Pplk. Miroslav Maixner: Experiment, kritika, vycházení z komfortní zóny a neustálý vývoj jsou naše nejúčinnější zbraně

Nejmladší prapor naší 7. mechanizované brigády – 74. mechanizovaný prapor „Plukovníka Bohuslava Malečka“ v Bučovicích – se připravuje na zásadní přezbrojení, ale i personální naplnění. V této souvislosti jsme požádali o rozhovor velitele tohoto praporu podplukovníka Miroslava Maixnera.

Pane podplukovníku, dnes stojíte v čele 74. mechanizovaného praporu, ale vraťme se na samotný počátek vaší vojenské kariéry. Co nejvíce ovlivnilo vaše rozhodnutí stát se vojákem z povolání?

Pocházím z vojenské rodiny, což mě samozřejmě velmi ovlivnilo při výběru mého povolání. Největším původcem mé kariéry byl můj dědeček. On sám byl velmi ovlivněn svým strýcem, legionářem. Byl to právě dědeček, kterému se „na vojně“ a později i u četnictva za první republiky velmi líbilo a dávalo mu to smysl. Vštípil mi myšlenku, že stát se vojákem by mohlo být pro mě to pravé.

Váš otec byl svého času velitel školní roty na Odborné škole Vojenské policie v Moravské Třebové. Diskutovali jste nějakým způsobem společně vaši vojenskou profesi?

Ano, diskutovali jsme nejen o studiu, ale i o mých prvních zkušenostech a poznatcích na velitelských funkcích. Nicméně zrovna můj otec nebyl úplně zastáncem toho, abych šel do armády. On mi vždycky říkal, ať se rozhodnu podle svého, že toto povolání má spoustu přínosů, ale může přinést i spoustu věcí, které mi ze života vezme. Hlavně ohledně rodiny.

Dnes jste velitel praporu, mezi vámi a otcem je nejen časový rozdíl, ale i rozdílný způsob velení a řízení. Probíráte s otcem i tyto změny?

Ano, mimo jiné diskutujeme i současné trendy v armádě ve srovnání s těmi minulými. Díky tomu, že jsme oba rozumově založení a máme rádi fakta, tak naše názory nejsou příliš rozdílné. Vždycky to bylo, je a bude o tom, co funguje nebo nefunguje. 

Vaše vysokoškolské studium na Univerzitě obrany bylo zaměřeno na obor mechanizované vojsko a vševojskový velitel. Byl to obor, který našel uplatnění v době, kdy se naše armáda angažovala hlavně v zahraničních operacích na Balkáně a v Afghánistánu?

Rozhodně našel. Kontingenty se stavěly z valné většiny z mechanizovaných jednotek. Tím, že jsem nastoupil na mechanizovanou jednotku se automaticky počítalo s tím, že pojedu do zahraničního nasazení. A taktika? Základní zásady jsou stejné nebo podobné. Myslím tím zásady pro rozhodování velitelů, práce s podřízenými nebo základ, který musí každý voják umět. Jiné pak byly spíše konkrétní situace a jejich řešení v závislosti na konkrétním úkolu.

Velmi často se hovoří o tom, že se v období zahraničních operací naše armáda odklonila od svého hlavního poslání, kterým je obrana vlastního území. Ztotožňujete se s tím?

Ano, svým způsobem se odklonila v podobě tzv. afghanizace armády, tedy uzpůsobením výcviku jednotek, jejich nasazením, akvizicí vojenské techniky, výstroje a výzbroje. Jak jsem však již říkal, hlavní zásady stále zůstávají stejné. I ten Afghánistán bylo potřeba chápat způsobem – jsem velitel mechanizované jednotky a potřebuji splnit úkol. Co armádě mohlo uškodit, byl fakt, že někteří vojáci chápali zkušenosti a postupy z Afghánistánu jako nějaké zaběhnuté a neměnné pravdy. A to nám pak ztěžovalo výcvik, protože někteří jedinci došli k přesvědčení, že to, co zrovna nepoužili v Afghánistánu, je přežité a nemusejí to proto již umět. Avšak i jednotlivé konvenční války se od sebe přirozeně liší, takže takovéto uvažování je velmi chybné.

Absolvoval jste celkem tři mise v Afghánistánu. Co vám tyto zahraniční operace přinesly? Nové poznatky či zkušenosti, které lze dnes aplikovat do výcviku a vedení praporu?

Afghánistán mi přinesl za prvé obrovské osobní zkušenosti jako velitele. Také osobní zkušenosti týkající se toho, jak lidé jednají pod tlakem, jak se člověk rozhoduje, když nese reálnou zodpovědnost za životy svých vojáků, protože na výcviku je to pořád jen jako. A pak mě mise také obohatily ohledně řešení problémů, plánování a kooperace se spojenci. Ještě dnes při své velitelské praxi stále aplikuji velké množství zkušeností ze zahraničních operací. Mimoto také využívám pro mě zásadní zkušenosti ze dvou velitelských kurzů (dvouměsíční rotní a tříměsíční praporní) v Izraeli. 

Jak náročné pro vás ty zahraniční mise byly?

Každá byla náročná svým způsobem. Ta první, 5. PRT Lógar, byla náročná, protože byla první. Vše bylo nové – koaliční prostředí, kultura místních i moje první velitelská zodpovědnost v operaci. Plněné úkoly byly velmi pestré – od doprovodu civilních odborníků na projekty až po nasazení na COP Kherwar, kde šlo zejména o to udržet v problémovém distriktu pořádek. Druhá mise, 4. OMLT Wardak, byla náročná, protože úroveň nebezpečí a nepředvídatelnosti, kterou jsem musel posuzovat, byla vysoká. A úroveň péče o vojáky a hygienu tam byla ze všech tří misí naprosto suverénně nejhorší. Žili jsme s afghánskými vojáky na jejich CP a plnili s nimi úkoly v přiděleném prostoru odpovědnosti. Kontakt s nepřítelem byl velmi častý. A ta třetí mise, 11. SR BAF Parwan, byla pro mě nejtěžší z pohledu velitele, protože jsem měl velitelskou odpovědnost za 172 lidí, tedy za celý kontingent. A musel jsem tak vystupovat i ve směru ke spojencům. Ve všech misích jsem však s sebou měl tým skvělých lidí, takových, na které jsem se mohl spolehnout, ochotných dát za své spolubojovníky ruku do ohně. 

V roce 2025 jste se stal velitelem 74. mechanizovaného praporu. Pokud se podíváme do organizační struktury mechanizovaných praporů v období vševojskové brigády, byla jejich nedílnou součástí protitanková rota. Měla by mít své místo v sestavě praporu i nyní?

Určitě, protitankové zbraně mají u praporu své místo. Na každou hrozbu na bojišti je nejlepší mít vícevrstevnou odpověď. A celkově, když se budeme bavit o vševojskových brigádách, tak podle mě mají určitě své místo na bojišti, protože pouze kooperací jednotlivých složek lze dosáhnout vítězství. A toho dosáhnou jen tehdy, když se spolu znají a společně cvičí, čehož se nejlépe dosahuje, když jsou v jedné brigádě.

Současná válka na Ukrajině ukazuje význam zapojení vzdušných bezpilotních prostředků. Měl by mít i český mechanizovaný prapor ve své sestavě jednotku dronů pro boj s mechanizovanou technikou protivníka, případně jednotku pro boj s drony?

Určitě. Myslím si, že je nezbytné, aby měl prapor svou rotu UAS/UGV a každá rota podle svého účelu své družstvo UAS. Aby mohly mechanizované jednotky na bojišti uspět, podporu těchto prostředků nezbytně potřebují. A samozřejmě by tyto jednotky potřebovaly mít k dispozici velké zásoby UAS/UGV pro úhradu válečných ztrát. Bezpilotní prostředky budou tedy určitě nepostradatelné, aby dělaly tu nejnebezpečnější práci a dokážou udělat za „málo peněz hodně muziky“. Také jejich reakční rychlost při předem nastaveném chování je ohromující.

Pokud se budeme bavit o jednotce pro boj s drony, musí být PVO nejen vícevrstevná, ale musí mít na každou hrozbu více odpovědí. Takže by bylo nejlepší, pokud by každá jednotka disponovala konkrétními protidronovými zařízeními, která odpovídají jejím potřebám a významu. V rámci PVO by pak každou hrozbu měla zachytit odpovídající vrstva, nejlépe i na více prostředcích v každé vrstvě. Nemůžeme se spolehnout na jeden prostředek, který lze rušit anebo bude jinak vyřazen z činnosti.

Zejména na ukrajinském bojišti vidíme, že klasická pěchota je velmi často pod tlakem malých dronů, které jsou schopny proniknout do otevřeného vozidla příklopem, či do budovy. Pracujete při výcviku pěchoty s těmito poznatky?

Pracujeme a ověřujeme. Využíváme nejrůznější možné spolupráce s Univerzitou obrany i dalšími subjekty tak, abychom nejen s UAS, ale i dalšími technickými vymoženostmi této doby cvičili. Jde o to, abychom vojáky konfrontovali s tím, co mohou na bojišti využít nebo potkat na straně nepřítele. Při cvičení nám tak vznikají zcela nové postupy a způsob uvažování, a to jak velitelů, tak samotných vojáků. Instruktoři na kurzech v Izraeli rádi používali dvě moudra: „Velitelé mají hlavní úkol jít vojákům příkladem ve schopnosti vycházet z komfortní zóny“ a pak „Mám rád své spolubojovníky, a proto si ode mě zaslouží tu nejvíce zdrcující konstruktivní kritiku, aby se včas posunuli dopředu, protože na bojišti už na to bude pozdě“. Je tedy jasné, že pokud chceme na moderním bojišti uspět, není jiná možnost než průběžně experimentovat, vyvíjet se a kriticky prověřovat naše postupy i techniku. Učíme se dříve, než bude pozdě. Experiment, kritika, příklad, vycházení z komfortní zóny a neustálý vývoj jsou naše nejúčinnější zbraně. Můj tým 74. mechanizovaného praporu v tom hraje zásadní roli svou aktivitou, nasazením a každodenní tvrdou prací.

Blíží se přezbrojení 7. mechanizované brigády, kam váš prapor spadá, na nová pásová BVP CV90. Jak zásadně se podle vás změní taktika nasazení mechanizovaného praporu se zařazením těchto vozidel do vaší výzbroje?

CV90 nám díky vybavení BMS (Battlefield Management System), mnohem vyšší úrovni ochrany a výrazně kvalitnějšímu systému řízení palby s mnohem většími schopnostmi a dosahy dává do ruky skvělý nástroj pro boj s nepřítelem. Nicméně co reálně nejvíce změní taktiku do budoucna, bude spíše existence UAV/UGV jednotek v praporní struktuře a využití AI pro plánování a vyhodnocování dat z bojiště. Dále to bude záviset na kvalitě a vícevrstevnosti protivzdušné obrany a schopnostech odolávat působení EB.

I špičkově vybavený mechanizovaný prapor nedosáhne požadované bojové efektivity bez odpovídající úrovně personální připravenosti a výcviku. Jak je na tom personálně 74. mechanizovaný prapor? Chybí vám v současné době nějaká konkrétní odbornost?

Výraznou potřebu vnímám u odborníků na KIS, u osádek a dílenských specialistů vozidel CV90. S příchodem nové techniky bude potřeba navýšit počet odborníků KIS a upravit jejich benefity i kariéry tak, aby byli motivováni u mechanizovaného praporu setrvat delší dobu. Díky rychlému rozvoji v tomto odvětví nemají vojáci této odbornosti o nabídky z dalších složek armády i civilního sektoru nouzi, takže je potřebujeme přirozeně udržet.

Bude rovněž vhodné, aby řidiči bojových vozidel, střelci-operátoři a dílenští specialisté setrvávali déle na funkci nebo lépe se věnovali stejné problematice na více služebních místech po sobě, nejlépe s rostoucí hodností. Růst sofistikovanosti nového systému dokládá například délka kurzu SO BVP 2, který nyní trvá 3 týdny. Pro CV90 to jsou na základě zkušeností armád, kde jsou již tato vozidla zavedena, cca 3 měsíce. U CV90 by proto bylo dobré, aby mohl voják například začít jako řadový SO v desátnické hodnosti, následně by pokračoval přes SO velitele čety/roty jako četař a rotný a poté by se mohl stát master gunnerem roty/praporu jako rotmistr a nadrotmistr. Následně by se mohl stát instruktorem na kurzech SO ve Vyškově tak, aby u nejvíce nadaných lidí zůstávalo know-how. Dané vozidlo je již sofistikované a my si nemůžeme dovolit vycvičené lidi ztrácet tak, že kvůli vidině kariérního postupu od CV90 odejdou.

Jak jsme na tom podle vás společensky? Jsme ochotní za tuto zemi bojovat?

Myslím si, že jako společnost jsme a často se jedná jen o nějakou pózu, když v médiích slyšíme, že někdo ochoten není. To často vzniká při představě obrany nějaké cizí entity, za kterou mají občané ČR bojovat. Jenže můj stát je moje vlast, můj region, moje město, moje rodina, moji přátelé a taky moje svoboda. Myslím si, že za tyhle věci je ochoten bojovat skoro každý.

Být vojákem je podle vás otázka cti, hrdosti nebo pocitu, že má zaměstnání?

Myslím si, že je to otázka hrdosti, že sloužím své zemi. A domnívám se, že pro velkou část mých podřízených také. Spoustu z nich motivuje to, že jsou v dobrém týmu nebo že budou pracovat s kvalitní moderní technikou. Myslím si také, že část z nich je hrdá i na to, kam to dotáhli. Armáda je skvělý vzdělavatel a poskytuje spoustu příležitostí pro rozvoj člověka. Máme tak u nás často vzdělané a schopné lidi, kteří mají slušnou výplatu a mohou se tak dobře postarat o své rodiny.

ZDROJ ZDE