Zlomové body vývoje bezpečnostního prostředí
Každá generace bezpečnostních analytiků má tendenci považovat své období za mimořádné. Historie však ukazuje, že skutečné zlomy nepřicházejí ve chvíli, kdy vypukne nová válka, ale tehdy, když se změní samotná pravidla, podle nichž jsou konflikty vedeny. Právě v takovém okamžiku se dnes nacházíme.
Evropa i Severoatlantická aliance věnují značnou pozornost modernizaci ozbrojených sil, navyšování obranných rozpočtů či posilování vojenských kapacit. To je bezpochyby nezbytné. Méně pozornosti však věnujeme podstatnější otázce: zda se připravujeme na správný typ konfliktu. Největší strategickou hrozbou totiž nemusí být nedostatek tanků, letadel nebo raket. Může jí být skutečnost, že stále uvažujeme o válce prostřednictvím kategorií, které přestávají odpovídat realitě jednadvacátého století.
Bezpečnostní prostředí se nevyvíjí lineárně. Prochází obdobími relativní stability, která jsou přerušována strukturálními zlomy. Tyto zlomy nemění pouze vojenské technologie nebo charakter bojiště. Mění samotnou definici války, legitimního aktéra, prostoru konfliktu i vztahu mezi vojenskou silou a politickými cíli. Lze identifikovat pět historických zlomových bodů moderních dějin bezpečnosti.
Nejde přitom o pět různých druhů války. Jaderná válka, studená válka, válka proti terorismu, kybernetická válka a hybridní válka představují pět okamžiků, kdy se zásadně proměnila logika bezpečnostního prostředí. Každý z těchto zlomů odstranil jednu z dosavadních jistot, na nichž byly budovány bezpečnostní strategie států. Výsledkem je svět, v němž již není jednoduché určit, kdy válka začíná, kdo ji vede, kde probíhá a podle jakých pravidel bude ukončena.
Jaderná revoluce: okamžik, kdy vítězství přestalo existovat
Prvním skutečně revolučním zlomem se stal vznik jaderných zbraní. Test Trinity v červenci 1945 a následné použití atomových bomb proti Hirošimě a Nagasaki neznamenaly pouze technologický pokrok. Poprvé v dějinách lidstva získal člověk schopnost vlastní civilizační sebezkázy.
Do té doby existovala poměrně jednoduchá logika války. Vítězil ten, kdo dokázal mobilizovat více vojáků, vyrobit více zbraní, ovládnout větší území a zlomit vůli protivníka. Jaderná zbraň tuto logiku zničila během několika dní. Poprvé se totiž objevila situace, kdy absolutní vojenské vítězství znamenalo současně absolutní strategickou porážku. V okamžiku, kdy obě supervelmoci získaly schopnost druhého úderu, přestalo být racionální usilovat o úplné vojenské vítězství. Cílem se stalo zabránění válce samotné.
Tím vznikla zcela nová disciplína strategického myšlení – odstrašení. Bernard Brodie již krátce po druhé světové válce formuloval dnes slavnou myšlenku, že hlavním účelem armád již nebude válku vyhrát, ale zabránit jejímu vypuknutí. Thomas Schelling později ukázal, že strategie se přesouvá od ničení protivníka k řízení rizika, signalizaci a psychologii rozhodování.
Tento posun ovlivňuje svět dodnes. Přestože po skončení studené války převládal optimismus, že jaderné nebezpečí ustupuje do historie, současný vývoj ukazuje pravý opak. Eroze systému kontroly zbrojení, ruská jaderná rétorika během války proti Ukrajině, severokorejský program i rostoucí napětí mezi Spojenými státy a Čínou vracejí jaderné odstrašení zpět do centra strategických úvah. Jaderný zlom proto není uzavřenou historickou kapitolou, ale stále aktivní součástí bezpečnostního prostředí.
Studená válka: konflikt, který opustil bojiště
Druhým zásadním zlomem byla studená válka. Ta nepřinesla pouze soupeření dvou supervelmocí. Především ukázala, že rozhodující střet nemusí probíhat na frontové linii. Ekonomická síla, technologická převaha, propaganda, informační operace, kulturní vliv, průmyslová výroba i vědecký výzkum se staly stejně významnými nástroji soupeření jako tankové armády.
Ve skutečnosti se poprvé vytvořil model permanentního konfliktu vedeného bez přímého střetu hlavních aktérů. Bojiště se přesunulo do Koreje, Vietnamu, Afghánistánu či Afriky, zatímco skutečný strategický souboj probíhal mezi Washingtonem a Moskvou.
Právě zde vznikly základy dnešních informačních operací, ekonomických sankcí, technologických embarg i využívání zástupných aktérů. To, co dnes označujeme jako hybridní působení, není novým fenoménem. Ve skutečnosti představuje modernizovanou podobu nástrojů, které byly používány již během studené války. Rozdíl spočívá především v rychlosti šíření informací, digitalizaci společnosti a globální propojenosti ekonomik.
Zároveň vznikla institucionální architektura kolektivní obrany reprezentovaná NATO. Aliance již nebyla jednorázovou koalicí vytvořenou pro konkrétní konflikt, ale stala se trvalým bezpečnostním systémem schopným dlouhodobě odrazovat protivníka.
Dnešní bezpečnostní prostředí však přestává být bipolární. Současný svět je multipolární, technologicky propojený a charakterizovaný současným soupeřením několika mocenských center. Pokusy interpretovat dnešní vztahy mezi Západem, Ruskem a Čínou jako „novou studenou válku“ proto představují analytické zjednodušení. Současná rivalita je podstatně složitější, méně předvídatelná a výrazně méně stabilní než bipolární systém druhé poloviny dvacátého století.
Válka proti terorismu: když nepřítel přestal být státem
Útoky z 11. září 2001 nepředstavovaly pouze největší teroristický útok moderní historie. Znamenaly zásadní změnu bezpečnostního paradigmatu. Poprvé aktivovalo NATO článek 5 Washingtonské smlouvy nikoli proti státu, ale proti síti nestátních aktérů. Tím se začal rozpadat jeden ze základních pilířů mezinárodního bezpečnostního systému – předpoklad, že války vedou státy proti státům.
Po více než tři století byl westfálský model relativně jednoduchý. Státy měly své hranice, vlády, armády i jasně definovanou odpovědnost. Existovalo bojiště, protivník i okamžik vítězství nebo porážky.
Po roce 2001 se tato logika začala rozpadat. Nepřítelem se stala síť. Bez hlavního města. Bez hranic. Bez uniformy. Bez možnosti podepsat kapitulaci. Ozbrojené síly Spojených států a jejich spojenců disponovaly technologickou převahou, jakou svět dosud nepoznal. Přesto dvacetileté působení v Afghánistánu ukázalo, že vojenská dominance automaticky negeneruje strategické vítězství. Taliban nebyl schopen porazit americkou armádu. Stačilo mu přežít déle než politická vůle západních společností pokračovat ve válce.
Právě zde vzniká jeden z nejdůležitějších strategických poznatků posledních desetiletí. Vítězství již není definováno zničením protivníka. Vítězí ten, kdo dokáže déle udržet vlastní politickou vůli. To představuje radikální změnu nejen pro vojenské plánování, ale i pro demokratické společnosti. Moderní konflikty se stále více odehrávají v informačním prostoru, kde je hlavním cílem ovlivnit rozhodování politických elit a veřejnosti. Bojiště se přesouvá do médií, sociálních sítí, ekonomiky i psychiky společnosti.
Dvacetiletá válka proti terorismu zároveň otevřela dosud nevídané právní otázky. Rozšířily se pravomoci bezpečnostních služeb, vznikly nové modely sledování, cílených likvidací i extrateritoriálních operací. Mnohá opatření, která byla původně považována za mimořádná, se postupně stala standardní součástí bezpečnostní politiky demokratických států. Tento vývoj představuje významný precedens i pro dnešní debaty o kybernetické bezpečnosti, umělé inteligenci nebo ochraně kritické infrastruktury.
Kybernetická válka: první bojiště bez hranic
Rok 2007 představuje další historický zlom. Koordinované kybernetické útoky proti Estonsku ukázaly, že stát může být ochromen, aniž jediný voják překročí jeho hranice. Bankovní systém, státní správa, média i komunikační infrastruktura byly napadeny prostřednictvím internetu. NATO tehdy stálo před otázkou, která zůstává aktuální dodnes – je kybernetický útok ozbrojenou agresí?
Od té doby se kyberprostor stal plnohodnotnou operační doménou. Útok Stuxnet proti íránskému jadernému programu ukázal, že software může fyzicky ničit průmyslová zařízení. Operace NotPetya způsobila škody v řádu miliard dolarů daleko za hranicemi původního cíle. Útok na Colonial Pipeline připomněl, že kritickou infrastrukturu mohou ochromit nejen státy, ale i kriminální skupiny.
Nejdůležitější změna však nespočívá v samotných technologiích. Kybernetický konflikt zpochybnil samotnou definici ozbrojeného útoku. Ve fyzickém světě lze zpravidla identifikovat místo útoku, použitou zbraň i útočníka. V kyberprostoru nic z toho není samozřejmostí. Útok může být veden přes desítky zemí, prostřednictvím kompromitovaných zařízení třetích stran a s využitím nástrojů, které používají jak státní aktéři, tak organizovaný zločin.
Atribuce se proto stává především politickým rozhodnutím. Technická analýza může naznačit pravděpodobného pachatele, avšak konečné rozhodnutí o veřejném označení útočníka nese vždy významné diplomatické i vojenské důsledky. Z tohoto důvodu se kybernetické operace staly ideálním prostředkem působení v tzv. šedé zóně mezi mírem a válkou.
Současně dochází k další zásadní změně. Kyberprostor nezná mobilizaci ani příměří. Operace probíhají nepřetržitě. Státy jsou pod permanentním tlakem průzkumných operací, průmyslové špionáže, informačních kampaní i příprav na případné sabotážní útoky. Konflikt se stal kontinuálním stavem, nikoliv mimořádnou událostí.
Hybridní válka: vrchol evoluce moderního konfliktu
Pokud jaderná válka změnila logiku odstrašení, studená válka logiku soupeření, válka proti terorismu logiku protivníka a kybernetická válka logiku bojiště, pak hybridní válka mění samotnou logiku reality. Právě zde se nachází nejvýznamnější zlom současného bezpečnostního prostředí. Hybridní válka totiž nepředstavuje další druh konfliktu vedle ostatních. Funguje jako jejich integrátor. Kombinuje vojenské, ekonomické, informační, technologické, právní, diplomatické i psychologické nástroje do jediné koordinované strategie. Jejím cílem není protivníka okamžitě porazit, ale postupně oslabovat jeho soudržnost, důvěru ve státní instituce, ekonomickou stabilitu i schopnost rozhodovat.
Anexe Krymu v roce 2014 ukázala světu nový model konfliktu. Nebyla vyhlášena válka. Nebyli identifikováni útočníci. Nebyla překročena hranice, která by jednoznačně aktivovala kolektivní obranu NATO. Přesto byl změněn evropský bezpečnostní pořádek.
To je podstata hybridního působení. Nejednoznačnost není jeho slabinou. Je jeho hlavní zbraní. Protivník neusiluje o překročení červené linie. Naopak se snaží zůstat těsně pod ní. Jednotlivé operace samy o sobě nepředstavují důvod k vojenské odpovědi. Jejich kumulativní účinek však může být strategicky srovnatelný s klasickou agresí.
Tento vývoj zásadně mění význam pojmu obranyschopnost. Nestačí disponovat moderní armádou. Stát musí být schopen chránit energetiku, telekomunikace, finanční sektor, výzkum, průmysl, volební procesy, informační prostor i psychickou odolnost obyvatelstva. Obrana se stává úkolem celé společnosti, nikoliv pouze ozbrojených sil.
Právě proto získává stále větší význam koncept Whole-of-Society a Total Defence, který propojuje vojenské, civilní, ekonomické, technologické i společenské nástroje do jediného systému národní odolnosti. Hybridní konflikt totiž nezačíná první raketou. Začíná první úspěšnou manipulací společnosti.
Závěr: Připravujeme se na minulost, nebo na budoucnost?
Největší strategickou chybou států v dějinách nebylo podcenění síly protivníka. Bylo jí nepochopení změny charakteru války. Francie investovala do Maginotovy linie ve chvíli, kdy se válka stala manévrovou. Sovětský svaz budoval obrovské tankové armády v době nástupu přesně naváděných zbraní. Spojené státy vstupovaly do Afghánistánu s představou rozhodující vojenské převahy, přestože protivník vedl konflikt především jako soutěž o čas, legitimitu a politickou vůli.
Česká republika i NATO dnes stojí před obdobně zásadní historickou výzvou. Nebezpečí nespočívá pouze v tom, že protivníci disponují novými technologiemi. Skutečným rizikem je možnost, že používají zcela jinou logiku konfliktu, než na jakou jsou západní bezpečnostní instituce připraveny. Budoucnost nebude patřit státům s největším počtem tanků ani nejvyššími obrannými rozpočty. Patřit bude těm, které dokážou propojit vojenskou sílu, technologickou převahu, ekonomickou odolnost, kvalitní zpravodajské informace, důvěryhodné instituce a psychologickou odolnost společnosti do jediného funkčního bezpečnostního systému.
Skutečný zlom totiž nespočívá v tom, že se mění způsob vedení války. Skutečný zlom spočívá v tom, že válka přestává být výjimečným stavem a stává se trvalou součástí strategické soutěže mezi státy. A právě schopnost tuto změnu včas pochopit bude rozhodovat o tom, kdo bude v bezpečnostním prostředí 21. století určovat pravidla – a kdo se jim bude pouze přizpůsobovat.
