Tomáš Pojar: Pokud nová vláda nedodrží navyšování rozpočtu na obranu, hrozí konflikt s Trumpem

Přinášíme bilanční rozhovor s prvním národním bezpečnostním poradcem Tomášem Pojarem, jehož angažmá v této roli se chýlí ke konci. Co se mu ve funkci podařilo a na co může být Česká republika pyšná? Za co můžeme být americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi vděční? A čeká nás s novou koalicí slovenský scénář? Nejen na tyto otázky odpovídal dosavadní nejsilnější hlas české bezpečnostní komunity.

V našem rozhovoru před zvolením Trumpa jste nepřímo naznačil, že byste si přál, aby vyhrál. Po deseti měsících, kdy je v čele USA Donald Trump, změnil byste nějak svou dřívější podporu? Po tom všem, co se za těch deset měsíců na globální scéně odehrálo?

Asi bych to viděl stejně. Myslím si, že Trump je se všemi problémy a turbulencemi, které jeho kroky přináší, pořád lepší volba. S Trumpem je třeba pracovat, být s ním v kontaktu, vysvětlovat mu některé věci tak, aby člověk nebyl převálcován tou druhou, nepřátelskou stranou. Sice to vyžaduje velké úsilí, ale zároveň je to prezident, který je rozhodný a za něhož má Amerika větší váhu, než by podle mě měla v téhle turbulentní době s jiným vedením. Jednoduché to rozhodně není, ale taková je realita. A alternativy by podle mě byly spíš horší.

Jak náročných bylo těch deset měsíců z hlediska zahraniční politiky? Co se muselo změnit na úrovni EU a NATO, aby si Západ udržel Trumpovu pozornost u témat, která jsou pro nás klíčová – například podpora Ukrajiny?

Evropané se prostě museli začít víc snažit. Trump už během svého prvního mandátu na Evropu tlačil, zejména pokud jde o výdaje na obranu, a evropské země díky tomu začaly obranné rozpočty postupně navyšovat. Ve druhém mandátu je ten tlak ještě razantnější, nejen abychom investovali do vlastní obrany a dokázali do určité míry stát na vlastních nohách, ale abychom také převzali větší část odpovědnosti za pomoc Ukrajině. Pro nás je to válka v Evropě, v našem bezprostředním sousedství, zatímco pro USA je to jen jeden z mnoha konfliktů, které musí řešit.

Museli jsme Donaldu Trumpovi ukázat, že to myslíme vážně a že jsme spolehlivý partner. Už delší dobu bylo jasné, že dojde k rekalibraci transatlantických vztahů – jednak kvůli pivotu USA k jiným částem světa, jednak kvůli jejich vnitřní orientaci a menší ochotě dělat globálního četníka. Pokud má transatlantická spolupráce v byznysu, technologiích i bezpečnosti dál fungovat, musíme prostě převzít větší díl odpovědnosti.

Rekalibrace se ale netýká jen obrany, ale i ekonomiky. A dohoda, které bylo nakonec dosaženo, je podle mě maximum možného. Protože když nejsme soběstační v obraně, nemůžeme si příliš diktovat v obchodu. Kdybychom posledních 30 let investovali do vlastní obrany víc, naše pozice by byla dnes lepší. Ale když nechceme platit na jednom místě, nakonec zaplatíme jinde.

Když se ještě vrátím k Trumpovi – v ekonomii obecně platí poučka, že firmy potřebují předvídatelné prostředí. Ne aby jedno rozhodnutí platilo v pondělí a v úterý bylo všechno jinak. Když to vztáhneme na zahraniční politiku, tak Trump rozbouřil mezinárodní vody. Jednou podporuje Ukrajinu, pak zase ne, jednou tlačí, pak couvá. Působí to jako naprostý chaos. Má v tom vůbec nějakou konzistentní linku?

Někdo to popsal dobře: u Trumpa je každý den nový den. A tak je potřeba na to i nahlížet. Ne upínat se k jednotlivým výkyvům, ale koukat na dlouhodobý obraz – čeho chce vlastně dosáhnout – a podle toho se zařídit. A když se na to podíváme optikou Evropy, nakonec to nebylo zase tak turbulentní. Ano, objevily se hrozby cly, občas se zavedly, pak zase zmizely. Objevila se prohlášení o Grónsku. Ale stalo se to ve skutečnosti? Nestalo.

Takže za mě je klíčové zachovat klid, být víc samostatní, vědět, co chceme, a stát pevně na vlastních nohách. Když tohle splníme, nemusíme se hroutit z každé změny tónu nebo z každého improvizovaného kroku.

A přijímat ruského diktátora Putina na Aljašce s červeným kobercem je v pořádku?

Pokud jde o politickou symboliku, jako jsou státní návštěvy a velká přijetí – zkrátka to k tomu patří. Amerika je velmoc. Když si americký prezident na takové věci potrpí, je na nás, jestli se přizpůsobíme, nebo ne. Já jsem pro to se přizpůsobit. Pro něj to znamená hodně a nás to ve skutečnosti nic nestojí.

Když se ještě vrátím k volební kampani – přišlo mi, že ve vládě a v koalici nebyl nikdo, kdo by byl nositelem a garantem bezpečnosti jako takové. A vy jste sám dříve zmínil, že v souvislosti s pomocí Ukrajině byly reálně odeslané částky mnohem vyšší, než se komunikovalo, ale z nějakého důvodu to nebylo zveřejněné. Jako by se podcenila komunikace tématu bezpečnosti i směrem dovnitř země – včetně strachu části společnosti z Ukrajinců.

Myslím si, že bezpečnost nebyla hlavním tématem voleb proto, že žijeme v bezpečné zemi. Reálným tématem voleb byl spíš vztah k vládě. A v Česku je dlouhodobý trend, že lidé chtějí změnu. Když se podíváme na posledních 35 let, nikdo mandát neobhájil s výjimkou Václava Klause – a i ten pak sestavil jen menšinovou vládu, která trvala dva roky. Češi jsou prostě neustále nespokojení a chtějí změnu a platí to obzvlášť u vzdělanější části voličů.

Téma voleb bylo hlavně ekonomické. To, co se podle mě nepodařilo, bylo přesvědčit občany o ekonomické vizi a kompetenci vlády. Ne otázka bezpečnosti. Ta problémem nebyla, protože Česko je bezpečná země. Dokonce ani ukrajinští uprchlíci nebyli skutečným problémem. Naopak, v rámci Evropy jsou právě tady nejlépe integrovaní.

Vaše angažmá v roli prvního národního bezpečnostního poradce se s demisí vlády Petra Fialy chýlí ke konci?

Můj mandát byl od začátku vázaný na mandát této vlády. Kdyby volby dopadly jinak, rezignoval bych také. A i kdyby zůstal stejný premiér a vznikla „staronová“ vláda, měl by mít z mého pohledu poradce pro národní bezpečnost znovu potvrzeného, protože vláda má nový mandát a pokaždé stojí na trochu jiném – nebo i úplně jiném – půdorysu. Já jsem tu pozici nikdy nebral jako trvalou službu ve státě. Nechtěl jsem už znovu nastupovat do role stoprocentního státního zaměstnance. A i když mě k tomu de facto donutil Putinův útok na Kyjev, pořád jsem to vnímal jako závazek na omezenou dobu – na dobu trvání této vlády.

Když se ohlédnete zpátky, které tři věci se vám v této roli povedly?

Za prvé způsob, jakým jsme zareagovali na pomoc Ukrajině ve vojenské oblasti. To, co se podařilo, je podle mě fenomenální a jednoznačný úspěch. Za druhé zvládnutí uprchlické krize. Moje role v tom byla omezená, ale jako stát a jako společnost jsme to zvládli mimořádně dobře. A za třetí jde o odstřižení od ruských energií a zvládnutí energetické krize navzdory všem problémům. A s tím souvisí i posun v jádru, jak ve velkém jaderném tendru, tak u malých modulárních reaktorů. Když to srovnám s tím, co se dělo deset nebo dvacet let předtím, tak ten posun za poslední čtyři roky je výrazný.

A které naopak nebylo možné naplnit?

Je to vždy relativní, ale myslím si, že modernizace české armády mohla být ještě dál. Udělal se obrovský kus práce a mnoho projektů se posunulo, ale pokud jde o celkovou systémovou modernizaci a připravenost na budoucí nákupy a posun do nové éry, tam je pořád spousta práce. Tady bych si přál, abychom už byli dál.

Další věc souvisí také s obranou – třeba protivzdušná a protiletadlová ochrana. Tam jsme objektivně velmi slabí, prakticky nejsme chráněni, a jsou to oblasti, které vyžadují obrovské investice. A to je přesně součást té modernizace, kde jsme podle mě mohli být dál.

A když to vezmu šířeji, i když to úplně nesouvisí s mojí rolí, tak digitalizace státu je prostě za očekáváním. Stačí se podívat na volby a na to, že nejsme schopni spolehlivě vytvořit ani základní aplikace nebo systémy, které by měly být samozřejmostí. Nezmiňuju to jako vlastní selhání, ale jako ilustraci širšího problému státu, který s bezpečností a obranyschopností nakonec také souvisí.

Co očekáváte od nové vlády v čele s ANO v zahraničně-bezpečnostní oblasti? Zaznamenal jsem, že v programovém prohlášení má být návrat ke 2 % HDP na obranu, s dodatkem, že se mají hlavně řešit audity a efektivita. Ale když si vzpomenu na Trumpa, který tlačil 3,5 % nebo i 5 % se započítáním infrastruktury a dalších výdajů, tohle by přece mohl být zásadní problém, ne?

Myslím, že to problém bude. Bude to problém ve vztahu ke Spojeným státům, problém vůči spojencům a problém vůči severní Evropě – tedy těm zemím, které jsou bohatší, výkonnější a na obranu dávají výrazně více. A bude to problém pro českou armádu: pro její modernizaci, pro schopnost bránit se a přispívat ke kolektivní obraně a dokonce i pro to nejzákladnější, třeba pro vybudování protivzdušné obrany. Ty peníze prostě budou potřeba. O tom není pochyb. Teď je otázka, jestli je to jen rétorika nastupující vládní většiny, nebo realita. V rozpočtu to tak zřejmě bude, ale pevně doufám, že si vláda uvědomí, jaké debaty se vedou v Evropě a o co dnes jde.

Jsem totiž hluboce přesvědčen, že země, které do obrany investují víc, jsou zároveň často země bohatší, nejen bezpečnější, ale i ekonomicky silnější. My máme značnou část obranného průmyslu doma. Když investujeme do obrany, velká část peněz zůstává v naší ekonomice. Je to motor inovací a růstu. Pokud to dělat nebudeme, začneme postupně padat na úroveň Balkánu a jižní Evropy.

Pro mě jsou obrana, investice do bezpečnosti a ekonomická pozice země spojené nádoby. Buď půjdeme severozápadním směrem, kde je Evropa bohatší a dlouhodobě posiluje, nebo se vydáme směrem jižním a balkánským. A ty nůžky mezi severem a jihem se stále více rozevírají. Když se podíváme na Slovensko a Maďarsko dnes, jejich ekonomiku, tak to nejsou vzory, které bychom měli chtít následovat.

A v tomto kontextu, co očekáváte směrem k podpoře Ukrajiny? Dá se čekat, že se budeme chovat jako Slovensko a Maďarsko? Možná něco „prodáme“ Ukrajině, ale tím to tak končí…

Myslím, že vláda to bude chtít posouvat tímto slovenským a maďarským směrem. Tím se do stejného bloku také sami zařadíme. Jestli skončíme úplně na úrovni Slovenska a Maďarska, to teď s jistotou říct nejde. Pořád existuje šance, že ne úplně. Ale to, že nás do této skupiny ostatní budou řadit a my sami se do ní minimálně částečně přihlásíme, je prostě realita. A je to důsledek volby, kterou lidé udělali.

Když jsme spolu mluvili před nástupem Trumpa, říkal jste, že Putin čeká na nového amerického prezidenta a že existuje šance, že si to pak nějak vyhodnotí a možná dojde na příměří. Před pár měsíci to tak i vypadalo, teď už zase ne. Jak to vidíte dnes?

Pořád čekám to samé, že jednou k příměří dojde. A dojde k němu ve chvíli, kdy si Putin spočítá, že je to pro něj výhodnější než pokračovat v bojích další měsíce. Nemyslím si, že uvažuje v horizontu tří nebo čtyř let intenzivní války. Spíš v měřítku měsíců. Teď má ještě vojáky, má munici, ekonomika sice kulhá, ale běží, Amerika na něj dostatečně netlačí, doufá, že Trumpa ještě nějak „zpracuje“ a zkusí během pár měsíců získat více území, aby byl v lepší vyjednávací pozici. Ale kdy přesně to přijde, to nevím. Nečekal jsem, že válka potrvá skoro čtyři roky. Teď někdo říkal, že trvá už déle než účast Sovětského svazu ve druhé světové válce. Je to dlouhá opotřebovávací válka a zdaleka není u konce. Obě strany to vyčerpává, ale Rusko se vyčerpává dobrovolně. A pokud se vyčerpává lidsky i ekonomicky, nemám s tím problém. Silné a agresivní Rusko je horší než Rusko oslabené.

V minulém rozhovoru jste poprvé zmínil váš vstup do aktivních záloh, k čemuž vás vedly jak morální důvody, tak to, že jste chtěl zjistit, jak to funguje zevnitř. Na co jste přišel?

Zjistil jsem, že je tu obrovský prostor pro to, aby se armáda otevřela lidem, kteří chtějí pomáhat, ať už v aktivních zálohách nebo v jiných formách zapojení. Pro Českou republiku je dobrovolná cesta mnohem lepší než povinná. A armáda teď ani nemá kapacitu efektivně využít všechny, kdo se hlásí dobrovolně, natož aby dávalo smysl něco nařizovat plošně. Vidím to na lidech kolem sebe: hlásí se, často v mnohem lepší fyzické kondici než já, mladí, připraveni sloužit a armáda je není schopná využít.

Ukazuje to na systémový problém?

Armáda potřebuje spoustu dovedností, které sama nemá a nebude je mít a musí je umět přitáhnout zvenčí. Ale tito lidé naráží na stejnou byrokracii, rigiditu a neprostupnost jako v jiných státních institucích. Dokud se nenaučíme lépe propojovat aktivity státu, byznysu a univerzit, a dokud se armáda více neotevře, budeme pořád pozadu. Moderní armádní systémy se vyvíjí extrémně rychle. Ukrajina i Blízký východ ukazují, že inovace je kontinuální proces – ne něco, co objednáte, za deset let dostanete a pak dvacet let používáte. Za pět let bude bojiště jinde a technologie úplně jinde. A naše největší brzda? Překvapivě to nejsou peníze. Ale rigidita a systémová neflexibilita. A neschopnost rychle absorbovat změnu.

Musíme například dát armádě prostor, aby mohla testovat nové věci společně s firmami. Firmy často chtějí, aby si jejich technologie někdo vyzkoušel v praxi a ve finále je to oboustranně prospěšný proces.

Můžete uvést příklad?

V minulosti jsem pracoval pro izraelskou firmu, která provozuje cvičiště a střelnice společně s armádou. Zkušenosti z aktuálních bojů se přenášejí do výcviku a musí tam být ti, kteří v tom boji byli. Když armáda pořídí nový typ pušky nebo granátometu, firma se na tom podílí, integruje ten systém a proces se neustále posouvá. V dnešním světě dronů a protidronových systémů je to permanentní a dynamický vývoj. Naše zapouzdřenost tomu ale brání. Pravidla a byrokracie často blokují spolupráci s firmami, takže ty nemají kde testovat a inovovat. Armáda pak nemá zkušenosti a kapacity, které by potřebovala. Čím více země takovou spolupráci umožní, tím lepších výsledků dosahují.

U nás se pořád bojíme, že na tom někdo vydělá peníze. Ale smyslem byznysu je přece vydělávat. Samozřejmě to nesmí být spojeno s korupcí nebo postaveno na do očí bijících maržích; musí to být podle pravidel. Přesto se často stává, že když má něco vydělat český zbrojař, vyvolává to závist, zatímco když vydělá německý Rheinmetall, je to v pořádku. To je smutné a sebezničující. Místo abychom vítali, že se tady rozrůstá bohatství a inovace, raději bychom viděli, aby peníze odtekly někam jinam do sousedství nebo na druhý konec světa. To je špatně.

ZDROJ ZDE