Evropa po konci FCAS: Tři programy, trojí náklady a slabší mezinárodní pozice?

Stíhací letouny 6. generace nikdy nepředstavovaly jeden z mnoha vojenských programů, pro Francii vždy šlo o symbol národní suverenity. Právě tato skutečnost stála v pozadí rozpadu projektu FCAS, který měl od roku 2017 Paříž spojovat s Německem a později také Španělskem. Spor o vedení programu, ochranu duševního vlastnictví a rozsah transferu technologií nakonec převážil nad politickými deklaracemi o evropské spolupráci. Výsledkem se stal konec projektu v hodnotě přibližně 100 miliard eur a otázka, zda Evropa dokáže vytvořit společný systém vzdušné nadvlády pro druhou polovinu 21. století, nebo zda se vydá cestou několika konkurenčních programů.

Schopnost navrhovat a vyrábět bojové letouny patří ve Francii k pilířům strategické autonomie, jež souvisí s provozem jaderného odstrašení, nezávislou zahraniční politikou i dlouhodobou exportní strategií. Generální ředitel společnosti Dassault Aviation Éric Trappier opakovaně zdůrazňuje, že Francie disponuje unikátními schopnostmi získávanými po desetiletí vývoje letounů Mirage a Rafale. Z tohoto důvodu se Paříž zdráhala předat rozhodující kompetence německým partnerům.

Z francouzského pohledu se jednalo o otázku, která nepřipouštěla kompromis. Pokud by Dassault Aviation předala německým firmám rozsáhlé konstrukční znalosti, algoritmy řízení letu, stealth technologie nebo metodiky návrhu bojových letounů nové generace, vytvořila by si budoucího konkurenta. V prostředí, kde export představuje základ ekonomiky programu Rafale, získává ochrana know-how stejnou důležitost jako samotný vývoj nového stroje. Éric Trappier proto během jednání prosazoval dominantní francouzské postavení v programu NGWS, tedy Next Generation Weapon System, který měl tvořit jádro FCAS.

Německo naopak sledovalo odlišný cíl. Berlín v posledních letech výrazně posiluje obranný průmysl a současně usiluje o získání plnohodnotných schopností v oblasti vojenského letectví. Německá vláda po schválení rozsáhlých investic do Bundeswehru rovněž stále častěji hovoří o průmyslové suverenitě. Nová německá letecká strategie obě témata spojuje a schopnost vývoje a výroby komplexních leteckých systémů pokládá za základ státní suverenity.

Právě zde se střetly dvě legitimní národní strategie. Francie chtěla uchovat své jedinečné schopnosti, Německo chtělo stejné schopnosti získat. V okamžiku, kdy se jednání dostala k otázce vlastnictví technologií a rozhodovacích pravomocí, začal se rozpad programu stávat stále pravděpodobnějším. Rozhodnutí německého kancléře Friedricha Merze ukončit společný vývoj pilotovaného letounu NGWS proto nepřišlo až tak překvapivě. Naopak potvrdilo hlubší trend evropské obranné politiky, kdy národní kontrola nad klíčovými vojenskými technologiemi dostává přednost před evropskou integrací.

Nejde přitom pouze o samotný letoun. Programy 6. generace zahrnují stealth technologie nové úrovně, distribuované datové sítě, pokročilou umělou inteligenci, bezpilotní doprovodné prostředky, senzory nové generace a rozsáhlé cloudové architektury pro vedení boje. Němečtí účastníci FCAS (tzv. „Team Gen 6“) ve svém prohlášení uvedli, že schopnosti v oblasti stealth, odolného síťového propojení a distribuovaného zpracování dat představují technologie, jež rozhodnou o výsledku budoucích konfliktů.

Po rozpadu FCAS přirozeně vyvstává otázka dalšího postupu. Berlín má několik možností. První představuje vstup do programu GCAP, jenž společně rozvíjejí Velká Británie, Itálie a Japonsko. Tato varianta získává v posledních týdnech značnou pozornost. Italská společnost Leonardo i představitelé italské vlády veřejně deklarovali otevřenost vůči německému zapojení.

Důvody jsou zřejmé, protože Německo disponuje silnou průmyslovou základnou, rozsáhlými finančními zdroji a potenciálně vysokým počtem objednávek. Program GCAP by díky tomu získal dodatečné investice i větší evropskou legitimitu. Současně však bude vstup Berlína znamenat složitá jednání o rozdělení prací, průmyslových podílů a přístupu k technologiím. Japonsko navíc dlouhodobě zdůrazňuje prioritu dodržení termínu zavedení letounu do služby kolem roku 2035 kvůli obavám z technologického pokroku Číny.

Druhou možnost představuje spolupráce se Švédskem. Společnost Saab sice zatím postupuje opatrně, současně však provádí studie budoucího nástupce letounu Gripen. Švédsko disponuje zkušenostmi s vývojem bojových letounů a zároveň nejde o průmyslového giganta s dominantním postavením. Pro Německo může jít o partnera, jenž nabídne větší prostor pro sdílení kompetencí.

Třetí variantou se stává čistě německý program. Právě tuto možnost prosazuje konsorcium „Team Gen 6“ sdružující Airbus Defence and Space, Hensoldt, MTU Aero Engines, MBDA Deutschland, Diehl Defence, Rohde & Schwarz, Liebherr Aerospace a Autoflug. Tito hráči argumentují letitými zkušenostmi z práce na FCAS v oblastech stealth technologií, senzorů, síťového propojení a umělé inteligence. Podle jejich názoru nastal vhodný okamžik pro vytvoření evropského letounu pod německým vedením. Takový krok bude znamenat zásadní změnu evropské obranné architektury. Německo od druhé světové války totiž nikdy samostatně nevyvinulo moderní bojový letoun, i Eurofighter Typhoon vznikl jako mnohonárodní projekt.

Vedle těchto možností existuje ještě čtvrtá cesta. Bundeswehr může rozšířit počet letounů F-35. Německo již objednalo 35 kusů a americký stroj představuje technologicky vyspělou platformu s dlouhodobou perspektivou. Z pohledu operačních schopností by šlo o nejrychlejší a nejméně rizikové řešení, z pohledu průmyslové suverenity však Berlín zůstane závislý na Spojených státech.

Francie stojí před odlišným problémem. Na rozdíl od Německa disponuje kompletním řetězcem schopností potřebných pro vývoj a výrobu bojového letounu. Dassault Aviation, Safran a Thales představují průmyslovou základnu schopnou vytvořit nástupce Rafalu. Hlavní výzvu představuje financování, státní kasa je totiž kvůli rozsáhlým nákladům na sociální vymoženosti prázdná. Paříž proto stále častěji spojuje budoucnost stíhačky 6. generace s exportním úspěchem modernizovaného Rafalu F5. Francouzská ministryně obrany Catherine Vautrinová již potvrdila jednání se Spojenými arabskými emiráty jakožto možným zákazníkem a současně pokračují rozhovory o dalším rozsáhlém kontraktu s Indií.

Logika francouzského přístupu navazuje na dosavadní úspěch programu Rafale. Exportní zakázky do Egypta, Indie, Spojených arabských emirátů, Indonésie nebo Srbska vytvořily finanční základ pro další rozvoj platformy. Pokud se podaří prosadit Rafale F5 na zahraničních trzích, může část příjmů financovat vývoj budoucího letounu 6. generace. Sám Éric Trappier to dlouhodobě zdůrazňuje: „Prodej do zahraničí představuje cestu k financování suverenity obranných systémů naší země.“ Nicméně všichni zákazníci požadují více než kdy dřív přístup ke kritickým technologiím, kvůli čemuž zkrachoval program FCAS. Jestliže mají Francouzi problém sdílet je s Němci, téměř jistě dojde k obtížným jednáním také s Araby nebo s Indy.

Pro Evropu jako celek však vzniká mnohem širší otázka. Kontinent dnes směřuje k situaci, kdy paralelně existuje GCAP, potenciální německý program „Teamu Gen 6“ a budoucí francouzský nástupce Rafalu. Každý z těchto projektů bude vyžadovat desítky miliard eur, tisíce specialistů a rozsáhlé výzkumné kapacity. Na první pohled může větší počet výrobců působit pozitivně. Konkurence podporuje inovace, omezuje monopolní postavení dodavatelů a vytváří tlak na cenu. Tento argument získává význam i z pohledu budoucích uživatelů.

Zde se dostáváme k českému rozměru celé debaty. Česká republika vstupuje do éry F-35, současně však již dnes musí přemýšlet o podobě letectva po roce 2050. Pokud se evropské stíhačky 6. generace dostanou do služby kolem roku 2040 až 2045, Praha se v následujících desetiletích zařadí mezi potenciální zákazníky těchto systémů. Z krátkodobého hlediska přinese existence několika výrobců České republice výhodnější vyjednávací pozici. Vláda bude mít na výběr mezi více platformami a výrobci budou soutěžit o zákazníka. Teoreticky se tak otevře prostor pro výhodnější cenové podmínky, průmyslovou spolupráci nebo technologické zapojení českých firem.

Dlouhodobá perspektiva však ukazuje i druhou stranu problému. Vývoj stíhačky 6. generace představuje jeden z nejnáročnějších technologických projektů současnosti. Každé další rozdělení evropských zdrojů snižuje ekonomickou efektivitu, rozmělňuje investice a komplikuje dosažení potřebných výrobních sérií. Pokud Evropa rozdělí své zdroje mezi tři nebo čtyři konkurenční programy, každý z nich ponese vyšší jednotkové náklady. Menší série automaticky znamenají vyšší cenu letounů, dražší logistiku i nákladnější modernizace. V konečném důsledku by tak evropské státy včetně České republiky mohly platit více, přestože formálně disponují širším výběrem.

Ještě významnější rozměr představuje geopolitická konkurence. Spojené státy rozvíjejí program NGAD (Boeing F-47), Čína investuje obrovské prostředky do vlastních systémů nové generace a rostoucí ambice vykazují také Jižní Korea či Turecko. Evropská fragmentace v takovém prostředí oslabuje schopnost kontinentu prosadit se na globálním trhu. Otázka budoucích evropských stíhaček proto přesahuje rámec jednoho zbrojního programu, jde spíše o spor mezi národní suverenitou a evropskou koncentrací zdrojů. FCAS ukázal, jak obtížné se stává sdílení know-how v oblastech, které státy považují za základ své strategické autonomie. Současně ukázal, že bez určité míry spolupráce roste riziko roztříštění a oslabení evropského obranného průmyslu.

Česká republika se jistě zařadí mezi země, které důsledky tohoto rozhodnutí pocítí. Cena, dostupnost a technologická úroveň evropských stíhaček 6. generace se budou odvíjet od nalezení rovnováhy mezi národními ambicemi a evropským průmyslovým zájmem. Rozpad FCAS nakonec otevírá debatu o podobě evropské letecké moci ve druhé polovině 21. století a jaké místo v ní zaujmou státy velikosti Česka.

Zdroj: Augen geradeaus!, Defense News, Financial Times, Flug Revue, Zone Militaire

ZDROJ ZDE