, jako povolaní zástupcové Tvoji, abychom nahoru i dolů manifestovali, že všechen národ, sjednocen tak, jak toho dějiny Tvoje nejsou pamětníky, stojí jako žulová hradba za vším tím, co Tvoje poselstvo v památných svých a historických deklaracích zjevilo. Tak zde stojíme! […] slibujeme dnes a pro všechnu budoucnost: Zůstaneme, kde jsme stanuli! Věrni v práci, věrni v zápase, věrni v utrpení, věrni až do hrobu! Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa!“

Shromáždění vyslechlo projev ve stoje a při slovech „zvedáme ruce své“ všichni pozvedli ruce a sálem zahřmělo mohutné: „Přísaháme!“ Poté promluvili i další přední politici, např. Karel Kramář, Václav Klofáč, či Gustav Habrman. Také jejich projevy se nesly v ostrém protirakouském duchu.

Celá Národní přísaha byla zakončena hymnou „Kde domov můj“ a byla veřejností přijata s nadšením.

Další akce

Přestože texty přísahy ani projevů nemohly kvůli cenzuře vyjít v tisku, brzy se jejich opisy rozšířily i po ostatních městech. Tím ale velká aktivizace české společnosti neskončila. Záhy následovaly další manifestace, již za účasti početných davů manifestujících, kteří se svým protirakouským postojem nijak netajili. Během oslav prvního máje se průvodu účastnilo podle rakousko-uherských úřadů na 150 tisíc lidí.

Krátce nato, 15. května 1918, byly zahájeny oslavy padesátiletého výročí položení základního kamene Národního divadla, které navštívilo více než 120 tisíc lidí. Během oslav, jichž se jako hosté účastnili i představitelé dalších převážně slovanských národů monarchie, byla otevřeně provolávána sláva dohodovým mocnostem a politikům jako byl Woodrow Wilson, T. G. Masaryk, nebo Georges Clemenceau.

Poté již zareagovaly vídeňské úřady, které oslavy předčasně ukončily a zastavily vydávání Národních listů. Nedlouho po „divadelních slavnostech“ pak bylo vyhlášeno vládní nařízení o zřízení krajských vlád v Čechách, které by rozdělovaly České království na českou a německou část a prakticky by dublovaly činnost Zemského sněmu, což pro české politiky představovalo vážnou hrozbu. Věřili však, že Vídeň nebude mít dost sil nařízení prosadit a od léta se se vznikem Českého národního výboru začali připravovat na reálné převzetí moci.

Petr Matějček

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba: