Kdo by měl řídit a odpovídat za bezpečnostní politiku České republiky – vláda, nebo Parlament?

Česká republika stojí před jednou z nejvýznamnějších debat o fungování svého bezpečnostního systému od přijetí ústavního zákona o bezpečnosti České republiky v roce 1998. Diskuse o případné úpravě kompetencí jednotlivých ústavních institucí přichází v době, kdy se evropské bezpečnostní prostředí mění nejrychleji od konce studené války. Ruská agrese proti Ukrajině, rostoucí význam hybridních operací, kybernetických útoků, informačního působení i stále kratší doba varování před možnou krizí zásadně mění požadavky na řízení státu. Zatímco ještě před několika lety bylo možné bezpečnostní politiku vnímat především jako oblast dlouhodobého strategického plánování, dnes se stále častěji stává disciplínou, v níž o úspěchu či neúspěchu rozhodují hodiny, někdy dokonce minuty. Právě proto nabývá otázka institucionální odpovědnosti zcela nového významu.

Ve veřejném prostoru se přitom stále častěji objevuje zdánlivě jednoduchá otázka: Má bezpečnostní politiku České republiky řídit vláda, nebo Parlament? Na první pohled jde o legitimní ústavně-politickou debatu. Ve skutečnosti je však tato otázka zavádějící. Nejde totiž o soutěž dvou institucí ani o spor mezi exekutivou a legislativou. Ve skutečnosti jde o hledání optimálního modelu řízení státu v době, kdy bezpečnostní hrozby nabývají bezprecedentní rychlosti, komplexnosti a vzájemné propojenosti. Diskuse proto nesmí být vedena jako politický souboj o pravomoci, ale jako odborná debata o tom, jak zajistit, aby Česká republika byla schopna rozhodovat rychle, správně a současně demokraticky legitimně.

Často se zapomíná, že bezpečnostní politika není jediné rozhodnutí ani jediný proces. Zahrnuje tvorbu dlouhodobých strategií, přípravu obranných schopností, řízení krizových situací, využívání zpravodajských informací, rozhodování o nasazení ozbrojených sil, mezinárodní spolupráci v rámci NATO a Evropské unie i odpovědnost za ochranu obyvatel a kritické infrastruktury. Každá z těchto oblastí má odlišnou časovou dynamiku, vyžaduje jinou úroveň odbornosti a současně jinou míru demokratické kontroly. Hledat jedinou instituci, která by byla schopna efektivně vykonávat všechny tyto role, je proto nejen nereálné, ale pravděpodobně i nebezpečné.

Současná česká ústavní úprava vychází z předpokladu, že operativní řízení bezpečnostní politiky náleží vládě, která nese průběžnou odpovědnost za fungování státu a disponuje potřebným odborným i institucionálním zázemím. Parlament naproti tomu vykonává především kontrolní, rozpočtovou a legislativní funkci. Tento model odpovídá většině parlamentních demokracií, současně však stále více naráží na nové požadavky bezpečnostního prostředí. Zatímco vláda musí být schopna rozhodovat prakticky okamžitě, Parlament oprávněně požaduje zachování demokratické kontroly nad rozhodnutími, která mohou mít zásadní dopad na bezpečnost státu, veřejné finance i základní práva občanů.

Cílem tohoto článku proto není obhajovat vládu proti Parlamentu ani Parlament proti vládě. Ambicí je analyzovat, jaké kompetence by měly jednotlivé ústavní instituce v oblasti bezpečnostní politiky skutečně vykonávat, kde dnes vznikají největší systémové nedostatky a jaké řešení odpovídá zkušenostem spojeneckých států i současným požadavkům na obranu demokratického státu. Ukazuje se totiž, že skutečná otázka nezní, kdo má bezpečnostní politiku řídit, ale kdo má odpovídat za jednotlivé typy bezpečnostních rozhodnutí a jak nastavit systém, který dokáže spojit rychlost rozhodování s demokratickou legitimitou.

Bezpečnost už nečeká na politické kompromisy

Jedním z nejsilnějších argumentů zastánců dominantní role vlády je skutečnost, že charakter bezpečnostních hrozeb se během posledních dvou desetiletí zásadně proměnil. Zatímco v minulosti bylo možné očekávat, že stát bude mít dostatek času na politické konzultace a postupné přijímání rozhodnutí, dnešní bezpečnostní prostředí funguje podle zcela jiné logiky. Kybernetické útoky mohou během několika minut ochromit fungování státní správy nebo kritické infrastruktury. Hybridní operace probíhají nepřetržitě a jejich cílem je destabilizovat stát ještě před vznikem otevřeného konfliktu. Informační operace dokáží během několika hodin ovlivnit veřejné mínění, důvěru obyvatel ve státní instituce nebo průběh voleb. Stejně tak vojenské plánování NATO stále více počítá s výrazným zkracováním varovacích dob a s nutností přijímat rozhodnutí prakticky v reálném čase. Za těchto okolností se rychlost stává jedním z rozhodujících faktorů bezpečnosti státu.

Právě proto většina demokratických států svěřuje operativní řízení bezpečnostní politiky exekutivě. Vláda disponuje institucemi, které mají nepřetržitý přístup ke zpravodajským informacím, řídí ozbrojené síly, koordinuje činnost bezpečnostních sborů, komunikuje se spojenci a prostřednictvím Bezpečnostní rady státu vytváří jednotné politické zadání pro všechny složky bezpečnostního systému. Žádná jiná ústavní instituce nedisponuje obdobnou kombinací odborného aparátu, rozhodovacích pravomocí a odpovědnosti. Představa, že by obdobnou činnost mohl vykonávat Parlament, proto naráží nejen na praktické limity, ale především na samotnou podstatu parlamentní demokracie. Parlament není krizovým štábem ani operačním velitelstvím. Jeho úlohou je vytvářet demokratickou legitimitu, nikoliv řídit každodenní bezpečnostní operace.

Nejde přitom pouze o otázku organizační efektivity. Moderní bezpečnostní politika je založena na práci s vysoce citlivými zpravodajskými informacemi, jejichž ochrana představuje jednu ze základních podmínek úspěšného rozhodování. Rozšiřování okruhu osob s přístupem k utajovaným skutečnostem přirozeně zvyšuje riziko jejich úniku nebo zneužití. Exekutivní model proto nabízí nejen vyšší rychlost rozhodování, ale také lepší předpoklady pro ochranu zpravodajských zdrojů, probíhajících operací i spojeneckých informací. Není náhodou, že téměř všechny státy NATO ponechávají tuto oblast primárně v rukou vlády a jejích bezpečnostních institucí.

Současně je však třeba odmítnout často opakovaný argument, že rychlost sama o sobě představuje nejvyšší hodnotu. Demokratický stát nemůže rezignovat na kontrolní mechanismy pouze proto, že krizové situace vyžadují okamžitou reakci. Bezpečnostní politika není pouze otázkou efektivity, ale také legitimity. Rozhodnutí přijaté během několika hodin může ovlivnit směřování státu na celé desetiletí. Právě proto nelze připustit, aby se požadavek na rychlost stal argumentem pro oslabování parlamentní kontroly nebo pro koncentraci bezpečnostních pravomocí v rukou úzkého okruhu představitelů výkonné moci.

Demokratická legitimita není administrativní překážkou

Právě zde se dostáváme k druhému pólu celé debaty. Zastánci silnější role Parlamentu často upozorňují, že bezpečnostní politika patří mezi nejzásadnější veřejné politiky demokratického státu. Rozhodnutí o použití ozbrojených sil, dlouhodobém navyšování obranných výdajů nebo přijetí strategických bezpečnostních závazků se netýkají pouze vlády. Dotýkají se celé společnosti, veřejných financí i základních práv občanů. Je proto logické, že o takových rozhodnutích mají spolurozhodovat přímo volení zástupci občanů, kteří za ně nesou politickou odpovědnost.

Parlamentní kontrola však plní ještě jednu často opomíjenou funkci. Působí jako institucionální pojistka proti možnému zneužití bezpečnostních pravomocí. Evropské dějiny opakovaně ukazují, že mimořádné bezpečnostní kompetence bývají v období krizí rozšiřovány mnohem snadněji, než jsou následně omezovány. Demokratické státy proto budují systém vzájemných brzd a protivah právě proto, aby žádná instituce nemohla sama rozhodovat o otázkách, které mohou zásadním způsobem ovlivnit fungování celé společnosti. Parlamentní dohled tak není projevem nedůvěry vůči vládě, ale jedním ze základních principů ústavní demokracie.

Největším problémem není rozdělení pravomocí. Největším problémem je rozdělení odpovědnosti

Veřejná debata bývá vedena způsobem, který vytváří dojem, že bezpečnostní politika představuje jediný soubor činností, o němž musí rozhodovat jedna instituce. Ve skutečnosti je bezpečnost státu mozaikou strategických, politických, vojenských, ekonomických i právních rozhodnutí, která mají odlišný časový horizont i rozdílnou míru rizika. Zcela jinou povahu má schvalování Bezpečnostní strategie České republiky, jinou rozhodování o dlouhodobém financování obrany, jinou reakce na rozsáhlý kybernetický útok a jinou například aktivace spojeneckých mechanismů NATO. Snaha svěřit všechny tyto kompetence jednomu ústavnímu aktérovi proto vede spíše k institucionální nerovnováze než k efektivnějšímu řízení státu.

Česká republika navíc dlouhodobě trpí problémem, který v odborných diskusích zaznívá podstatně méně než otázka samotných pravomocí. Tím problémem je nejednoznačně vnímaná odpovědnost za bezpečnostní politiku. Pokud se podaří zvládnout krizovou situaci, hlásí se k úspěchu zpravidla všechny zúčastněné instituce. Pokud však dojde k systémovému selhání, odpovědnost se rozmělní mezi vládu, jednotlivá ministerstva, Parlament, prezidenta republiky nebo bezpečnostní složky. Výsledkem je prostředí, ve kterém je často obtížné určit, kdo měl rozhodnout, kdo skutečně rozhodl a kdo za přijaté rozhodnutí nese politickou i odbornou odpovědnost.

Takový model není dlouhodobě udržitelný. Efektivní bezpečnostní systém musí být postaven nejen na jasně definovaných pravomocích, ale především na jednoznačné odpovědnosti jednotlivých institucí. Každý nositel rozhodovací pravomoci musí současně nést odpovědnost za důsledky svého jednání. Právě zde se ukazuje, že česká debata by se měla posunout od otázky „kdo bude rozhodovat“ k mnohem důležitější otázce „kdo bude za jednotlivé typy rozhodnutí odpovídat“. Bez této změny bude jakákoli reforma představovat pouze přesouvání kompetencí, nikoliv skutečné zvýšení efektivity řízení bezpečnosti státu.

Inspirace u spojenců: nikdo nestaví bezpečnost na jediné instituci

Komparativní pohled na spojenecké státy NATO přináší velmi zajímavý závěr. Přestože jednotlivé státy vycházejí z rozdílných ústavních tradic, žádný z nich nesvěřuje bezpečnostní politiku výhradně vládě ani výhradně parlamentu. Rozdíly spočívají především v rozsahu parlamentní kontroly, v postavení hlavy státu a ve způsobu rozdělení odpovědnosti za strategická a operační rozhodnutí. Samotný princip kombinace exekutivní akceschopnosti a demokratické kontroly je však společný prakticky všem vyspělým demokraciím.

Německo představuje model s mimořádně silnou parlamentní kontrolou nasazování ozbrojených sil. Historická zkušenost vedla k vytvoření systému, v němž Bundestag disponuje významnými pravomocemi při schvalování vojenských operací. Spojené státy americké naopak ponechávají prezidentovi rozsáhlé operační kompetence, které jsou vyvažovány především rozpočtovou a legislativní rolí Kongresu. Francouzský systém posiluje postavení prezidenta jako vrchního představitele obranné politiky, zatímco Spojené království dlouhodobě staví na odpovědnosti vlády doplněné silnou parlamentní tradicí politické kontroly.

Ani jeden z těchto modelů však neusiluje o absolutní převahu jedné instituce. Naopak. Všechny jsou založeny na vědomí, že bezpečnost státu je natolik komplexní oblastí, že vyžaduje kombinaci odbornosti, operativnosti, politické odpovědnosti i demokratické legitimity. Právě proto se česká diskuse nemůže omezit na jednoduchou volbu mezi vládou a Parlamentem. Skutečnou inspirací by měla být schopnost spojenců vytvářet funkční institucionální rovnováhu, nikoli kopírování jednotlivých kompetencí bez ohledu na odlišné ústavní prostředí.

Česká republika potřebuje evoluci, nikoli revoluci

To však neznamená, že současný český model nelze zlepšit. Naopak. Analýza ukazuje, že největší slabinou není samotné rozdělení kompetencí, ale nedostatečně rozvinuté mechanismy průběžné parlamentní kontroly. Ta je dnes z velké části založena na následném hodnocení již přijatých rozhodnutí, případně na projednávání rozpočtu nebo mimořádných stavů. V době rychle se měnícího bezpečnostního prostředí se však takový model ukazuje jako stále méně dostačující.

Namísto zásadního přepisování ústavního systému by proto bylo vhodnější zaměřit se na jeho cílené doplnění. Vláda by měla i nadále zůstat hlavním nositelem operativního řízení bezpečnosti státu, protože pouze ona disponuje potřebným aparátem, odpovědností i schopností reagovat v reálném čase. Současně by však měla být posílena průběžná parlamentní kontrola prostřednictvím malého, bezpečnostně prověřeného orgánu s přístupem k utajovaným informacím, který by byl schopen vykonávat skutečný odborný dohled nad činností exekutivy. Takové řešení představuje přirozenou evoluci současného systému, nikoli jeho radikální přestavbu, a odpovídá zkušenostem většiny spojeneckých zemí.

Jaký model tedy Česká republika skutečně potřebuje?

Pokud přijmeme skutečnost, že ani čistě exekutivní, ani čistě parlamentní model nepředstavují optimální řešení, vyvstává otázka, jak by měl být bezpečnostní systém České republiky nastaven v příštích desetiletích. Odpověď nenajdeme v přesouvání kompetencí mezi jednotlivými institucemi, ale v jejich jasném funkčním vymezení. Každá ústavní instituce by měla vykonávat činnosti, pro které je nejlépe vybavena, a současně nést odpovědnost odpovídající rozsahu svých pravomocí.

Strategická bezpečnostní rozhodnutí by měla získat výrazně silnější politickou legitimitu než dosud. Bezpečnostní strategie České republiky, Vojenská strategie, Zpráva o zajištění obrany, dlouhodobé obranné plánování, víceleté finanční závazky nebo zásadní změny bezpečnostní legislativy představují dokumenty, jejichž účinnost přesahuje jedno volební období. Jejich přijetí by proto nemělo být pouze administrativním aktem vlády, ale výsledkem širší politické shody potvrzené Parlamentem. Pouze tak lze vytvořit dlouhodobě stabilní bezpečnostní politiku, která nebude po každých volbách zásadně měnit své priority podle aktuálního politického rozložení sil.

Odlišná situace však nastává u operativního řízení bezpečnosti. Krizové situace neumožňují vést dlouhé politické debaty ani čekat na složité schvalovací procesy. Rozhodnutí o aktivaci krizových mechanismů, koordinaci bezpečnostních složek, reakci na rozsáhlý kybernetický útok nebo plnění spojeneckých závazků musí zůstat v kompetenci vlády a Bezpečnostní rady státu. Právě zde je rychlost rozhodování jedním z rozhodujících faktorů úspěchu a jakékoliv administrativní prodlení může znamenat výrazné zvýšení bezpečnostních rizik.

To ovšem neznamená, že vláda má jednat bez průběžné kontroly. Současný model, v němž Parlament často získává podrobnější informace až s časovým odstupem, již neodpovídá dynamice dnešního bezpečnostního prostředí. Inspirací mohou být některé spojenecké státy, které vytvořily úzké parlamentní orgány složené z bezpečnostně prověřených poslanců s přístupem k utajovaným informacím. Takové orgány nejsou součástí samotného rozhodovacího procesu, ale vykonávají průběžný dohled nad činností exekutivy a významně posilují důvěru veřejnosti v bezpečnostní instituce státu.

Stejně důležitým krokem by bylo zavedení zrychleného mechanismu parlamentního schvalování mimořádných bezpečnostních opatření. Současná právní úprava umožňuje vládě v některých případech rozhodovat po poměrně dlouhou dobu bez přímého souhlasu Parlamentu. To bylo v době vzniku ústavního zákona logické řešení. Dnešní bezpečnostní prostředí je však natolik dynamické, že je možné uvažovat o modelu, který spojí okamžitou akceschopnost vlády s velmi rychlou následnou parlamentní autorizací. Lhůta v řádu několika desítek hodin by zajistila, že stát nebude paralyzován zdlouhavým schvalovacím procesem, současně však nevznikne prostor pro dlouhodobé rozhodování exekutivy bez demokratické kontroly.

Debata, která rozhodne o kvalitě českého státu

Diskuse o tom, zda má bezpečnostní politiku řídit vláda nebo Parlament, je ve skutečnosti pouze viditelnou částí mnohem hlubšího problému. Nejde pouze o rozdělení pravomocí mezi dvě ústavní instituce. Jde o hledání takového institucionálního modelu, který dokáže zajistit současně rychlost rozhodování, vysokou odbornou úroveň, jednoznačnou odpovědnost i dostatečnou demokratickou legitimitu. Každý z těchto požadavků je sám o sobě legitimní. Žádný však nesmí být prosazován na úkor ostatních.

Česká republika dnes nepotřebuje ústavní revoluci. Nepotřebuje ani oslabovat vládu, ani dramaticky posilovat Parlament. Potřebuje odstranit slabá místa současného systému, která vznikla především změnou bezpečnostního prostředí, nikoliv změnou ústavních principů. Největší výzvou proto není hledání vítěze institucionálního sporu, ale vytvoření bezpečnostního systému, který bude schopen obstát ve světě charakterizovaném hybridními konflikty, informačními operacemi, kybernetickými útoky a stále kratší dobou pro politické rozhodování.

Možná bychom si proto měli přestat klást otázku, zda má bezpečnostní politiku řídit vláda nebo Parlament. Mnohem důležitější je jiná otázka: Je současný systém řízení bezpečnosti České republiky připraven na války a krize 21. století? Pokud na ni nedokážeme jednoznačně odpovědět kladně, pak se debata o kompetencích nesmí stát politickým střetem o moc, ale odbornou diskusí o tom, jak zvýšit odolnost českého státu. Právě kvalita institucionálního řízení totiž může v budoucnu rozhodovat stejně významně jako počet vojáků, výše obranného rozpočtu nebo úroveň moderních zbraňových systémů. Bezpečnost státu totiž nezačíná na bojišti. Začíná kvalitou rozhodování jeho nejvyšších ústavních institucí.

Nestačí změnit zákon, je třeba změnit způsob uvažování o bezpečnosti

Pokud se současná diskuse o novelizaci ústavního zákona č. 110/1998 Sb. omezí pouze na přesuny jednotlivých kompetencí mezi vládou a Parlamentem, promarní Česká republika jedinečnou příležitost modernizovat celý systém řízení bezpečnosti státu. Skutečná výzva totiž nespočívá v tom, kdo bude podepisovat rozhodnutí nebo svolávat krizová jednání. Rozhodující je, zda budou nejvyšší ústavní instituce schopny společně vytvářet dlouhodobou bezpečnostní politiku, která bude dostatečně stabilní bez ohledu na výsledky voleb.

Jedním z největších problémů českého prostředí je skutečnost, že bezpečnostní politika stále podléhá poměrně výrazným politickým změnám. Nové vlády přirozeně přicházejí s vlastními prioritami, mění akcenty jednotlivých strategií, upravují rozpočtové priority nebo přehodnocují některé projekty modernizace ozbrojených sil. Takový vývoj je v demokratické společnosti přirozený, nesmí však zasahovat samotné základy bezpečnostní politiky státu. Schopnost odstrašení, budování obranných schopností, rozvoj zpravodajských služeb, ochrana kritické infrastruktury nebo závazky vůči NATO nemohou být předmětem politických výkyvů po každých parlamentních volbách. Bezpečnost státu musí být dlouhodobou národní politikou, nikoliv politikou jedné vlády.

Právě zde může Parlament sehrát mnohem významnější roli, než jakou vykonává dnes. Neměl by být institucí, která vstupuje do operativního řízení krizí, ale institucí, která vytváří dlouhodobý politický konsenzus nad strategickými prioritami státu. Schválení základních bezpečnostních dokumentů širokou parlamentní většinou by významně zvýšilo jejich stabilitu i důvěryhodnost vůči spojencům. Současně by se tím omezilo riziko, že se bezpečnostní politika stane součástí běžného politického soupeření.

Bezpečnostní politika potřebuje jasného lídra

Vedle otázky rozdělení kompetencí se však nabízí ještě jedna, mnohem zásadnější úvaha. Má dnes Česká republika vůbec instituci, která dlouhodobě koordinuje všechny oblasti bezpečnosti státu? Formálně tuto úlohu plní vláda prostřednictvím Bezpečnostní rady státu. Praktická zkušenost však ukazuje, že bezpečnostní agenda je rozdělena mezi řadu ministerstev, bezpečnostních sborů, zpravodajských služeb, regulačních úřadů i dalších institucí. Každá z nich logicky sleduje vlastní priority, vlastní rozpočtové zájmy i vlastní institucionální kulturu.

Moderní bezpečnostní prostředí přitom stále více propojuje oblasti, které byly dříve vnímány odděleně. Kybernetická bezpečnost souvisí s energetikou, ochrana kritické infrastruktury s hospodářskou politikou, obranné plánování s průmyslovou strategií, informační bezpečnost s vnitřní bezpečností a technologický rozvoj s výzkumnou politikou státu. V takto komplexním prostředí již nestačí jednotlivé resorty pouze koordinovat. Je zapotřebí vytvářet jednotnou národní bezpečnostní politiku, která propojí všechny složky státní moci do jednoho funkčního celku.

Není proto překvapivé, že stále více států posiluje roli centrálních bezpečnostních koordinačních struktur. Nejde o vytváření nové úrovně byrokracie, ale o zajištění strategického řízení, které přesahuje horizont jednoho volebního období i kompetence jednotlivých ministerstev. Česká republika by měla otevřít odbornou diskusi, zda současná podoba Bezpečnostní rady státu odpovídá rostoucí komplexitě bezpečnostního prostředí, nebo zda nastal čas její postavení, odborné zázemí i koordinační pravomoci dále posílit.

Bezpečnost není pouze otázkou obrany

Česká bezpečnostní politika navíc prochází zásadní proměnou svého obsahu. Ještě před dvěma desetiletími byla spojována především s armádou, policií a zpravodajskými službami. Dnes však bezpečnost zahrnuje odolnost energetických sítí, ochranu datových center, bezpečnost dodavatelských řetězců, vesmírné technologie, umělou inteligenci, polovodičový průmysl, zdravotnictví, strategické suroviny nebo schopnost státu čelit rozsáhlým dezinformačním kampaním. Hranice mezi vnější a vnitřní bezpečností se postupně stírá a bezpečnostní politika se stále více prolíná s hospodářskou, technologickou i průmyslovou politikou.

Právě tato změna představuje jeden z nejsilnějších argumentů pro modernizaci institucionálního řízení bezpečnosti. Systém vytvořený na konci devadesátých let vznikal v době, kdy hlavními bezpečnostními tématy byly vstup České republiky do NATO, profesionalizace Armády České republiky nebo příprava na členství v Evropské unii. Dnešní bezpečnostní prostředí je nesrovnatelně složitější. Proto by bylo chybou domnívat se, že jeho řízení lze řešit pouze dílčí novelizací několika ustanovení ústavního zákona. Ve skutečnosti jde o otázku, jak bude český stát fungovat v příštích dvaceti až třiceti letech.

Bezpečnostní politika nesmí být rukojmím volebního cyklu

Jedním z nejméně diskutovaných problémů české bezpečnostní politiky není rozdělení kompetencí mezi ústavními institucemi, ale její dlouhodobá kontinuita. Zatímco vojenské schopnosti se budují deset i více let, modernizační projekty Armády České republiky mají horizont patnácti až dvaceti let a výstavba kritické infrastruktury často přesahuje jedno volební období, politická reprezentace se mění každé čtyři roky. Vzniká tak přirozené napětí mezi dlouhodobými bezpečnostními potřebami státu a krátkodobými politickými prioritami jednotlivých vlád.

Bezpečnostní politika přitom nemůže fungovat jako běžná veřejná politika, která se po každých volbách zásadně přehodnocuje. Potenciální protivník nečeká na vytvoření nové vládní koalice ani nepřizpůsobuje své aktivity volebnímu kalendáři. Schopnost státu odrazovat od agrese je založena především na předvídatelnosti, stabilitě a důvěryhodnosti. Pokud spojenci i potenciální protivníci získají dojem, že se základní bezpečnostní priority České republiky mohou po každých volbách významně změnit, oslabuje to nejen důvěru uvnitř Aliance, ale také věrohodnost českého odstrašení.

Právě z tohoto důvodu by měl Parlament převzít výraznější odpovědnost za dlouhodobé strategické směřování bezpečnostní politiky. Neměl by však vstupovat do každodenního operativního řízení bezpečnostních složek. Jeho úlohou by mělo být vytváření co nejširší politické shody nad základními strategickými dokumenty, dlouhodobými obrannými prioritami a finančními závazky státu. Taková rozhodnutí by měla být přijímána pokud možno napříč politickým spektrem, protože jejich důsledky budou ovlivňovat bezpečnost České republiky dlouho poté, co současná vláda i současný Parlament ukončí svůj mandát.

Je současná Bezpečnostní rada státu připravena na výzvy 21. století?

Debata o rozdělení kompetencí mezi vládou a Parlamentem současně otevírá ještě jednu důležitou otázku, která zůstává poněkud stranou veřejného zájmu. Odpovídá dnešní institucionální architektura řízení bezpečnosti charakteru současných hrozeb? Bezpečnostní rada státu byla vytvořena v době, kdy bezpečnostní prostředí mělo podstatně jednodušší podobu. Hlavními tématy byly obrana území, krizové řízení, vstup do NATO nebo koordinace činnosti jednotlivých resortů. Dnešní realita je však podstatně komplexnější.

Současná bezpečnost již není tvořena pouze armádou, policií a zpravodajskými službami. Zahrnuje kybernetickou bezpečnost, ochranu kritické infrastruktury, energetickou bezpečnost, vesmírné technologie, umělou inteligenci, ochranu strategických dodavatelských řetězců, ekonomickou bezpečnost, odolnost společnosti vůči informačním operacím i schopnost státu zvládat rozsáhlé technologické nebo přírodní krize. Každá z těchto oblastí je řízena jinou institucí, podléhá jiné legislativě a disponuje vlastními odbornými kapacitami. Největší výzvou proto již není řízení jednotlivých oblastí, ale jejich vzájemná integrace do jednoho funkčního bezpečnostního systému.

Právě zde se nabízí otázka, zda by novela ústavního zákona neměla otevřít také širší odbornou diskusi o dalším rozvoji Bezpečnostní rady státu. Nejde o vytváření nové byrokracie ani o přesouvání pravomocí mezi institucemi. Jde o to, zda má Česká republika dostatečně silné strategické centrum, které bude schopno dlouhodobě koordinovat bezpečnostní politiku napříč všemi resorty, pravidelně vyhodnocovat nově vznikající hrozby a připravovat stát na konflikty, jejichž podoba se bude od dnešních zkušeností zásadně lišit.

Měli bychom se přestat ptát „kdo?“ a začít se ptát „jak?“

Celá veřejná debata je totiž vedena způsobem, který může odvádět pozornost od podstaty problému. Spor o to, zda má bezpečnostní politiku řídit vláda nebo Parlament, vytváří dojem, že změna několika kompetencí automaticky povede ke zvýšení bezpečnosti České republiky. Tak jednoduché to však není.

Skutečnou otázkou není, kdo bude sedět v čele rozhodovacího procesu. Skutečnou otázkou je, jak bude celý systém fungovat v situaci, kdy bude stát vystaven souběžnému kybernetickému útoku, rozsáhlé dezinformační kampani, sabotáži energetické infrastruktury, migračnímu tlaku, ekonomickému nátlaku a současně bude muset plnit spojenecké závazky vůči NATO. Právě takové krize budou s vysokou pravděpodobností charakterizovat bezpečnostní prostředí příštích desetiletí.

Budoucí bezpečnostní systém proto nebude hodnocen podle toho, zda měl více pravomocí Parlament nebo vláda. Bude hodnocen podle toho, zda dokázal přijmout správné rozhodnutí ve správný okamžik, zda byly jednotlivé instituce schopny spolupracovat, zda existovala jasná odpovědnost a zda veřejnost důvěřovala přijatým opatřením. Jinými slovy – nebude rozhodovat samotná dělba moci, ale kvalita jejího výkonu.

Právě v tom spočívá hlavní poselství celé debaty. Česká republika nepotřebuje vybírat mezi vládou a Parlamentem. Potřebuje vytvořit bezpečnostní systém, ve kterém budou obě instituce plnit přesně vymezené role, vzájemně se doplňovat a společně nést odpovědnost za bezpečnost státu. Takový model není kompromisem mezi efektivitou a demokracií. Je jedinou realistickou cestou, jak zajistit, aby Česká republika obstála v bezpečnostním prostředí 21. století.

ZDROJ ZDE