Ruská hrozba, NATO a česká obrana: čas odkladů končí

Výrok premiéra Andreje Babiše, že Česká republika letos pravděpodobně nesplní dvouprocentní závazek výdajů na obranu vůči NATO, otevřel debatu, která dalece přesahuje spor o rozpočtovou metodiku. V době pokračující ruské agrese proti Ukrajině, rostoucího tlaku Spojených států na evropské spojence a nového aliančního závazku směřujícího k výrazně vyšším obranným výdajům se otázka obrany stává testem důvěryhodnosti České republiky. Nejde pouze o procenta HDP. Jde o schopnost státu obstát v bezpečnostním prostředí, které se během několika let zásadně proměnilo.

Premiér Andrej Babiš v rozhovoru pro Financial Times uvedl, že Česká republika letos pravděpodobně nesplní dlouhodobý alianční závazek vydávat na obranu dvě procenta HDP. Současně deklaroval podporu novému cíli NATO, který počítá s výdaji ve výši 3,5 % HDP na obranu a dalších 1,5 % HDP na bezpečnostně související investice do roku 2035.

Podle informací zveřejněných českými médii vláda reportuje obranné výdaje přesahující dvě procenta HDP, zatímco podle předběžných hodnocení Aliance by mohlo být uznáno přibližně 1,78 % HDP. Spor tak není veden o samotné výdaje, ale o jejich uznání podle alianční metodiky.

Tato debata přichází v okamžiku, kdy NATO prochází jednou z největších transformací od konce studené války. Po summitu v Haagu v roce 2025 se spojenci zavázali postupně směřovat k celkovým výdajům ve výši pěti procent HDP, přičemž 3,5 % mají tvořit přímé obranné výdaje a 1,5 % investice do infrastruktury, odolnosti, kybernetické bezpečnosti a dalších oblastí souvisejících s bezpečností státu.

Současně pokračuje válka na Ukrajině a Aliance nadále označuje Rusko za nejvýznamnější a nejpřímější hrozbu pro bezpečnost euroatlantického prostoru. Také Obranná strategie České republiky z roku 2023 označuje Rusko za nejzávažnější bezpečnostní hrozbu pro Českou republiku.

Debata o obranných výdajích bývá často zjednodušována na otázku, zda stát splnil nebo nesplnil určité procento HDP. Ve skutečnosti však NATO stále více zdůrazňuje konkrétní schopnosti armád. Samotná výše rozpočtu nevypovídá o tom, zda má stát dostatek munice, logistických kapacit, protivzdušné obrany, připravených záloh nebo schopnost dlouhodobě vést vojenské operace.

V tomto směru má premiér Babiš pravdu, když upozorňuje, že samotná procenta automaticky nezvyšují obranyschopnost. Současně však platí, že bez dlouhodobých investic nelze potřebné schopnosti budovat. Obrana je oblast, kde se důsledky politických rozhodnutí projevují s několikaletým odstupem. Omezení investic dnes může znamenat nedostatek schopností za pět nebo deset let.

Pro Českou republiku je tato skutečnost obzvlášť důležitá. Armáda ČR prochází rozsáhlou modernizací zahrnující pořízení letounů F-35, bojových vozidel pěchoty CV90, tanků Leopard, nových systémů protivzdušné obrany a dalších technologií. Vedle těchto akvizic však existují méně viditelné, ale stejně důležité oblasti: zásoby munice, logistika, servisní kapacity, kybernetická bezpečnost, vojenské zdravotnictví nebo ochrana kritické infrastruktury.

Právě válka na Ukrajině ukázala, že moderní konflikt není pouze střetem armád, ale také střetem logistických a průmyslových kapacit. Země, které nejsou schopny dlouhodobě vyrábět munici, opravovat techniku a doplňovat ztráty, postupně ztrácejí schopnost vést bojové operace bez ohledu na počáteční stav své výzbroje.

Česká republika by v případném konfliktu s Ruskem pravděpodobně nebyla hlavním bojištěm. Její role by však byla mimořádně důležitá. České území představuje klíčový logistický prostor mezi západní Evropou a východním křídlem NATO. Právě schopnost přijímat, přesouvat a podporovat spojenecké síly by se mohla stát jedním z rozhodujících faktorů alianční obrany.

Nesplnění obranných závazků proto nepředstavuje pouze reputační problém. Má také konkrétní strategické důsledky. Stát, který dlouhodobě neplní dohodnuté cíle, disponuje menší politickou vahou při vyjednávání uvnitř Aliance. Současně může čelit většímu tlaku ze strany Spojených států, které stále otevřeněji požadují, aby evropské státy převzaly větší část odpovědnosti za vlastní obranu.

Největším rizikem současné debaty je její redukce na politický spor. Bezpečnost České republiky není otázkou jedné vlády ani jednoho volebního období. Je výsledkem dlouhodobých investic, které přesahují horizont běžné politiky.

Ruská invaze na Ukrajinu definitivně ukončila představu, že rozsáhlá konvenční válka v Evropě patří minulosti. Ukázala také, že schopnost odstrašení závisí nejen na počtu vojáků nebo tanků, ale také na důvěryhodnosti politických závazků.

V následujících letech lze očekávat tři základní scénáře. Prvním je postupné navyšování obranných výdajů a budování schopností odpovídajících novým aliančním cílům. Druhým je situace, kdy budou politické deklarace předbíhat skutečný rozvoj schopností. Třetí, nejméně příznivý scénář předpokládá bezpečnostní krizi na východním křídle NATO dříve, než Evropa odstraní své dlouhodobé obranné nedostatky.

Právě poslední scénář ukazuje, proč je debata o obranných výdajích důležitá. Nejde o účetnictví. Jde o schopnost reagovat na bezpečnostní krizi v okamžiku, kdy už nebude prostor pro odklady.

Česká republika dnes nestojí před otázkou, zda si může dovolit investovat více do obrany. Podstatnější je otázka, zda si může dovolit investovat pomalu.

Současná vláda má legitimní právo požadovat efektivní využívání veřejných prostředků a upozorňovat na rozdíl mezi výdaji a skutečnými schopnostmi. Zároveň však nese odpovědnost za to, aby rozpočtové argumenty nepřekryly strategickou realitu.

Aliance byla od svého vzniku založena na principu kolektivní obrany a důvěry mezi spojenci. Důvěra však nevzniká z politických prohlášení. Vzniká z dlouhodobé předvídatelnosti, plnění závazků a schopnosti nést svůj díl odpovědnosti.

V případě budoucí bezpečnostní krize nebude rozhodovat, zda Česká republika vykázala 1,78 nebo 2,06 procenta HDP. Rozhodovat bude, zda disponuje schopnostmi, které umožní chránit vlastní území, podporovat spojence a přispět k obraně Aliance. Právě v tomto směru představují obranné závazky NATO mnohem více než rozpočtový ukazatel. Jsou měřítkem připravenosti státu na svět, který je stále méně předvídatelný.

Zdroj: Reuters, Česká televize, FT, NATO, MO ČR, Atlantic Council, SIPRI

ZDROJ ZDE