Od Off

Útočná vozba československé branné moci (1918–1939)

Útočná vozba československé branné moci (1918–1939)

21. 10. 2026

Jedním z atributů moderních armád se již za 1. světové války stala pásová, obrněná a také kolejová bojová vozidla. Tento trend pokračoval i v Československu mezi dvěma světovými válkami. Organizační a materiální vývoj takzvané útočné vozby nebyl jednoduchý. Řada okolností mu dlouho nepřála. O uvedených aspektech pojednává tento příspěvek.

První podstatný milník vývoje útočné vozby československé branné moci je spjat s rokem 1920. Tehdy bylo v Milovicích ustaveno Velitelství zvláštních bojových útvarů (VZBÚ). V červenci 1922 na jeho bázi vznikl prapor útočné vozby (ÚV). Do onoho roku armáda měla ve své výzbroji pouze nemnoho obrněných automobilů Lanzia, Škoda Fiat-Torino a obrněných vlaků. V témže roce se do Československa dostalo sedm tanků Renault FT, které byly dodány z Francie. Prapor ÚV obdržel první bojová vozidla domácí provenience v letech 1924–1925. Šlo o dva obrněné automobily PA-I a 12 PA-II, které nahradily původní vozový park. V roce 1929 posílilo výzbroj ÚV 15 obrněných automobilů PA-III. Další vozidla rozšířila bojovou sílu praporu ÚV v letech 1933–1934. Šlo o 51 vozů. V tomto případě šlo o obrněné automobily vz. 30. Nová pásová vozidla se do Milovic dostala až v letech 1930–1934. Byly to tančíky vz. 33, které byly dodány v počtu sedmdesáti kusů.

Zásadní organizační změna nastala v září 1933, kdy původní prapor nahradil nový pluk ÚV. Tento útvar sestával z velitelství, pomocné roty, praporu tanků o třech rotách (dvě roty tančíků a jedna rota tanků), roty obrněných vlaků a školy útočné vozby, k níž náležel zkušební oddíl, dílny a náhradní rota. Organizačně s útvarem souvisela ještě výcviková korouhev obrněných automobilů. Novou pásovou techniku s moderními takticko-technickými vlastnostmi a účinnou kanónovou výzbrojí pluk ÚV přejímal v letech 1934–1935. Bylo to 50 lehkých tanků vz. 34.

Další Čtení :  Bezpilotní hrozba: česká a slovenská řešení proti dronům

Z uvedených skutečností vyplývá, že útočná vozba československé branné moci velmi dlouho stagnovala organizačně i technicky. Význam těchto moderních bojových prostředků nebyl doceněn. Omezující vliv měly též nepříznivé okolnosti a vlivy politické a ekonomické povahy, tedy hlavně dlouhodobý tlak na omezování výdajů na obranu, který omezoval jakékoli velkorysejší perspektivy moderního vyzbrojování československé branné moci.

Léta modernizace a rozmachu (1935–1939)

Útočná vozba se začala nebývale rychle rozvíjet v kontextu komplexní modernizace československé branné moci. Impulz k ní dala reflexe krize mezinárodních vztahů poté, co nacisté v Německu nastolili totalitní režim s dalekosáhlými agresivními záměry. V září 1935 proběhla zásadní reorganizace útočné vozby. Dosavadní pluk ÚV nahradily tři pluky útočné vozby a samostatné učiliště útočné vozby. Jeden pluk byl dislokován v Čechách, druhý na Moravě a třetí na Slovensku. V září 1938 byly položeny základy čtvrtého pluku útočné vozby. Tyto útvary se v základním smyslu skládaly z velitelství, pomocné roty, tří praporů útočné vozby, praporu kanónu proti útočné vozbě a náhradního praporu. První tři pluky ÚV byly v letech 1935–1937 podřízeny tehdy existující brigádě útočné vozby. Ta byla na podzim 1937 zrušena a pluky ÚV podřízeny novým rychlým divizím. Páteřní a současně nejúčinnější bojové prostředky útočné vozby tvořilo do okupace českých zemí 298 lehkých tanků vz. 35. Prostředky útočné vozby se efektivně uplatnily od září 1938 do března 1939 při obraně pohraničního prostoru v českých zemích a na Podkarpatské Rusi.

Další Čtení :  15. ledna 1990 začala jednání expertů ČSSR a SSSR o konci pobytu sovětských vojsk v Československu

Útočná vozba, která z organizačního hlediska náležela k pěchotě, byla ve vojenském umění československé branné moci pojímána jako prostředek, který díky svým charakteristickým vlastnostem podstatně zvyšoval útočnou schopnost pěchoty a jezdectva jejich bezprostředním doprovodem v boji. Kromě toho mohla již bez nich hlouběji pronikat do nepřátelské sestavy, pronásledovat ustupujícího nepřítele a bojovat s obrněnými jednotkami protivníka. Za určitých podmínek mohla být nasazena samostatně k plnění časově a prostorově omezených úkolů. Při snaze udržet dobytý terén její výkon principiálně závisel na podpoře pěchoty a jezdectva. Celkově reprezentovala rychlý, bezdrátovým spojením dobře ovladatelný, pružný a poměrně mohutný prostředek manévru vyšších úrovní velení.

Karel Straka

Zdroj článku s odkazem zde| Vybírejte z vybavení třeba:

Další Čtení :  V Armádním muzeu Žižkov bylo pokřtěno rozšířené vydání publikace Padli na barikádách, v pořadí již třetí