Jak Evropa a Česká republika naloží s 1,5 % HDP na obrannou infrastrukturu?
Na červnovém summitu NATO v Haagu došlo k přelomové dohodě. Členské státy se zavázaly vynakládat do roku 2035 celkem 5 % svého HDP na obranu, přičemž 3,5 % půjde na klasické vojenské výdaje a 1,5 % na oblasti s obranou spojené. Ty zahrnují ochranu a rozvoj kritické infrastruktury, civilní nouzové plánování, kybernetickou obranu nebo inovace v obranném průmyslu. Nový závazek reflektuje proměněné bezpečnostní prostředí, kde roste význam schopnosti přesouvat jednotky a materiál přes kontinent, udržet v chodu zásobovací trasy nebo ochránit infrastrukturu před fyzickými i digitálními útoky.
Jak upozornil eurokomisař pro dopravu a bezpečnost Apostolos Tzitzikostas, jde o zásadní posun: „Nejde jen o tanky nebo letadla. Musíme zajistit, že naši vojáci se dostanou tam, kde jsou potřeba, a že jim nebude chybět palivo, elektřina ani spojení.“ Tento rozšířený výklad obranných výdajů dává členským státům možnost zohlednit i investice, které dosud nebyly v rozpočtech NATO uznatelné. Zároveň také umožňuje sladit strategické potřeby aliance s národními rozvojovými cíli.
Itálie tuto možnost uchopila svérázně a rozhodla se započítat do obranných výdajů výstavbu mostu přes Messinskou úžinu mezi Kalábrií a Sicílií. Premiérka Giorgia Meloniová projekt obhajuje jako součást obranné infrastruktury: „Jižní Evropa musí být připravena na krizové scénáře. Tento most není jen pro cestující – umožní rychlý přesun zásob i techniky na Sicílii, klíčové pro obranu Středomoří.“ Vedle toho Řím navrhuje, aby mezi obranné výdaje bylo zařazeno i rozšíření letišť nebo modernizace přístavní infrastruktury. Kritici však upozorňují, že jde o kontroverzní precedent s malým mezinárodním spojeneckým významem. Spojení s konkrétními obrannými plány NATO je v těchto případech totiž těžko představitelné.
Odlišnou cestu zvolily pobaltské státy. Estonsko, Litva a Lotyšsko se nesnaží najít šedou zónu, ale naopak uvádějí projekty, které přesně zapadají do vojenských plánů Severoatlantické aliance. Podle Tuuli Dunetonové z estonského ministerstva obrany by se nemělo improvizovat: „Nemůžeme do kategorie obranné infrastruktury zařadit cokoli, co nás právě napadne. Musí jít o investice, které přímo podporují obranné plány NATO.“ Dunetonová dodala, že ve spolupráci s aliančními plánovači již existuje seznam oblastí, kam je potřeba 1,5 % HDP ročně směřovat. Estonsko proto do obranných výdajů započítává například modernizaci silnic pro přesun vojenské techniky, rozšíření logistických center, ale i posílení kybernetických kapacit. „Víme přesně, co je třeba – nemáme důvod manipulovat s čísly,“ zdůraznila Dunetonová.
K podobnému pragmatickému přístupu se přihlásil i estonský ministr zahraničí Margus Tsahkna. „Estonsko nemusí dělat žádné účetní triky,“ řekl v rozhovoru pro Eesti Rahvusringhääling. „Už teď investujeme do železnic, silnic a kybernetiky v míře, která prakticky pokrývá celý 1,5% cíl. Tyto výdaje jsou skutečné a cílené.“ Konkrétním příkladem je Rail Baltica, nová vysokorychlostní trať o délce 870 kilometrů, která propojí Polsko s Pobaltím a integruje region do evropské železniční sítě. Její součástí jsou přepravní terminály, bezpečnostní technologie a plná kompatibilita s evropskými spojenci. Rail Baltica se s rozchodem kolejí 1435 milimetrů (západní standard) stala nejen infrastrukturálním, ale i symbolickým projektem, neboť pobaltská železnice dosud vychází z ruské normy 1520 milimetrů.
Pod rozdílnými přístupy se často skrývá odlišné vnímání hrozeb a strategických priorit mezi severoevropskými a jihoevropskými členy NATO. Zatímco prvně jmenovaná skupina se spojit řádky začátku války na Ukrajině soustředí na konvenční obranu, rychlý přesun jednotek a logistickou připravenost vůči Rusku, státy jižní Evropy (Francie, Itálie, Španělsko a další) nadále vnímají jako hlavní hrozbu nestabilitu v Africe, migraci, hybridní útoky nebo narušení obchodních tras ve Středomoří. Právě tato geopolitická asymetrie se odráží i v přístupu k novému 1,5% cíli. Estonsko nebo Polsko plánují železnice, palivové sklady a logistická centra napojená přímo na východní křídlo aliance, zatímco Itálie či Řecko upozorňují na potřebu chránit jižní mořské koridory a navrhují přístavní nebo pobřežní projekty. To samo o sobě není problémem, pokud jsou tyto projekty v souladu s aliančním plánováním. Jak ale varuje německý think tank Bertelsmann Stiftung, bez transparentního schvalovacího procesu může tato diverzita vést ke ztrátě soudržnosti: „Hrozí, že státy budou sledovat výlučně své domácí zájmy a maskovat je jako plnění aliančních cílů.“
Německo nebo Rumunsko se mezitím soustředí na konkrétní projekty významné pro alianční přeshraniční logistiku. Berlín schválil rozsáhlý projekt výstavby nového systému potrubí CEPS (Central Europe Pipeline System), který povede letecké palivo z Bavorska přes Česko až do Polska a Pobaltí. Podle ministra obrany Borise Pistoriuse jde o páteřní systém zásobování, bez nějž by jakákoli obranná operace na východní hranici byla logisticky neudržitelná. „Naše vojska potřebují spolehlivé zásobování. Bez paliva nemohou fungovat ani nejmodernější zbraně,“ prohlásil ministr Pistorius. V Rumunsku k tomu vzniká na letecké základně Mihail Kogălniceanu nová ranvej, která má být zprovozněna pro letouny NATO v roce 2027. Oba projekty mají velkou šanci dostat se do kategorie infrastrukturních výdajů souvisejících s obranou.
Spojenecký důraz na zásobování se přirozeně týká i České republiky, která má díky své poloze ve středu Evropy roli tranzitní země a logistického uzlu, kdy se nároky na poskytování podpory hostitelskou zemí (HNS) Armádou České republiky pro alianční jednotky v návaznosti na zvyšující se počet přesunů spojeneckých vojsk přes území ČR zvyšují. Potenciál leží především v železniční síti, kde se v posledních letech plánují a rozbíhají rozsáhlé modernizační projekty. Mezi nimi zaujímá zvláštní místo příprava vysokorychlostních tratí, které mají v budoucnu převzít hlavní zátěž osobní dopravy a tím uvolnit kapacitu na stávající infrastruktuře pro přepravu zboží a vojenského materiálu. Kromě nich pokračují i modernizační práce na páteřních spojnicích, například na trati Brno–Přerov, která je součástí východní logistické osy. Tyto investice, které čerpají stovky milionů eur z fondů EU, mohou být logicky započítány do 1,5% cíle, pokud budou rámovány jako projekty dvojího užití.
Totéž platí pro letiště Václava Havla v Praze, které plánuje výstavbu paralelní dráhy. Tento projekt výrazně zvýší kapacitu nejen pro osobní, ale i nákladní přepravu. V krizových situacích ho bude možné využít jako logistický uzel pro dodávky civilní i vojenské techniky. Jak poznamenal Apostolos Tzitzikostas pro časopis Wall Street Journal: „Evropské přístavy a letiště jsou v případě války nejzranitelnějšími body. Pokud je neochráníme a nepřizpůsobíme vojenským potřebám, ohrozíme schopnost aliance jednat.“
Zcela konkrétní a k obraně jednoznačně zařaditelný je projekt výstavby logistického centra v Mošnově na Ostravsku. Na ploše 50 hektarů zde vznikne zařízení pro 300 vojáků, které bude sloužit Armádě ČR i spojencům. Areál bude napojen na železnici i dálnici a bude schopen krátkodobě hostit spojenecké jednotky v rámci cvičení nebo krizových operací. Stát do projektu investuje jednotky miliard korun, výstavba začne kolem roku 2028.
Přestože Česká republika zatím nezveřejnila plán k pokrytí 1,5% aliančního cíle, disponuje poměrně širokým projektovým portfoliem. Důležitou roli sehraje příprava investic, které nesmí být rozptýlené, ale koncentrované pod jednoznačně definovaným strategickým rámcem. Ten musí reflektovat jak národní potřeby, tak alianční plány. Varování analytiků z Bertelsmann Stiftung, že bez jasných kritérií hrozí roztříštěnost a zneužití systému, by mělo být bráno vážně. Zatímco některé státy (například Estonsko) již plně integrují výběr projektů s obranným plánováním, jiné (třeba Itálie) volí oportunistický přístup. Právě v této dichotomii se rozhodne, zda bude nová výdajová struktura NATO skutečným nástrojem posilujícím bezpečnost celé aliance, nebo jen účetní kličkou bez strategického dopadu.
Zdroj: Frankfurter Rundschau, Wall Street Journal, Bertelsmann Stiftung, Eesti Rahvusringhääling
