Koalice ochotných: Koalice zájmů, koalice schopností, nebo nový model evropské bezpečnosti?

Ve veřejném prostoru se stále častěji objevuje otázka, zda je tzv. Coalition of the Willing (koalice ochotných) především koalicí zájmů, nebo koalicí schopností. Na první pohled jde o logickou debatu. Při hlubší analýze se však ukazuje, že samotná otázka je položena nepřesně. Současná koalice ochotných totiž překračuje tradiční bezpečnostní kategorie a představuje fenomén, který nelze uspokojivě popsat pomocí klasických pojmů mezinárodních vztahů.

Historie bezpečnostní politiky zná řadu ad hoc koalic vznikajících mimo formální alianční struktury. Koalice vedená Spojenými státy při operaci v Iráku v roce 2003 byla typickým příkladem politicky motivovaného uskupení, jehož cílem bylo vytvořit mezinárodní legitimitu pro vojenskou operaci. Současná Coalition of the Willing, která vznikla v roce 2025 jako reakce na potřebu vytvořit dlouhodobé bezpečnostní záruky pro Ukrajinu, však vzniká ve zcela odlišném strategickém prostředí. Nejde pouze o podporu jedné země ani o jednorázovou vojenskou operaci. Postupně vzniká struktura, která může zásadním způsobem ovlivnit podobu evropské bezpečnosti v příštích desetiletích.

Právě proto je vhodnější položit jinou otázku. Nepředstavuje koalice ochotných začátek nové bezpečnostní architektury Evropy? Nejsme svědky vzniku systému, v němž se vedle tradičních mezinárodních organizací začínají prosazovat flexibilní, účelově vytvářené koalice, které budou schopny reagovat rychleji než klasické instituce? Pokud je tomu skutečně tak, pak se nejedná pouze o další politickou iniciativu související s válkou na Ukrajině, ale o významný mezník ve vývoji evropského bezpečnostního prostředí.

Koalice zájmů a koalice schopností – dva klasické modely, které již nestačí

Bezpečnostní studia tradičně rozlišují dva základní typy mnohostranných bezpečnostních uskupení. Prvním jsou koalice zájmů. Ty vznikají tehdy, když skupina států sdílí stejný politický nebo strategický cíl, aniž by bylo nezbytné, aby všechny disponovaly stejnými schopnostmi k jeho dosažení. Hlavním produktem takové koalice není vojenská síla, ale politická jednota. Její význam spočívá především v demonstraci společné vůle, v diplomatické signalizaci a ve vytváření mezinárodní legitimity.

Výhodou tohoto modelu je jeho otevřenost. Do koalice se může zapojit velké množství států bez ohledu na jejich vojenské možnosti. Čím širší je okruh účastníků, tím silnější je politický signál směrem k protivníkovi i k vlastním spojencům. Současně však vzniká zásadní slabina. Rozšiřování členské základny zpravidla vede k oslabování konkrétnosti závazků. Výsledkem bývají kompromisní deklarace, které vyjadřují společný politický postoj, avšak jen omezeně definují konkrétní odpovědnost jednotlivých členů.

Druhým tradičním modelem jsou koalice schopností. Ty jsou budovány zcela odlišnou logikou. Nejde o počet členských států ani o sílu politických prohlášení, ale o schopnost skutečně realizovat konkrétní úkol. Členství je proto podmíněno disponibilitou vojenských jednotek, logistických kapacit, průmyslových možností, zpravodajských schopností nebo technologického know-how. Takové koalice bývají výrazně menší, ale současně operačně mnohem efektivnější.

Ani tento model však není bez problémů. Vysoká závislost na několika klíčových státech znamená značnou zranitelnost. Výpadek jediného významného přispěvatele může narušit funkčnost celé operace. Koalice schopností jsou proto stabilní pouze tehdy, pokud existuje dlouhodobá shoda nejen na cílech, ale také na ochotě nést významnou část nákladů a rizik.

Právě zde se dostáváme k zásadnímu problému. Coalition of the Willing totiž současně vykazuje charakteristiky obou těchto modelů, aniž by bylo možné ji do některého z nich jednoznačně zařadit. To naznačuje, že jsme svědky vývoje nového typu bezpečnostního uskupení, jehož logika přesahuje tradiční dělení na politické a vojenské koalice.

Coalition of the Willing jako laboratoř nové evropské bezpečnostní architektury

Vývoj Coalition of the Willing během let 2025 a 2026 ukazuje, že nejde o statickou organizaci, ale o mimořádně dynamickou strukturu, která se průběžně přizpůsobuje měnícím se bezpečnostním potřebám. Již samotný způsob jejího vzniku naznačuje, že Evropa začíná hledat nové mechanismy bezpečnostní spolupráce, které nejsou omezeny procedurálními pravidly NATO ani Evropské unie. Londýnský summit v březnu 2025 zahájil proces, který během několika měsíců vedl ke vzniku pravidelných summitů, jednání náčelníků generálních štábů, ministerských schůzek i společných plánovacích struktur. Nešlo tedy pouze o sérii politických deklarací, ale o postupnou institucionalizaci nové formy bezpečnostní spolupráce.

Zásadním okamžikem se stala Pařížská deklarace z ledna 2026, která poprvé formulovala ucelenou architekturu bezpečnostních záruk pro Ukrajinu. Její význam však přesahuje samotný ukrajinský konflikt. Deklarace totiž vytváří model, v němž jsou propojeny vojenské, politické, ekonomické, logistické i zpravodajské nástroje do jednoho funkčního systému. Bezpečnost již není chápána pouze jako rozmístění vojenských jednotek, ale jako koordinovaný soubor schopností, které mohou být podle potřeby aktivovány různými skupinami států. Tento přístup výrazně připomíná síťovou architekturu, která postupně nahrazuje tradiční hierarchické modely řízení.

Ještě zajímavější je však vnitřní struktura celé koalice. Na první pohled vystupuje navenek jako jednotné uskupení přibližně sedmatřiceti států. Při podrobnější analýze se však ukazuje, že uvnitř této politické platformy existuje několik úrovní zapojení. Některé státy deklarují připravenost nést přímé vojenské riziko a uvažují o rozmístění sil na ukrajinském území. Další poskytují logistickou, výcvikovou nebo zpravodajskou podporu. Jiné se soustřeďují na finanční pomoc, rekonstrukci nebo sankční politiku. Česká republika například jednoznačně deklarovala politickou podporu koalice, současně však odmítla vyslání vlastních bojových jednotek na území Ukrajiny.

Právě tato diferenciace představuje nejvýznamnější rys celé Coalition of the Willing. Nejde o slabinu ani o důkaz nejednotnosti, jak bývá někdy interpretována. Naopak jde o vědomě budovaný systém, který umožňuje jednotlivým státům zapojit se podle jejich politické vůle, vojenských možností, ekonomických kapacit i domácích ústavních omezení. Zatímco tradiční alianční struktury zpravidla usilují o maximální jednotnost závazků, Coalition of the Willing staví svou efektivitu na řízené rozdílnosti jednotlivých příspěvků.

Tento princip se naplno projevil vznikem Protiraketové koalice oznámené na červencovém summitu roku 2026. Pouze deset států disponovalo odpovídajícími průmyslovými, technologickými a vojenskými schopnostmi, aby mohly řešit konkrétní problém evropské protiraketové obrany. Namísto hledání konsenzu všech členů vznikla uvnitř širší Coalition of the Willing specializovaná skupina zaměřená na jediný operační úkol. Tento vývoj ukazuje, že široká politická platforma funguje jako prostor, ve kterém se podle aktuální potřeby vytvářejí menší, vysoce specializované koalice schopností.

Právě zde se rodí nový bezpečnostní model. Nejde již o jednu organizaci vykonávající všechny funkce současně. Vzniká vícevrstevná architektura, v níž jednotlivé vrstvy plní rozdílné úkoly. Politická vrstva vytváří legitimitu a strategickou jednotu. Operační vrstva zabezpečuje vojenské schopnosti. Technologická vrstva propojuje obranný průmysl, výzkum a inovace. Institucionální vrstva vytváří nové mechanismy velení, koordinace a plánování. Tyto vrstvy se vzájemně doplňují, aniž by musely mít totožné členství nebo identickou míru závazků.

Coalition of the Willing nelze považovat ani za klasickou koalici zájmů, ani za klasickou koalici schopností. Přesnější je chápat ji jako institucionální platformu, která umožňuje současnou existenci obou těchto modelů a vytváří podmínky pro vznik dalších specializovaných bezpečnostních struktur podle aktuálních strategických potřeb. Jinými slovy, největší hodnotou koalice ochotných není její současná podoba, ale její schopnost neustále generovat nové formy bezpečnostní spolupráce.

Je NATO na prahu největší transformace od konce studené války?

Jestliže Coalition of the Willing skutečně představuje nový model organizace evropské bezpečnostní spolupráce, pak se nevyhnutelně nabízí další otázka. Jaké místo bude v tomto systému zaujímat NATO? Ve veřejné debatě často zaznívají dva protichůdné názory. 

Podle prvního představuje koalice ochotných oslabení Aliance, protože vytváří paralelní bezpečnostní struktury mimo její formální rámec. Druhý názor naopak tvrdí, že jde pouze o dočasný mechanismus, který po skončení války na Ukrajině zanikne. Ani jedna z těchto interpretací však pravděpodobně nevystihuje skutečný vývoj.

Dosavadní zkušenosti ukazují, že NATO si zachovává svou nezastupitelnou roli kolektivní obrany založené na článku 5 Washingtonské smlouvy. Žádná ad hoc koalice nemůže nahradit institucionální sílu Aliance, její integrované vojenské velení ani dlouhodobě budovaný systém obranného plánování. Současně je však stále zřetelnější, že současné bezpečnostní prostředí vyžaduje mnohem vyšší míru flexibility, než jakou mohou nabídnout organizace založené na konsensu všech členských států.

Právě zde Coalition of the Willing zaplňuje prostor, který dosud nebyl institucionálně pokryt. Umožňuje skupině států jednat rychleji, experimentovat s novými formami spolupráce a vytvářet operační řešení, aniž by bylo nutné dosáhnout jednomyslného souhlasu celé Aliance. To neznamená obcházení NATO, ale spíše doplnění jeho schopností o mechanismus, který je schopen reagovat na situace, kde je rychlost rozhodování stejně důležitá jako samotné vojenské kapacity.

Z tohoto pohledu se může měnit samotná role NATO. Aliance nemusí být v budoucnu výhradním organizátorem všech bezpečnostních iniciativ. Stále více může působit jako garant standardů interoperability, společného plánování, výcviku, certifikace sil a strategického odstrašení, zatímco konkrétní operační iniciativy budou vznikat prostřednictvím flexibilních koalic schopností. NATO tak nebude nahrazováno, ale bude představovat základní infrastrukturu, na níž budou nové koaliční formáty stavět.

Tento vývoj ostatně není v historii Aliance zcela nový. Již v minulosti vznikaly různé rámcové iniciativy, mnohonárodní sbory nebo specializované skupiny států zaměřené na konkrétní schopnosti. Novým prvkem je však jejich rozsah a institucionální propracovanost. Coalition of the Willing totiž neslouží pouze k řešení jediné vojenské operace. Postupně vytváří vlastní koordinační struktury, plánovací mechanismy a pracovní skupiny, které mohou přetrvat i po skončení současného konfliktu. Tím se přibližuje spíše dlouhodobé institucionální platformě než klasické ad hoc koalici.

Lze proto formulovat odvážnou, ale analyticky podloženou hypotézu. Evropská bezpečnost možná vstupuje do období, kdy vedle pevných institucí budou stále významnější roli hrát modulární bezpečnostní uskupení. Nebudou vznikat proto, aby nahradila NATO, ale aby řešila úkoly, které jsou příliš specifické, příliš naléhavé nebo politicky příliš citlivé na to, aby byly řešeny standardní alianční procedurou. Pokud se tento trend potvrdí, bude budoucnost evropské obrany charakterizována nikoliv jednou organizací, ale sítí vzájemně propojených bezpečnostních struktur.

Česká republika stojí před strategickou volbou

Pro Českou republiku nepředstavuje Coalition of the Willing pouze zahraničněpolitickou iniciativu podporující Ukrajinu. Především otevírá otázku, zda je český bezpečnostní a obranný systém připraven fungovat v prostředí, kde vedle tradičních aliančních závazků budou stále častěji vznikat nové koalice schopností s různou mírou politické i vojenské závaznosti.

Dosavadní obranné plánování České republiky je logicky orientováno na NATO Defence Planning Process a na plnění aliančních Capability Targets. Tento systém však předpokládá relativně stabilní institucionální prostředí. Coalition of the Willing ukazuje, že budoucí bezpečnostní výzvy mohou vyžadovat vznik nových koaličních struktur během několika měsíců. Stát proto nebude rozhodovat pouze o tom, jaké schopnosti dlouhodobě budovat, ale také o tom, jak rychle je dokáže nabídnout konkrétní koalici a za jakých politických, právních a rozpočtových podmínek.

To znamená, že se bude muset změnit i samotná filozofie obranného plánování. Vedle klasického budování vojenských schopností bude nezbytné rozvíjet schopnost rychlého strategického rozhodování. Každá nově vznikající koalice bude vyžadovat odpověď na několik zásadních otázek. Jaký typ závazku je od České republiky očekáván? Disponuje Česká republika schopností, která je pro danou iniciativu skutečně přínosná? Neohrozí nový závazek plnění již existujících aliančních úkolů? A konečně – odpovídá míra přijatého rizika dlouhodobým bezpečnostním zájmům České republiky? Právě schopnost systematicky odpovídat na tyto otázky může být v budoucnu stejně důležitá jako samotná výše obranného rozpočtu.

Stejně významný je také ústavněprávní rozměr celé problematiky. Pokud budou vznikat stále nové koalice schopností s různou intenzitou závazků, bude třeba vytvořit dostatečně pružný, ale současně ústavně konformní mechanismus rozhodování o účasti České republiky. Demokratická legitimita nesmí být obětována rychlosti rozhodování, současně však nesmí docházet k situacím, kdy zdlouhavé procedury znemožní včasné zapojení do iniciativ, které mohou mít zásadní význam pro bezpečnost Evropy i České republiky.

Nejsme svědky koalice, ale proměny bezpečnostního paradigmatu

Každá významná změna mezinárodního bezpečnostního systému bývá zpočátku interpretována optikou minulosti. Nové fenomény se snažíme zařadit do již existujících kategorií, protože nám poskytují pocit analytické jistoty. Přesně to se dnes děje i v případě Coalition of the Willing. Hledáme odpověď na otázku, zda jde o koalici zájmů, nebo koalici schopností, protože právě těmito pojmy jsme byli po desetiletí zvyklí popisovat mezinárodní bezpečnostní spolupráci. Skutečný vývoj je však podstatně složitější.

Analýza ukazuje, že Coalition of the Willing není ani jedním z těchto modelů. Současně ale není ani jejich jednoduchou kombinací. Představuje vícevrstevnatou bezpečnostní architekturu, ve které široká politická platforma vytváří legitimitu, důvěryhodnost a strategickou soudržnost, zatímco uvnitř této platformy vznikají specializované koalice schopností zaměřené na konkrétní operační úkoly. Vedle toho se současně budují koordinační mechanismy, velitelské struktury, standardy interoperability i průmyslové vazby, které mohou přetrvat dlouho po skončení současné války. Jinými slovy, největším produktem Coalition of the Willing nemusí být samotné bezpečnostní záruky pro Ukrajinu, ale vznik nového institucionálního modelu evropské bezpečnostní spolupráce.

Právě tato skutečnost může představovat největší strategickou změnu v evropské bezpečnosti od konce studené války. Po více než sedmdesát let byla bezpečnost Evropy budována především prostřednictvím pevných mezinárodních institucí. Ty zůstávají nenahraditelné pro kolektivní obranu, strategické odstrašení i dlouhodobé obranné plánování. Současně se však ukazuje, že současné bezpečnostní prostředí vyžaduje organizační flexibilitu, kterou klasické instituce vzhledem ke své velikosti a rozhodovacím procedurám nemohou vždy nabídnout. Coalition of the Willing proto nepředstavuje alternativu k NATO ani Evropské unii. Představuje nový mechanismus, který umožňuje propojit politickou legitimitu s operační rychlostí a technologickou specializací.

Lze očekávat, že obdobné modely budou vznikat stále častěji. Mohou být zaměřeny na protivzdušnou a protiraketovou obranu, ochranu kritické infrastruktury, kosmické schopnosti, vojenskou mobilitu, obranný průmysl, umělou inteligenci, autonomní systémy nebo kybernetickou bezpečnost. Nebudou mít vždy stejné členy ani stejné poslání. Budou vznikat podle konkrétního bezpečnostního problému a podle schopností států, které budou ochotny nést odpovídající část odpovědnosti. Právě modularita a proměnlivost se mohou stát jejich největší výhodou.

To současně znamená, že se promění i postavení středně velkých států. Česká republika již nebude posuzována pouze podle výše obranných výdajů nebo podle plnění aliančních cílů. Stále větší význam bude mít schopnost nabídnout unikátní technologické, průmyslové, logistické nebo zpravodajské kapacity tam, kde budou pro konkrétní koalici skutečně rozhodující. Budoucí vliv nebude odvozen pouze od velikosti armády, ale od schopnosti stát se nepostradatelným partnerem v určitých segmentech bezpečnostního ekosystému. Právě zde se otevírá prostor i pro Českou republiku, která může své omezené zdroje kompenzovat vysokou specializací, technologickou úrovní a schopností rychlé integrace do mnohonárodních projektů.

To ovšem předpokládá změnu strategického uvažování. Česká bezpečnostní politika bude muset opustit představu, že obranné plánování lze připravit jednou za několik let a následně pouze aktualizovat. Dynamické bezpečnostní prostředí bude vyžadovat průběžné hodnocení nově vznikajících koalic, jejich cílů, přínosů i rizik. Stejně důležitou schopností jako budování vojenských jednotek se stane budování institucionální adaptability. Stát, který nebude schopen rychle identifikovat příležitosti k zapojení do nových koalic schopností, může postupně ztrácet nejen politický vliv, ale i přístup k technologiím, průmyslovým projektům a rozhodovacím procesům.

Závěrečná otázka proto nezní, zda je Coalition of the Willing koalicí zájmů nebo koalicí schopností. Skutečná otázka zní jinak: nestává se právě tento model předobrazem evropské bezpečnosti ve třetím desetiletí 21. století? Pokud ano, pak nebude největším odkazem Coalition of the Willing její role při podpoře Ukrajiny. Jejím skutečným dědictvím bude proměna způsobu, jakým budou evropské státy organizovat svou bezpečnost, sdílet odpovědnost a vytvářet schopnosti pro konflikty budoucnosti. A právě tato změna může být z dlouhodobého hlediska významnější než samotná válka, která vznik této koalice vyvolala.

ZDROJ ZDE