Plk. Daverný: Nejsme v cílovém stavu. Hlavním problémem protivzdušné obrany je dnes kapacita

Pozemní protivzdušná obrana Armády České republiky prochází v posledních letech výraznou transformací – od nahrazování zastaralé sovětské techniky až po zavádění moderních systémů odpovídajících současnému charakteru konfliktů. Jak ale v rozhovoru pro pořad CZ DIALOGY upozorňuje velitel 25. protiletadlového raketového pluku plukovník Jaroslav Daverný, dosažení plnohodnotných schopností je zatím stále vzdálené: „Zdaleka nejsme v cílovém stavu.“ Klíčovým limitem přitom podle něj není ani tak technologie jako spíše kapacita celého systému.

Video: Plk. Daverný: Nejsme v cílovém stavu. Hlavním problémem protivzdušné obrany je dnes kapacita / CZ DEFENCE

Podle plk. Daverného se podařilo obměnit prostředky velmi krátkého dosahu a významným krokem je také zavádění nového izraelského systému SPYDER, který má nahradit dosud používaný sovětský systém KUB. „To, co jsme měli starého, jsme obměnili. To je pozitivní,“ konstatuje. Současně ale upozorňuje, že modernizace se netýká jen samotných zbraňových systémů. Významnou rezervu vidí ve velení a řízení protivzdušné obrany, jehož koncepční základ podle něj vychází zhruba z roku 2005. „Tam si myslím, že ještě budou nutné nějaké změny. Jak to vylepšit, jak to zjednodušit, zrychlit, zvýšit kapacitu,“ říká velitel 25. protiletadlového raketového pluku.

Právě kapacita je podle něj dnes jedním z největších problémů. Zatímco z hlediska schopností jsou současné i zaváděné systémy schopny ničit letadla, střely s plochou dráhou letu i větší bezpilotní prostředky, zásadní otázkou zůstává, kolik těchto systémů má armáda k dispozici, kam je může rozmístit a jaké má zásoby střel. „To si myslím, že je potřeba s tím dál ještě pracovat. Prostě zdaleka nejsme někde v cílovém stavu,“ zdůrazňuje plukovník Daverný.

Zavádění systému SPYDER je nyní stále ve fázi vojskových zkoušek. Ty podle něj zahrnují nejen ověřování samotných bojových schopností, ale i praktické otázky přepravy a nasazení. „Byli jsme čtrnáct dní například na Libavé, kde jsme využívali jak drony, tak letectvo, aby se ten systém ukázal, jak to umí,“ popisuje Daverný. Zkoušky se týkají i logistických detailů, například nakládání systému na železniční vagony. „Zdá se to jako jednoduchá věc, ale moc jednoduché to taky není,“ dodává plukovník. Zavedení systému do užívání se očekává po ukončení zkoušek, i když situaci komplikuje bezpečnostní vývoj na Blízkém východě, který ovlivňuje spolupráci s izraelským výrobcem Rafael.

Velkou roli podle plk. Daverného hraje v dnešní protivzdušné obraně mobilita. To se týká jak větších systémů, tak prostředků velmi krátkého dosahu. V této souvislosti zmínil i výcvik 25. protiletadlového pluku v horském prostředí Krkonoš, kde vojáci cvičili přesun systémů RBS-70 a aparatur vzdušného pozorování do obtížně přístupného terénu. „Česká republika je obklopená horami a ne všude se dá dojet s autem. Na tu státní hranici prostě bude muset dojít i pěšky,“ vysvětluje. Cvičení podle něj ukázalo nejen význam týmové souhry, ale i potřebu vhodného vybavení pro přesun techniky ve ztížených podmínkách.

V rozhovoru se plk. Daverný vyjádřil také k diskusím o dalším rozšíření schopností protivzdušné obrany, včetně systémů dlouhého dosahu. Zdůraznil přitom, že veřejná debata bývá často příliš zjednodušená. „Long range systém znamená, že to doletí dál než 50 kilometrů, nebo že jsme schopni sestřelit letoun dále než 50 kilometrů. SPYDER jako takový, který jsme pořídili, tuto schopnost má,“ upozorňuje. Současně připomíná, že schopnosti systémů nelze hodnotit jen podle typu použité rakety, ale podle celé soustavy prvků, tedy radaru, systému řízení palby a konkrétní konfigurace.

Za jednu z největších výzev současnosti označuje obranu proti dronům a vyčkávací munici. Připouští přitom, že proti masivnímu útoku těchto prostředků by současné kapacity nestačily. „Nedovedu si představit, že když na nebi bude čekat padesát dronů nebo vyčkávací munice, že by to ten systém zvládl. Hustota použití těch cílů je dneska obrovská a asi by nám na to ty zásoby nikdy nestačily,“ říká otevřeně Daverný, který současně upozorňuje, že při hledání vhodného řešení je třeba rozlišovat mezi ochranou manévrujících jednotek a ochranou stacionárních objektů, jako jsou města, základny nebo kritická infrastruktura.

V případě ochrany pohyblivých jednotek vidí smysl například v kanónových prostředcích typu Skyranger, zatímco při ochraně objektů se dnes častěji mluví o laserových systémech. Ani zde ale plk. Daverný nevidí situaci zjednodušeně. „Když někdo řekne, že to je jeden dolar za výstřel, tak to zní krásně, ale může se stát, že po sto výstřelech bude vyměňovat celé zařízení,“ upozorňuje a připomíná, že účinnost laserových systémů v českých podmínkách ovlivňuje také počasí.

Zcela zásadní je podle něj budování vícevrstvé protivzdušné obrany. Zkušenosti z Izraele, Ukrajiny i dalších konfliktů ukazují, že ideální stav nastává tehdy, když lze cíl zasáhnout vícekrát a různými prostředky. „Všichni se shodují, že ideální stav je, když mají možnost nejméně třikrát ostřelovat cíl a pokud možno různými systémy. Proto vrstvená obrana,“ vysvětluje. Česká republika má dnes podle něj pouze některé vrstvy této obrany, zatímco například schopnosti proti balistickým střelám jí chybějí.

Na otázku, jaké hrozby jsou pro Českou republiku nejrelevantnější, odpovídá velitel 25. protiletadlového raketového pluku jednoznačně: „Bohužel je to všechno, co doletí těch 1200 kilometrů zhruba někde z Ruska.“ Za nejpravděpodobnější hrozby označuje balistické střely, větší drony s doletem přes 1000 kilometrů i střely s plochou dráhou letu. Naopak za méně pravděpodobné považuje klasické nasazení pilotovaných letounů ve velkých výškách proti českému území.

Plukovník Daverný zároveň potvrzuje, že česká protivzdušná obrana je interoperabilní se systémy NATO a je součástí společného aliančního obrazu situace ve vzdušném prostoru. Sdílení dat a napojení do aliančních struktur podle něj funguje, i když samotné navedení střel zůstává závislé na organických senzorech konkrétních systémů. Přechod od sovětské techniky k západním systémům přitom podle něj není z personálního hlediska zásadním problémem. Mladší vojáci se s novou technikou sžívají rychle, zkušení příslušníci zase přinášejí důležité provozní zkušenosti. „To nejhorší je změna toho myšlení, jak to takticky používat,“ poznamenává Daverný.

Za klíčové považuje i propojení s Univerzitou obrany, která pomáhá s přípravou odborného personálu i se zpracováním analytických studií. Vývoj protivzdušné obrany podle něj totiž nestojí jen na aktuálních bojových zkušenostech, ale také na simulacích, výpočtech a dlouhodobém plánování.

Závěrem tohoto rozhovoru uslyšíme, že hlavní překážkou dalšího rozvoje protivzdušné obrany není jen technika, ale především tempo rozhodování. „Dneska se potřebujeme rozhodnout. I ta výroba něco trvá. Pokud se nerozhodne, nedostaneme se na výrobní seznam, nedokážeme udělat smlouvu, nedokážeme udělat nic. Pak můžeme dělat koncepce,“ uzavírá velitel 25. protiletadlového raketového pluku plukovník Jaroslav Daverný.

Pokud se chcete dozvědět více, včetně detailnějšího pohledu na budoucí strukturu protivzdušné obrany a konkrétní akviziční plány, pusťte si celý rozhovor v úvodu tohoto článku.

ZDROJ ZDE