Prague Security Dialogue otevřel otázky budoucnosti armády i domácího průmyslu

Český obranný průmysl musí získat významnější postavení při modernizaci armády, stát potřebuje posílit protivzdušnou obranu a při plánování vojenských schopností musí zohledňovat nejen nové technologie, ale také personální, finanční a průmyslové možnosti. To jsou některé ze závěrů druhého ročníku konference Prague Security Dialogue, která se 5. listopadu uskutečnila ve Fantově sále pražského hlavního nádraží. Akci pořádanou Institutem pro politiku a společnost zahájil premiér Andrej Babiš. V následných diskusích vystoupili mimo jiné ministři Karel Havlíček a Jaromír Zůna, prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR Jiří Hynek, bývalý náčelník Generálního štábu Jiří Šedivý nebo vládní zmocněnec pro plnění závazků vůči NATO Jakub Landovský. Jedním z nejvýraznějších témat byla otázka, jak proměnit rostoucí obranné výdaje ve skutečné schopnosti státu a současně posílit českou průmyslovou základnu.

Druhý ročník konference Prague Security Dialogue se uskutečnil v době, kdy se Česká republika připravuje na další etapu modernizace ozbrojených sil a současně hledá způsob, jak skloubit finančně náročné alianční závazky s možnostmi státního rozpočtu. Program zahrnoval pět tematických bloků věnovaných obrannému průmyslu, efektivní obraně moderního státu, odpovědným investicím, ochraně kritické infrastruktury a personálnímu zabezpečení obranyschopnosti. Společným jmenovatelem jednotlivých diskusí byla potřeba dlouhodobého plánování, spolupráce veřejného a soukromého sektoru a většího důrazu na praktické výsledky obranných investic.

Konferenci zahájil předseda vlády Andrej Babiš, který připomněl, že bezpečnost státu nelze posuzovat pouze podle počtu vojáků nebo množství vojenské techniky. „Bezpečnost státu není jen otázkou armády, počtu vojáků a modernizace techniky. Je to mnohem širší téma,“ uvedl premiér. Vedle vojenské obrany zmínil především zajištění energetických zdrojů, potravinovou a zdravotní bezpečnost, dopravní infrastrukturu, ochranu informačních systémů a schopnost státu fungovat během krizových situací. Babiš přitom upozornil na zkušenosti z války na Ukrajině, kde se vedle klasických vojenských operací stále významněji uplatňují bezpilotní prostředky, raketové útoky, kybernetické operace a údery proti energetické infrastruktuře. Česká republika podle něj musí z těchto zkušeností vycházet také při přípravě své obranné strategie. Premiér připomněl nově schválenou Koncepci výstavby Armády České republiky, kterou vláda přijala začátkem listopadu. Zdůraznil přitom potřebu posilovat domácí průmyslovou základnu. „Naší ambicí je, aby české firmy nebyly pouze dodavateli jednotlivých komponentů, ale aby vyvíjely vlastní řešení, integrované moderní systémy a podílely se na nejpokročilejších technologiích současnosti,“ prohlásil Babiš. Podle něj je nutné podporovat nejen zavedené zbrojní podniky, ale také startupy, malé a střední technologické společnosti a spolupráci s univerzitami.

Z hlediska konkrétních vojenských schopností premiér vyzdvihl zejména protivzdušnou obranu. Za základní prvek její modernizace označil systém SPYDER, který chce vláda doplňovat o další prostředky, radary, senzory a systémy velení a řízení. Zmínil rovněž možnost využití českých letounů L-39 Skyfox při ochraně vzdušného prostoru proti bezpilotním prostředkům. Pozornost věnoval také evropským projektům protiraketové obrany a možnosti zapojení českého průmyslu do mezinárodních technologických programů. Další významnou prioritou vlády má být personální stabilizace a posilování armády. Babiš uvedl, že jeho cílem je nábor minimálně tří tisíc nových vojáků ročně. V této souvislosti poukázal na nutnost vytvářet podmínky pro službu v ozbrojených silách a posilovat jejich personální kapacity. „Ani nejlepší technika nefunguje bez vojáků, techniků a specialistů, zdravotníků a dalších odborníků,“ připomněl.

Český obranný průmysl musí být strategickým partnerem státu, nejen dodavatelem techniky

První diskusní panel s názvem Bezpečnost jako strategická investice se soustředil na budoucnost českého obranného průmyslu. Vystoupili v něm první místopředseda vlády a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček, prezident Hospodářské komory ČR Zdeněk Zajíček a prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR Jiří Hynek. Z jejich vystoupení vyplynula shoda na potřebě posilovat domácí výrobní kapacity, technologickou soběstačnost a dlouhodobou předvídatelnost státních zakázek.

Havlíček za jednu z nejdůležitějších podmínek rozvoje sektoru označil zachování a rozšiřování výroby na území České republiky. Připomněl, že český obranný průmysl má potenciál vytvořit podobně rozsáhlý ekosystém dodavatelů, jaký dnes existuje například v automobilovém průmyslu. Vedle velkých výrobců by se do něj měly zapojovat menší technologické společnosti, startupy, univerzitní spin-offy a výzkumná pracoviště. Takový model by podle ministra umožnil, aby rostoucí obranné investice vytvářely širší ekonomické přínosy. Zcela jednoznačně se Havlíček vyjádřil k průmyslové spolupráci při velkých zahraničních akvizicích. Zdůraznil, že nepovažuje za přijatelné, aby stát vynakládal desítky či stovky miliard korun na zahraniční dodávky, aniž by z nich významně profitovaly tuzemské podniky. „Prostě já chci, aby české firmy, tuzemské firmy…“ uvedl v pasáži, v níž následně zdůraznil požadavek, aby se zahraniční vojenská technika v České republice také montovala a vyráběla. Podle ministra musí být průmyslové zapojení skutečné, nikoliv pouze formální.

Přesun agendy průmyslové spolupráce z Ministerstva obrany pod Ministerstvo průmyslu a obchodu Havlíček označil za logický krok. MPO podle něj disponuje nástroji, které umožňují propojit výrobní kapacity, investice, výzkum, inovace a exportní podporu. Zmínil také význam ekonomické diplomacie a podpory českých firem při vstupu na zahraniční trhy. Podle prezidenta Hospodářské komory Zdeňka Zajíčka se obranný a bezpečnostní průmysl musí stát dlouhodobou strategickou prioritou. Investice do obrany nelze plánovat pouze na období jednoho volebního cyklu. Výsledky zásadních projektů se podle něj mohou projevit až v horizontu deseti a více let, a proto je důležitá kontinuita státní politiky a předvídatelnost podmínek pro podnikání. Zajíček podpořil také hlubší zapojení českých firem do evropských průmyslových konsorcií. Česká republika podle něj nemůže ve všech oblastech dosáhnout úplné soběstačnosti, měla by však usilovat o to, aby její podniky nebyly pouze okrajovými subdodavateli. Naopak by se měly stát rovnocennými partnery a v některých oblastech dokonce vedoucími účastníky společných projektů.

Prezident AOBP Jiří Hynek zdůraznil, že obranný průmysl nesmí být vnímán pouze jako dodavatel vojenské techniky, ale jako plnohodnotný partner státu při zajišťování obranyschopnosti. Válka na Ukrajině podle něj potvrdila, že bez úzkého propojení ozbrojených sil a průmyslu nelze dostatečně rychle zavádět nové technologie ani zajišťovat potřebné výrobní kapacity. Hynek se kriticky vyjádřil k některým dosavadním formám průmyslové spolupráce, při nichž zahraniční dodavatel po získání zakázky teprve hledá české partnery pro méně významné výrobní činnosti. „I my se chceme podílet na výzkumu, na vývoji a výrobě klíčových komponent. To je princip průmyslové spolupráce,“ zdůraznil. Podle Hynka má skutečný význam takové zapojení domácích podniků, které umožňuje nejen výrobu, ale také servis, modernizaci a udržování bojové techniky v provozu během krizových situací.

Modernizace armády není jen o nákupech. Rozhodují schopnosti, lidé a financování

Další panel, nazvaný Efektivní obrana moderního státu, otevřel otázku, zda Česká republika dokáže rostoucí obranné výdaje skutečně proměnit ve funkční vojenské schopnosti. Ministr obrany Jaromír Zůna v úvodu zdůraznil, že budoucí výstavba ozbrojených sil musí vycházet z širšího pojetí obrany státu. Vedle profesionální armády proto považuje za zásadní rozvoj aktivní zálohy, mobilizačních schopností a celkové připravenosti společnosti. Ministr zároveň připomněl alianční závazky České republiky. Reagoval přitom na kritiku, podle které AČR neplní přibližně 70 procent stanovených cílů výstavby schopností. Podle Zůny je nutné tento údaj zasadit do kontextu nových požadavků NATO, přijatých na summitu v Haagu v roce 2025. Ty znamenaly výrazné navýšení požadovaných schopností nejen pro Českou republiku, ale také pro ostatní spojence. Zůna situaci přirovnal ke startu závodu na deset kilometrů, kdy by někdo již na začátku kritizoval závodníky za to, že mají do cíle ještě daleko. Nové alianční cíle označil za mimořádně náročné a upozornil, že jejich realizace je plánována až do roku 2040, v některých případech i za tento horizont.

Ministr obrany současně zdůraznil potřebu propojit vnější a vnitřní bezpečnost státu. V této souvislosti hovořil o celovládním přístupu k obraně, který se nemůže omezovat pouze na působnost Ministerstva obrany. Současné bezpečnostní prostředí totiž vyžaduje, aby se na přípravě a odolnosti státu podílely také další instituce a civilní sektory. Europoslankyně Jaroslava Pokorná Jermanová upozornila zejména na nutnost přípravy obyvatelstva. Podle ní Česká republika během dlouhého období míru tuto oblast zanedbávala. „Musíme připravit obyvatelstvo na to, že může nějaký konflikt přijít, a na to, jak se v takové situaci chovat,“ uvedla. Zdůraznila také potřebu zvyšovat prestiž vojenského povolání, protože moderní technika sama o sobě obranyschopnost nezajistí, pokud nebude k dispozici dostatek kvalifikovaných lidí. Velvyslanec Petr Svačina ze Stálého zastoupení České republiky při Evropské unii připomněl rostoucí význam evropského financování obrany. Upozornil na priority Evropské unie v oblasti protivzdušné obrany, dělostřelectva, munice, umělé inteligence, kybernetické bezpečnosti, vojenské mobility a bezpilotních prostředků. Podle Svačiny se v příštím víceletém finančním rámci EU počítá s výrazným navýšením prostředků určených na podporu evropské obranyschopnosti. V diskusi hovořil o částce přibližně 130 miliard eur a uvedl, že Česká republika by vzhledem k síle svého obranného průmyslu měla usilovat o odpovídající podíl na těchto prostředcích. Podmínkou však bude dostatečná personální, odborná a administrativní připravenost a schopnost spolufinancovat konkrétní projekty.

Bývalý náčelník Generálního štábu AČR Jiří Šedivý upozornil, že armáda bude muset současně rozvíjet schopnosti pro kolektivní obranu NATO i ochranu vlastního území. Připomněl rostoucí riziko sabotáží, teroristických útoků a dalších bezpečnostních incidentů. Zvláštní pozornost podle něj zasluhuje rozvoj teritoriálních sil a mobilizačních schopností, které mají zajistit doplňování personálu a obnovování bojeschopnosti jednotek během dlouhodobého konfliktu. Šedivý zároveň upozornil na rizika spojená s financováním nové koncepce výstavby armády. Kriticky se vyjádřil zejména k prvnímu období do roku 2029, které podle jeho hodnocení nemusí poskytovat dostatek prostředků na všechny plánované projekty. Za problematické označil například financování některých schopností lehčích pozemních jednotek a ženijního vojska.

Otázku, jak správně plánovat a vyhodnocovat obranné investice, následně rozvinuli vládní zmocněnec pro plnění závazků vůči NATO Jakub Landovský a bezpečnostní poradce společnosti EY, generál ve výslužbě František Mičánek. Landovský připomněl, že plnění aliančních závazků má tři základní roviny: výdaje na obranu, budování požadovaných vojenských schopností a zapojování českých vojáků do zahraničních operací. Zdůraznil, že obranné výdaje nejsou dokonalým měřítkem, představují však společně dohodnuté pravidlo, k jehož dodržování se členské země NATO zavázaly. V souvislosti s českým obranným plánováním upozornil na nebezpečí, že se cíle výstavby schopností začnou přizpůsobovat dostupnému rozpočtu, místo aby finanční plánování vycházelo ze skutečných vojenských potřeb. Podle Landovského je nezbytné zachovat dlouhodobou předvídatelnost, protože změny v obranném plánování mají dopady na řadu let dopředu.

František Mičánek pak zdůraznil, že pořizování vojenské techniky nelze zaměňovat za skutečné budování vojenských schopností. Nová schopnost podle něj zahrnuje nejen samotný zbraňový systém, ale také personál, organizační strukturu, infrastrukturu, výcvik, logistiku a interoperabilitu. Bez těchto prvků může i finančně náročná akvizice přinést pouze omezený operační efekt. Mičánek se rovněž věnoval problematice řízení rizik. Podle jeho hodnocení české strategické dokumenty často pracují s identifikací hrozeb, ale nedostatečně je převádějí do měřitelných rizik, podle kterých by bylo možné stanovovat priority a rozdělovat dostupné zdroje. Jako příklad systematického přístupu zmínil Finsko, které staví svou bezpečnostní strategii na zajištění základních životních funkcí státu za míru, během krizí i ve válečném konfliktu.

Konference pokračovala diskusemi o ochraně kritické infrastruktury, personálních předpokladech obranyschopnosti, vývoji pracovního trhu, technickém vzdělávání a nedostatku kvalifikovaných zaměstnanců v bezpečnostním a průmyslovém sektoru. Prague Security Dialogue 2026 ukázal, že diskuse o české obranyschopnosti se stále více přesouvá od jednotlivých akvizičních projektů k širším otázkám fungování bezpečnostního systému státu. Vedle financování armády se do popředí dostávají mobilizační připravenost, ochrana území, průmyslová soběstačnost, dostupnost technologií a schopnost dlouhodobě udržovat vojenskou techniku v provozu.

ZDROJ ZDE