Máme více bezpečnostních strategií než kdy dřív. Jsme ale skutečně připraveni?
Česká republika v posledních letech významně posílila své strategické plánování v oblasti bezpečnosti. Vedle aktualizovaných bezpečnostních a obranných strategií vznikly nové koncepce zaměřené na kybernetickou bezpečnost, ochranu obyvatelstva, čelení hybridnímu působení, prevenci kriminality, vzdělávání nebo budování společenské odolnosti. Na první pohled se proto může zdát, že český bezpečnostní systém je připraven lépe než kdykoli v minulosti. Současné bezpečnostní prostředí však ukazuje, že největší výzvou již není tvorba nových strategií ani identifikace nových hrozeb. Tou se stává schopnost propojit jednotlivé politiky, instituce a aktéry do jednoho funkčního bezpečnostního systému. Moderní obranyschopnost totiž nevznikne součtem kvalitních dokumentů, ale jejich praktickým plněním.
Český bezpečnostní paradox mezi strategickým plánováním a skutečnou obranyschopností státu
Evropské bezpečnostní prostředí prochází nejdynamičtější proměnou od konce studené války. Ruská agrese proti Ukrajině, rostoucí geopolitická rivalita, technologická revoluce, kybernetické útoky, informační operace, energetická závislost nebo rostoucí četnost krizových situací ukazují, že tradiční dělení bezpečnosti na vojenskou a civilní oblast postupně ztrácí význam. Současné hrozby jsou komplexní, vzájemně propojené a současně zasahují obranu, ekonomiku, veřejnou správu, kritickou infrastrukturu i každodenní fungování společnosti.
Na tuto proměnu reagovala také Česká republika. V posledních letech vznikla nebo byla aktualizována řada strategických dokumentů, které odrážejí změnu bezpečnostního myšlení. Bezpečnostní strategie České republiky, Obranná strategie České republiky, Národní strategie kybernetické bezpečnosti, Národní strategie pro čelení hybridnímu působení, Koncepce ochrany obyvatelstva, Koncepce přípravy občanů k obraně státu (POKOS), Strategie prevence kriminality nebo Strategie vzdělávací politiky již bezpečnost nevnímají pouze jako otázku vojenské síly. Naopak stále častěji pracují s pojmy, jako jsou odolnost společnosti, prevence, připravenost obyvatelstva, meziresortní koordinace, kritické myšlení nebo lidský kapitál.
Z hlediska strategického plánování představuje tento vývoj významný kvalitativní posun. Český stát již velmi dobře rozumí tomu, jaké výzvy bude muset v následujících desetiletích řešit. Proměnila se také filozofie bezpečnosti. Ta již není chápána pouze jako schopnost reagovat na vzniklou krizi, ale stále více jako schopnost krizím předcházet, adaptovat se na měnící se prostředí a dlouhodobě zachovávat funkčnost státu i společnosti.
Právě zde se však objevuje jeden z nejvýznamnějších paradoxů současné české bezpečnostní politiky. Přestože jednotlivé strategické dokumenty vznikaly pod gescí různých ministerstev a institucí, při jejich vzájemném porovnání nacházíme překvapivě vysokou míru obsahové shody. Prakticky všechny zdůrazňují význam prevence, odolnosti, vzdělávání, spolupráce veřejných institucí, ochrany kritické infrastruktury nebo připravenosti obyvatelstva. Jinými slovy, český stát již poměrně přesně ví, jaké schopnosti bude v budoucnu potřebovat.
Přesto se stále častěji diskutuje o rostoucí zranitelnosti společnosti, nedostatečné připravenosti na dlouhodobé krizové situace nebo obtížné koordinaci mezi jednotlivými institucemi. Není proto překvapivé, že se vedle modernizace Armády České republiky stále častěji hovoří také o společenské odolnosti, bezpečnostním vzdělávání nebo potřebě posilovat připravenost veřejné správy. Otázkou tedy není, zda máme dostatek strategií. Otázkou je, zda jsme vytvořili systém, který dokáže jejich společné cíle skutečně naplnit.
Bezpečnostní prostředí totiž nerespektuje organizační strukturu veřejné správy. Hybridní působení současně zasahuje do informačního prostoru, školství, veřejné správy, ekonomiky i obrany. Kybernetický útok může během několika minut ochromit nemocnice, energetickou infrastrukturu, dopravu i vojenské komunikační systémy. Migrační vlna představuje současně otázku bezpečnostní, humanitární, ekonomickou i politickou. Každá významnější bezpečnostní událost dnes překračuje hranice jednoho resortu.
Odpovědi státu však zůstávají do značné míry rozdělené podle organizační struktury jednotlivých ministerstev. A právě zde vzniká bezpečnostní paradox České republiky. Čím více se bezpečnostní prostředí propojuje, tím více je řízení bezpečnosti rozděleno mezi jednotlivé resorty. Zatímco samotné hrozby se vzájemně prolínají, strategické řízení je stále převážně sektorové. Výsledkem není nedostatek kvalitních strategií. Výsledkem je nedostatek jejich systémového propojení.
A právě tato skutečnost bude v následujících letech představovat jednu z největších výzev nejen pro bezpečnostní systém České republiky jako celek, ale také pro další rozvoj Armády České republiky.
Analytická reflexe
Nastíněný bezpečnostní paradox není pouze otázkou efektivity veřejné správy ani kvality strategického plánování. Ve svém důsledku představuje jeden z významných faktorů, který může v následujících letech ovlivnit skutečnou obranyschopnost České republiky. Musíme se totiž zamyslet, do jaké míry se zde střetává svět strategických dokumentů s realitou současných konfliktů.
Armáda České republiky dnes prochází největší modernizací od svého vstupu do Severoatlantické aliance. Pořízení letounů F-35, bojových vozidel pěchoty CV90, nových systémů protivzdušné obrany, samohybných houfnic CAESAR nebo pokračující rozvoj bezpilotních systémů představuje zásadní kvalitativní posun v schopnostech ozbrojených sil. Zároveň dochází k rozšiřování aktivních záloh, posilování alianční interoperability i růstu obranných výdajů. Česká republika tak postupně vytváří předpoklady pro plnění aliančních závazků i obranu vlastního území. Přesto by bylo chybou spojovat obranyschopnost státu výhradně s rozvojem vojenských schopností.
Válka na Ukrajině ukázala, že ani technologicky vyspělá armáda nemůže dlouhodobě obstát bez fungujícího a funkčního zázemí. Bojové operace nejsou izolovanou činností ozbrojených sil. Jsou závislé na průmyslové výrobě, logistice, energetice, zdravotnickém systému, dopravní infrastruktuře, digitálních sítích, strategické komunikaci i psychické odolnosti společnosti. Moderní konflikt proto neprověřuje pouze armádu. Prověřuje stát jako celek. Tento fakt představuje zásadní změnu v bezpečnostním myšlení.
Po desetiletí bylo možné vnímat armádu jako samostatný pilíř bezpečnosti, jehož hlavním úkolem bylo připravovat se na vedení ozbrojeného konfliktu. Dnes však armáda představuje pouze jednu – byť klíčovou – součást mnohem širšího bezpečnostního systému. Její schopnosti jsou stále více podmíněny fungováním institucí, které tradičně nespadají do resortu obrany. Pokud nebude zajištěna odolnost energetické infrastruktury, nebude možné dlouhodobě zabezpečit provoz vojenských základen. Pokud nebude fungovat dopravní síť, bude omezen přesun sil a prostředků. Pokud nebude společnost odolná vůči informačnímu působení protivníka, mohou být vojenské úspěchy oslabeny ztrátou důvěry veřejnosti. A pokud nebude dostatek kvalifikovaných lidí, nebude možné naplnit ambiciózní cíle výstavby ozbrojených sil.
Modernizace Armády České republiky proto musí být chápána jako součást širší transformace národní obranyschopnosti. Obrana státu již není výsledkem síly jedné instituce, ale schopnosti celého systému fungovat koordinovaně i za podmínek dlouhodobé krize. Právě zde se podle mého názoru otevírá nová možnost pro Armádu České republiky.
Armáda by neměla být pouze příjemcem bezpečnostních politik vytvářených ostatními institucemi. Díky svým zkušenostem se strategickým plánováním, operační přípravou, krizovým řízením nebo logistickým zabezpečením může významně přispět k propojení bezpečnostního systému státu. Neznamená to, že by měla přebírat kompetence ostatních ministerstev nebo řídit civilní oblast. Znamená to však, že se může stát jedním z hlavních nositelů systémového přístupu k bezpečnosti.
Tento přístup ostatně odpovídá vývoji aliančního prostředí. NATO v posledních letech stále výrazněji akcentuje koncept Whole-of-Government a zejména Whole-of-Society Approach, který vychází z jednoduché premisy: obranu státu nelze zajistit pouze prostřednictvím ozbrojených sil. Úspěšná obrana vyžaduje připravenou veřejnou správu, odolnou ekonomiku, funkční průmyslovou základnu, bezpečné digitální prostředí i společnost, která rozumí své roli při zvládání krizových situací.
Pro Českou republiku z toho vyplývá důležitý závěr. Dosavadní strategické dokumenty správně identifikují jednotlivé oblasti bezpečnosti. Méně pozornosti však věnují tomu, jak budou všechny tyto oblasti fungovat společně ve chvíli, kdy stát bude čelit dlouhodobému bezpečnostnímu tlaku. Jinými slovy – máme poměrně dobře popsáno, co je potřeba budovat, ale podstatně méně rozpracováno, jak budou jednotlivé schopnosti vzájemně propojeny. A právě tato otázka by měla být jedním z hlavních témat budoucího rozvoje českého obranného plánování.
Od modernizace armády k budování národní obranyschopnosti
Pokud je výše popsaná teze správná, bude muset české obranné plánování v následujících letech projít další významnou proměnou. Ta již nebude spočívat pouze v modernizaci techniky nebo rozvoji vojenských schopností. Jejím hlavním cílem bude vytvoření podmínek pro dlouhodobou obranyschopnost státu jako celku.
Nejde přitom o zpochybnění současného směru modernizace Armády České republiky. Naopak. Probíhající akviziční projekty představují nezbytný předpoklad pro plnění aliančních závazků i obranu České republiky. Samotná vojenská síla však dnes již nepředstavuje jediný určující faktor obranyschopnosti.
Skutečná odolnost státu vzniká až propojením vojenských, ekonomických, technologických, institucionálních a společenských schopností. Jinými slovy, moderní armáda již sama o sobě není cílem. Je jedním z nástrojů širšího bezpečnostního systému.
Právě tato skutečnost by měla být výrazněji reflektována i v budoucích strategických dokumentech Ministerstva obrany v koordinaci s dalšími resorty. Především bude nezbytné opustit tradiční pohled, který obranné plánování chápe převážně jako plánování rozvoje ozbrojených sil. Budoucí strategie by měly mnohem více pracovat s konceptem národní obranyschopnosti, tedy schopnosti celého státu dlouhodobě odolávat vojenskému i nevojenskému tlaku.
Takový přístup bude vyžadovat podstatně užší propojení obranného plánování s dalšími veřejnými politikami. Rozvoj ozbrojených sil by proto neměl být oddělen od plánování ochrany kritické infrastruktury, energetické bezpečnosti, kybernetické odolnosti, dopravní infrastruktury, průmyslové politiky, vzdělávání ani krizového řízení. Ne proto, že by Ministerstvo obrany mělo řídit ostatní resorty, ale proto, že obranyschopnost vzniká právě na průsečíku těchto oblastí.
Stejně významnou změnou by mělo být posílení strategického plánování v dlouhodobém horizontu. Současné bezpečnostní prostředí se vyvíjí rychleji než tradiční strategické dokumenty. Umělá inteligence, autonomní systémy, vesmírné technologie, kvantové technologie, informační operace nebo demografické změny budou v příštích desetiletích významně ovlivňovat podobu konfliktů. Obranné plánování proto nebude moci reagovat pouze na současný stav bezpečnostního prostředí. Bude muset systematicky pracovat s predikcí budoucích trendů, scénářovým plánováním a průběžnou aktualizací strategických priorit.
Významnější prostor by měl být věnován také lidskému rozměru obrany. Současná debata se oprávněně soustředí na modernizaci techniky, přesto se stále zřetelněji vynořuje otázka personálních kapacit. Nejde jen o nábor vojáků nebo aktivních záloh. Stejně důležité bude budování odborných kapacit ve veřejné správě, rozvoj bezpečnostního vzdělávání, podpora technického vzdělávání nebo posilování bezpečnostní gramotnosti obyvatelstva. Moderní obrana totiž začíná dlouho před okamžikem mobilizace.
Zvláštní pozornost si zaslouží také otázka společenské odolnosti. Zkušenosti z Ukrajiny ukazují, že vůle společnosti bránit stát představuje jeden z rozhodujících faktorů dlouhodobé obranyschopnosti. Důvěra občanů ve státní instituce, schopnost orientovat se v informačním prostoru, připravenost reagovat na krizové situace nebo ochota podílet se na obraně země nelze budovat v době války. Tyto schopnosti se dlouhodobě rozvíjejí prostřednictvím vzdělávání, komunikace a každodenního fungování demokratických institucí.
Právě zde může Ministerstvo obrany sehrát významnější roli, než jaká mu byla tradičně přisuzována. Ne jako gestor všech bezpečnostních politik, ale jako iniciátor systematické spolupráce napříč státní správou. Obrana státu již totiž není výlučně vojenskou disciplínou. Stává se disciplínou strategického řízení státu.
